3 kostky cukru

Co si Richard Saks pamatoval, nikdy spolu takhle neseděli o samotě jen oni dva.Venku už se začínalo stmívat a slunce pomalu mizelo za stromy. Matka zrovna vstala.

,,Děje se něco, mami ?“

,,Ne, jen jsem chtěla uvařit čaj.“

,,Mám ti pomoct ?“

,,Ne, to zvládnu sama.“

Takhle to bylo vždycky. Když se jí zeptal, jestli chce pomoc, tak odmítla. Když se jí nezeptal, vyčítala mu nezájem o vlastní matku.

Richard se nervózně zavrtěl na židli ale hned toho nechal. Byla stará a rozviklaná, bál se, že se každou chvíli rozpadne. Nesnášel to tady. Tuhle tvrdou židli, staromódní kuchyň, celý tenhle zatracený barák, s malými okny, a neudržovanou zahradou.  Fasáda domu měla původně sytě růžovou barvu, ale postupem let, kdy nikoho nenapadlo ji natřít, se změnila k nepoznání. Dům byl od nejbližší vesnice vzdálen 15 mil. Kolikrát sem nepřišel ani pošťák.

,,Tak tady to máš, 3 kostky cukru, přesně jak to máš rád.“

Richard Saks se napil a otřásl se odporem. Čaj nikdy nesladil. 3 kostky cukru si dával jen táta.

,,Víš, nemuselas to dělat, jestli jsi nechtěla.“

,,Myslíš ten čaj ?“

,,Ten taky.“

,,Co jsem chtěla, nebo nechtěla, na tom nezáleží! Co by si pomysleli sousedé! Je to slušnost!“

,,Já jen, že tyhle akce nesnášíš.. A já taky. Kdo jiný by o tom měl rozhodovat než my dva ?“

,,On to tak chtěl. Ale bylo to nakonec docela hezké! Všiml sis kolik tam bylo lidí?“

,,Byl to cirkus, mami! Polovinu z nich jsem ani neznal.“

Chvíli mlčeli,ozývalo se akorát cinkání lžiček, jak oba soustředěně míchali svůj čaj. Matka po chvíli zakašlala a několikrát si kýchla. Alergie na květiny. Moc se neprojevovala, ale teď nebylo divu, byla jich tu plná vstupní hala. Proč se vždycky posílají květiny ?

,,Nechtěl by ses jít převléct z toho obleku ?“

,,Hm.. Asi se půjdu nachvilku natáhnout. Večer mi jede vlak do města.“

,,V kolik ?“

,,V půl deváté. Nebo mám zůstat ?“

,,Co tě to napadlo, musíš do školy. Proč bys tady měl zůstávat?“

,,No přeci kvůli tobě.. kdybys chtěla..“

,,Myslíš že se tu budu bát ?“

,,Tak jsem to nemyslel.“

,,Žiji tu 25 let!“

,,Jo, ale nikdys tu nebyla bez táty.“

,,Já to zvládnu. Běž se převléct a já dojdu sundat prádlo. Vypadá to na déšť.“

Richard Saks se zvedl ze židle a zamířil ke schodům. Stará prkenná podlaha vrzala při každém jeho kroku. U zábradlí se otočil.

,,Mami ?“

,,Ano, zlato?“

,,Ale nic.“

---------------------------------------------------------------------------nemožnýmožnýkonec-------------------------------------------------------------------------------

Richard Saks zhluboka polkl a rychle vyběhl po schodech do prvního patra, kde měl svůj dětský pokoj. Pomalu vzal za kliku a dveře se s nepříjemným zaskřípěním otevřely. Chvíli ještě postával na prahu, jako by čekal, až ho někdo pozve dál.

Poté vstoupil a natáhl se na posteli. Cítil, jak se pod ním prohnula a jak ho stará péra nepříjemně tlačí do zad..Nejspíš na chvíli usnul, když se probudil, už se smrákalo..

 Zvenku zaslechl zavrzat branku.

,, Vsadím se, že to je Dolly Harrisonová..“ zavrčel a ani se nepohnul. Čím víc času měl, než se bude muset setkat s tou protivnou babou a pojídat její odporné zákusky, tím lépe. Zavřel oči, aniž by se pokoušel o spánek.

Najednou se z přízemí ozvala ohlušující rána a zděšený výkřik. Richard Saks se zvedl a tryskem vyrazil ze svého pokoje a dolů po schodech. Cestou shodil na zem starožitnou porcelánovou vázu, která se ve vteřině rozletěla na tisíce kousků. Snad to ani nepostřehl, vzdálenost mezi jeho pokojem a kuchyní se mu najednou zdála tak dlouhá..

Když konečně dorazil do kuchyně, připadalo mu to jako věčnost. První co uviděl byla sousedka Harrisonová, klečící na zemi mezi střepy a kousky jahodového koláče. Ruce si tiskla k obličeji a zoufale štkala.

,,Co se stalo ??“

Nečekal na odpověď a prudce se otočil. Ve svitu zapadajícího slunce spatřil převrácenou židli a svou matku, Susan Saksovou, předsedkyni klubu čtenářů, vášnivou zahradnici, vyhlášenou kuchařku a čerstvou vdovu, oběšenou na staré prádelní šňůře.