Sestup z nebes

Toto dílo je prvním dílem celkem devítidílné ságy, rozdělené na tři trilogie jenže každá má svého vlastního hlavního hrdinu, ovšem spojuje je místo konání (Praha a okolí) a hlavně postava Ingrid Greenhillové, ve své podstatě jde o příběh jejího pádu na pozadí významných (z části fiktivních) událostí, jenž změnily Evropu a Českou Republiku k nepoznání.

 

In Prague

Heaven Now

Od malička jsem si o svém vzhledu nedělala žádné iluze. Moje máma byla Francouzka, jenže vůbec ne hezká, měla moc ostré rysy a velký nos, špatnou pleť, lámavé vlasy a postavu jako hruška, širokou v pase a úzkou v ramenou, ovšem povahově byla mnohem lepší než já, já mám povahu po tátovi, paličatou, uvzatou a nikterak jemnou, vždyť taky můj táta je voják, dříve sloužil u SAS v bojích na Falklandech v osmdesátém druhém roce a teď dělá poradce, konzultanta a vztyčného důstojníka britské armády ve štábu pro zahraniční operace, Afgánistan a Irák, je původem vlastně napůl Čech, jeho otec přišel za války z Československa a létal u 322. perutě RAF než ho ve čtyřicátém třetím sestřelili, tátovu matku měl vlastně jako známost na jednu noc, ale nakonec z toho bylo dítě, a dítě velmi takříkajíc anglické, táta je dodneška zrzavý a nosí takový ten guinessovský knírek, je konzervativní až hrůza a dost nemluvný, mám ho sice ráda, vychoval mě přece, ale zároveň je mi trochu nepříjemný, těžko mě chápe a tiše nesouhlasí s mojí prací, což je daleko horší než kdyby se vyslovil nahlas, nejsem doma ráda, taky protože moji klienti mají raději soukromí, tak mám pronajatou malou kanceláříčku v Dejvicích, takový kamrlík jak na košťata, špatně se tam parkuje, nemám tu část Prahy ráda, vlastně se mi nezamlouvá celá ta metropole, já se narodila na Temži a vždycky mě to tam táhlo zpátky, jenže táta naopak zemi svých pochybných předků velmi obdivuje a proto v ní žijeme už skoro dvacet let, od revoluce, chodila jsem tady do školy a učila se česky, dodneska mám přízvuk že mě každý pokládá za cizinku, umím totiž ještě anglicky a francouzsky a češtinu používám akorát z donucení, je docela vtipné hrát si na cizince když jste v metru nebo autobuse, ale nejlepší zábava vypukne při dopravní kontrole kdy policajti jenom obtížně dávají dohromady kloudnou anglickou větu a já se do nich strefuju těmi nejangličtějšími frázemi a cokney takže vůbec nevědí co říkám, mám na autě zahraniční espézetku a nálepku United Kingdom s vlaječkou na nárazníku, jsem prostě od přírody vzpurná, chlapům se překvapivě dost líbím, sama to moc nechápu, otáčejí se za mnou na ulici a někdy mají při tom i dost pitomý výraz, asi mají čeští muži rádi cizinky, nevím, připadám mi, že jsem příliš štíhlá, nejsem žádná anorektička, naopak, jídlo mám ráda, ale už od šestnácti nepřibírám ať se cpu jak chci, váha pořád ukazuje sotva šedesát kilo, a to jsem na tuhle váhu vysoká, stosedmdesát centimetrů určitě, spíš o málo víc, mám dlouhé štíhlé nohy skoro jako modelka, boty si málem vybírám v dětském oddělení a na svoje chlapecké boky zrovna pyšná nejsem, moc jsem se nezaoblila na těch správných místech, zadek mám sice pevný jedna radost, jenže jenom samé svaly, žádný přirozený tuk, i prsa můžu každé druhé závidět, v tomhle jsem pořád šestnáctka, proto se snažím vypínat hrudník co to jde aby i to málo, čím mě příroda obdařila, náležitě vyniklo, pravda, nerada se předvádím, ale zase mi jsou všechny ty obdivné, obdivné, ne vilné, pohledy příjemné, neříkám, že se mi chlapi nelíbí, to ne, jenže se nerada vážu, nestojím o příliš těsný vztah, to se pak vytrácí vášeň a místo ní narůstají neshody a hádky, vyhovují mi umělci se svým jedinečným názorem na tyhle věci, nechávám je mě dobývat a snažit se, přiznám se, málokterý muž má ty povahové rysy které chci aby měl, ale pěkné tělo mají všichni, těm nechám ten pocit domělého vítězství nade mnou a pak si už jenom užívám jejich přízně, nebojím se jich, táta mě naučil pár fint speciálních jednotek a navíc mám pistoli, žádný se na mě zatím neopovážil hrubě sáhnout, podle mého dobrého kamaráda, je jeden z mála Čechů se kterým jsem ochotna se bavit protože mu to myslí po anglicku a hloupě nežvaní jako většina ostatních, je totiž něco jako spisovatel, sem tam mu něco vyjde a pořád tvrdí, že vydavatelé jenom kvůli snaze prodat co nejvíce přehlížejí jeho největší, ale starostylová díla, četla jsem jedno z nich a taky jsem z toho moudrá moc nebyla, působím na ostatní křehce a bezbranně a tak ani nepomyslí na to mi ublížit, možná na tom něco pravdy bude, u zrcadla mi vždycky přijde že alespoň v obličeji jsem se trochu povedla, každý mi říká jak mám krásné oči, i táta, mě se na nich jenom nelíbí jejich barva, hnědá a trochu do zelena, chtěla bych mít oči čistě zelené, tu barvu mám ráda, skutečně i mě přijdou takové hluboké a jakoby zadumané, zasněné, já se málokdy směju, ale ty oči to snad dělají za mě, nehodí se ke mně, jsou dětské a veselé zatímco já jsem po tátovi hodně vážná a nefrivolní, nos mi přijde trochu moc velký, ale docela to ujde, prý je roztomilý, jenže pro mě prostě zůstane jenom trochu moc velký, i má ústa se vymykají ideálu, ale právě u nich se mi to líbí, ráda se na sebe usmívám do zrcadla, na veřejnosti nikdy, nemaluju si rty, ale ony to ani nepotřebují, mají sice daleko do Angie Jolie, ovšem výrazné jsou i tak dost, stejně jako brada, mám linii brady a spodní čelisti úplně jako jedna slavná americká herečka a jsem na to náležitě pyšná, máme i podobný tvar obličeje, mírně hranatý, jenže ze všeho nejvíce mám na sobě ráda svoje vlasy, vůbec se nepodobají matčiným, jsou světle hnědé, trochu se vlní a bohatě mi padají na ramena, delší je nechci a ani tak krátké jako je nosila máma, miluju svoje vlasy a pečlivě se o ně starám, miju je každý den a neplácám si na ně žádné ty moderní tužidla a barvy a svinstva, mám speciální heřmánkový šampón, pěkně stará škola a na lupy jsem nikdy netrpěla, asi je to tím, že jsem sice trochu bledule, jenže pleť mám krásně zdravou a hladkou, nikdy jsem se nemusila holit jinde než v podpaží protože na nohou mi rostou chloupky drobné a světlé, měkoučké, stejně tak ve slabinách, tam jsou trochu nazrzlé, uznávám, být zrzka by mě lákalo, už proto, že ze všech nejvíce se mi líbí zrzaví muži, jinak vlastně vyhrazená nejsem, jenom nesmějí být tlustí, rychle se zadýchají a ani si nepřejte cítit na sobě váhu takových stodvaceti kilo, já vydržím hodně, dříve jsem byla nadšená tanečnice a mám překvapivě velkou sílu kterou by od mých dívčích rukou s drobnými dlaněmi a dlouhými prsty nikdo nečekal, jenže nesnáším ležet při milování jako špalek, zalehnutá a nucená k nečinnosti, to mi také moji milenci, přemožení a ohromení mou divokostí, tak ostře kontrastující s mojí vnější odměřeností, šeptali něžně do ucha když sotva popadajíce dech skončili s uspokojováním živočišných potřeb nás obou a jenom se ke mně tiskli a snažili se užít si mojí přítomnosti co nejvíce, jenom abyste si nemysleli, nikdy jsem nebyla do větru, to ne, byla jsem sice ke svému tělu kritická, avšak ono jakoby mi chtělo svou nedokonalost vynahradit tím, že mi umožnilo v náruči mužů zažívat rozkoš sladší než cokoliv jiného, vedla jsem neklidný život, vždycky, zařekla jsem se, že se nikdy nevdám a na tom trvám, ale odejít do hrobu jako stará panna se mi nechce, jedině jsem si netahala city do práce, to byla moje jediná zásada, nespát s klienty, ještě tak žárlivou paničku bych potřebovala, jsem zdravě cynická a umím zachovat profesionální odstup, jo, v dnešní době možná už zaměstnání soukromého detektiva není co kdysi za Phila Marlowa, není v něm ten bogardovský styl, drsné hlášky a noir atmosféra, je to dřina, odpor, pohrdání ze strany klientů, handrkování se o výši honoráře, přežívání když zrovna nikdo nechce vaše služby, naštěstí tátu u armády platili docela dobře takže jsme tyhle výpadky mohli docela dobře překrýt, otec ode mě nerad přijímal peníze, bylo to na jeho pýchu a starosvětskou čest trochu moc, raději se uskromňoval aby vystačil i beze mne, zkoušel dělat i domácí práce aby ukázal jak je samostatný, jenže dopadalo to vždy neslavně, nedokázal ani pustit myčku, tak jsem mu žehlila, prala, uklízela i vařila když čas dovolil, bylo mi ho přes to všecko líto, byl v domácnosti bezmocný jako děcko, on, ometálovaný plukovník britské armády a vojenský poradce na slovo vzatý, nikdy mi nevyprávěl co ve válce zažil, ale uniformu nosil se ctí a hrdostí, chtěl ze mě mít doktorku, lékařku, já a pomáhat lidem? Ne, to není nic pro mě, já jsem tam uvnitř pěkně zištná mrcha, myslím na peníze a někdy jenom na ně, nemám iluze o tom, jak to tady na světě chodí, peníze na dlani ti otevřou každé dveře i srdce, zvláště v téhle středoevropské republice kde mě nezakrytá korupce zpočátku skutečně děsila, i za vyřízení občanství chtěl úředník úplatek, teď už to je trochu lepší co u policie a na úřadech udělali čistku, jenže pořád to není nic moc, v Anglii mají sice krizi, ale lidi si ještě uchovali dost slušnosti aby uplácení udrželi pod pokličkou když už k němu došlo (jakože málokdy k němu došlo), my Angličané máme prostě hluboko zakořeněný smysl pro spravedlnost a čest, jsme tvrdí, ne nezlomní, zato Slované jsou daleko poddajnější a tím zákeřní, vyčkávají, přitakávají vám a jakmile projevíte slabost už je máte za krkem, mají podrazáctví a vychytralost v krvi, my jsme naopak malinko naivky, nepraktičtí snílci co jim na penězích tak moc nezáleží, proto je v Anglii tolik malých automobilek a v Čechách jenom jedna a ještě nic moc, ony totiž ty pověstné zlaté české ručičky jsou na práci pěkně dozadu, zato když se rozdává zadarmo tak nastavují dlaň komukoliv, jsem proti nim asi zaujatá, to je možné, moje ostrovanská nátura mě nutí na lidi z kontinentu hledět svrchu, jsem skutečně pyšná na to, že jsem Angličanka, patří to k věci a nikdy bych neměnila, možná jsem víc Francouzka než Angličanka, jenže manýry podle toho prostě nemám, na módní oblečky si nepotrpím, pro mě je vrchol návrhářství Dior, kolekce 1952 a 1953, nerada nosím sukně, nesnáším když se mi stehna pod sukní třou při chůzi o sebe, navíc ani jediná moje sukně není kratší než po kolena, nejraději mám kalhoty, ale ne džíny, v tomhle jsem stejná jako Edward Fox, miluju tmavé a látkové s podélnými proužky které mi odhalují kotníky, nejlépe to vynikne když si vezmu k nim střevíčky bez podpatku, červené, na boty moc nejsem, ale dávám si záležet aby byly perfektní a čisté, na čistotu hodně dám, není to jenom půl zdraví, je to i půl image, já totiž zrovna moc nepoužívám voňavky, jsou drahé, mám akorát dvě lahvičky Chanelu po mámě, raději se čistě oblékám a protože jsem se nikdy nepotila tak se nemusím bát skvrn v podpaží, ráda uvádím muže trochu do rozpaků svým oblečením, málokterá, spíše žádná žena dneska nenosí klobouk jako kdysi, a je to dost škoda, podtrhuje to eleganci a graciéznost, proto každého překvapuje, že nosím černý měkký klobouk s červenou stužkou, vypadá gangstersky a zároveň marnivě díky té červené, perfektně se k němu hodí můj starý, mírně už opršalý světlý plášť s převazováním v pase, baloňák co nosil poručík Colombo, sluší mi, zdůrazňuje jak jsem štíhlá a stačí zdvihnout límec a hned vám není vidět do obličeje, i pistoli pod něj jde dobře schovat, zvlášť pokud máte colt detective special jako já, nevytahuju ho ráda, narozdíl od táty mám na zbraně trochu alergii a na střelnici chodím jenom když je třeba dělat zkoušky kvůli prodloužení zbrojního pasu, neumím moc střílet, táta svého webleye provětrává každý týden, musejí ho vodit do oddělení pro střelbu z brokovnic protože náboj .455 British má zastavovací efekt pancéřové pěsti, udělá díru do betonové zdi a vyrazí chlapa z bot na deset metrů, pořád tu starožitnost nosí v koženém pouzdře na vojenském opasku jako za války, naštěstí má služební auto takže nebudí na veřejnosti nežádoucí pozornost, on totiž na poprask nedá, zahlíží na civily a mylně se domnívá že vojsko je něco nositel cti a vojáci jsou stále vyjímečná a úctyhodná kasta, nechápe, že obyčejní lidé v téhle zemi vojskem pohrdají a vojáci spolu s policisty jsou vyvrženci, štvanci v novinách a médiích, nikdo si neváží služby vlasti, neznamená pro lidi nic víc než nepříjemnou povinnost, váleční hrdinové jsou málem zločinci které si stát snaží pokrytecky usmířit bezcennými medailemi, někdy je dá i lidem, kteří si je nezaslouží, vládne tady divný prezident a divná vláda, není nad královnu, přeci jenom je charizmatičtější než nějaký právník, když umřela princezna Diana tak jsem brečela jako želva, ale kdyby zemřel Klaus tak bych si možná akorát vzdychla, nic víc, nezajímá mě, jeho řeči jsou úplně mimo a nemají vliv na moji každodenní dřinu, nečtu noviny ani časopisy, sem tam si koupím v centru anglické noviny a podívám se na zprávy, politika do mojí profese nepatří, mohla by urazit klienty kteří bývají docela tvrdě pravicoví zatímco já tíhnu odjakživa k levici, táta mi to jako konzervativec a stoupenec Jamese Camerona vyčítá jenže já už jsem taková, hloupá, ve škole se mi za tenhle názor vysmívali a říkali komunistka, ovšem sotva jsem jim pohrozila ranou do zubů a demonstrativně zaťala pěst tak se stáhli, mám práva takže tam nechodili žádní pořádní kluci a couvli i před holkou, co teprve teď, to bych se s nima nemazala, nenechám nikoho se mi vysmívat pro nic, zvláště ne pro můj výběr hudby, filmů a knížek, u nás se Beatles nebo Rolling Stones poslouchají docela normálně a nikomu to není divné, nesnáším dunivost a uřvanou nemelodičnost moderního snad-rocku nebo co to je, od děcka blázním po siru Michaelu Caineovi a Breakfest at Tiffany's jsem četla snad milionkrát, Capote se mi jako člověk hnusí, ovšem literární um mu neupřete, vyjádřil na stovce stránek víc než třeba Larsson na sedmi stovkách, film byl úplně úžasný, sice jiný než předloha, jenže právě proto úžasný, filmy mám ráda, vybírám si je hlavně podle obsazení nebo režiséra, cokoliv do roku osmdesát pět, zásobuje mě ten můj kamarád spisovatel, má celou skříň Kurosawy, Wylera a Forda a hned vedle knihovnu tak narvanou knížkami až přepadává dopředu, nikde jinde jsem neviděla vedle sebe Thackeray, Doctorowa a Moraviu, je fanatický čtenář a šílený spisovatel, schopný mlátit do stroje čtyřicet osm hodin v kuse, já přečtu tak tři, čtyři knížky za rok, anglické, české mě nelákají, zvláště ne fantasy, každá česká fantasy je úděsná hovadina, ještě větší než současná světová fantasy, nikdy jsem to nečetla, ani v pubertě jako ostatní, mě zajímala auta, hodně, obdivovala jsem na Evropské ferrari a maserati přes sklo autosalonu, chodila jako hladový pes kolem nádherné šestiválcové alfy 75 kterou jezdil náš soused, automechanik, a nemohla se dočkat až si konečně udělám řidičák, vozila jsem instruktora v orezlém favoritu a skoro tu popelnici převrhla, zkoušku mi dali až napotřetí protože jsem na přednostech nečekala, jenom se rozhlédla a jela což zkoušející komentovali křikem a okamžitým vyhozením z auta, to nebyla žádná sranda, když vás vyhodí uprostřed pole dvacet kilometrů za Prahou se stovkou v kapse, moc vtipné, jak by řekl Michael Caine, tuhle jeho hlášku miluju, je neuvěřitelně výstižná a hodí se do mnoha situací, zvláště anglicky, rozesměje mě spolehlivě a používám ji neustále, až mi to je trapné, lidé neumějí ocenit klasiku, no co, já ano, táta taky, on měl raději Aleca Guinesse, prý skutečně vypadá jako opravdový voják i když je trochu moc malý, vlastně byl protože už je dost dlouho po smrti, chudák, ti nejlepší odcházejí první. No ale už dost o mě a tátovi, mnohem raději mluvím o své práci, a na to koneckonců jistě čekáte.

