Odkaz

 

Odkaz

 

Dejte mi volnost- proč svazujete má křídla?

Mé oči zakrýváte šátkem, abych nikam nedohlídla!

V životě, kde i lásku cítím jako trest

Když chci se jí nechat vést

v bolestném zjištění

stává se mi vězením-

Nesmět se nikoho dotknout a necítit teplo lidského těla...

v nekonečné touze vykřiknout najednou zjišťuji, že jsem oněměla...

 

Pusťte mě znovu žít- proč zavíráte mě v mém vězení?

Ruce tisknete mi, abych nezmohla nic a v tomto pevném sevření

připomínáte mi oběť dnů

které jsem plně v naivnosti odevzdala svým snům

A to co z nich zbylo

se na padrť roztříštilo...

Postačí však myšlenka jako připomínka dní, kdy procházela jsem s bolestí světem

a důvod této své pošetilosti předám svým dětem.

 

Nedotýkejte se mě v mém chladném světě- proč objímáte mě s něžností?

Hladíte mě s láskou, když sami lásku necítíte a stáváte se prázdnou bytostí

jež zná útěchu pouze v objetí milenců svých...

bez záblesku smutku doufaje jen v několik posledních

trápení, která bez úsilí zmizí a s dalším větrem pominou

a ti lidé, kteří mě znají a čtou tyto řádky snad prominou,

že neocením to, čím oni žijí a vstávají každý den

omluva zaznívá za pravdu, které se každý cítí nehoden...

 

Neopovrhujte mnou- vy nejste pouhopouzí lidé?

Chybujete a nenávidíte stejně jako já! Avšak s klidem

soudíte bez důvodů- jen stačí, když můj křivý pohled úsekem vás urazí

Slyšte mě všichni- nenávidění i milovaní moji drazí!-

 Nikdo z vás mě nezlomí, i když se před vámi skloním!

Své já si uchráním- spíše to, co z něho zbilo vašim konáním!

Kdy milovala jsem bez zábran lidi a jejich trápení přikládala sobě!

Kdo jsem dnes? Jen člověk, který nenajde klidu ani ve vlastním hrobě!

 

Darujte mi vaši lhostejnost- proč mé jméno zní z vašich úst?!

Při hodinách dlouhých u sklenice alkoholu necháváte růst

nenávisti navzdory sobě ve společnosti,

ve které plahočí se s těžkým údělem lidské bytosti,

a těmito opovrhujete...-

Cožpak bohatstvím nebo svou krásou zvítězí s lehkostí v tomto dnešním světě??

Vašim pokrytectvím a hloupostí ztrácejí lidé význam svého bití- pokud milovali

zrovna vás a zrazenými se stali...

 

 

 

Některé z vás oslovilo těchto pár vět

a zvědavost našeptává- kdo je psal?

Jsem mladá- téměř dvaadvacet let.

Avšak život mě nešetřil a dál

cítím jak s přibývajícími dny má duše stárne (zdárné)

když prošla jsem místy, před kterými mě nikdo nevaroval

však přesto mohu říci- přes všechna úskalí mé konání bylo zdárné!

cítím se silná napříč tomu, že bolest oslabuje a doléhá na mě její val,

sílí zklamáním z důvěry a zmatením v láskách

kterým kdysi každý člověk podléhal

než odhalil způsob jak zastavit ji ve svých myšlenkách.

 

S mládím rostou iluze o tomto světě,

o kterých píši skrytě takřka v každé větě.

A čím více život naděloval mi let

netoužila jsem již napravovat lidskou společnost a léčit její bolest.

 

jako Varování zanechám tu pošetilost svou

pošetilé matky, která ještě nebyla matkou

Společně s iluzí tohoto světa

kde lež s trápením se střetá

zklamání vzkvétá

lidskou lhostejností

a potom tytéž lidé ti řeknou- žij a dýchej bez bolesti.

Povím jednou svým dětem

Jak můj život stal se pohádkovým příběhem

kde princeznu sužovali draci a černokněžníci

kde však nedolehl její hlas k žádnému princi

přesto však nepřestávala bojovat a občas i vítězila-

a jednou sama dosáhla toho, o čem vždy v bláhovosti snila...

---