Když byl jsi tady

 

Když byl jsi tady                               1.12 2011

 

 

Nevěděla jsem

už, co mám psát a jak v životě dál.

byla jsem těžkým kamenem-

sochou, která se nepohnula a se kterou nikdo nehýbal.

 

Suché listí padalo mi do klína

z větví vrby na břehu jezera.

Nemyslím na svou bolest- pouze občas vzpomínám

jak namísto svitu slunce hleděla jsem do šera.

 

Opět slunce vychází ale i tak

suchou zem déšť skrápí znovu

a sluneční svit zahalí mrak

a já opět, shrbená nad jezerem, nepodívám se na oblohu.

 

Ale nyní vím, že stojím na slunci

a tvář nastavuji jeho svitu

a vím, že to, co chci,

by bylo ještě krásnější, pokud jsi tu.

 

Věděli bychom, že nejsme sami

a že někdo miluje tě

pod sluncem, deštěm i hvězdami

na tomto nekonečném zrádném světě.

 

Bojím se však

i s křídly, která bys mi dal

znovu vzlétnout jako pták

nad propast, kterou mi život vždy nastavoval.

 

Jsme jako dva ptáci,

létající pustinou.

A to, co je blízké našemu srdci

rozfouká vítr touto krajinou

 

pokud se vzdáme toho, co jsme chtěli

a milovali s vervou směle

a vše krásné ponecháme tak anděly

a pro další víru v něco přijdeme si ke knězi v kostele.

 

Nevím ani, jak se to stalo.

Připadal jsi mi, jako druhá duše,

Které, stejně jako mě, z mysli odhodlání a ze srdce lásky vysychalo.

Co však zbylo ze společných trápení, jež byť tiše

Vyslovit jsme se báli.

Co tedy pojí člověka, když ne láska a ani společné soužení?

Kolik radostí žití jsme si odříkali

A nyní mám najít víru v modlení?!

 

Když láska sílu i krásu ztrácí

A ve spojení nedokáže udržet?

Co cítil jsi při pohlazení? Byli jsme jako dva ptáci

Jež alespoň na okamžik měli pocit, že krásnější je svět.

 

Svatá slova jsou v bibli psána.

Kde se však píše o lásce bez souvislosti s Bohem?

Kdo probouzí tě dnes časně z rána

Když pohrdl jsi tím, co na každém kroku najít nemůžem?

---