*

Tenhle klient nebyl jiný než ostatní. Kontaktoval mě obvyklou cestou, přes telefon z inzerátu v novinách, domluvil si schůzku a ve stanovený čas také přišel, či přesněji přijel, dívala jsem se z okna kanceláře abych si udělala první dojem, a ten se nelišil od mého dojmu z ostatních lidí, měl audinu čtyřku, stříbrnou, klasicky flotilové, nezajímavé, necharizmatické přibližovadlo, takových jezdí, i chlap co z něho vystoupil byl nicotný a k uzoufání průměrný, úředníček, manažírek, nesl důležitě těžkou černou tašku s notebookem, na nose mu seděly brýle bez obrouček, byl hladce oholený, načesaný, nevypadal starší než já, jeho sako mělo konvenční, nezajímavý střih, šedou barvu doplňovala bílá košile a proužkovaná kravata, klasika, tihle lidi se rádi zbavovali kostlivců ve skříni pomocí lidí jako jsem já, což o to, platili dobře, pravda, musela jsem tvrdě smlouvat, bůhví proč si pokaždé mysleli že když mají peníze, vědí všecko nejlíp, peníze umí fantasticky pokřivit lidského ducha, proto nesnáším podnikatele a kšeftaře, myslí jim to akorát peněženkou, nenechají si do ní od nikoho šáhnout, vypadal cílevědomě, přešel parkoviště kývajíc taštičkou, otevřel prosklené dveře do budovy a zmizel mi z dohledu, sedla jsem si ke stolu a uvolnila se, bylo mi překvapivě příjemně, dobře jsem se v noci vyspala a ráno najedla, měla jsem do příchodu klienta hodinu klid a náležitě jsem ji prolenošila s nohama na stole, ráda kouřím, ne moc, ale ráda, pall mallky, nemaluju si rty takže se nemusím bát že si rozmažu rtěnku, nejsou sice třicátá léta, jenže jsou muži kterým přijde žena s cigaretou elegantně sevřenou mezi prsty velice sexy a žádoucí, klobouk i plášť visel na věšáku za dveřmi, jako vždycky, i vlasy jsem si vzadu na hlavě svázala úplně stejně, nepadaly mi alespoň do očí, revolver ležel zamčený ve stole i s náboji ve dvou krabičkách, netahala jsem ho poslední dobou domů, nebylo to potřeba, případy nestály za nic, natož za to, abych sebou tahala zbraň, potřebovala jsem peníze a tak mi nezbylo než přijmout tuhle věc, nijak se mi do ní nechtělo, ale když se ozvalo zaklepání na moje dveře tak už nezbývalo než odevzdaně zavolat:“Dále, je otevřeno!“Chlapík vstoupil a já mu ukázala prstem na židli pro klienty, stála přímo proti té mojí přes stůl, přišlo mi, že je nervózní, důležitě si opravoval manžetu u košile, žmoulal držadlo tašky a těkal očima po místnosti, nebyl hezký, měl kulatou tvář s drobným krátkým nosem, doširoka, jakoby udiveně, vypoulené oči, skoro mi připomínal Hugha Griffitha, ústa jako čárku udělanou nejtenčí tužkou a nevýbojně ubíhající bradu, byl docela vysoký, trochu při těle a úzký v ramenou, připomínal káču protože vzhledem k výšce ho nesly směšně krátké nožky s chodidly velikosti tak jedenáct, jako kachnu, vrtěl se na tvrdé židli a ani jednou se na mě nepodíval, tvářil se pohrdlivě a nabubřele, ovšem jeho hlas byl skoro ženský, tak tenký a vysoký, vyšší než můj střední alt.“Vy jste Ingrid Zelenohorská?“zeptal se skoro hloupě protože si moje jméno mohl přečíst nejenom v inzerátu, ale i na dveřích, taky jsem mu to náležitě vrátila:“No na Bergmanovou moc nevypadám, nemyslíte?““Vyvalil ty svoje kraví oči ještě víc, konečně na mě zaměřil pohled a vyjeveně zopakoval:“Na koho?““To máte jedno“zamluvila jsem to a mávla rukou, očividně se vůbec nechytal takže jsem chtěla přejít k věci:“Raději mi přesně povězte jakou práci pro mne máte.“Tohle jej trochu uklidnilo, dokonce se samolibě pousmál, nevím proč, na jeho ksichtě takový výraz vypadal divně, poposedl načež mi vyložil hlavní myšlenku:“Potřeboval bych najít jednoho chlapa, jmenuje se Milan Hrabě a je tady z Prahy 6. Dluží mi spoustu peněz, někam zmizel a určitě se schovává tady v Praze, má na Žižkově přítelkyni které platí byt, kdybyste ji zmáčkla tak vám určitě řekne kde byste ho našla, nechci ho přivést, jenom mi od něho doneste peníze které mi dluží.““A kolik to jako je?“zeptala jsem se jenom pro formu, moc mi na tom nezáleželo, jemu zazářily oči a odpověděl:“Dvěstěpadesát tisíc korun.““To ujde, kdyby to teda byly eura“prohodila jsem a připálila si, úředníček měl oči jenom pro svoje prachy a tak se ani neohradil, proto jsem pokračovala:“A ta přítelkyně, proč jste si za ní nezašel a nevyříkal si to s ní sám, na tohle snad nepotřebujete detektiva, ne?““Ona je prostitutka, její pasák je opravdu drsný a možná i mafián, na toho nestačím“pokrčil rameny, já se narovnala a ukázala mu prstem doprostřed toho jeho vyhublého hrudníčku:“Takže ho mám zkrotit já, ubohá ženská, určitě to je taková ta ruská vazba co má dva metry a skoro neprojde dveřma jak má široký ramena. Fakt, pěkná vyhlídka. Víte kolik beru?““Jistě, tisíc za den plus výlohy“kývl a já doplnila krapet zlomyslně:“A za splnění zakázky pak od dvaceti do šedesáti tisíc. Ve vašem případě si určitě řeknu o maximum, nebude to totiž sranda. Berete?““No“zauvažoval rozmarně, evidentně měl v úmyslu dobře zaplatit, jenže nechtěl mi nechat ty peníze jen tak zadarmo, hodnotil mě pohledem, viděl mě sice akorát od pasu nahoru, avšak to mu vůbec nevadilo, nebyla jsem oblečená nijak vyzývavě, jako obvykle tmavé sako, nažehlené kalhoty s pukem, pravda, hezky úzké a s nohavicemi nad kotníky, bílá košile a kravata, černá s bílými proužky, ovšem nejen kdysi tenhle styl á la Marlene Dietrich chlapy rajcoval, vyvolává takové divné hnutí v břiše a neklidnou nejistotu, nepatřím mezi úchylačky s jezdeckými bičíky a policejními pouty v kapse, mě se to prostě líbí, dneska každá mladá holka chodí oblečená jako štětka, tak proč bych měla já, mám svoji důstojnost a podbízet se mužům nemusím a nechci, nejsem si jistá jestli jsem se tomu manažírkovi líbila, asi jo, já neměla nejmenší zájem, tihle lidi nemají valnou hodnotu, je jich hodně a o jednoho víc nebo míň, to je jedno, dával si s mluvením načas než dokončil:“Je to hodně peněz.““A chci to v eurech“dala jsem podmínku ležérně, vzklíčila ve mně touha si klienta pořádně vychutnat, pohrdání není jenom knížka, vlastně ne, nepohrdala jsem jím, to ne, spíš mi ho bylo ve skrytu líto, takový obyčejný maličký človíček, pachtící se za výdělkem, mající štěstí, že se dostal kde je, má drahé auto a peněz že může půjčovat čtvrtmiliony, hloupoučký nicka pro něhož je životním vrcholem mít plnou peněženku a to ostatní podle něj přijde už samo, kdoví, třeba je doma nešťastný a sám, obklopený luxusem ale ničím jiným, nemám moc peněz pohromadě a jsem tomu docela ráda, mám na živobytí, nájem, jídlo, hezké šaty i auto, v pohodě, táta přispěje svým dílem a máme se dobře, nic nám nechybí, je třeba mít peníze, o tom žádná, ale ne moc peněz, raději míň, je to dokázaný.“Proč v eurech? Kolísá víc než koruna“namítl chlap, dodal si konečně víc odvahy, když šlo o prachy.“To je sice pravda, ale já mám osobní důvody které byste nepochopil“pravila jsem možná trochu přezíravěji protože se viditelně urazil, pitomec, nestálo mi zato ho utěšit a navíc z toho rychle vystřízlivěl, v očích mu zajiskřilo poznáním:“Asi chápu. Zahraniční konto?“Nic nepochopil, jak jsem řekla, ovšem navenek jsem dala najevo souhlas:“Jo. Berete teda?““Ano“přitakal pomalu, já dodala dokud byl svolný:“Deset tisíc předem, za riziko, začnu pracovat odpoledne, ale potřebuju od vás adresu té holky.““Beze všeho“změkl úplně, už patřil mě, požádal:“Dejte mi propisku a papír, napíšu vám jméno a adresu.“Podala jsem mu obojí, nosím si sebou takový notýsek s plnicím perem, v tomhle není nad klasiku, elektronice nevěřím, ani počítač v kanceláři nemám, i když to je hlavně pro jistotu, počítač mám raději doma, tam ho mám pod dohledem, nedůvěřivě si obhlédl hrot pera a s pečlivou opatrností napsal číslo na Žižkov, Milíčovu ulici kousek od základky, ta holka se jmenovala Romana Kleistová, Žižkov neměl nikdy nejlepší pověst ale pro děvku i tohle je příliš dobré, zatím mě to nezajímalo, strčila jsem bloček zpátky do vnitřní kapsy saka a dál klienta sledovala, on vyndal peněženku, podíval se do ní načež upozornil:“Bohužel, nemám u sebe eura na zálohu, stačí vám koruny?“Ustoupila jsem:“Dobrá, beru, jenom doufám že to nejsou dva tatíčci Masarykové, ti by se špatně rozměňovali.““Pět dvoutisícovek“prohodil, odpočítal zbrusu nové bankovky a položil je přede mne na stůl, jednu jsem sebrala a podržela ji proti světlu, byla nepřekvapivě pravá, takhle velké bankovky se málokdy padělají, spíš stovky a dvoustovky, nejsou tak nápadné, opatrnosti však nikdy nezbývá, s policií problémy nechci, nemají mě rádi, shrábla jsem prachy do zásuvky k pistoli a pohodlně se opřela, zaujaly mě nehty na mých rukou, dost o ně dbám a nechávám si je trochu delší, není to tak nepraktické, napadlo mě zaskočit za mým přítelem spisovatelem, během týdne bývá doma a píše, nemusí pracovat, žije ze zisků za drobnější povídky a básničky, je dobrý, umí napsat mainstreamovou sračku v pravý čas a inkasovat tučný honorář aby se mohl věnovat těm svým uměleckým dílům, nežil si špatně a já ho měla ráda, rozuměl mi jako nikdo a miloval po italsku což mi nadmíru vyhovovalo, potřebovala jsem rozveselit, úředníček mě malinko otrávil, zkusila jsem na něj ještě jeden háček:“A chcete to splnit do určitého data? Budu se snažit samozřejmě udělat to co nejdříve, ale možná máte jinačí představu o časovém průběhu celé akce.““Ne, určité datum nepotřebuju, prostě to udělejte brzy, jak dlouho bude trvat než tu štětku donutíte mluvit?“zvýšil hlas, poopravil si brýle na nose pyšně, ale pýcha to byla pochybná, já však věděla své:“Nezapomínejte na toho Rusa. Ne, ten určitě patří k mafii, Rusové a Ukrajinci se rádi sdružují a mají hodně zbraní, dělají drogy a tak, moje výdaje mohou být vysoké. Zkusím to co nejdříve udělat, uvidíme.“Ta věc smrděla už od počátku, jenže já potřebovala peníze, asi jsem si dokonce myslela že to udělám do konce týdne. No co, stalo se.“Vaše věc“pokusil se manažírek o drsnost, na mě ale tyhle triky neplatí, jenom jediný chlap by mě dostal na lopatky, a to ještě tak před třiceti lety, proto jsem kontrovala:“A vaše peníze.“Na to neřekl nic, jenom se ošklíbl, podíval se na hodinky a prohodil:“No, mám ještě hodně práce. Tady je moje vizitka, zavolejte mi až budete se vším hotová.“Vstal, ze slušnosti mi podal ruku, ale přes stůl, to je poněkud špatné vychování, vím to díky tátovi, to je gentleman, já přijala, taky ze slušnosti, měl ruku teplou a zpocenou, další prohřešek proti etiketě, no a co, taky nejsem výkvět slušnosti, sebral taštičku co ji nepustil celou dobu z ruky a práskl dveřmi, fakt se nechtěl zdržovat, otočila jsem jeho vizitku v prstech, byla firemní, ne soukromá, to znamenalo větší post v soukromém sektoru kde se osobní hovory neřeší, tam taky mohl sebrat těch dvěstěpadesát tisíc na půjčování, nevypadal zle, byl to slaboch, ne gangster, od něho mi nic nehrozilo, audina mu smrděla po naftě, a hlavně to byla audina, ani na bavoráka se nezmohl, ještěže tak, nesnáším frajery, nudí mě k smrti, znám každou jejich fintu a ničím mě nepřekvapí, jsem příliš chytrá a realistická, zapíchla jsem cigaretu do popelníku a protáhla se, v takových okamžicích se pokaždé divím jak mám citlivou kůži, hlavně na prsou a břiše, tření látky mě mírně vzrušilo a tím víc povzbuzovalo můj úmysl zastavit se za mým uměním posedlým kamarádem, důvody byly velice zištné, jediné proti bylo, že bydlel docela daleko, přes celé město, pravda, špička už skončila ovšem benzín není zadarmo, a naneštěstí není moje autíčko malé ani lehké, vstala jsem a sáhla do skříně co mi sloužila jako bar, ne, na pití nepřišlo pomyšlení ale přepadla mě žízeň, napila jsem se minerálky, z Tesca, nebyla nic moc, všecky chutnají plastově, vrátila flašku zpátky a skříň zase zavřela, času bylo hodně, vůbec jsem nemusela spěchat a taky se mi vůbec nechtělo, proč, točila jsem klíčky od auta na prstu, mimoděk mi to připomělo zvonění klíčí před dvaceti lety za revoluce, příznačné pro tuhle zemi, žádná krev ani mrtví, bývalý režim prostě vyhnil zevnitř a svrhnout ho mohla i prostá masa prostého lidu, já jsem ze Západu takže to moc nechápu, ani nechci, kašlu na to, demokracie tady stejně není stejná jako u nás, my ji už máme přes sto let zato tady není ani čtvrtstoletí, navíc příšla v tom nejnechválihodnějším období západní demokracie, byla krize a každý si hleděl svého krajíce, Češi to viděli a řekli si:“To je ono, to chceme, tak to budeme dělat“ no a tak to i dělali, bohužel, tak vznikl ten systém kde korupce a úplatky jsou běžnou součástí života, málokomu to přijde divné protože nic jiného nepoznal, já ano, nechci očišťovat svou zemi, Anglie není dokonalá, to ne, ale rozhodně mi přijde dokonalejší a méně falešná než země kde teď žiju, ovšem ráda využívám téhle prohnilosti ke svému prospěchu, kde je hniloba tam jsou i červi, že, platí mi za šťourání do špíny a vynášení ještě větší špíny na světlo, vynáší to, vyplatí se snášet urážky a pohrdání pro ty peníze, obyčejná práce není pro mě, jsem příliš nezávislá a, ne feministická, ale i tak radikální, chci rovnost s muži, jsem snad taky lidská bytost, ne jenom objekt jejich žádosti, umím hodně věcí líp než oni jenže chlapi to raději nevidí, bojí se mě když mě poznají víc, asi jsem sufražetka i když už tohle hnutí dávno neexistuje, pravda, nechci každého muže kastrovat a veřejně vláčet ulicemi, tedy dokud z nich bude užitek a ne všechny, svého přítele bych ráda vynechala, není tak zlý, je vlastně jako já, jenom chlap, uměl by se obhájit, takového nemůžete neobdivovat, milovat nikdy, on na lásku nevěřil, hodněkrát se zklamal, neměl na ženy štěstí a vlastně ho pořád nemá protože se přátelí se mnou, nevyznám se v něm, snad ho těší se mnou spát, nevím, dělá to když mu řeknu, chtěl to použít ve své knize takže se mu se mnou asi líbilo, psal o mě moc hezky, romanticky, dělal ze mě mnohem lepšího člověka než jsem takže mě má určitě rád minimálně stejně jako já jeho, nepřiznal by nic, držel si odstup od každého, i ode mě, chudáček, byl tak nečeský jako já, vlastně spíš antičeský, určitě trpěl, byl tak citlivý až pro něj na světě nebylo místo, věděl i viděl daleko víc než ostatní lidé a to bývá nebezpečné, moc nebezpečné, to vím nejlépe sama, ve všem jsou prachy a pro ty se lidi utlučou, pokud vám o ně nejde jste podezřelí, proto dělám že mi o ně jde vždycky i když nejde, je složité žít v tomhle světě, musíte mít zásady a těch se držet, já to dělám, stojí to úsilí nedat každému druhému do zubů, dusím v sobě hodně zlosti a nenávisti kterou je potřeba ventilovat, táta má v pokoji pytel na box na kterém se ráda vybíjím, proto mám tvrdou ránu, sestřelím chlapa jednou peckou do brady, lepší než střílet, nějakou prostitutku zvládnu hravě, i jejího pasáka, jenže mafii... Ti tahají zbraně dřív než se ptají, Rusové mají hodně zbraní, a makarovy jsou ty nejlehčí, spíš škorpiony, ingramy a semtam dokonce kalašnikovy se sklápěcí pažbou, nejsou zlí, jenom mají rádi moc, moc za každou cenu, a samozřejmě peníze, ty z toho plynou, prodávají drogy, pašují cigarety, pití, pasou děvky, plnokrevné podsvětí, a Ukrajinci za ně dělají špinavou práci, nemají co ztratit a tak jsou nebezpeční, taky kvůli nim nosím revolver, nedá se s nimi domluvit, už proto, že nerozumí česky a anglicky to ani nezkouším, jeden jak druhý, jednoho zabijete a místo něho přijdou z Ukrajiny tři další, musejí to tam mít těžký když přijímají takovou práci, ovšem, já mám co mluvit, tahám za prachy cizí horké brambory z ohně, nebaví mě to, ale jsem v tom dobrá, proto to dělám, a pro prachy, to je jasný, jinak bych mohla třeba prodávat kebaby nebo provádět turisty, pro radost, jednu dobu mě lákala armáda, tátovi by se to i líbilo, jenže ženy do přední linie nepouštějí a sedět v kanceláři by mě nudilo, mám ráda akci a vzrušení, proto skoro nepiju a nikdy jsem nebrala drogy, udělají z vás trosku, zabijou vaši sebeúctu a stanete se zvířetem, to bych nepřežila, raději bych se střelila do hlavy než žebrat o dávku. No, už bylo načase, vstala jsem ze židle, sevřela klíčky do dlaně, oblékla si plášť, nasadila klobouk, hezky na stranu, zamkla kancelář a vydala se po schodech dolů na parkoviště. Pršelo, zdvihla jsem si límec pláště.

*

Můj kamarád se jmenoval Michal, ale já mu říkala po anglicku Mike, líbilo se mu to a já mu tu radost dopřála, byl anglofilní až na půdu, jezdil starým fordem granada s volantem napravo a automatickou třístupňovou převodovkou, samozřejmě v typicky cowleyovské vínové barvě a se vstřikovacím šestiválcem, klasika, vyjímal se mezi masou starých šunek které zbyly když odjeli pracující a zůstali nezaměstnaní, favority, felície a vyběhané octávie a najednou granada, Michal stejně moc autem nejezdil takže se mu vyplatilo si vydržovat takový cenný kousek, chodil všude pěšky nebo jezdil metrem, bydlel ale docela obyčejně na sídlišti mezi ostatními lidmi v ošklivém komunistickém činžáku, třípokoják mu bohatě stačil, zaparkovala jsem blízko vchodu, proč zbytečně chodit deštěm, bubnoval na plechovou střechu mého auta jako kulomet, dveře byly odemčené, nevím proč, vystoupala jsem do předposledního patra a zazvonila na domovní zvonek s nápisem Michal Zahradníček, strašně pitomé příjmení, i když Gardener není tak špatné, anglicky zní všecko vznešeněji, ono vlastně všecko anglické je vznešenější, dlouho nepřicházela žádná reakce až konečně po minutě klapl zámek načež se dveře pomalu otevřely a v nich se objevil Michal v proužkovaném pyžamu, možná rozespalý, avšak zároveň jako obvykle malinko zhnusený, měl germánský obličej s ostrou bradou a výraznými lícními kostmi, tmavě hnědé jiskřivé oči, stále podmračené obočí, středně výrazný nos a plné rty skoro jako černoch, černé vlasy, bradka a knírek mu dodávaly démonického vzhledu černokněžníka, byl vysoký a hubený, široký v ramenou, z výstřihu pyžamovému svršku mu vyčuhovalo husté ochlupení po conneryovském způsobu, málokterý chlap něco takového dneska má, je to fakt sexy a přitažlivé, alespoň mě to přitahuje, neprohodil ani slovo, jenom mi pokynul abych vstoupila což jsem samozřejmě udělala, v předsíni se odstrojila a pověsila pečlivě klobouk, pozoroval mě docela chladně a jakoby naštvaně jako pokaždé, choval se tak ke každému, ovšem málokdo to prohlédl, bylo to jako Michalovo brnění za nímž se před světem skrýval, rozehřálo ho až vlídné slovo jímž jsem jej počastovala vzápětí:“Tak co Miku, daří se ti dobře? Jak jde psaní, postupuješ?“Pookřál, na rozdíl ode mě se nezapoměl smát:“Jasně Ingrid, naspal jsem sotva pět hodin a už píšu, dvě stránky za půl hodiny. Slušná rychlost, ne?““To jo“uznala jsem, on mě zdvořile uvedl do obýváku, měl tam uklizeno protože práci se věnoval výhradně v pracovně, tam se muselo přeskakovat přes hromady papírů, časopisů a knih, byl nyní pozorný a roztomilý, jako vyměněný proti přivítání, hned mi donesl čaj, přisedl si a hned spustil:“A jak se daří tobě? Co táta? Četl jsem, že v Afgánistánu je teď veselo a on musí dost kmitat.““To jo, ta sebranka teroristická se nechce vzdát jenom tak“pokrčila jsem rameny, byl to fakt, britská armáda chystala nějakou akci v českém sektoru a bylo třeba oba sbory sesynchronizovat aby nedošlo ke střelbě do vlastních řad, velitelé expedičního sboru tátu pořádně proháněli a jemu nebylo lehko, taková zodpovědnost, každý vypálený náboj a litr benzínu musel podepsat, naštěstí to pak všecko dopadlo dobře, ale málem se chudák ulítal, naštěstí mu zaplatili auto i všecek ten benzín co projezdil, rozepla jsem si sako a přihladila kravatu, měl v očích nepřítomný, soustředěný výraz člověka bloudícího myšlenkami mimo realitu, líbili se mi přemýšliví muži, jenom škoda, že Michal nenosil brýle, ty by mu dodaly ještě větší image, nikdy si oči nezkazil, musela jsem tak nějak zaonačit hlavní účel svojí návštěvy a tak jsem ho vyzvala:“Co kdybys mi vyprávěl o té svojí knížce? Je alespoň trochu méně anarchistická?““Ani náhodou“zamítl s pousmáním, prohlédl si mě očividně zálibně od hlavy k patě, usnadňoval mi to, i když se rozmluvil o literatuře, naše tichá dohoda byla uzavřena. Michal si liboval v anglických názvech svých knížek, prý je to výstižnější, vkládal do nich slovní hříčky a tak, psal dost po anglicku, jemně, v náznacích a s kudrlinkami, tvrdě klasicky a postmodernisticky zároveň, přečetl mi pár stránek, bylo to o starém závodníkovi který se s dospělou dcerou vydává na pouť z Aljašky až na samý cíp Ohňové země, to je v Jižní Americe, líbilo se mi líčení jejich vztahů a příprav na tu velkolepou odysseu, odehrávalo se to na konci sedmdesátých let, objednali ze Sovětského svazu benzínovou volhu M24 Universal, to je kombi, prostě protože toho hodně uvezla a ještě víc vydržela, jenže Američani v tom okamžitě viděli propagaci komunismu na domovské půdě, dělali jim problémy, zdržovali a dokonce to auto i zabavili a chtěli sešrotovat, perfektní obžaloba maloměšťácké zaslepenosti a pýchy toho umělého národa, podle mě geniální, ovšem koho to dneska zajímá, každý leze Američanům do zadku, i my, Angličané jsme se museli před hamburgerožrouty sklonit, jenom pro ty peníze, které nám dali po tom druhoválečném masakru, chudák Churchill to věděl, Němci na to šli chytře, obětovali své nacistické vůdce, oblékli se do hadrů a natáhli ruku, Roosevelt ani Truman neměli ponětí jakého hospodářského hada si hřejí na prsou, dneska je americká výroba v troskách zatímco německá jede naplno, nemám ráda Němce, z osobních důvodů, i můj táta je nemá rád a nakazil mě, britský vlastenec, to já nejsem, ve mně je to mnohem hlouběji zakořeněné, pro mě je Anglie nedílná součást mě samotné, neuvažuju o tom, prostě to tak je, dívala jsem se na Michala upřeně a vnímala každé jeho slovo, četl monotónně, nudně byť se zaujetím, ovšem já udržela pozornost, musím, ve své profesi, pak jsem ho stopla, vstala a mazlivě pohladila po rameni, ošil se nervózně, to miluju, když se silný, sebevědomý chlap přede mnou cítí nesvůj, ne, nebyla jsem zlá ani nijak ujetá, nechtěla jsem ho ovládnout ani mít navrch, naopak, vzdala jsem se mu bezvýhradně, samozřejmě v ložnici, na vychladlé posteli se shrnutou pokrývkou, nechala ho vzít si co chtěl, naprosto bezpodmínečně, chtěla jsem aby mě plenil, nemilosrdně a hrubě, jenže on byl tak hrozně něžný a jemný až mě tím dojal skoro k slzám, vždycky myslel především na mě, pokoušel se vydržet a stačit mi což není vůbec jednoduché, já to snesu mít i šestkrát, sedmkrát po sobě, asi jsem trochu nymfomanka a sex mám ráda, zvláště když jde o tak milou osobu, užila jsem si hodně a dosytosti, šeptal mi jak jsem krásná a úžasná, nebyl první, jenže od něj mě to těšilo nejvíc, když mě líbal tak mě jeho vousy lechtaly a já byla ještě víc rozpálená, uměl v tom chodit a věděl kde jsem nejcitlivější, a k tomu jak toho nejlépe využít, prostě krása, přeskočila jsem mimoděk do angličtiny a potom dokonce do francouštiny, rozesmál se a tiše poprosil:“Ingrid, vždyť víš že jsem na cizí jazyky slabý“, já se přemohla k české odpovědi:“Dobře, budu se snažit Miku“ načež jsme pokračovali, ale už ne dlouho, přepadla mě až kočičí slastná lenost, dotýkal se skoro stydlivě a nejistě mých boků, zavřela jsem oči a zavrtěla se, taková pozornost mi lichotila, bylo mu zatěžko dotknou se mě i někde výš což jsem zase chtěla já, proto moje ruce jemně, zato pevně vedly ty jeho, bránil se protože měl dobré vychování, ale já zkažená byla silnější a cílevědomější, vzal do dlaní má ňadra a omámen touhle troufalostí mě políbil na rameno a krk, nezpotila jsem se zato jeho pot mě zmáčel, moje vlasy se samy osvobodily ze zajetí stužky a nyní mi svobodně padaly na ramena a záda, miluju svoje vlasy ale to už víte, hladil mě po nic zálibně a dokonce mi do nich vtiskl polibek, každý můj milenec mi moje vlasy chválil, po tom heřmánkovém šampónu hezky voněly a byly jako hedvábí, užívala jsem si jeho objetí co to šlo, setřepal ostych načež mě počal konejšivě laskat, opravdu se mi chtělo trochu spát, uměl být přesvědčivý, zajel mi rukou, možná mimoděk, až do slabin, nebránila jsem se, naopak se mu plně oddala, ta krásná rozkoš co mi vzápětí projela od konečků vlasů až po prsty u nohou za to stála, byla jsem doslova v jeho rukou a on toho nezneužil, tak se liší gentleman od dnešního chlapa, jako člověk od opice, cítila jsem na tváři jeho horký dech a byla šťastná, po milování to tak bývá, oslaboval moje odhodlání nemít vážný vztah, ovšem na druhou stranu, on měl hlavu jenom na ty svoje knížky, byl nepraktický a tělesně fungoval akorát ze setrvačnosti, potřeboval hospodyni, manželku co by se o něho postarala po všech stránkách, byl trochu jako táta, velké dítě, já nebyla ten maminkovský typ, navíc jsem už jednoho chlapečka na starost měla, totiž tátu, nezvládla bych dalšího, stačil mi jeho úsudek, jeho inteligence a jeho tělo, uměl mi udělat dobře tělesně i duševně a to mi stačilo, popovídat si, pomilovat se a jít zase svou cestou, jednoduchá filosofie která nám oběma vyhovovala, byla jsem sexy žádoucí žena a on citově vyprahlý, zklamaný a životem unavený muž, přitáhli jsme se jako magnety a užívali si, bylo to krásné a trvá to dodneška, a určitě ještě dlouho trvat bude, možná navždy protože Michal má se vztahy problém, ženy které chce se mu vysmívají, jsou to holt krávy, a o jiné nemá zájem, je narozdíl ode mě ostře vyhraněný, asi to je prostě osud nebo tak něco, nemá smysl se nad tím pozastavovat, mám pochopení, možná víc než by bývalo bylo záhodno, je třeba být tvrdý, nemluvili jsme drahnou chvilku a jenom se k sobě tiskli, přiznávám že mi nahota vyhovuje, ale jenom v soukromí a moje vlastní, nenávidím porno cokoliv a nahotu ve filmu taky moc nemusím, vyjma Get Carter, tam je geniálně asociovaná, měli jsme až neslušně hodně času, jenže já věděla, že Michal musí psát, patřil trochu ke grafomanům a uklidňoval se tak, otočila jsem se k němu a políbila ho na čelo, z důvěrnosti, a přinutila se k přátelskému úsměvu, vstala jsem první, opět si svázala vlasy načež se ze mě stala zase Ingrid Greenhillová, soukromý detektiv, Michal ležel pořád na loži trochu zaražený, snad nevěřil co se mu stalo, nedivím se mu, se mnou nic není obvyklé, po každém milování jsem cítila ke svému tělu obdiv a lásku, všecky jeho nedostatky byly na okamžik zapomenuty a já měla nutkání se nekonečně hladit a děkovat vyšší síle za dary které mi byly dány, ovšem tohle trvalo jenom desítky sekund, pak se vrátila moje obvyklá kritičnost, která pomocí mých rukou mou nahotu zakryla, oblékala jsem se rychle, ne ze stydlivosti, dotek košile a spodního prádla mě uklidnil, zůstala jsem tak, víc zatím nebylo třeba, líbí se mi volnost když je člověk jenom napůl oblečený, tančila bych, tak mě předchozí události rozjařily a nabily energií, začala jsem si prozpěvovat, jenom tak, zašla si do obýváku pro nedopitý čaj, donesla si jej do pracovny a usadila se k Michalovu stolu, zavalenému papíry, jeden zrovna vězel ve štěrbině psacího stroje značky Victory, postaru mechanického, opatřeného černým, léty zmatnělým lakem, přelétla jsem očima po posledním nedopsaném řádku, nepamatuju si už co na ně stálo načež jsem se v otáčivé židli zhoupla a obrátil tváří k posteli, on na ní stále ležel, ve tváři však už zase měl ten svůj nepřítomný pohled, trhl sebou když jsem na něj promluvila:“Doufám, že tohle zůstane jenom mezi námi, opovaž se to někde napsat nebo už za tebou nikdy nepřijdu!“Nemyslela jsem to jako varování, natož pohoršené nebo zlé, mám pro něj slabost, jenže on se zatvářil tak bezbranně a bolestně až mě bodlo u srdce.“To víš že ano“pravil ztěžka, upřel na mě pološíleně jiskřící zrak, rychle oddechoval a já se instinktivně napjala jako antilopa než po ní skočí lev a ona začne utíkat o život, neučinil jediný pokus se přikrýt nebo zahalit a jeho odhalená mužnost byla mému pohledu vystavena naprosto bezostyšně a vulgárně, ovšem zároveň v tom byla i jistá lhostejnost.“Stejně se to nedá popsat slovy, ani já to neumím.“Vstal, pořád nahý, zamnul si se stařeckou pečlivostí bradu, ale stále působil žalostně, jako loutka s přetrženými vodícími lanky, nepodobal se už muži který si mě před chviličkou tak rozhodně vzal, vůle se z něj vytratila jako pára, udělal váhavý krok ke mně, natáhl ruku a dotkl se mojí tváře, nijak chtivě, spíš smutně, taková nesmělost a zmatení se skrývalo pod tím kritickým a chladným zevnějškem, ještě jeden krok načež mě oběma rukama objal v pase, kleknul si na jedno koleno, jemně mi rozepnul košili a něžně se počal lísat k mému bříšku, vůbec ne divoce, jenom láskyplně soustředěně, položila jsem mu ruce zlehka na ramena a zavřela oči, ani nevím proč, všechny pocity se tím zesílily, byla jsem jeho, naprosto a se vším všudy, nemohla jsem mu nic odepřít, nevzmáhal se ve mně žádný odpor, ale ani láska nebo něco podobného, jenom lítost, lítost k tvorovi, jemuž kromě mě a jeho matky, ještě ji na rozdíl ode mě měl, nikdo nikdy neprojeví hlubší cit, zůstane sám až do konce, jeho výbuch něžnosti a lásky ke mně je jenom zoufalé volání z okraje propasti do níž už stejně brzy spadne, dával mi všecek cit který se v jeho osamění rodil stále znova a znova jenom kvůli mně, stáhl mi opatrně kalhotky, já roztáhla nohy a on se do mě hltavě ponořil, někde hluboko se zhmotnil tlumený sten a ten mi splynul ze rtů, opustila jsem své tělo a svobodně poletovala po pokoji, byla jsem lehká, lehoučká jako pírko a dokonce jsem se usmívala, vše co dělal nebyl produkt chtivé, smyslné vášně jako u ostatních s nimiž jsem kdy spala, ne, chudáček tvrdil že na lásku nevěří a stejně ji prožíval, nikdy to nepřiznal, jenže jeho činy hovořily za něj, prudký příval rozkoše z vyvrcholení k němuž mé tělo dovedl mě doslova srazilo ze židle, klesla jsem bezvládně do jeho náruče a zůstala nehybná jako mrtvá, před očima mi tančila růžová kola a žluté tečky, pořád jsem je neotvírala a zostřenými smysly vnímala jak mě jeho polibky šimrají na stehnech, podbřišku, bříšku, ňadrech, krku a nakonec mě jemně políbil na rty a já konečně otevřela oči a pohlédla na něj, jeho polibek chutnal po mě samotné, objala jsem ho rukama kolem krku ve snaze polibek co nejdéle udržet, ovšem on mě v tom okamžiku vzal měkce za boky a opatrně do mě znova vnikl, tam, na zemi, na koberci pokrytěm papíry se strojopisem, časopisy a knihami, jeden tenký svazek Villona mě tlačil do lopatek ale já to nevnímala, smála jsem se živočišnou radostí, tisknouc k sobě jeho rozvášněné tělo, a když mě znova zachvátil orgasmus a ve slastné křeči jsem se mu vypjala vstříc, zdálo se mi že slyším hudbu, nevím odkud ani nevím jakou a stejně zanikla v mém skřeku jež jsem vydala když do mne prudce vytryskl, mísilo se v něm vzlyknutí i vítězný výkřik valkýry, rozkoš a bolest, touha i její bohaté ukojení, byl bez dechu, sípal vyčerpáním a pot se mi z jeho čela řinul do očí, cítila jsem jeho hrubou horkost na svém těle a byla šťastná, dala jsem se mu povolně jako děvka, ale s pocitem správnosti svého jednání, ukojil na mě své démony a to mě těšilo mnohem víc než vlastní uspokojení, hladila jsem ho po zádech pomalu a nechtěla aby ze mě vstal, musel mě zadusit, rozdrtit svou tíhou, chtěla jsem takhle umřít, bezmocná a křehká v jeho náruči, jako motýl sevřený necitlivou dětskou ručkou, hladil mě něžně a líbal stále znova můj krk a ramena, opustil mě až za hodnou chvilku, líbal a laskal mě po celém těle, pak vstal a počal se rozpačitě oblékat, já zůstávala jako omráčená ležet na zemi, vytáhla si tu zatracenou knížku zpod lopatek a odsunula ji pryč, pozorovala jsem ho celou dobu co si natahoval spodní prádlo, rámusil se skříněmi, hledal kalhoty a zapínal opasek, mocně se tyčil nade mnou jako můj pán a vládce, ani jednou na mne nepohlédl, ovšem ve tváři mu šlo číst přehnané zaujetí činností jíž zrovna prováděl, přemáhal myšlenky na mě, bojoval sám se sebou a já věděla, že jenom podrážím jeho snažení, zvedla jsem se, beze spěchu, natáhla si zase kalhotky a knoflíček po knoflíčku zapnula košili, odvrátil se a s nesrozumitelným zabrbláním odešel z místnosti, dokončila jsem zbytek oblékání rychleji, podívala se na sebe do zrcadla ve vstupu, tváře mi hezky zrůžověly a celá jsem zářila zdravím a štěstím, každá žena po milování zkrásní, byla jsem plná života, tentokrát si moje nohy neodpustily drobnou piruetku, pohladila jsem se přes látku a šeptla důvěrně svému odrazu:“Doufám, že to na mě neřekneš krasavice“, jiskřivý smích mi sám vyrazil z hrdla, byla jsem tak krásná až mi to nepřišlo ani možné, jediným hltem jsem vyprázdnila hrnek v pracovně a odnesla ho do kuchyně, Michal se červenal když mě znova uviděl, chystal zrovna roztržitě oběd a ruka s nožem se mu nad mrkví tak chvěla až jsem se nabídla, že za něj tu zeleninu nakrájím, nakonec jsem ho usadila k jídelnímu stolu a hlasem nepřipouštějícím odpor oznámila, že se o jídlo postarám sama, pořád byl rozpačitý a jeho oči měly psovsky vděčný výraz, nechápu proč, ale takhle se točit kolem muže mě nějak vnitřně hrozně těší, asi podvědomě vím, kde je moje místo, a to jsem rebelka, což teprve nějaká obyčejná žena, vařit jsem se musela naučit protože táta to nikdy neuměl, vařím ráda, i tehdy se mi oběd povedl, oba jsme dostali hlad a snědli bychom cokoliv, zvláště když to bylo tak dobré, celou dobu jsem si prozpěvovala nebo alespoň pobrukovala, veškerá vážnost ze mě spadla a já byla jako moje oči veselá a dětská, sklidila jsem ze stolu, naskládala nádobí do myčky a pustila ji, on nebyl schopen pohybu, jenom seděl a mlčel, ovšem znova nabyl ztracené duševní rovnováhy, najednou někdo zazvonil u dveří a on vystřelil ze židle jako bodnutý špendlíkem, chtěla jsem se zeptat koho čeká, jenže jsem nedostala příležitost, on odemkl a hned příchozího vpustil, spíš by se slušelo říct příchozí neboť to byla dívka, studentka, sebevědomě vstoupila do předsíně načež zasypala Michala vodopádem slov, měla přízvuk člověka ze severní Moravy, mluvila překotně a se spoustou nesrozumitelných výrazů, líbila se mi, a to jsem holka, měla hezký oválný obličej s přitažlivě plnými tvářemi a roztomilými dolíčky kolem úst, drobnou pusinkou jako růžové poupátko, jemnou bradičkou, francouzským nosíkem a podle mě nádhernýma, čistě hnědýma a velikýma očima, v nich však neměla nijak inteligentní nebo sofistikovaný výraz, spíš jenom cílevědomost, nic víc, krčila malinko ten svůj nosík jakoby něčím pohrdala, její postava se mi proporcemi nápadně podobala, jenom byla ženštější, ani nevím proč mě přepadla chuť ji svléknou a pomalu líbat úplně všude, nejsem na holky, tedy, na všechny ne, jenže ráda experimentuju a ona se mi moc líbila, Michal nás očividně v rozpacích představil, těkal nervózně očima mezi námi dvěmi zatímco já v myšlenkách hladila dívčiny překrásně bohaté hnědé vlasy, i ruku jsem jí podržela o desetinku sekundy déle než by se slušelo, kolik jí mohlo být, dvacet, možná jednadvacet, oblékla se docela slušivě a slušně, neodhalovala mnoho, pod tričkem a svetříkem se jí rýsovala hezky plná ňadra, ploché bříško a oblé boky, perfektní postava, jenom byla o půl hlavy menší než já, neusmála jsem se na ni a ona také ne, asi jsem jí nepadla do oka jako ona padla mě, Michal umíral rozpaky a já mu nechtěla dělat problémy, navíc jsem dostala co jsem chtěla, oblékla jsem si plášť, nasadila klobouk, přeptala se jestli ještě prší, ta dívka se jmenovala Monika, vůbec netuším jak k tomu jménu mohla přijít, ovšem v tom okamžiku jsem víc přemýšlela o její lehce snědé pleti, nadbytek testosteronu v mých žilách pracoval proti mně, ona stroze odpověděla:“Ne“, já poděkovala, sáhla do náprsní kapsy, nasadila si sluneční brýle, kývla na pozdrav a schválně přidala na hlasitosti:“Měj se Miku, ještě ti zavolám, a hlavně se moc nepřepínej, vyspi se“, neodpověděl, možná by něco vykoktal kdybych mu dala příležitost, ale já mu zavřela před nosem a s lehkou myslí seběhla po schodech dolů. Pro ten den jsem ho hodila za hlavu, ovšem zároveň jsem si do hlavy nasadila jiného brouka. Chtěla jsem se o té dívce dozvědět víc.

*

Na to, jak byl starý, řadil můj datsun perfektně, byl to typ 300ZX z roku 1988 s oddělávacími díly střechy, červený, černé nárazníky, neměl přeplňovaný motor, jezdila jsem často po městě a turbodmychadla to nemají rády, šestiválec v sobě tajil slušných stodevadesát koní a na stovce byl něco pod devět sekund, stačilo to bohatě, to auto mělo styl, bylo správně nápadné a stylově se ke mně hodilo, málokdo ho v republice má, je to exotika, je hranaté, jednoduché, má vyklápěcí světla a pohon zadních kol, těžká klasika, jasně, žere benzín ale dobře se ovládá, je spolehlivý, s velkým kufrem, věděla jsem kde stojí stacionární radary a mezi nimi šel pedál až k podlaze, motor připomínal staré datsuny ze sedmdesátých let, měl hlas i zátah do otáček, turbo vůbec nepotřeboval, přeplňování kazí chrakter, podřazovala jsem s meziplynem, pečlivě, jezdím jako šílenec, klidně stodvacet po té cestě skrz Vokovice, je to tam samý semafor a přechod takže styl brzda-plyn, motor má dost sil protočit zadní kola i na suchu, stačí pustit v otáčkách prudce spojku, ten efekt je perfektní, všichni se otáčejí a dědci v golfech se jenom závistivě ksichtí, nemusela jsem tehdy vůbec spěchat ale ke mně to prostě patří, jsem neklidná a roztěkaná, nevydržím sedět, vždycky jsem s tím měla problémy, no a co, ať mi každý, komu se to nelíbí, vleze na záda, neřeším to, jak bych mohla, i Slunci nemůžete zakázat svítit a Zemi přestat se otáčet, jasně, jsou společenské normy a pravidla, jenže špatná pravidla se nemají dodržovat, když neuznáváte společnost tak nemůžete uznávat ani její normy, nerada se nechávám omezovat hloupostí mocných, i jízda mimo předpisy je určitá forma rebelie, dojela jsem zpátky do kanceláře sotva půl hodiny potom, co jsem opustila Michala a... No, uvažovala jsem několikrát, co u něho vlastně ta studentka chtěla, věděla jsem, že si ho sem tam zvou některé školy na přednášky takže mohlo být docela dobře možné, že to byla jeho žačka která třeba chyběla a chtěla se zeptat co probrali, nebo něco na přednášce nepochopila a přišla to konzultovat, myšlenka že by s ní něco měl nebo spolu dokonce spali mi přišla absurdní, a také se mi postupem času její absurdita potvrdila, možná byla jeho typ, ale i když se propadal stydlivostí když nás představoval, byla to spíš stydlivost a strach z toho, že to děvče nějak z jeho nebo z mého výrazu nebo narážky pochopí k čemu před okamžikem došlo a ohrne nad tím ten svůj pěkný nosík, možná na ni chtěl udělat dojem a tím by se to celé pokazilo, ovšem i kdyby mezi nimi k něčemu došlo tak by to rychle skončilo, na první pohled jsem v ní viděla obyčejnost, v tom výrazu očí, tváře a postoje těla, přitahovala mě stále silněji čím víc jsem na ni myslela, už ten prvotní impuls mě varoval a teď jsem cítila přímo fyzické vzrušení při představě jak si pomalu svléká ten svůj zelený svetřík, tričko s potiskem, rozepíná džíny a odhaluje se mi v celé kráse své nahoty, neznala jsem ji a už jsem ji chtěla, v mých představách měla moje hedvábné prádlo a rysy trochu nejasné protože jsem ji ještě nahou neviděla a mohla si jenom domýšlet jak je pod tím vším oblečením nádherná a sexy, brr, otřásla jsem se neboť kožený potah volantu se pod mými prsty změnil v dívčinu hedvábnou kůži, už podle doteku její ruky mi bylo jasné že taková je, měla jsem se narodit jako kluk, mnohokrát jsem o tom uvažovala, byla bych určitě chlap jedna radost, ovšem se mnou je vždycky nějaká potíž, i tak bych byla na obě strany, neumím se v tomhle rozhodnout, pokaždé si už říkám, že pro mě existují jenom muži, když tu se ukáže podobná žena jako ta studentka a ve mně se znova vzedme moje silná mužská část, kterou tátova svérázná výchova pouze posílila, a já opět pocítím to živočišné nadšení pro křivky ženského těla, ostatní ženy pro mne nejsou rivalky, do určité míry, dívám se na ně s hodnotícím pohledem chlapa na lovu, jsem prostě zvrhlá, dívám se jim víc na prsa než do očí, jednat s nimi je pro mě těžké a dělám to nerada, nepokoušela jsem se mít přítelkyni, lesbičky bývají hrozné mužatky a to se mi nelíbí, jenže obyčejné ženy by se ode mě nenechaly svést, spíše ze strachu o to, co řeknou lidé než pro nějakou stydlivost, nejde mi jenom o sex, mimochodem, se ženami jsem se milovala jenom párkrát, pokud bych někdy chtěla mít pořádný, pravý vztah, tak jedině se ženou, já vím, je to úchylný, ovšem neznám dokonalého muže, vyjma táty samozřejmě, a to by bylo ještě horší než být jako lesba, zato dějiny už pár dokonalých žen pamatují, Kleopatra, královna Alžběta, Bertha Benzová, Audrey Hepburnová, princezna Diana, Helen Mirrenová, takže mám dost pádné důvody hledat si dámskou společnost, zabraná do těhle úvah jsem snadno dorazila až do kanceláře, bravurně zaparkovala vedle zelené octávie kterou jezdil jeden právník co sídlil o patro níž než já, vypnula jsem motor a ještě minutku zůstávala v autě, dokočujíc proud myšlenek, moje touha dostoupila vrcholu načež se znova pomalu uklidnila, nechala jsem to odeznít a byla zase ledově klidná, výlevy citu na veřejnosti, to tak, vystoupila jsem, zamkla dveře a rozhlédla se, koutek mého oka totiž zachytil modrý odlesk mezi řídkými vozidly napravo. Stálo tam a já skoro hlasitě zaklela. Parchant! A to má ještě tu drzost za mnou přilézt! Po schodech do patra jsem skoro vyběhla, jedinou mojí zbraní byl lesklý balisong v kapse pláště, jenom jsem se jej dotkla a zase ruku vytáhla, škoda si špinit kudlu na toho hajzla. Ptáte se kdo mě tenkrát tak rozpálil, tak moc, že jsem okamžitě zapomněla na dobrou náladu a opět se mi z tváří vytratila barva? Ten chlap se jmenoval Jan Grüngruber, stepoval před mou kanceláří, ruce v kapsách a hned se mi usmál v ústrety zatímco já měla nutkání ho skopnout z těch schodů, které jsem právě zdolala, byl to docela urostlý, hezký muž, starší o pár let než já, dohladka oholený, učesaný, oblečený ve stylu let osmdesátých, nevkusně, kožená bunda s příšerným potiskem nějakého moto-gangu, rifle se zvony a kožené boty, nevím na co si hrál s těmi svými mifuneovskými kotletami, začal:“Ahoj Ingrid, měl bych tady malý kšeft...“, nedopověděl, přistoupila jsem k němu, zaťala pěst a strčila mu ji pod nos a zároveň mu vztekle vmetla do tváře:“Jdi do háje se svými kšefty, po tom posledním mě málem zavřeli! S tebou už do ničeho nejdu! A teď vypadni nebo ti pomůžu!““Dobře, dobře, vím, že ta poslední akcička nedopadla zrovna ideálně“bránil se, šklebem deformujíc svou pohlednou tvář do výsměšné masky, prohlédl si mě zálibně a dodal:“Jenže tentokrát ti to chci vynahradit, fakt, jestli chceš, můžu ti pomoct, vím moc dobře, co máš za zakázku.““Jo?“nezdála se mi jeho ochota, vytáhla jsem klíč od kanceláře, jenom na zlomek vteřiny moje pozornost vůči němu malinko ochabla čehož okamžitě využil, moji šíji náhle ovanul jeho horký dech a nenechavé, těžké, zato však překvapivě hbité ruce mi sjely po ramenou až k bokům, tohle jeho gesto chtivosti mě naplnilo odporem, odstrčila jsem od sebe jeho dlaně zhnuseně a přemohla touhu dát mu jednu do zubů, byla jsem zvědavá čím by mi mohl pomoci, ovšem zároveň mi bylo jasné, že nijak legální to nebude, víte, on Jan nikdy nic nedělal legálně, patřil k té sortě malých podvodníčků, kteří teprve čekají na příležitost vypracovat se mezi podnikatele, obchodoval se vším možným, od aut přes nemovitosti po zbraně, takovou nabídku mi nedal poprvé, a posledně jsem na svou důvěru málem doplatila, zapletl se s Rusy, s těmitéž Rusy na které určitě během práce pro svého nového klienta narazím, a ti mu neodpustili že je podrazil, slíbil jim náboje 9 mm Luger a místo toho dodal 9 mm Browning Long z vyřazených armádních zásob z Belgie, nezabili ho jenom proto, že jim vrátil peníze, jenže on se nikdy nepoučí, pořád to zkouší, i dneska, podplatil pár úředníků, zašili ho, ale sotva si svoje odseděl, už v tom lítá znova, nemá šanci se vypracovat, není dost chytrý ani schopný, jeho podrazy každý prohlédne a málokdo z podsvětí s ním dneska chce mít něco společného, vyjma holek, ty se na něj lepí, na jeho firebirda z roku 1977, na jeho frajerské způsoby ve stylu Burta Reynoldse a ten jeho ksicht, mě připadal odporný, slizký a nečestný, to nemám na lidech ráda, nečestnost, litovala jsem okamžiku kdy se na mě nalepil, on na mě, trpěl utklivou touhou mě dostat, položit na lopatky a zmocnit se všeho co mám, dostal takhle mnoho žen, násilím i bez něj, ovšem já byla jiná, hrubostí by u mě ničeho nedosáhl a ani by z toho neměl ten pocit vítězství, musela jsem se vzdát sama, podlehnout jeho šarmu a odevzdat se pokorně, bez odporu, to on byl zvrácený, těšilo ho ženy ponižovat a chovat se k nim pánovitě, jakoby byl něco lepšího než ony, svlékla jsem si plášť, pověsila klobouk, než stačil znova něco zkusit, a usadila se za svůj stůl, tak jsem měla alespoň klid od jeho nenechavých pracek, nerad zaujal místo na židli naproti mně, rozvalil se v ní a počal kouřit dlouhé tenké cigáro, nespouštěl ze mě potměšilé, vilné oči, pobídla jsem jej aby mluvil, což nebylo vůbec třeba.“Moc mě mrzí že jsem ti způsobil takové problémy, proto nabízím velkoryse své služby“rozhodil přátelsky rukama, pousmál se, já zůstávala tichá a znechucená, jenže jemu se to bohužel líbilo.“Kdo myslíš, že řekl tvému novému kunčaftovi koho kontaktovat? Myslíš, že on by si najal člověka jako jsi ty? Podle inzerátu? To určitě, měla bys mi poděkovat, toho chlapa můžeš oholit do hola a on ti za tohle ještě poděkuje!““Nemám v úmyslu ho holit, nejsem holič ale detektiv“odpověděla jsem tiše, štiplavý kouř z jeho tabáku mě dráždil a ještě víc mi Jana protivil.“Chci udělat jen svoji práci, nic víc, nic míň, nechci s tebou hrát nějakou špinavou hru.““Čestná, přečestná Ingrid!“rozesmál se ten český balík hlučně, odklepl popel buransky na podlahu, ukázal na mě prstem:“Ty se nepoučíš, takhle to tady nechodí! Napakuj se, o nic nejde, ten chlapík je srab, neřekne ani ň, pěkně ho ober co to jde.““A tobě z toho taky něco kápne, že?“jedovatě jsem doplnila, on pokrčil rameny:“Možná, jde mi jenom o to ti pomoct, jsem nezjištný a věř mi, nedělá mi to vůbec dobře.“Nevěřila jsem mu ani slovo, určitě to byl podraz, toho chudáka chytil do své sítě a bůhví co za tím bylo, chtěla jsem aby mě to nezajímalo, ale nedokázala jsem to pustit z hlavy, nechtělo se mi nechat toho ubohého človíčka ve spárech takové potvory jako byl Grüngruber, německé přijmení značilo svini, jenže co já s tím mohla nadělat? Nešlo to, byla jsem úplně sama proti mašinérii zištného myšlení a nešlo vůbec nic udělat, nic, my Angličané jsme sice policisté Evropy, jenže jako policie nejsme schopni vyřešit všechny případy a problémy, ani já, musela jsem vydělávat a nejde se pozastavovat nad každou drobností, jenom se ve mně prostě vzepřela ta klasicky anglická čest jak jsem o ní už mluvila, Jan u mě klesl ještě níž ale jinak nic, nehnulo to se mnou jak by mělo bývalo mělo, táta by možná vytáhl pistoli a kdyby toho zmetka nezastřelil, tak by ho dovlekl pod krkem na nejbližší policejní služebnu, já jenom seděla a s odporem poslouchala, ovšem ten pocit bezmoci neustával, spíš sílil, ne, nechtěla jsem raději nic vědět, zapálila jsem si také a rozepnula sako.“Tak co? Přibereš mě?“naléhal, naklonil se dopředu, nestydatě mi bez ostychu nebo přerušení soustředění pohledem rozvazoval uzel na kravatě a rozepínal košili, uměl to, jako když zaříkávač hadů hypnotizuje kobru, mě neoblbnul, odmítla jsem okamžitě a rezolutně:“Ne, dělám sama, však víš. Buď pověz co víš, nebo se seber a vypadni, nic jiného od tebe nechci.““Jsi moc zlá“pokusil se o nonšalantní tón, ovšem moc mu to nešlo, přisunul se blíž aby dosáhl na desku stolu.“Proč? Proč musíš být tak jiná? Nezkusíš být na mě hodnější? Nezasloužím si to? Po tom všem?““Právě po tom všem si nezasloužíš nic než moje pohrdání“pravila jsem tvrdě, normálním hlasem, můj pohled měl řezat jako skalpel, jenže jak už bylo řečeno, moje oči takový pohled ani neuměly, vyjadřovaly ze mě to nejlepší, spíš víc, co by ve mně mělo být nejlepší, proto zůstal nezastrašen, ovšem viditelně stále více vzrušen, cítila jsem, že by mohlo dojít k něčemu neuváženému z jeho strany, tak jsem nenápadně odemkla zásuvku a naopak demonstrativně z ní vyjmula krabičku s náboji a počala pomalu, pečlivě nabíjet svůj detective colt, efekt byl okamžitý, zrak mu sice zaplál ještě vášnivější žádostivostí, jenže opět se odtáhl a opřel do židle, dával si pozor na svou kůži a mému gestu porozumněl, tak hloupý zase nebyl, dorazil cigáro a promluvil znova, tentokrát klidněji, avšak mírný vzrušený třas nedokázal utajit:“Dobrá, jak chceš, jsi hrozná potvora, nevděčná, člověk ti pomůže ke kšeftu a ty mu ani nepoděkuješ.“Vstal, přejel dlaní po hraně mého stolu, pak si přihladil vlasy a lišácky se na mě usmál:“Chápu tě, nejsem ti dost dobrý, ale zrovna ten pisálek? Proč spíš s takovou nulou?“Chtěl mě vyprovokovat, ubohým pokusem barového náfuky, ale já vydržím hodně. Ne, nikdy bych mu neprozradila pravý důvod proč se s Michalem stýkám, a to ve všech smyslech tohoto slova, nepochopil by to a ještě by se mi vysmál, nestál mi za to, vůbec ne, proto jsem se vytasila s odpovědí tak daleko od pravdy a zároveň co nejprostší to šlo:“Protože se mi to líbí. A teď vypadni, nemám na tebe čas.“Nechtělo se mu, měl neodbytnou touhu mít mě TEĎ HNED a pouze uvažoval, jak to zaonačit. Cítila jsem k němu stupňující se hnus, kdyby se mě teď jenom dotknul asi bych se neudržela a zabila ho, umím takový chvat kterým vysadíte oběti krční obratle, ale musí se to provést přesně a já nemohla doufat, že mám větší sílu než Jan, vypadal slušně natrénovaně, nakonec by mě určitě natáhl přes stůl a pak... Raději nedomyslet. Bubínek ostře cvakl do rámu, tlakem palce jsem zajistila a ležérně se podívala Janovi do očí. Neriskoval. Odešel, já se unaveně zabořila do tvrdého opěradla židle a i přes na ventilačku otevřené okno zaslechla jak dole naskakuje výhružně dunící osmiválec, zvyšuje hlas načež se zahvízdáním pneumatik zvuk rychle zeslábl až se ztratil docela ve změti ostatních ruchů dopravy. Hrůza, bylo mi trochu na zvracení, vjela jsem si prsty do vlasů, uvolnila je ze stužky a počala se jimi opatrně probírat, vždycky mě to zvláštně uklidňovalo, zavoněl heřmánek a po těle mi proběhl slastný pocit, díky rozhovoru a hlavně setkání s Janem jsem se cítila mizerně, dobrý pocit úplně zmizel, i endorfiny ztratily účinek a já měla chuť jenom někam zalézt a brečet, mám svoje meze, nejsem (úplně) z ledu, v tomhle stavu se neocitám často a proto jej tak nenávidím, nechci být zranitelná, hloupě citlivá ženská, samozřejmě, jsem jedno i druhé, ovšem strašně nerada si to přiznávám, raději jsem si zase svázala vlasy, oblékla plášť, nasadila klobouk a vyrazila zpátky do práce. Tedy potom, co jsem se ještě vrátila pro těch deset tisícovek ve stole. A samozřejmě i revolver.

*

Cestou na Žižkov jsem se pomalu uklidňovala. Koneckonců, dopadlo to dobře, jasně, chybělo málo aby se na mě vrhl, nadržený parchant, copak jsem nějaká děvka kterou může mít kdy chce? Ani cigaretu jsem si nedokázala zapálit jak se mi třásly ruce, dala jsem čtyřku a donutila šestiválec táhnout od patnácti set. Sakra, musím si vylít vztek. Na té holce? Jo, to by šlo, taková prostitutka má dost zákazníků, monokl jí může udělat kdokoliv. Snad ji nebudu muset moc mlátit, nemám násilí ráda. Zkusíme to po dobrém, peníze mají velkou moc. Zaparkovala jsem trochu dál od vchodu, kvůli nenápadnosti, můj červený datsun není moc tuctový, vypnula jsem světla a ta se automaticky zaklopila pod hranu kapoty, motor zhasl o chvilku později, víceválcová koncepce skoro úplně eliminovala zavibrování dobíhajících pístů, venku zase poprchávalo, tak jsem si zdvihla límec pláště, vystoupila a vykročila pomalu ke dveřím do domu, žádný spěch, spěch budí nežádoucí pozornost, a to i když se lidé dneska nedívají moc kolem sebe. Nahmátla jsem v kapse colt, a ten dotek chladného kovu mě uklidnil. Vstup byl samozřejmě zamčený a u zvonků byl objektiv kamery vnitřního okruhu, tohle jsem nečekala, běžně na tom místě bývají jenom reproduktory, no nevadí, opřela jsem se o zeď a rozhlédla se, lidi se už naštěstí vraceli z práce, dělala jsem, že hledám klíče v kapse, důvěřivá babka se na mě usmála, zašvitořila:“Copak slečinko, nechala jste doma klíče?“, já mile odpověděla stejně a prohodila:“Ano paní, hodně jsem spěchala, mohla byste mě prosím pustit dovnitř?““Ale jistě slečno“zářila stařenka nad mojí zdvořilostí, zachrastila svazečkem, našla správné želízko a zároveň si mě pečlivě prohlížela:“Že jsem si vás tady v domě ještě nevšimla, jste taková hezká mladá dáma.“Vím jak tihle staří lidé uvažují, proto jsem smekla klobouk jako správně vychovaná dívka, babka mi byla docela sympatická, jenom patřila mezi ty důvěřivé typy, mohlo se jí to v budoucnosti vymstít, nějak mi jí přišlo líto, taky jsem měla babičku, moc hodnou babičku, proto mám pro staré lidi trochu slabost, vklouzla jsem dovnitř, odpálkovala stařenku:“To víte, nebydlím tady já, ale moje známá, kamarádka, vidíme se párkrát do roka protože hodně cestuji.““Jste cizinka?“udivila se babka, já trpělivě kývla:“Ano, ale můj táta je trochu Čech.“Stařenka se zase pousmála, opřela se o hůlku načež počala stoupat po schodech, já vteřinku zauvažovala, a pak se nabídla, ukazujíc na zjevně těžkou igelitku s nápisem Tesco v jeji ruce:“Jestli chcete, pomůžu vám s tou taškou.““Jste moc hodná“poděkovala babka, dodala sice:“Ale nechci vás zdržovat“, jenže já se nenechala přemluvit, podvolila se, podala mi držadlo tašky, opravdu její vzhled nelhal, byla hodně těžká, sálala jsem samou ochotou, odnesla nákup až do nejvyššího patra, dala ho stařence ke dveřím a rozloučila se s ní, byla ráda a pořád mi děkovala, zdvořilost je hrozná věc, ta dáma si mě dobře zapamatovala, to je jisté, jenže já nejsem ráda lhostejná, to riziko zato stojí, raději na to nemyslet, seběhla jsem o pár poschodí níž, našla dveře se zvonkem označeným Romana Kleistová a zmáčkla jeho tlačítko. Tak uvidíme. Nic, pouze přes kukátko přešel stín.“Haló“doprovodila jsem své zavolání klepáním na desku dveří.“Haló, to necháváte zákazníky vždycky čekat?“Cvakl zámek, veřeje se otevřely na úzkou štěrbinu vymezenou řetízkem z níž vyhlédla ospalá ženská tvář. Mladá ženská tvář.“Hele, lesby nedělám“utrousila mírně pohrdavě, to sedělo, jak ona mohla vůbec někým pohrdat, při své práci, chtěla dveře opět přirazit, jenže já jí do nich strčila nohu.“Opravdu?“protáhla jsem, sáhla do kapsy saka, vytáhla svazek bankovek od klienta a přistrčila jej dívce skoro pod nos:“Moje kamarádky by se s tebou ale chtěly seznámit. Chceš ty dámy snad zklamat? To není slušné.“Prachy zaberou na každého, zabraly i na tu holku, výraz se jí rázem změnil z otráveného na zaujatý, pro ty peníze samozřejmě, ne kvůli mně, vlastně si mě obhlédla teprve když mi konečně otevřela a já vstoupila do toho malého bytečku, prosyceného těžkou vůní nějakého lacinného parfému, interiéru dominovala červená a oranžová barva, koberce byly ošlapané, na věšáku visel kabátek, zatraceně krátký a levný kabátek, na botníku se válelo nějaké prádlo a šminky, nerozumím moc šminkování takže mi jejich značky nic neřekly, samotné děvče bylo stejné jako jeho prostředí, pravda, bylo hezké, o tom žádná, do mého věku jí chybělo tak pět, šest let, havraní barvu svých vlasů zdůraznila přibarvením, měla je dlouhé a padaly jí dost pod ramena, její obličej se mi líbil, takové modré oči se nevidí každý den, nos jako knoflíček, ústa od pohledu obratná a šikovná (byla to mimochodem její specialita), pod průhledným kraječkovaným prádélkem se rýsovalo opravdu hodně z dívčiných předností, tak pevná ňadra nepotřebovala sevření podprsenky aby vynikla jejich oblost, bříško i boky už trochu zaostávaly za dokonalostí poprsí, ale i tak vypadaly přitažlivě a žensky, slabiny a zadeček vystavovala až nestydatě na odiv, byla naboso a tvářila se obchodnicky když se zeptala:“Kolik?““Deset tisícovek“odpověděla jsem intimně ztišeným hlasem, hlavou mi proběhla myšlenka, že bych si možná mohla ještě užít než se pustím do výslechu, proč ne, chuť by byla, ovšem to bych pak musela zaplatit a to se mi vůbec nechtělo, na prachy jsem asi víc než na placený sex, taky protože já za něj nikdy platit nemusela, naklonila jsem se k Romaně blíže, ovanula mě přitom její dráždivá voňavka, ostré vůně mě spíše odpuzují, a šeptla:“Bude to trochu drsnější, nevadí?““Ani nápad“zachovala se konečně jako prodejná děvka, přitiskla se ke mně zkušeně a než jsem řekla kámen už mi z ramen sklouzl plášť i sako a zkušené prsty rozvazovaly uzel na kravatě. Sakra, ta v tom má praxi!“Co kdybychom šly raději do ložnice“vydechla jsem jí do ucha přemáhajíc vzrušení, moje ruce využily situace a těšily se mimoděk jejím pevným zadečkem, přikývla a zatáhla mě jemně do inkriminované místnosti, všimla jsem si tapetování stěn a široké postele zastlané rudým sametem, líbala mě sice nacvičeně, ale vášnivě, asi jí tahle zakázaná touha vzrušovala jako mě, jenže na hrádky jsem neměla čas, pomalu klesla na povlak, shodila podprsenku a já jí pomohla s kalhotkami, jako každá holka v nejstarší profesi se holila úplně všude, přejela jsem jí rukama po ňadrech a bocích, třásla se, chtěla to, tahle moje pozornost ji rozpálila, ovšem já se od ní odpoutala, natáhla se a otevřela šuplík nočního stolku, přišla jsem sice o košili a dívčiny hebké rty jezdící mi ve výstřihu rozptylovaly moji pozornost, avšak po krátkém šátrání jsem konečně nahmátla pod vibrátorem a hromádkou erotických pomůcek něco měkkého a dlouhého, a když jsem to vytáhla na světlo bylo to přesně to, co jsem potřebovala: dlouhý, hedvábně černý šátek. Perfektní. A bylo načase, už jsem neměla ani podprsenku a Romaniny šikovné prsty právě úspěšně dokončily zápas s vnitřním knoflíkem mých kalhot, opatrně jsem si nad ni klekla, vzala ji lehce za ruce a šetrnými, zato však pevnými uzly přivázala obě dívčina zápěstí k čelu postele, tvořenému ocelovými pruty, perfektně se k tomu hodilo, mám dokonce podezření, že právě proto si to lože pro sadomasochisty pořídila, vilně se tomu pousmála a znova mě žhavě políbila, rejdila mi jazykem v puse jako chlap, odkoukala to asi od zákazníků, bylo zapotřebí přitvrdit, to nebyl problém, neboť mě Romaniny profesionální dotyky vzrušily až jsem málem podlehla chtivosti, k vybití mi pomohlo přejet dívce rty od úst přes krk a ramena, dělalo mi ohromně dobře něžně jí hryzat do bradavek a laskat ta pevná prsa, možná i ze závisti, jí se ta moje vešla málem do dlaně, kůže jí chutnala trochu hořce po všech těch parfémech, ale byla teplá a voňavá, náhle mě napadla spásná myšlenka, vzala jsem dívku za boky, zabořila obličej do jejího měkkého bříška a kradmo se rozhlédla po něčem, čím bych jí svázala i nohy. Proč tahle holka dělá tenhle kšeft? Proč? Je přece hezká, sexy a očividně o sebe dbá, žádná špinavá coura, já sama bych si dala říct, kdybych mohla, vstala jsem, otevřela nejbližší šatní skříň a sáhla po látkovém pásku který visel u uzoučkých džínsů, asi k ním patřil, šel překvapivě dobře uvázat, a učinil tak Romanu naprosto bezbrannou a vydanou mi na pospas. Planula vzrušením, zmítala se a třásla jak se rozpálila, ale sotva uviděla že se začínám zase oblékat úsměv se jí ze rtů rychle vytratil.“Myslím že dneska z toho nic nebude“prohodila jsem laškovně, přihladila si košili a počala uvazovat kravatu, pohledem jsem klouzala po vypjatém dívčině těle, pohodila hlavou a vlasy jí padly do dekoltu.“Mrzí mě to holčičko, ale já nepřišla si hrát, i když by mě to lákalo, ale na něco se zeptat.““Děvko!“sykla Romana, její modré oči sršely místo vášně blesky, tak rychlou proměnu jsem skoro nečekala, a vlastně se mi tak líbila ještě víc než poddajná.“Okamžitě mě odvaž!““Až mi řekneš co chci vědět“zamítla jsem, zašla zpátky do chodby a navlékla se opět do saka a pláště, pak jsem si sedla na okraj postele a zapíchla do ležící dívky lhostejně oči:“Hledám tvého přítele, Milana Hraběte, dluží dost peněz a já je od něho mám vyzvednout.““Svině“odplivla si Romana v odpověď, znova se bezvýsledně zavrtěla.“Nic ti neřeknu, nic nevím!““Uvidíme“pokrčila jsem rameny, zajela rukou do kapsy a pro efekt pomaličku otočila balisongem v prstech a s cvaknutím magnetické pojistky jej otevřela, dívka okamžitě strachy ztuhla, nedivím se, v téhle pozici by mě záblesk čepele poděsil taky.“Neboj se, neublížím ti“nedala jsem do utěšování velký zájem, moje volná ruka spočinula lehýnce na jejím pravém stehně, cestovala vzhůru, prosmýkla se údolíčkem mezi dívčinými ňadry, pohladila svým hřbetem Romaninu tvář načež snadno zaplula do jejích bohatých kadeří.“Bylo by mi líto zohyzdit tak pěkné tělo jako máš ty, navíc, nejsem tak špatná jak se ti teď můžu zdát. Ne, myslím že kdybych ti uřízla pár pramenů vlasů, udělám ti stejně medvědí službu jako nechutným a obligátním pořezáním třeba obličeje. Co myslíš, holohlavá si moc klientů nenajdeš, navíc, ufiknu ti ty vlasy tak, že už nikdy pořádně nedorostou. Chci hrát na rovinu, a od tebe čekám totéž, jinak...“Opatrně jsem si namotala jeden havranní pramen na ukazováček, přiložila k němu ostří nože a lehce ho odřízla, kadeř se rozpadla na jednotlivé vlasy načež jsem jí je hravě foukla do obličeje:“Rozumíš? Nechci ti ublížit, ale když mi nedáš na vybranou tak to udělám.“Přikývla, vražedný výraz sice neztratila, jenže už rychle ztrácel bývalou sílu. Věřila mi a bála se. Tím lépe.“Sergej tě zabije“hlesla bezvýrazně, nezazmítala se, jenom se na mě dívala.“A zabije i mě jestli ti to řeknu.““Proč? Táhne snad tvůj přítel s mafií?“chytila jsem se okamžitě, navíjeje další pramen.“Dělej, nebo budeš o další kadeř kratší.“Nenaléhala jsem, ovšem i tak jsem musela být přesvědčivá protože jakmile přišla o navinutý pramen roztřásla se jako osika.“Čekám“šeptla jsem Romaně do ucha, působivosti těm slovům dodala čepel balisongu jež jemně přejela dívce naplocho po kůži.“Nechtěj po mě udělat z tebe holohlavou.“Zacvakala zuby v odpověď.“Ach jo, tak krásné ty vlasy byly“povzdechla jsem, trochu nešetrněji si nabrala do dlaně celou polovinu Romaniných vlasů a přiložila k nim nůž.“Takže poslední slovo?“Váhala, bolestně váhala, bylo jasné že jakmile ji nebudou zákazníci chtít neskončí zrovna dobře, ale pokud mi řekne co chci, nedopadne o nic líp. Lítost? Ani ne, já mám svědomí čisté. Pár prvních vlasů povolilo, ovšem teprve nyní se rozhodla.“Dobře“vzlykla a odvrátila se, na tvářích se jí zaleskly slzy což způsobilo, že má ruka se změnila z ubližující na laskající, pohladila jsem jí po týraných vlasech, klapla pojistkou a nůž zmizel zpátky do kapsy baloňáku:“Hodná holka, udělala jsi dobře, pěkně mi pověz, kde bych toho tvého kamaráda našla a já odejdu a už mě nikdy nemusíš vidět.“Nadechla se, neříkala nic, uvolnila jsem jí tedy pouta a pohodila župan který ležel na opěradle křesílka v rohu:“Oblékni se, už jsem se na tebe vynadívala dost, a i když to rozhodně není špatný pohled, nemyslím, že je to zrovna zdravé, vystavovat se průvanu nahá.“Žádný vztek, zlomila se jako zápalka. Jo, když tohle řemeslo děláte dost dlouho už ztrácíte svobodnou vůli a sebeúctu, políbíte i ruce které vás drží pod krkem. Nevzpouzela se když jsem jí vzala za rameno a odvedla do obývacího pokoje, župan se jí porůznu rozvíral a nestoudně odhaloval dívčiny ladné křivky, nevěnovala jsem tomu pozornost, teď už ne, vmáčkla jsem ji do křesla a zůstala nad ní stát, bylo zapotřebí udržet ji pod tlakem, pak se ohýbala, nesměla dostat chvíli na vzpamatování. Ne, nejsem vůbec zlá.“Tak mluv“vyzvala jsem ji přívětivě, ale zároveň pevně, má ruka zůstávala na jejím rameni, ovšem skoro bez mého vědomí se lehce zatínala, dívka se zavrtěla, nelíbilo se jí to sevření, jenže mi skýtalo mírnou a stupňující se satisfakci, byla v tom kapka násilí i důvěrnosti, obojí mě trochu vzrušovalo, avšak zároveň neodvádělo mou pozornost, Romana uposlechla teprve se zpožděním a plačtivě:“Přísahám že nevím kde přesně je, říkal že si půjčil nějaké peníze na rozjetí obchodu, ale ono to nevyšlo a on se musel někam schovat protože tu půjčku už nemohl vrátit.““To od něj nebylo vůbec hezké“poznamenala jsem nebezpečně i káravě, čisťounký župánek byl opravdu hebký pod prsty.“Kdy u tebe byl naposled?““Deset dní“vzlykla, podívala se na mě skoro prosebně, měla krásně vykrojené rty:“Já o něm opravdu nic nevím, odjel, ale nevím kam.““Mluvil často o nějaké skrýši, městě, zahraničí?“bušila jsem do ní otázkami a přitom pomalu klouzala rukou po jejím rukávu až k zápěstí složenému v klíně:“Vzpomeň si na cokoliv, jestli máš toho svého přítelíčka ráda tak mi musíš říct co víš, nic se mu nestane, nic mu neudělám, jenom si vezmu ty peníze, ale můžou za ním poslat ostřejší lidi když neuspěju, a těm na nějakých polámaných kostech nesejde.“Sklonila jsem se k dívčinu zrůžovělému oušku, zakroutila jí lehce zápěstí a zašeptala:“Já je znám, moc dobře je znám, zabijou ho, určitě, jsi jeho jediná šance.“Zaťala zuby bolestí, netiskla jsem jí moc silně, jenže ženy jsou na bolest citlivější než muži, zamlela sebou, ovšem já dívku chytla i za druhé zápěstí a tak udržela pod kontrolou.“To bolí!“zasténala načež jsem odpověděla krutým pousmáním:“Já vím, jenom se snažím podpořit tvou paměť. Tak co, vzpomínáš si už?““Ne, já vůbec nevím kam odjel, jednou ale říkal že zná někoho v Brně!“vyjekla, slzy bolesti a strachu jí z očí takřka vystříkly, rozplakala se a úplně se složila. Tenhle trik zabere vždycky, zvlášť na slabé povahy jako měla ona.“Prosím, už mě nech, je v Brně, určitě tam je, ta ruka hrozně bolí!“Konečně. Okamžitě jsem Romanu přestala trápit, pohladila ji po ubohém zápěstí, měla jej štíhlé a jemné jako panenka, zlomila bych ho snadno jako sirku, jenže já si místo toho tu drobnou ručku přitáhla k hrudi a až něžně ji sevřela ve svých dlaních, tahle taktika přinášela očekávané ovoce, dívka na mě upřela zmatené, avšak i překvapivě přítulné oči. Takže maminka ti chybí, co, někdo, kdo ti naplácá, ale někdy tě i pochválí.“Chudinko“uklouzlo mi jenom tak, vůbec ne sarkasticky, opravdu ve mně něco povolilo, ovšem následné objetí už bylo zase profesionálně vypočtené, musela jsem z ní vymáčknout co šlo dokud byla na hromadě, navíc nebylo k zahození k sobě tisknou takové krásné tílko, jedině ta odpudivě děvkovská vůně mi vadila, opatrně jsem jí pronikla pod župan, jemně prohnětla ňadra a boky, zklamalo mě to, už žádné žádostivé zachvění, přešla mě chuť, tak jsem dívku políbila na tvář, vrátila se do chodby, oddělila z balíčku bankovek dvoutisícovku, promnula papírek s potiskem Emmy Destinové v prstech, přeložila na čtvrtinu a strčila jej Romaně za výstřih, nezareagovala, měla pořád ten oddaně-bázlivý pohled, asi jsem to s tou přítulností trochu přehnala, ve skříni jí visely důtky, řemeny a obojky, pomůcky pro drsný sex, nechovali se k ní v minulosti určitě nijak dobře, kdo ví, třeba jsem byla první za hodně dlouhou dobu kdo ji nezfackoval nebo nezbičoval, možná, možná ji dokonce k téhle práci nutili násilím, já se v lidech vyznám a ona fakt nebyla coura, nehodilo se to k ní, byla mentálně ještě dost dítě, holka pitomá, proč v tom jedeš? Ne, nevydržela jsem v tom bytě ani minutu. Sbalila jsem zbytek peněz, nasadila si klobouk a bez ohlédnutí tiše odešla.

*

Motor se ohříval podezřele dlouho, asi vadná vrtule před chladičem, točí se už při startu. Sakra, do čeho jsem to spadla? Cigáro mi v prstech poskakovalo. Nějak měknu, rozhodí mě obyčejná prostitutka, každá z těch holek má svůj pohnutý příběh plný zanedbávání, znásilňování, zneužívání a vydírání, klasika, Romana Kleistová není vyjímečná vůbec ničím, snad jedině tím, že jsem ji potkala a málem se s ní vyspala, to je celý, svý informace mám, dál mě nemusí zajímat, mám svých starostí dost, zavolám Michalovi ať mě seznámí s tou svou studentkou, je to od pohledu slušná holka, nebudu se přece zahazovat s děvkou. Jo, musím na tu příhodu zapomenout. Někde kolem muzea se na mě povážlivě okatě namáčklo černé BMW, ovšem po pár ulicích odpadlo takže mě možná ani nesledovalo, jenom nějaký chlápek s komplexem méněcennosti, výfuk provozoval takovou kanonádu až v ní úplně zaniklo že drahý sedan pohání smradlavý diesel, byť šestiválcový, nemám ráda bavoráky, benzínové nebo dieselové, staré či nové, všechno jedna zběř, kdo někdy jel alfou romeo nebo jaguarem pochopí, můj táta míval jaguara, krásné auto, model 2 z roku 1978, nerad ho prodal ale musel, teď dostal jakousi škodovku, superb se to myslím jmenuje, diesel s automatikou DSG, nuda nuda šeď šeď proti jagu, no a co, já mám svého datsuna a nedám jej za nic na světě, takovou klasiku, to se už nevyrábí, leda 370Z-ko, jenže na to nikdy mít nebudu, šestiválec si spokojeně pobrukoval v otáčkách, baví mě ježdění, hodně, skoro jako milování, pravda, při tom druhém nemusím řešit co mám právě zařazeno a kolik ukazuje otáčkoměr, z rádia se ozýval Phil Collins a One More Night, mám tu písničku ráda, nejsem romantická nebo sentimentální ale mám, s ním osmdesátá léta nikdy nezkončí, revolver mi nepříjemně nadouval kapsu ale jeden den to snad přežiju, neměla jsem náladu se ještě vracet do kanceláře a ukládat ho do stolu, strčím si ho doma pod polštář jako James Bond, táta se na nic nebude ptát, jsem velká holka a on to respektuje, pašák táta, mám ho tak moc ráda, podřadila jsem a hnala datsun naplno, stodevadesát koní se umí odvázat, zesměšnit na semaforech mnohem mladší auta není valný problém, nedávno jsem nechala seřídit rozvod a dotáhnout řemeny, trochu už poklepávala zdvihátka nebo co, po dvou stech tisících kilometrů žádný div, před naším panelákem už stála tátova škodovka takže si s příchodem domů docela pospíšil, pět hodin, chodil později, zaparkovala jsem hned vedle, překročila kaluž, vítr mi foukal dešťové kapky do obličeje, hnusně pršelo a nazítří určitě padne mlha, odemkla jsem si vstupní dveře, bydlíme v pátém patře takže se člověk procvičí, vyběhla svižně nahoru a vzburcovala tátu zvonkem, přivítal mě ještě v uniformě, muže v uniformách miluju stejně jako zrzavce, a nejvíce zrzavce v uniformě, brigadýrku odložil určitě před chvílí protože měl od ní splihlé vlasy, těžký webley ještě odložit nestačil, takže mu ten kus starého kovu stále tížil opasek, stálo jej hodně papírování aby mu na tu hrůzu udělali vyjímku, příští den ho zrovna čekaly pravidelné střelby takže náplní večera jistě bude pečlivé čištění, nevím proč ale viděla jsem toho dne tátu raději než jindy, překvapeně zamrkal když jsem se na něj zářivě usmála a málem mu padla kolem krku, neočekával takový příval citů a objal mě rozpačitě, to víte, voják, pořád měl způsoby jako na frontě, pomohl mi z pláště, já pověsila klobouk a pozdravila:“Ahoj tati, jsi doma brzy.““Ještě se budu muset vrátit“odpověděl, pokoušel se o srdečný tón, dokonce mě lehce pohladil po tváři hřbetem ruky, ten zvyk se nijak nevonět mám od něj, podle něj jsou voňavky pouze pro homosexuály, frajery a běhny, klasický názor, přihladil si navoskovaný knír načež dokončil:“Je možné že nebudu v noci doma, možná mě zavolají když se vyskytne problém. Co bude k večeři?““Snad něco je v ledničce“ prohodila jsem vesele, svlékla si sako a odvázala kravatu, zaujal svůj typický postoj plukovníka na přehlídce, pyšný jako šlechtic, odešel do obýváku odkud se ozýval gramofon, pořád hrál toho těžkopádného Bacha, proto jsem se raději zavřela v kuchyni a pustila si rádio, neholduju sice moderní hudbě ale všecko lepší než Bachova Osudová, v ledničce samozřejmě nic nebylo, pár vajec, šunka, párky, máslo, sýr, jinak nic, leda dobrá snídaně, ne večeře, ani já s mým kuchařským umem neumím zázrak, zavrtěla jsem hlavou, nalila si čaj, s chutí se napila a zašla za tátou vedle, sklopil hlaveň revolveru a prohlížel si korunky nábojnic, pravidelná kontrola funkčnosti, dělal to rád, v zasklené skříni vedle televize na čelní stěně se nacházela jeho velká sbírka pistolí, deset kousků a některé vzácné, například Bergman-Bayard 1908 či Colt 1903, byl do zbraní fanda, vedle revolveru měl i záložní Browning Hi-Power, klepla jsem na dveře, otočil se a já mu oznámila:“Nemám co vařit, musím zajet nakoupit takže se večeře trochu zpozdí. Nevadí ti to?““Ne, mám lepší nápad“prohodil, vstal z křesla, zacvakl bubínek zase do rámu a nacvičeným pohybem webleye zastrčil zpátky pod chlopeň opaskového pouzdra.“Zajdeme si někam do restaurace a nakoupit můžeš klidně zítra, už jsme dlouho nikde spolu nebyli.““To je pravda“kývla jsem, ta myšlenka mě rozveselila, takovou iniciativu táta běžně neprojevoval, sjela jsem ho pohledem od hlavy k patě a dodala:“Ale měl byses převléknout do něčeho míň nápadného, lidi špatně snášejí takhle otevřené nošení zbraní a armádu vůbec.“Zbytečné upozornění, já vím, ale někdo to říct musel.“Ne, myslím že ne“zavrtěl hlavou, vykročil dveřmi na chodbu, obdivovala jsem jak si umí udržet uniformu perfektně nažehlenou i po celodenním shonu.“Zato mě se zdá, že tvá voňavka je velmi nevhodná. Snad nemáš zapotřebí používat takhle lacinnou značku.““Mám novou klientku a z té to takhle táhne, načichla jsem“nečinilo mi lhaní vlastnímu otci (ne do očí) velké problémy, koneckonců, on se mě na práci neptal, respektoval mé soukromí jak říkal, tak proč ho zatěžovat dalšími problémy, nevěděl toho o mě hodně, doufal, že mě jednou ta divokost opustí a stanu se stejně vzornou ženou jako maminka, kéž by to vyšlo, jenže máma nebyla ani hezká, ani napůl lesba a její kulturní rozhled se omezil jenom na to, co vyčetla z novin, byla z nižších vrstev, málo vzdělaná, to moje školy měly zvučná jména a stejně mi nebyly k ničemu, než jít dělat podržtašku nějakému průměrnému právníčkovi jsem raději začala s tím co dělám dodneška, a dobře řekla bych, nabídla jsem:“Ale jestli počkáš, ráda se umyju a převleču, mám toho dost za sebou.““Dobře“souhlasil, dokonce se malinko pousmál, samá překvapení dneska:“A vezmi si nějaké hezké šaty, skoro tě nevidím v ničem jiném než v obleku.““A co že tak najednou, to něco oslavujeme?“napadlo mi po tak netypické prosbě, on stál proti mně, světlo se mu odráželo na výložkách s královskou korunkou a byl jako skála, jediná moje jistota, poslední blízký co mi zbyl, starý dobrý táta, jestliže mámin odchod od nás jsem obrečela tak jeho smrtí zkončí i můj život, naštěstí je už moc starý než by jej mohli poslat do ostré akce jak si přeje, je patetický a chce umřít jak říká on, čestně a ve službě vlasti, ne jako starý dědek na lůžku v nemocnici, určitě tajně doufá v nějakou novou velkou válku kde by prokázal svou velkou lásku k vlasti, bil by se určitě do posledního dechu, pro něj bylo skoro všecko otázka cti, odpověděl mi vyhýbavě:“Dalo by se říct. To nemůže otec po dceři chtít aby mu udělala radost?“O něco mu šlo, říkal hodně věcí nepřímo, náznakem nebo narážkou, typický Angličan viktoriánské éry, moc jsem nad tím neuvařovala, kývla poslušně hlavou a hezky se usmála, jenom tak, pro radost, jeho radost, už neřekl nic a začal se shánět po něčem v šuplících sekretáře ve své ložnici, sloužila mu totiž zároveň za pracovnu, kterou ale prakticky nepotřeboval, práci si domů nenosil, já se tedy také jala věnovat přehrabování svých věcí, ovšem v šatní skříni, nejsem tak úplně typická žena co se naditosti šatníku týče, jak jsem už říkala, sukně nenosím ráda, po mámě mi něco zbylo, ale vzhledem k rozdílnosti našich postav se to nedalo použít, proto jsem si pořídila dvoje šaty, ani drahé ani levné, jedny jednoduché bílé a trochu do krémova, spíše letní, horní část bez rukávů, na ramena a s hlubokým výstřihem do véčka, a spodní část příjemně úzká, samozřejmě žádná sukně ale nohavice kratší než obvykle nosím, tak do půle lýtek, vypadá to sice trochu starosvětsky zato velice přitažlivě, mužům lezou oči z důlků víc než obvykle, ty druhé šaty nosím jenom do divadla, na svatby nebo tak, připomínají mi moji křehčí ženskou část, jsou bílé se širokou sukní pod kolena, květované, bez ramínek a s takovou hedvábnou zelenou šálou kolem ramen, patří k nim i klobouček s dlouhou stuhou, růžovou, hrozně dívčí a zároveň hrozně hezké, ty vypadly ze hry ihned, strojit se do nich trvá věčnost, proto jsem sbalila ty první, svlékla se a vklouzla rychle do koupelny, ne, nestyděla jsem se nahá, někdy se takhle obhlížím v zrcadle, něco na tom opravdu je, zkouším se naučit milovat svoje křivky, kdybych tak mohla nabrat pár kilo tuku na ty svoje svaly, hned bych vypadala míň jako kluk, chvilku trvalo než z trubek odtekla vychladlá voda a konečně začala téct teplá, táta měl pravdu, Romanin parfém byl opravdu hodně silný a zažral se mi i trochu do kůže, neslušel mi tak rychle do sprchy, měla jsem chuť na koupání jenže nebyl čas, proto musel stačit sprchový kout, heřmánková kůra na vlasy trvá trochu déle tak jsem si ji nanesla jako první, koupelnu hned naplnila krásně omamující vůně, pečlivě jsem se vydrhla od té vůně bordelu, počkala dvě minuty, opláchla si vlasy, znova nanesla šampón a zase počkala, správně se to má udělat třikrát čtyřikrát, ale já spěchala, osušila se, během fénování si vyčistila zuby, já vím, blbost před jídlem, ovšem ne pro toho, kdo dá na čistotu jako já, šaty mi po osvěženém těle příjemně klouzaly, sedly tak akorát, obtažené byly jen tam kde měly být, dokonce jsem se namalovala, do práce to obyčejně nedělám, pravda, jenom rtěnka, řasenka a trochu stíny, trošičku, vypadat jako Avril Lavigne se v jednatřiceti nehodí, je to tak vulgární a lacinné, make-up nepřipadal v úvahu, za pleť se nestydím, na druhou stranu, taky není proč, jako boty si vezmu lodičky, bílé samozřejmě, takže žádné ponožky, naboso chodit je hrozně osvobozující, schválně jsem vyhlédla z koupelny abych viděla co dělá táta, připínal si před zrcadlem knoflíky na kapsách uniformy a tvářil se, no, divně mírně řečeno, nějak vesele, frivolně jak by to dozajista nazval, co má kruci v plánu? Tiše jsem se vytratila zpátky do svého pokoje, našla boty které jsem se rozhodla si vzít, měly sice podpatek, ale ne vysoký, nedělá mi to dobře na nohy, obula jsem si je, zálibně se prohlédla v zrcadle, cítila jsem se zase lehce a šťastně takhle umytá, upravená a vonící čistotou, události s Janem a Romanou jakoby byly zapomenuty a do tváří se mi vrátilo trochu barvy (dámy se štípají, růž je pro děvky říkala máma), líbila se mi tahle změna, jenom tak mě napadla slova jedné staré písničky a já ji tiše zanotovala, z chodby se ozvalo vrznutí skříně na kabáty což značilo že táta už dokončil úpravu svého vzhledu, zní to divně, já vím, potom co jsem o něm řekla, taky proto mě to okamžitě vytrhlo ze zasněnosti nad vlastním odrazem v zrcadle, přehodila jsem si přes rameno malou lehkou bílou kabelku, jinak všecko mosím v kapsách, a vydala se za tátou. Nevšiml si mě když jsem si jej prohlížela ze dveří koupelny a tak nasadil obvyklý výraz, má ocelově šedé oči a ty mu hodně pomáhají vypadat chladně a až nemilosrdně, knírek si pečlivě vykartáčoval a konce mírně natočil vzhůru, učesal se, vyčistil si brigadýrku i uniformu, naleštil boty, vypadal jako vypadnuvší z náborového letáku, voják jedna radost, i hůlku a rukavice si vzal, jeho vážnost, a šviháctví samozřejmě, povážlivě stoupla, ještěže byl můj táta jinak bych mu padla k nohám a prosila o jeho pozornost a možná i lásku, dokonalý gentleman, věnoval mi uznalý pohled, pravil:“Ty šaty ti moc sluší Ingrid, jsi opravdová dáma“, já mu za jeho pochvalu poděkovala hřejivým úsměvem a neřekla nic, nebylo potřeba, přidržel mi kabát, můj běžný plášť neproslul velkou izolační schopností, zblízka táta voněl olejem na zbraně a mužností, schválně jsem se při oblékání kradmo otřela tváří o jeho ruku a ostré chloupky jako štětiny mě zalechtaly, musela jsem využít průlomu v jeho odtažitosti a projevit mu jak mi na něm záleží, vyšla jsem z bytu, on zhasnul všechna světla, vzal mě jemně za paži a prakticky odvedl do přízemí, jeho stisk byl sice v rámci možností jemný ale přitom velitelský, nebránila jsem se a byla ráda, pak vzal za kliku venkovních dveří, pustil mě slušně první, zavřel protože v našem domě je takové to samočinně zavirající rameno na dveřích rozbité, západka ostře cvakla a on ukázal gestem ke svému superbu, černá barva čistě zářila ve váhavých paprscích pozdního slunce jež se těžce prodralo skrz hrozivá bouřková mračna, nepršelo už a dokonce se i oteplilo. Na pokyn dálkového ovladače odskočily dveřní zámky, důležitě mi otevřel dveře a já způsobně nasedla, na mého datsuna trochu zahlížel, ovšem méně než na svůj služební vůz, obešel beze spěchu k řidiči, nasedl za volant a nastartoval, diesel ožil se zachraptěním, po zvyku z karburačního jagu ho táta popohnal na volnoběh plynem, potom vzal za mohutný volič automatiky, zasunul jej do polohy R načež obratně, až znuděně vycouval, nechával si brigadýrku na hlavě, jenom ji posunul mírně na stranu, následně přeřadil na D a měkce bez zaškubnutí uvedl těžký sedan do pohybu, až dvojka autem trochu zatřásla, dvouspojkové převodovky jsou prostě nedokonalé, světla se rozžehla automaticky, udělala jsem si pohodlí, v rozměrném sedadle to šlo výborně, jako spolujezdci se mi chce vždycky spát, když řídím tak neusnu nikdy, musím se soustředit, jenže jakmile mě někdo veze za chvilku už spím, i tehdy jsem zavřela oči a uvolněně polouchala jak se zahříváním motor postupně umoudřuje a zní čím dál míň jako traktor, jistě, šestiválec to nikdy nebude, táta nejezdil moc ostře, nepochybuju, že u zvláštní jednotky ho naučili řídit všecko co se hýbe, ale on měl rád svůj klid, proplétal se hustým provozem neagresivně, hodně lidí mu na vedlejší cestě dávalo přednost když uvidělo jak za volantem té škodovky s diplomatickým označením CD na nárazníku sedí důstojně se tvářící cizí armádní představitel, mimovolná úcta před cizinci, přišlo mi trochu divné kam nás veze, minul všecky dobré restaurace co jsem blízko našeho domu znala a ještě pár dalších ve kterých jsem nikdy nebyla, namířil si to neomylně do centra, tam je hodně draho, i pro nás, přejeli jsme Vltavu u Národního divadla a vydali se směrem na Staré město, jsou tam samé zákazy vjezdu, a nakonec zastavili na nevelké placeném parkovišti na nábřeží kde se přímo proti a trochu pod námi tyčil z vody starý vyhlídkový parníček, přestavěný na restauraci, přišlo mi to dost podivné protože táta odjakživa lodě nesnáší, tázavě jsem na něho pohlédla a on se znova pokusil o úsměv načež pomalu, trochu ztěžka řekl:“Holčičko (už dlouho mi neřekl holčičko, tak od mých patnácti) dneska nebudeme při večeři sami.““Jak to?“přerušila jsem ho zvědavě, neohradil se jako to dělával když mu někdo skočením do řeči naznačoval že mluví trochu moc pomalu a nezřetelně, odpověděl mi zaujatě a skoro bych řekla mile, byl úplně vyměněný:“Víš, pozval jsem dnes na tu samou večeři jednu velmi milou dámu, určitě se ti bude líbit, máme kanceláře na stejném patře a poslední dobou mi trochu pomáhala s papírováním, doufám že ti to nebude vadit?““Ne, proč by“došlo mi v sekundě o co tady jde a prakticky mimochodem jsem tátovi opatrně upravila klopy, chudáček, snaží se udělat dojem, možná už na něho doléhá osamělost, s mámou byli rozvedení přes dvacet let a má výchova se zdála u konce takže asi potřeboval někoho na koho by soustředil svou péči, přála jsem mu to, určitě, zatímco já se tahala s kdekým, on zůstával sám, jen pro svou práci, nedával najevo smutek nebo stesk, pro něho znak slabosti, vystoupila jsem, on vypnul motor, zajistil superba péčkem převodovky a ruční brzdou, zamkl, vychovaně pokynul k můstku jímž se vstupovalo na tu loďku, nejdříve jsme musili sestoupit po schůdcích na úroveň vody a až teprve potom po něm přejít, moc lidí tam naštěstí nebylo, číšník nás úslužně zavedl k našemu rezervovanému stolu pro čtyři, naši hosté už čekali, dvě postavy se vztyčily a jedna z nich se okamžitě srdečně vrhla otci v ústrety, překonával rozpaky, skrývané za přísným semknutím rtů, zdvořile smekl brigadýrku a naznačil lehkou úklonou políbení ruky dámě, no, dámě, mě připadala trochu jako čarodějnice, tmavofialově obarvené vlasy vyčesané, ve tváři sice jenom pár vrásek, zato málo půvabu, rysy méně zřetelné a rosolovité, nebyla vysoká, sahala tátovi hlavou po prsa, usmívala se přívětivě kávou i věkem zažloutlými zuby zpoza příliš úzkých rtů nevýrazně obtažených rtěnkou, tvářila se docela mile, také mi nabídla ruku a hned zacukrovala:“To jsem ráda že vás konečně poznávám slečno, váš otec mi o vás tolik vyprávěl“, jasně že lhala, nebo spíš zveličovala jako hodně lidí při zdvořilém seznámení, táta o mě důvěrněji s nikým nemluvil už takových deset let, a když tak řekl sotva pár slov, chtěl aby si na mě udělal každý názor sám, věděl jaká jsem podle něj krasavice a myslel, že nikdo by o mě neřekl křivého slova, odpověděla jsem jí samozřejmě zdvořile:“Také ráda vás poznávám, ovšem o vás se mi táta zmínil teprve před chvílí“, táta si zasloužil trochu podusit za to jak na mě všecko navlékl, jídlem počínaje a šaty konče, šibal, snesl tuhle narážku zdánlivě klidně, avšak já ho znala lépe než ostatní, zastyděl se, pod tou vnější ledovou slupkou se začervenal, žena kývla na druhou postavu a ta znuděně předstoupila, byla to její dcera i když tak moc nevypadala, zmalovala se naprosto odpudivě, šílené kouřové oční stíny, růžová tužka na oči, rudá rtěnka, tvářenka, vlasy promelírované až mě zamrazilo, neměla vůbec smysl pro uměřenost a eleganci, oblékla si obtaženou halenku a károvanou sukni nad kolena, děs běs, mohlo jí být ke dvaceti a podívala se na mě otráveně, představila jsem se:“Těší mě, já jsem Ingrid“, ona v odpověď ucedila:“Brigita“ a přijala mou ruku laxně, nezdvořilá potvora, ani si nezasloužila aby se jí táta uklonil stejně jako její matce, komentovala jeho zdvořilost ošklíbnutím, svlékla jsem si kabát a posadila se, táta odsunul židli svojí dámě čemuž se polichoceně zachichotala, její děvkodcera naprosto nejevila zájem o kohokoli u stolu, opírala se o opěradlo své židle a pohrdlivě i posměšně zároveň se rozhlížela, matka mezitím roztomile plkala o drobnostech a táta ji pozorně poslouchal, výběr jídla nás zrovna nerozptýlil, já moc hlad neměla a bylo mi docela jedno co budu jíst, Brigita prohlásila, že nechce přibrat a proto si dá jenom salát, neubránila jsem se pousmání čehož si všimla, postavu měla pravda docela štíhlou jenže mě se nevyrovnala, neměla tak pevné křivky jako já, to má málokterá, ošklivý pohledem mi dala na srozuměnou že je na své tělo pyšná a nesnáší jakékoliv narážky ohledně něho, samozřejmě, prsa měla větší než já, navíc zvýrazněné tím svým oblečkem, ovšem já byla starší a evidentně zralejší, dal mi to najevo i číšník když jsem jej poprosila o radu ohledně jídla, oslovoval mě madam, snad si myslel že jsem tátova maželka, nevím, táta na svůj věk nevypadá, asi ten cizý přízvuk, Brigitina matka (jmenovala se docela obyčejně Jana) se snažila zapříst řeč i se mnou, pozorovala mě i během hovoru s tátou dost pozorně, ale nijak zle, spíš zaujatě, ptala se mě na školu i moji práci, odpovídala jsem způsobně a bez nevraživosti, podivovala se:“Ale slečno Ingrid, taková nebezpečná práce se přece pro ženu nehodí, někdo vám může ublížit“ a já jí odpověděla:“Uznávám že bez rizika to není, ale já se o sebe umím postarat, táta mě naučil pár užitečných chvatů“, jenom jsem ji rozhorlila, rozhodila rukama a bezmocně namítla:“Ale když máte takovou dobrou školu tak nemusíte přece pracovat takhle, právníci jsou dobře placení!““To jistě, hlavně ti kteří obhajují zločince“pustila jsem se trochu bezhlavě za meze slušnosti, okamžitě jsem se to však snažila napravit:“Hlavně ale člověk na začátku nedostane moc velký plat, a někdy mu nedají ani příležitost se vypracovat výš, nebavilo by mě dělat jim... (málem jsem řekla děvku pro všechno, ale vyznělo by to hodně špatně) poskoka, na to jsem práva přece nestudovala.““Samozřejmě, samozřejmě“pokyvovala horlivě Jana hlavou, přetěkla káravě na dceru (oprava, zdálo se mi že káravě, Brigita si totiž znuděně zapálila cigaretu):“Chápu vás slečno Ingrid, máte pravdu, ale je hodně jiné práce kterou byste mohla dělat, ne?“Například prodávat hotdogy na Václaváku, napadlo mě zlomyslně, jenže ta paní měla tak milou starost že jí nešlo tuhle cyničnost vmést do tváře, naštěstí se do hovoru vložil vážně táta a tím mi pomohl:“Víte Jano, já jsem chtěl aby Ingrid šla studovat medicínu, byla by z ní dobrá doktorka, ale chci respektovat její názory a rozhodnutí, proto když vystudovala práva a dala se na tuhle cestu tak jí nechci bránit, mohu s tím nesouhlasit, jenže Ingrid si ode mě do toho nenechá mluvit, je hrozně paličatá, tak se alespoň snažím jí pomáhat jak můžu, určitě to tak se slečnou Brigitou děláte také tak.“Naivní tatínku, podle Brigitina obličeje jsem hned pochopila že když jí do učení někdo nežene důtkami tak nedělá vůbec nic, ještěže studovala soukromou školu, nebývala jsem nikdy vzorná studentka, ale udělat školu s ucházejícími známkami byla pro mě otázka cti, to dneska žádný teenager nepochopí, nenávidím když se hlupák zaštiťuje tituly nebo věkem a tak může legálně dál šířit bludy a terorizovat druhé, jako doktorka práv mám určitou nezanedbatelnou vážnost, nezamete se mnou kdejaký inženýr nebo magistr, mohla jsem se dívat na Brigitu přezíravě, její nezralé, vzpurné opovržení bylo směšné, bezcílné a prostě hloupé jako u všech dnešních mladých, chlast, drogy a sex, nic jiného je nezajímá, jak taková generace přežije v budoucnu? Já je nemám ráda, uznávám, třeba se pletu když o nich říkám takové věci, možné to je, i o těch rebelských hippísácích se to říkalo v šedesátých letech a kde jsou dneska, mnozí z nich se umoudřili, jenže asi existuje hranice od které už není cesta zpátky, já jsem na její hraně, celý uvědomělý život, a viděla jsem hodně lidí letět přes ten temný okraj, jsem asi trochu jako Cháron, ten převozník přes Styx, rebeluju pořád a neustále proti pravidlům která jsou špatná a systému který je už moc prohnilý a anachronický než by mě pochopil, jsem přežitek doby minulé, v mravech i všem ostatním, seděla jsem tam, poslouchala, pozorovala, sem tam prohodila zdvořilostní frázi a stále trávila tátovo nadšení pro tu ženštinu Janu, musím to říct natvrdo, táta byl vždycky na ošklivé ženské, liboval si v tom, hezké ho prostě nelákaly, odložil si brigadýrku na stůl, zaujatě debatoval a konečně, konečně se trošku uvolnil, dokonce mi pod stolem kradmo stiskl ruku, vždy na mě byl pyšný a nyní to dával najevo, Brigita okázale zdvihala oči jenže zdaleka se nemohla chlubit takovým souhrnem předností jako já, táta málokdy zveličoval takže řekl úplnou pravdu, nestyděla jsem se, naopak, hřát se na výsluní chvály mě těšilo, Jana potěšeně vzdychala a usmívala se na mě přátelsky, jakoby zapoměla na nezdárnou dceru a zatoužila po jiné, Brigita jí to samozřejmě vracela i s úroky, neustále se s někým bavila mobilem, i během jídla, vadí mi telefonování během jídla, proto jsem ji jemně, nijak útočně požádala:“Mohla bys prosím počkat s tím telefonováním až po jídle?“, ona se místo odpovědi utrhla:“Co ti je do toho kdy telefonuju, můžu si telefonovat kdy chci, nikomu to přece nevadí!““Mě ano“zachovala jsem prozatím klid, zarazila mě ta prudkost, naprosto zbytečná:“Je neslušné při jídle telefonovat.“Zkřivila rty, ovšem zasáhla její matka:“No tak Brigito, schovej ten telefon, Ingrid má pravdu, můžeš chvilku počkat, až dojíme klidně si telefonuj.““No dobře“přijala dcera s teatrálním povzdechnutím, zaklapla mobil a schovala jej do kabelky, v očích se jí skvěla nenávist vůči mě, prohrábla si vyzývavě vlasy, já je měla po zvyku svázané tak nevynikly, pousmála jsem se Brigitě v ústrety docela nevinně, jenže jí to vydráždilo ještě víc, jedla jsem hodně a s chutí, moje porce se velikostí vyrovnala tátově, naučil mě jíst svou distinguovanou strategií malých soust což mi jenom dodávalo na elegantní graciéznosti, užívala jsem si a vychutnávala jídlo jako každou věc za níž musíte tvrdě platit, Jana se hodně divila co jsem byla schopna spořádat, ona se svou tloušťkou měla problém s poloviční porcí, Brigita se svého salátu skoro nedotkla, místo toho mě číhavě sledovala zpod řasenkou ztěžklých řas, nedokážu pochopit jak taková dobrosrdečná duše jako Jana dokáže vychovat takového fracka, dcera evidentně potřebovala proplesknout, měla vztek že ji matka vytáhla na rande, bylo to prakticky rande, maskované však šikovností mého otce jako běžná sešlost známých, sledoval mě přísně, asi mu nebylo pochuti moje rušení poklidné atmosféry, natáhla jsem pod deskou stolu ruku a pohladila ho lehce po stehně abych mu dala najevo že už budu u stolu hodná, uklidnil se, napětí ve svalech povolilo a sevřel opět mou drobnou ručku do své dlaně, byl to hrozně hezký pocit, dodal mi sílu a zároveň ponoukl k provokaci. Moje pravá noha se pomalu počala sunout po stolem vstříc proti mně sedící Brigitě, stále vzpurné a naštvaně otrávené, zula jsem si střevíc, opatrně našla její nohy, měla je ledabyle od sebe, a počala pomalu, pomaličku přejíždět nahým chodidlem od nártu přes lýtko a stehno až jsem ucítila že moje prsty nadzdvihly dívčinu sukni a dostaly se do jejího klína, trhla sebou, nedůvěřivě na mě upřela tmavé oči, já drobně kývla hlavou a ona znova ošklivě zkřivila zmalované rty, nepoznala jsem co si myslí jenže na tom nezáleželo, určitě si o mě okamžitě pomyslela že jsem lesba a celou dobu ji otravuju jenom abych upoutala její pozornost, poznám chtivost na míli a přísahala bych, že se v Brigitiných očích vteřinku blýskla, to úplně stačilo, v každé z žen je skrytá touha a stačí jenom škrtnout a vzplane jako pochodeň, snad by mě lákalo něco s ní zažít, ovšem nebylo by to pro ni nic hezkého, v mých očích byla jenom špinavá děvka a tak bych se k ní chovala jako ke špinavé děvce, sledovala jsem jiný cíl, utřela jsem si ústa opatrně do ubrousku, způsobně se omluvila že musím na toaletu a vyrazila do oné místnosti, na parníčku ji měli, malou místnůstku se třemi kabinkami pro dámy a podobnou naproti pro pány, nemusela jsem otáčet hlavu abych věděla, že Brigita po daleko méně zdvořilé omluvě vystřelila za mnou, sotva jsem zašla za roh už se na mě nalepila, dýchla mi za krk stejně jako Jan před pár hodinami načež sykla:“O co ti kurva jde ty lesbo?! Tváříš se jako panička a přitom...“Nenechala jsem ji domluvit, kolem nikdo nebyl, bleskově jsem nahmátla její ruku, bolestivě jedním pohybem zkroutila dívčino zápěstí až překvapením a bolestí málem vyjekla a nebezpečně jí prskla do tváře:“Buď zticha! Ještě jedno slovo a dám ti takovou facku že poletíš přes zábradlí.“Vyvalila oči, já ji zatáhla na záchod, kopnutím otevřela dveře jedné kabinky, strčila Brigitu dovnitř, rozhlédla se a vlezla tam za ní taky. Západka klapla, holka začínala strachy a zmateně těkat očima, nemilosrdně jsem ji stále držela v ocelovém stisku, neodvažovala se nic říct, jenom naprázdno otevírala a zavírala ústa. Velká a žádostivá ústa.“Teď mě dobře poslouchej“začala jsem chladně, ani stísněnost nutící nás se k sobě dráždivě tisknout se mnou nic nedělala, žádné vzrušení, dívala jsem se jí do očí zpříma a tvrdě, pořád pohledem uhýbala:“Zeptám se tě na pár věcí a ty mi pěkně odpovíš. Pravdu, poznám jestli budeš lhát. Jestli zalžeš, dám ti facku, a neboj se, nebudeš mít sice po ní žádnou stopu, ale bolet to bude o to víc. Jasné? Kývni!“V zápěstí jí zacukalo, dosáhla jsem krajní meze za níž už povolí šlachy a popraskají drobné kůstky, nelítostný tlak jí celou sehnul ke straně, bolestí jí vytryskly slzy a skoro začala fňukat, ovšem poslušně kývla.“Dobře“hrála jsem uspokojenou, sukně se neslušně shrnula až k pasu a tak jsem ji Brigitě štítivě zase narovnala.“Nejdřív se ti musím svěřit že mě dost štveš, nelíbíš se mi a nadáváním mi do leseb si rozhodně nepolepšíš, klidně ti můžu zlomit zápěstí tak, že ti do konce života pořádně nesroste, a mám na to docela chuť.“Z očí jsem jí poměrně snadno četla zděšení. Věřila mi, tentokrát jsem se zle pousmála já, trhla jsem jí zkroucenou rukou a levačkou holce vyhrnula dlouhý rukáv až k rameni, co jsem uviděla se dalo čekat, zahnědlé místečko přesně v místech, kde žíly vystupovaly v záhybu lokte na povrch.“A podívejme“přejela jsem prsty po tom flíčku, velkém asi jako librová mince, bránila se mi jenže já jenom přidala na stisku a okamžitě uťala jakýkoliv odpor v zárodku.“Takže mladá dáma bere. Co bereš? Heroin?“Mlčela bázlivě, proto bylo třeba povzbudit její myšlení. Pleskla facka, perfektně sedla na uměle zrůžovělou tvář:“Mluv ty feťačko, co bereš!“Rozbrečela se, ale sotva jsem pozvedla ruku k další facce, vypískla:“Ne, prosím, už ne! Beru perník, jenom ten, nic víc!““Takové svinstvo“ošklíbla jsem se odporem, pustila náhle její ruku a opřela se o stěnu tak, že se tentokrát do nebezpečí dostal její krk:“Ví o tom máma?“Zavrtěla hlavou, mnula si přitom zápěstí a strachy se třásla.“Nnne, neví nic“vyvzlykla, jenže mnou už nehnulo žádné slitování:“Takže jsi pěkný dáreček, co? Kdo ti to dodává?“Neodpověděla, přimáčkla jsem ji ke zdi tělem až jsem přes šaty ucítila na prsou její špičaté bradavky a sykla:“Chceš další facku? Kdo ti to dodává? Chci jméno!“Zas nic, další facka přistála na druhé tváři. Povolila jí kolena, chytila jsem ji hrubě za bradu a donutila pohlédnout mi do očí:“Podívej ty špinavá couro, já mám svého tátu ráda, ty svojí mámu evidentně ne. Jestli mezi nimi něco je tak rozhodně nestojím o to, aby to skončilo jenom kvůli tomu, že ty máš ráda špatnou společnost. Řekneš mi kdo ti to dodává a já tě nechám být, klidně se pak ufetuj třeba k smrti, ale přísahám, že jestli bude mít tvoje máma v práci nějaké problémy, i kdyby se jí zasekl v kopírce papír, tak přijdu a vymlátím z tebe ty drogy že se budeš divit. Teď to jméno, a nechtěj abych se musela ptát ještě jednou!“Byla z těch drog vyměklá, ustrašená, poznala jsem že bere už když jsem ji poprvé uviděla, kdo se oblíká jako ona musí brát, tohle byl sice trochu výstřel do prázdna ale vyšel, držela jsem ji pod krkem obrazně i tělesně, klepala se a nechtěla mi vyjít vstříc, ovšem dvě další facky udělaly své, zlomila se a konečně plačivě odpověděla:“Je to kluk od nás ze školy, někde to nakupuje a pak prodává, jmenuje se David, David Borčák.““Do kterého ročníku chodí?“zeptala jsem se, držela se na nohou jenom proto, že se mohla opřít o mě.“Do druhého, je ve třetí skupině“potáhla nosem jako malá, konečně jsem trochu změkla, utrhla kus toaletního papíru a strčila jí ho pod nos:“Na, vysmrkej se, a trochu se umyj, takhle ubrečené se ti budou všichni leda smát.“Nenašla už nenávist, jenom strach, začala se mě hrozně bát a to bylo dobře, zatřásla jsem s ní aby se vzpamatovala a nesložila se a dodala jsem:“A nemysli si, že mluvím do větru. Slyšela jsi už o mě? Určitě jo, a tak mi věř, že se dozvím jestli zase děláš problémy.“Už nebyla sebevědomá ani pohrdlivá, jenom poddajná a ufňukaná, popadala mě chuť ji co nejvíce ublížit a ponížit ji, nevím kde se to všecko ve mně vzalo, odtáhla jsem se, upravila si šaty co mi těsný prostor dovolil, a náhle bez nejmenšího varování sklouzla má ruka pod Brigitinu halenku a ledově klidně a přesně jí hrábla do slabin. Vyjekla překvapením, podívala se na mě nechápavě, já se sladce usmála jakoby nic a řekla:“Opravdu jsi děvka, nic než špinavá děvka.“

*

Touhle holkou jsem pohrdala, opravdu a natvrdo, měla děsnou povahu, bylo mi jasný že v tom fetu pojede zanedlouho zase, jenže určitě netušila, že zítra už asi nebude od koho drogy brát protože se mi tak akorát hodilo udělat si oko u pár známých u policie, známých, ne přátel, s úžasem jsem si uvědomila, že celou tu násilnickou eskapádu jsem vlastně ztropila nejenom kvůli tátovi který očividně toužil navázat důvěrnější vztahy s Janou a drogová závislost její dcery by tím pádem mohla zkompromitovat i jeho, ale taky protože mě Brigita neuvěřitelně provokovala tou svou neotesaností a bezohledností, i vztek a odpor hrály svou roli, nejraději bych jí dala pěstí do obličeje, jsem zkrátka impulsivní, podmanila jsem si ji a ona se snažila celý zbytek večera na sebe neupozorňovat, vyhýbala se mi i pohledem a když jsme konečně vstali od stolu tak se držela z dosahu, táta doprovodil Janu až k její fabii, byl očividně důvěrnější než na počátku, dokonce si dovolil Janě ruku tentokrát i políbit, ne jenom polibek naznačit, taková obřadnost ji uvedla do rozpaků, v rámci slušnosti se rozloučil i s Brigitou, ovšem ta skoro nevnímala, zadržela dech když jsem jí na rozloučenou podala ruku i já a významně její zápěstí na sekundu podrtila jako ve svěráku, ucukla, schlíple se odvrátila a spěchala do vozu aby už byla ode mě pryč, což se ještě chvilku zdrželo neboť můj táta a její máma se přes otevřené okénko dlouze domlouvali na termínu další schůzky, tentokrát nenápadně už bez nás, kvitovala jsem to, stejně mám vždycky dost práce, Janino autíčko docela netypicky spalovalo naftu, motor vrčel ještě víc než tátův superb, přívětivě nám zamávala, my odtoupili na chodník načež se fabie plynule rozjela a zabočila do změti ulic a uliček Starého města. Osaměli jsme, vítr najednou nepřívětivě pofukoval a nadzdvihával mi lem kabátu, táta byl strnulý jako sloup, díval se směrem kam zmizela ta obhroublá škodovka a ani se nehnul, uvažoval, hluboce a pomalu, ve svém věku měl na určitou těžkopádnost nárok, došla jsem k němu a podívala se mu do tváře, chmuřil se, počal se poklepávat hůlkou přes holeň, váhavě jsem se dotknula rukou jeho ramene, nezareagoval, uhlazoval si knírek zpátky do obvyklé polohy jako podle pravítka, nešlo poznat jestli je smutný, šťastný nebo má vztek, před minutou se dokonce usmíval, ovšem nyní byl chladný jako dřív, páteří mi projel mráz a tiše jsem šeptla:“Tatínku“, on mlčel, srovnal si čepici malinko na stranu, klepl špičkou hole o asfalt a aniž na mě pohlédl prohodil:“Pojedeme domů Ingrid“, ani náznak změny, opatrně odstrčil mojí ruku z ramene, rozhlédl se, přešel parkoviště ke svému vozu a já jenom slyšela jak odskočily zámky. Nic se nestalo, vůbec nic. Cesta domů proběhla mechanicky, táta nepromluvil, veškeré sympatie byly pryč, nahradila je opět má touha uniknout z jeho blízkosti, všecko bylo během večera perfektní, tak proč to tak podle toho nevypadá? Byla jsem sama, zase. Třeba má strach, bojí se nového vztahu když ten s mámou nevyšel. Možná, tahle myšlenka mi přišla pravděpodobná, pokud měl někdy táta z něčeho strach, tak to byla spletitost mezilidských vztahů, v armádě se mohl schovat za posloupnost velení a subordinaci, jenže v obyčejném životě ne, to ho znepokojovalo a značně ovlivňovalo i jeho názory, nechával ruku spočívat na voliči automatiky tak jsem neodolala a vzala ho za ni, v tom okamžiku se ve mně hromadil přetlak citů k němu, usmála jsem se na něho, moc krásně, jak nejkrásněji jsem uměla, na okamžik, na jediný okamžik se zatvářil smutně a sklopil oči k rychloměru, trápil se, ale pak si zase přihladil knír a stiskl pevně rty, jedinou větu mi věnoval:“Dnes ti to moc slušelo Ingrid“, bylo mi do pláče, a to pláču málokdy, styděla jsem se před ním, odvracela hlavu ke scenérii za oknem, jenže doma mě to přemohlo, zamkla jsem se v pokoji, vrhla se na nerozestlanou postel a zabořila hlavu do polštáře, nechtěla jsem aby mě slyšel plakat, cítila jsem hroznou hořkost a nespravedlnost, potřebovala jsem se vybrečet ze všeho toho hnusu z něhož se můj život skládal, bolelo to pak jenom chvilku, když jsem se trochu vzpamatovala tak jsem si svlékla šaty, pečlivě je uložila do skříně kam patřily, vytáhla zpod peřiny noční košili, trochu starodávnou, žádný satén ale poctivé hedvábí jako princezna Anna, vklouzla do ní, rozestlala lože a uložila ke spánku, já vím, bylo teprve devět hodin jenže já se cítila unavená, slzy mě na tvářích studily ale neměla jsem sílu je setřít, zavřela jsem oči a otočila se na bok, znova mě to přemohlo k dalšímu pláči, tiše jsem sevřela mezi prsty peřinu a jenom se chvěla, slyšela jsem televizi v obýváku, táta se málokdy díval na televizi, pustil si kazetu nebo DVD, byl tak blízko a zároveň daleko, jenže se najednou rozžehnulo světlo na chodbě u koupelny, viděla jsem to i přes zavřené oči, koupelna byla hned vedle mého pokoje, ovšem místo dalšího cvaknutí vypínače v koupelně se ozvalo zaklepání na sklo mých dveří, žlutou záři žárovek zastínil stín lidské postavy. Tak rychle jsem z postele ještě nikdy nevstala. Táta si už odpásal pistoli, odložil sako i brigadýrku, měl na sobě jenom érární košili a kalhoty s puky, trochu se hrbil protože dovolil svému tělu povolit v napjatosti, pokusil se o úsměv, přelétl mě pohledem a zeptal se:“Ty se už chystáš spát? Doufám že jsem tě neprobudil.““Ne, ne tati, nějak nemůžu usnout“odpověděla jsem mu, ustoupila ze dveří, on, asi mírně nejistě, vstoupil, natáhl ruku po vypínači, jenže já ho zadržela:“Prosím, nechej zhasnuto, ještě se pokusím spát, musím zítra brzy odjet.“Otočila jsem se, od vlhkých stružek po slzách se odrazila trocha světla a táta se okamžitě zatvářil znepokojeně:“Copak se stalo Ingrid? Někdo ti něco udělal? Proč pláčeš?“Dotkl se mojí paže, jemně a starostlivě, otřela jsem si slzy a pousmála se, skutečně mě jeho přítomnost potěšila a rozveselila, tak moc až jsem se neudržela, objala ho a lehce políbila, byl tak vysoký a silný, být kluk tak je mým vzorem, vlastně ne, on je mým vzorem, jeho strniště trochu píchalo a musela jsem se vypnout na špičky, v tom okamžiku mi konečně došlo proč se nechci nikdy vázat ani se vdát, moje srdce už totiž jednomu muži patří, mému tátovi, upírala jsem na něj oči tak oddaně až se skoro vyděsil, neobratně mě pohladil po vlasech, rozpustila jsem si je jako vždycky na noc, potom mi vtiskl na čelo polibek a znova se zeptal:“Tak co se stalo holčičko? Pověz mi to, prosím tě, nechci abyses trápila.““Ne, nic se neděje táto“tišila jsem jeho obavy, měl zase vlasy tak podivně ulíznuté, nechal se nedávno ostříhat takže se šediny skoro ztratily, otřela jsem se mazlivě o jeho košili a šeptem dokončila:“Jsem jenom přehnaně hysterická a nemožně přecitlivělá, nic víc.“To odůvodnění bylo vlastně pravdivé, třas ustával, vůně oleje na zbraně, potu a nažehlené uniformy uklidňovala, ne, stala se ze mě zase malá holka co se bojí tmy a potřebuje aby jí táta uložil do postýlky a přečetl pohádku na dobrou noc, to první udělal i nyní, přikryl mě s mateřskostí muže jež sám vychovával dceru celých dvacet let, peřinu puntíčkářsky uhladil, pečlivě mi odhrnul vlasy z čela a pohladil něžně po tváři, posadil se ke mně na postel, nechtěl odejít aniž by se skutečně ujistil že veškeré obavy jsou zbytečné:“Opravdu je všechno v pořádku? Žádné problémy s policií? Víš přece že moje slovo má velkou váhu.““Vím to moc dobře tati“odmítla jsem gestem ruky, zase měl ten smutný obličej, proto jsem se odhodlala říct mu něco z nepříjemné pravdy:“Zato ty nevíš jednu důležitou věc.““Jakou?“zpozorněl, já ho honem klidnila:“Ne, netýká se to mě, ale naší nové známé, paní Svobodové (přijímení Jany a její dcery).“Neřekl nic, proto jsem se rychle nadechla a vypravila to ze sebe:“Brigita, ta její dcera, bere drogy, ne málo a ne dlouho, ale bere, pervitin do žíly, strašné svinstvo, malinko jsem ji zmáčkla a mám jméno jejího dealera, ale i tak bysis měl dávat pozor, jestli se to dostane k nadřízeným tak vás to zkompromituje oba, tebe i Janu.““Jak moc si byla zlá?“ochladl okamžitě, v očích se mu zaleskla nelibost, naštěstí však zůstal sedět, posadila jsem se a podívala se na něj zpříma, ovšem zároveň úpěnlivě:“Nebila jsem ji, jenom dala pár facek, ani to nebylo poznat, mám o tebe strach tati, Jana je určitě moc milá a hodná, ale Brigita ji může potopit hodně snadno, a aby sebou vzala i tebe je přece zbytečné, ne?““Co uděláš?“chtěl vědět, mluvil tiše a zlověstně, nezastrašil mě, neměl to ani v úmyslu:“No, zítra zavolám Karlovi, toho kluka seberou a bude klid, jenže ona se fetu nevzdá, potřebuje pomoc, její matka nic neví a tak by to mělo i zůstat.“Zamyslel se, mračil se, já mu položila hlavu na rameno a špitla:“Trápím se tati, to ano, ale jenom tímhle.“Jeho hlas zněl jako povzdechnutí:“Takže bych se měl přestat s Janou vídat, to mi radíš?““Nevím“objala jsem ho pevně rukama a políbila na krk, automaticky mi jeho ruka zatížila ramena a přivinula k němu, zavřela jsem oči a skoro přestala vnímat, tak silně mě ovládl pocit štěstí z jeho přítomnosti.“Vždycky jsi ty radil mně, a rozhodně dobře, nevím, opravdu nemám nejmenší tušení co bys měl dělat.“Bylo mu moc smutno, zápasil sám se sebou.“Možná by se s tím dalo něco udělat“nadhodil, semknul rty, odvrátil oči směrem k mému psacímu stolu, vážil pohledem každý předmět na něm, od pořadače na papíry po lampičku na dlouhém kloubu, byla jsem úplně poddajná a tiskla se k němu, vzklíčila v něm rozhodnost, tvrdá jako ocel, napjal se, každý sval v jeho těle se uvedl do stavu pohotovosti, byl přece voják, v ten okamžik jsem znova litovala že je můj táta a ne někdo cizí koho bych mohla milovat jako milence a ne jako rodiče, jeho těžká ruka mi trochu sjela z ramene a bez tátova vědomí doputovala až k mému pasu, otřásla jsem se směsicí vzrušení a mazlivé touhy, to ho vytrhlo z myšlenek, ruku odtáhl a zamnul si knírek, pak se přestal trochu mračit, podíval se na hodinky a promluvil měkčeji:“No, asi jsem tě od spánku zdržoval trochu dlouho, ne?““Ne tati“špitla jsem, asi byl můj pohled velice něžný protože se přátelsky pousmál, zase mě políbil na čelo a jemně pohladil po tváři hřbetem ruky, lehla jsem si poslušně, tentokrát mi peřinu starostlivě natáhl až ke krku, pečlivě shrnul vlasy které mi padaly do čela a tiše řekl:“Jsem rád že jsi mi všechno řekla holčičko, jsi ta nejhodnější dcera jakou si můžu přát.““Mám tě ráda tati“zašeptala jsem, on odpověděl stejně hlasitě:“Já tebe taky... dceruško (ztěží se přemohl mě takto pojmenovat). Dobrou noc.“Chtěl svou ruku spočívající vedle mé tváře a stále se jí letmo dotýkající odtáhnout, jenže já ho za ni úpěnlivě chytila, náhle plná touhy aby nikdy neodešel.“Prosím, neodcházej, zůstaň tady“zaprosil jsem, s údivem zjišťujíc, že mi opět vytryskly slzy, zamračil se, ale při pohledu na slzy se mu nesouhlas vytratil z tváře.“No tak, už nejsi malá“snažil se mě tišit, vytáhl kapesník a utíral mi vlhké stružky, ovšem tím jenom přiživoval jejich proud, nepustila jsem ho, políbila jej na hřbet ruky a zopakovala ještě toužebněji a plačtivěji:“Neodcházej, prosím!“, skoro se polekal, usadil se znova na postel a naklonil se až tělem odstínil veškeré světlo z chodby, vyprostil se z mých ochabujících prstů a já zas konečně ucítila dotek jeho hrubé kůže zvrásněné věkem a žílami.“Tiše holčičko, tiše“šeptal a jeho horký dech byl prostý chtivosti nebo vášně, jeho hlas zněl starostlivě, láskyplně a něžně, on byl můj opravdový a jediný skutečný pán, král, vládce, naprostý a svrchovaný, a já jenom křehký holoubek v jeho dlaních jehož mohl stejně snadno vypustit na svobodu jako rozmáčknout, jeho poslední slova ke mně dolehla vzdáleně, skoro jako z hodně staré vzpomínky která mi navíc nepatřila:“Nic se ti nemůže stát, táta je pořád s tebou, už neplač, už je všechno dobré.“Mám tě ráda tati. Mám tě moc ráda. Miluju tě tati.

*

Ráno jsem se probudila brzy, dotěrný sluneční paprsek mě pošimral na víčkách a donutil zakrýt si oči dlaní. Byla jsem sama. Slzy mi někdo pečlivě utřel protože jsem na tvářích necítila jejich zaschlou sůl, noční košilka se mě na těle hebce dotýkala a pod peřinou mi bylo horko, jenže nechtěla jsem se odkrýt ani o kousek, bylo mi hrozně příjemně, ještě jsem cítil slabé ozvěny tátových doteků a polibků, toužila jsem aby přišel a jemně mě probudil jako to dělával když jsem ještě chodila do školy, ale teď vstával do práce o hodinu později než já takže buzení by mělo připadat na mě, já ho ale nebudila, neochotně jsem vstala, šla do kuchyně, jenom tak, koberec je mi pod bosýma nohama moc příjemný, udělala snídani sobě i jemu, uvařila čaj, najedla se, svlékla si košilku, osprchovala se studenou vodou, to vás vždycky dokonale probere a neusnete cestou do práce, vyčistila si zuby, ustlala postel a oblékla se jako obyčejně, vlasy jsem si musela pročísnout aby se daly dobře svázat, kontrolu před zrcadlem jsem si odpustila, přecijenom nosím oblek už léta, tiše jsem vzala za kliku tátovy ložnice a vstoupila dovnitř, vzduch byl stojatý protože táta spal při zavřeném okně, ležel v hrubém pyžamu s monogramem na kapsičce skoro odkrytý a jakoby v pozoru, napjatý jako prkno, kdysi musel být velmi silný, i v takto pokročilém věku se mu pod látkou rukávů rýsovaly svaly, má široká ramena jako málokdo, husté zrzavé chlupy na hrudi se draly z horních tří mezer mezi knoflíky a jeho byť ochablým mužstvím si zřejmě chtěl Stvořitel vynahradit co zanedbal u mě, jeho smysly byly stále na pozoru a tak sotva mu přes tvář přešel můj stín otevřel oči a automaticky natáhl ruku po pažbě revolveru, odloženého i s pouzdrem na nočním stolku, už se uměl lépe ovládat, zastavil se na půli cesty ke zbrani a usmál se.“Dobré ráno“pozdravila jsem ho vesele, sklonila se a políbila ho na líci zdobenou přes noc vyrašeným strništěm, odpověděl mi skoro jakoby před chviličkou nespal ale bděl:“Vyspala ses dobře? Večer jsi byla celá smutná. Nejsi nemocná? Cítíš se dobře?““Ano táto“poškádlila jsem ho, rozesmála se, ale pak znova zvážněla:“Budu muset dneska odjet. Zvládneš to tady sám?““Kam jedeš?“zeptal se ostražitě, okamžitě se pozdvihl do sedu, já mírnila jeho zájem:“Jenom do Brna, nezdržím se tam dlouho, možná už zítra budu doma.““Hned jedeš?“nenechal se ukolébat, vstal z postele, ustoupila jsem o krůček, vypadal jako obr a já se cítila maličká jako mravenec.“Ne, hned ne“zavrtěla jsem hlavou.“Vyřídím nejdříve toho dealera, potom se vrátím domů, sbalím se a pojedu.““Dávej na sebe pozor“podíval se na mě unaveně, opravil si shrnutý rukáv čímž nejistě zakryl svou sílu.“Kdyby se cokoliv stalo tak mi zavolej, kdykoliv, trhnu se z práce a přijedu.“Měl o mě velký strach, má ho dodnes, jenže tenkrát se promítl i do tónu jeho hlasu, očividně přemýšlel o sobě a Janě, nebyl nejmladší a nejpružnější a podle mě pořád váhal jestli si ji připustí víc k tělu, neznepokojovalo mě to, povzbudivě jsem na něho mrkla:“Já vím, ale ujišťuju tě, že toho vůbec nebude potřeba.“Trochu se sklonil, já mu vtiskla polibek na rozloučenou, řekla:“Večer ti určitě zavolám“, oblékla si na věšáku u vstupních dveří pověšený plášť a klobouk a spěšně se vydala po schodech do přízemí. Datsun na mě oddaně čekal na svém místě, jeho motor bručel jako každý den snaživě a agresivně, elektromotorky vyklopily světla a já vyrazila směr centrum. Porušila jsem předpisy hned po sto metrech, vytáhla z kapsy mobil, vyrolovala si číslo a stiskla zelené sluchátko, v telefonu dvakrát zahučelo, pak to na druhém konci volaný zvedl a pravil:“Prosím, Kovalský.““Ahoj Karle, to jsem já, Ingrid“představila jsem se zřetelně, on zafuněl do mikrofonu nevrle a zeptal se úředním tónem:“Co po mě zase chceš? Zase jsi v problémech? Tak tentokrát mě vynech.““Ne, ne, naopak, mám pro tebe typ“honem jsem ho zarazila než mi zavěsí, podle dvojího zafunění ho moje slova zaujala, proto sice stále nedůvěřivě, ale o to zaujatěji pobídl:“O co jde?““Drogy na jedné soukromé škole, dealer je jeden kluk, ale od někoho to dostává. Mohl bys ho zmáčknout a dostat z něj od koho.“Ochladl:“A co z toho budu mít? Chlapeček má beztak tatínka co ho z toho vytáhne, nedozvíme se nic a bude to akorát ztráta času.““Proto taky s tebou pojedu já“namítla jsem, přehodila si mobil do druhé ruku a přeřadila.“Já se s ním trochu pobavím, to jméno z něho dostanu no a ty budeš moci jít na jistotu. Co říkáš? Ovšem nesmíš toho kluka zatknout.““Kde teď jsi?“zeptal se po dalším zafunění, připadalo mi nesouhlasné, přesto jsem odpověděla:“Jedu k vám do úřadu.““Zbláznila ses?“ztišil hlas spiklenecky, ozvalo se klapnutí dveří, asi se zavřel v kanceláři.“Tady se nesmíš ukázat, vyhodili by mě kdybych ti zase pomáhal.““Tak kde?“ztratila jsem trpělivost, ovšem mohla to být i vina pomalu se vlekoucí kolony do níž jsem se právě dostala.“Nemám dneska moc času, musím odjet z města.““Sejdeme se na Václaváku, tam je teď hodně lidí“rozhodl se, cílevědomě se nadechl.“Nechej auto v Dejvicích a přijeď metrem, budu tě tam čekat za hodinu, hned u sochy, proti muzeu.““Dobře Karle“usmála jsem se potěšeně, on to nemohl vidět.“Moc děkuju.““Máš teda zač“prskl načež hovor vymáčkl. Pašák Karel, ten nikdy nesklame, jako policista byl sice spíš průměr, jenže nedělalo mi problém omotat si ho kolem prstu, tímhle mu alespoň vynahradím jak mi pomohl z toho průšvihu s Janem. Pětka, ručička tachometru atakovala stovku. Černý bavorák se na mě navěsil a při první vhodné příležitosti předjel. Šestiválcový diesel. Čtyřka, šestiválec se dostával do varu. Měl espézetku špinavou a ztěží čitelnou, šla rozeznat sotva část 4A6. Nic neobvyklého, špinavé značky mívají takoví piráti silnic jako řidič téhle plechovky. Ale určitě už jsem ho potkala. Přemýšlela jsem o tom, podřadila, červená na semaforu skočila sotva pod ním BMW projelo. Tak smůla.

*

Revolver jsem si v kanceláři přesunula pod sako aby mi ho v metru někdo neukradl, kontrola nábojů neodhalila žádnou anomálii, jenom šest plných komor, na každé korunce stálo .38 Special jak mělo, nasypala jsem si pár volných nábojů do vnitřní kapsy kdybych potřebovala v Brně hájit svou kůži, nemínila jsem se už do kanceláře vracet, auto zůstalo na parkovišti pod okny aby to vypadalo že tam jsem, sešla dolů na chodník a rychlým krokem se vydala po Evropské na konečnou linky A. Znova se zatáhlo, po ranním Slunci ani stopa, lehce sprchlo, lidi otevírali deštníky, já si jenom stáhla klobouk víc do očí, nevadí mi déšť, možná bych si i svlékla baloňák a zahodila klobouk abych se jím mohla nechat zmáčet od hlavy k patě, jenže tady ve městě ztráci cokoliv veškerou poetiku a zůstává jenom to špatné, nepřívětivé domy nalevo a zeleň napravo, ani jedno nepůsobilo malebně nebo starobyle jak by asi mělo, strčila jsem si ruce do kapes a počala si hvízdat Moonlight Serenade, jenom tak, závan stylu a krásných starých časů do toho odporu a hnusu současnosti, lidi se za mnou otáčeli a kroutili hlavou, nevěřícně a možná mě měli i za blázna, oni nikdy nic nepochopí, trochu mě studila vlhkost ve střevíčcích ale to nevadilo, sledovala jsem zemi pod svýma nohama, černý chodník zvrásněný prasklinami jako vzpomínkami na nespočet chladných zim, těch pár vajglů odfoukl vítr nebo rozmáčel déšť na hnědou kaši, hlavně abych nešlápla do žvýkačky, špatně se to sundává z podrážky, kolem řinčely automobily a tramvaje přeplněné lidmi, sem tam přejel autobus, možná jsem měla do jednoho sednout a ušetřit si ten kilometr nebo kilometr a půl chůze, jenže já mám chůzi ráda, je to nejlepší cvičení, všude kde to jde chodím pěšky, přestože jsem tak dobrá řidička, o datsuna se starám pečlivě, měním oleje a náplně pravidelně za ty nejlepší náhrady a jezdím jenom na předepsané benzíny, už ale trochu netěsní střecha, zastavila jsem se před stánkem s novinami u vchodu do metra a koupila si DNES abych se cestou zabavila, na Dejvické sice bývá hrozný nával jenže když vypadáte jako já tak vás pustí sednout, málokdo má sice dneska úctu k dámě, ovšem oči asi každý, sjela jsem eskalátorem do podzemí, počkala sotva půl minuty a už klapání kolejnic ohlásilo příjezd soupravy, stačil mi jediný tvrdší pohled a dav se rozestoupil, posadila jsem se na sedadlo pro maminku s kočárkem nebo nevidomého se psem, jeden dědula v kárované rádiovce ze mě nespouštěl oči, asi ještě pamatoval na Modrého anděla s Marlene Dietrichovou, co já vím, od roku 1930 to určitě viděla hromada lidí, pousmála jsem se záhadně a šlehla po něm pohledem, ihned se odvrátil a já měla pokoj, nikdo neudrží oční kontakt když opětujete jeho kradmý pohled, vezla jsem se až k muzeu, na Můstku většina pasažérů vystoupila takže jsem se nemusela s nikým mačkat při vystupování, nemám to ráda, hodně chlapů toho dost využívá, vždycky se ztrácím ve změti východů zpátky na povrch, tentokrát jsem to naštěstí trefila, vylezla před muzeem, přešla přes přechod a už stála u laviček pod sochou, ještě tam Karel nebyl tak jsem si sedla a rozložila noviny, na prvních deseti stránkách nebylo nic zajímavého, samá česká politika, to mě nezajímá, z domova jenom další důkaz o tom, že labouristé jsou hrozná sebranka a Gordon Brown děsný pitomec a Skot k tomu (což bývá jedno a totéž, vyjma George Cowleyho, jenže ten byl jenom televizní postava), táta je tak tradicionalistický až hořekuje že Skoty by stačilo nakopat, Seana Conneryho vypakovat natrvalo do Hollywoodu a byl by od nich pokoj, jenže on nenávidí i Iry, sloužil totiž v Belfastu zrovna když tam IRA rozpoutala masakr, nemůžete ho v otázkách soudržnosti Velké Británie brát moc vážně, zažil ještě doby kdy se anglická říše rozkládala od západu k východu, obrazně, pro něho je Kanada a Austrálie pořád jenom kolonie, těžko říct jestli tam někdy byl, oficiálně nikdy jenže má zakázáno mluvit o tom co dělali u SAS tak nevím, asi tam ztratil hodně iluzí a ani se mu moc nedivím, i já je ztratila a to neznám o moc víc než ostatní lidičkové, sledovala jsem jejich hemžení kolem sebe, byli jako mravenci bez královny, motali se úplně bez cíle a nesmyslně, pro mé oči, já konám cílevědomě a ne bez účelu, všechno má svůj účel, konečně se rozpršelo naplno ale ani to davy nerozehnalo, pouze mu nad hlavami rozvetly jako obludné různobarevné květy deštníky, já žádný neměla, velké kapky bily do všeho, do popraskaného asfaltu, žulových kostek dláždění, sochy, jejího vysokého podstavce i lavičky na níž jsem seděla a nechala se zkrápět deštěm, plášť nepropustil ani kapičku a z okraje klobouku crčela voda, pomalu jsem si vsunula mezi rty cigaretu, přidala na zapalovači benzín a připálila si, docela pohoda, vyhovovalo mi být takhle sama pod náporem živlu, jemu můžete věřit, příroda nelže, je přesně tak nebezpečná a nádherná jak vypadá, civilizace je jenom ošklivá skvrna na její tváři, zástěrka pro ty nejhorší zločiny lidstva, sám název lidstvo je odporný, má nám dodávat pocit důležitosti jaký každému trpaslíkovi dodávají vysoké podpatky, existují miliardy lidí jenže dosud nenalezli jiný smysl existence než se vzájemně vraždit, úctu k životu ztratíte když poprvé zabijete, úctu k lidem když s nimi strávíte jediný den, měla jsem chuť zahodit těch osm tisíc co mi zbylo do nejbližší kaluže a vykřičet ten strašný vztek který se ve mně hromadil, dělala jsem co jsem dělala a to pohrdání bylo v tu chvíli tak nějak nad mé síly, vstala jsem, rozhlédla se a moje rty samy utvořily zlou semknutou linku, cítila jsem pod žebry tlak coltu, byl malý a dvoupalcová hlaveň se nehodí na střelbu na víc jak pět, deset metrů, v tom dešti by se výstřel ani moc nerozlehl, nejbližší človíček, nějaký chlapík tak pětatřicet v pruhované mikině, zavalitý, s vyholenou hlavou na níž již znova tvrdošíně rašily vlasy, měl kolem pasu pod vystupujícím břichem ledvinku a zaujatě zrovna něco vykládal nehezké ženštině po svém boku, jestli manželce nebo přítelkyni, nevím a bylo to dost jedno, její řídké, nezdravě blonďaté vlasy mě iritovaly, taková bečka to byla, bez inteligence ve tváři, to on se vzmohl alespoň na přihlouplou masku něčeho vzdáleně připomínajícího vážnost, stačilo jenom tasit, namířit, mám šest pokusů, do každého z těch pupků hezky tři náboje, pro jistotu, ani je nenapadne proč museli zemřít, nepochopí že jsou jenom jedni z davu, bezejmení, žrádlo pro mašinérii společnosti, nepatrná částečka její krve, kapička bez které se obejde, stačilo by předstírat šílenství abych si ušetřila otravný výslech a byla bych venku za pár let, koho zajímá nějaký tlouštík s paní tlouštíkovou, nikoho, chcípnou a hotovo, lidstvo už překročilo mnohem větší bytosti než jsou oni, kdo by se s nimi zdržoval, pokrok ani čas nezastavíš, když je nezabiju já teď tak terorismus nebo hamburgery zítra, nejde o způsob, smrt je smrt, lepší nebo horší, to je přece jedno. Déšť stejně náhle jako se spustil i ustal v mrholení, hned vedle se na lavičku posadili dva mladí, kluk a holka, a hned si začali jazyky vzájemně kontrolovat ústní dutiny, přišlo mi to nechutné, takhle na veřejnosti, to nemají trochu slušnosti? Já vím, řeknete láska jenže ti dva vypadali na dva opravdu lásky neschopné typy, on typický frajer s nemožně upravenými vlasy a v kalhotách s řetězem místo opasku, nechápu tu zálibu ve sportovních polobotkách co takoví kluci mají, i čepici s kšiltem na stranu měl, prostě pitomec na facku, ovšem ona nebyla lepší, Brigitě jakoby z oka vypadla, vlasy nepřirozeně černé, obleček obťatý v kombinaci černorůžová a rifle že jí byl vidět celý zadek když se sehnula, hrůza, škoda pro ně olova, on jí udělá děcko když si zapomene natáhnout kondom, ona uteče z domova a mimino skončí někde v křoví zabalené v igelitce, jeho seberou za krádež auta když se bude snažit ji odvézt pryč a ona se zblázní protože svého miláčka dlouho neuvidí načež si podřeže žíly. Odhodila jsem cigaretu na zem a rozdrtila ji podpatkem. Typický. Proč je sakra svět tak odporné místo a zároveň se přesto dá na něm žít? Kdo jsou ti díky nimž se tenhle mentální skleník nezhroutí? Otočila jsem v kapse balisongem, prst mi spočinul na magnetické pojistce která tiše cvakla. Šeď a průměrnost, obojí nesnáším. A přesto jsem zahlédla zákmit naděje. Rodinka, vysoký táta v krapet velké bundě a manšestrácích, menší maminka s brýlemi na ostrém nosíku, kočárek s tak ročním miminkem a malá holčička, držící se tatínka za ruku. Bože, tklivost té scény mi vehnala do očí slzy, honem jsem si je setřela aby to nikdo neviděl, ti tři šli rychle protože se nechtěli moc promočit, dívenka se pronikavým dětským hláskem ptala:“A proč ten Svatý Václav sedí na tom koni tati?“, světlé vlásky jí poletovaly ve větru a já při pohledu na tu nevinnou dychtivou tvářičku pocítila hnutí někde u srdce, pojistka nože zase s cvaknutím zapadla a náhlý nával bolesti mě úplně ochromil, nové slzy, tentokrát už jsem se je ani nesnažila skrývat, pozorovala jsem tu holčičku dokud mi i s rodiči nezmizela v davu, udělala jsem několik kroků abych je mohla vidět co nejdéle dokud nezahnuli u muzea za roh a nezmizeli mi směrem k Hlavnímu nádraží, byli všichni tak krásní jakoby jejich vnější obyčejností prosvítalo něco víc, něco nadpozemsky čistého, já vím, určitě bydleli někde na Jižním městě v malém bytečku bez regulovaného nájemného, maminka je doma s miminkem, táta se snaží z průměrného úřednického platu uživit rozrůstající se rodinu a je každý den večer tak utahaný že usíná na pohovce u Televizních novin, možná si sexu neužili už půl roku ale byli docela šťastní, jak moc jsem jim záviděla, právě tehdy jsem pojala impulsivní rozhodnutí adoptovat děťátko, chlapečka, moc jsem chtěla chlapečka, nechat si ho od někoho udělat není pro mě, porod prý bolí a mám z něj strach, nesnesla bych těhotenství, samozřejmě bych si asi musela najít nové zaměstnání, pro matku s dítětem je detektivní branže příliš nebezpečná, hned bych zahodila revolver do řeky, jenže já nejsem ten zodpovědný typ, jezdím příliš rychle a jsem moc drzá a sebevědomá, ovšem přesto jsem to mínila alespoň zkusit, vychovala bych ze svého chlapečka opravdového gentlemana jako je jeho dědeček, ta představa zahnala smutek a dokonce i dřívější zhnusení, zahřála jako hlt dobré whiskey, usmála bych se kdyby mi v tom nebránila vrozená uměřenost, jen jsem se nadechla a setřela si vlhkost z tváří, obvyklá nálada, možná jenom slunečnější, už jsem si nemohla sednout protože lavička namokla tak jsem pokračovala v čekání vestoje s rukama v kapsách, ocumlávající se mládež naštěstí změnila působiště vhodné pro průchod své vášně, tlouštíkovi zmizela a já zaměřila pohled na muzeum, na jeho zašlé průčelí zdobené antickými sloupy, zábradlím a četnými sochami, ty díry v omítce jsou prý střely ze sovětských kulometů ze šedesátého osmého když sem Rusové vtrhli aby srovnali své komunistické bratry kteří si dovolili pokus o změnu komunismu v něco míň vražedného a víc západně lidského, Rusové mají jako Američané rádi věci plně pod kontrolou, a když to nejde jinak, tak pomocí tanků a kulometů, velká huba, velké svaly, byla to hezká budova, starobylá, z přelomu století snad ve stylu novorenesance jak to bylo na kontinentě moderní, žádný Charles Barry, není nad Londýn, je větší, špinavější, prolezlejší cizinci a určitě i nebezpečnější, jenže kde je v Praze Mayfair, Kensingtonský park, West End, Oxford Street, obchodní dům Harrods nebo Nothing Hill, i Vltava je proti Temži jenom potůček, a co se Karlova mostu týče... Tower Bridge není sice tak starobylý jenže to vyklápění mostovky, to je něco, jako malá jsem se na to divadlo dívala hrozně ráda, miluju Londýn i s jeho chybami, nebo právě pro ně, je obrovský skoro jako samostatný stát, Londýňan se liší od Angličana, jsou to dvě národnosti, Londýňané jsou víc hrubozrní a neotesaní, asi proto jsem taková, přejela jsem očima od horního konce náměstí až po ten dolní, ztrácející se ve změti ulic a provozu, kolem chrochtaly diesely taxíků a autobusů, normální pracovní den, Karlova modrá oktávka si obtížně hledala místo k zaparkování, měla už nejlepší léta za sebou a osmiventilový dvoulitr to dával najevo opravdu masivní konzumací oleje (asi z továrny špatné pístní kroužky, u Volkswagenu prostě benzíny neumějí) a samozřejmě i benzínu, policie si auta vydržuje dokud jedou, nemají moc peněz na nové, alespoň nezažili tu strašnou potupu jako naši strážci zákona když jim vláda sebrala osmiválcové rovery SD1 a vstřikovací triumphy a místo nich dostali dieselové vauxhally astra, děs, jejich respekt se okamžitě propadl hluboko pod úroveň naší labouristické vlády, pravda, tady se k policajtům taky nechovají nejlépe, možná ještě hůř, můj policejní spoluspiklenec se vysoukal ze svojí škodovácké popelnice, hodně špinavé jakoby ji proháněl po poli, asi to taky dělal, při zásazích určitě nedbali kudy jezdí, Karel byl obyčejný řadový detektiv, nikterak vyjímečný, nevypadal ani se nechoval jako polda, malý mužík kulatý jako míč se zarudlým obličejem člověka trpícího na vysoký krevní tlak, oblečení měl sešlé, jeho manželka byla děsná fůrie a držela jej pod pantoflem hodně pevně, sebrala mu prakticky celou výplatu aby ji podle jejích slov nepropil a neprokouřil, škoda že do hospody nechodil a od cigára si držíval vždycky odstup, typická manželka, zatvářil se unaveně a otráveně, nebyl očividně rád že jsem ho takhle vytáhla z kanceláře, služební zbraň maskoval neobratně, vytvořila mu na oděvu zřetelnou vybouleninu, strojil se zřejmě narychlo, přešel rychle frekventovanou silnici, nějaký pitomec na něj zuřivě zatroubil, zapnul si otřepenou bundu, postavil se mi v bok načež mě netrpělivě oslovil:“Ingrid, mám dost těch tvých eskapád, doufám že to bude dneska stát zato.““To nevím“pokrčila jsem lehkomyslně rameny, dráždilo ho to, nervózně si popotáhl kalhoty, jeho útlé špejličkovité nohy se ztrácely v nesmyslně širokých nohavicích, celé oblečení snad koupili pro někoho jiného než Karla, vůbec mu nepadlo, moc o sebe nedbal, narozdíl ode mě, nečesal se, skoro neholil a s deosprejem si zrovna netykal, což vyniklo zvláště protože trpěl neustálým pocením, nevadil mi tělesný pach, mnohem víc mi vadí když si někdo nemění denně oblečení a nosí pořád to samé, nesnážím špinavé oblečení, podívala jsem se na něj a on okamžitě změnil v obličeji odstín rudé na růžovou, ani on nebyl proti mně imunní, klapl podpatky a vyprskl:“Ty ani nevíš jaká jsi potvora! Já se sem přitáhnu tajně aby šéf nevěděl že se s tebou ještě spolčuju a ty takhle! Stačí mi tě jenom sebrat a povýšení mám jistý!““Nesebral bys mě“zavrtěla jsem hlavou, usmívajíc se po svém zvyku zároveň záhadně a svůdně, pobledl, měla jsem totiž pravdu, odkašlal si a asi chtěl něco namítnout jenže já ho předběhla:“Ale neboj se, bude to stát zato, mám spolehlivý typ, zásobovat školu nemůže malý překupníček, bude za tím mafie nebo tak, bude to velký, moc velký.““To budeme potřebovat povolení“okamžitě se uklidnil, zatěkal kradmo očima po okolí, vzal mě za rameno trochu váhavě, jako bych se mohla pod jeho rukama rozplynout, ukázal gestem hlavy ke svému vozu:“Půjdeme raději do auta, tady nás může někdo slyšet.““Moje řeč“podvolila jsem se mu, měl pravdu, na ulici se potloukali informátoři a co slyšeli tak prodávali, bylo jim úplně jedno komu, tuhle strategii znám od nás proto byla jeho nervózní opatrnost na místě, sedli jsme do škodovky, smrděla směsicí deodorantů a potu mnoha jiných lidí, očividně nebyla jeho a dělil se o ní s dalšími kolegy, startér se ztěžka popral se slábnoucí kompresí na všech čtyřech válcích, motor zvláštně duněl a na sepnutí spojky reagoval nevrlým rázem, oktávka se včlenila do provozu neohrabaně a neobešlo se to bez problikávání a troubení ostatních, Karel řadil bez citu i meziplynu, musel jezdit dosti agresivně což mu nebylo po chuti, neřídil totiž moc dobře a doma měl slaboučkou dvanáctistovkovou fábii, nudila jsem se, při pomalé jízdě se nudím, proto jsem svému společníkovi oznámila:“Pojedeme trochu dál, je to až ve Strašnicích, pokud vím tak někde V Olšinách, taková velká budova, určitě to tam znáš.““Jenže jak ho vytáhnem z vyučování? A i kdyby nám řekl co chceme tak nemůžeme jenom tak vtrhnout k tomu jeho dodavateli, to určitě víš, máme tady zákony, budu potřebovat spoustu papírů“namítal Karel dál zatímco ručkoval po volantu na kruhovém objezdu, nikdo se neobtěžoval s předností, já ho uklidnila:“Neboj se, žádný ředitel nemá rád když je podezření že se u něj ve škole prodávají drogy, zkus mu zamávat pod nosem prohlídkou na základě důvěryhodného svědectví a povolí, a nebudeš lhát, já svědka mám, a důvěryhodného určitě.““Jestli je to zákazník tak neobstojí, právníci napadnou jeho důvěryhodnost a je konec, ani nás k té prohlídce nepustí“bručel dál vztekle, ztrácela jsem trpělivost:“Ty myslíš že na takové škole stojí o negativní publicitu? I podezření jim může způsobit odliv sponzorů, nikdo nechce posílat dítě na školu kde možná prodávají drogy, sami se rádi dealera zbaví, to mi věř, mám známého co to rozmázne v novinách, do zítřka je ta zpráva na první stránce.““Tak ten tvůj spisovatel se zmůže na něco víc než psaní braku a válení se s tebou v posteli?“prohodil posměšně a jedovatě, překvapil mě svojí znalostí pravdy:“Jak sakra můžeš vědět co já s Michalem dělám? To je moje soukromá věc s kým spím, ne?““No, dost se o tom mluví tak už není“pousmál se, já cítila chuť mu jednu ubalit, jenže bychom se pak určitě vybourali a o to jsem nestála, jenom jsem ho zpražila pohledem, a dodala:“Nebuď tak indiskrétní, prosím, vypadáš pak jako blbec.“Neřekl nic, dál se smál, ale moudře přestal těsně před tím, než ve mně bouchly saze, zařadil se do odbočovacího pruhu načež zůstal na semaforech stát.“Hele, omlouvám se ti, že jsem se tomu tak smál“pokusil se mě Karel zase naklonit na svou stranu, vztek jsem neměla, to ne, jenže nemohlo mu to projít tak snadno:“Kašlu na tvoji omluvu ty starý osle! Co bys řekl kdybych tě za tyhle řeči nakopla do koulí? Alespoň bys poznal že pravda bolí.““No jo, no jo“mávl rukou, zařadil jedničku, naskočila zelená, auto sebou škublo a motor pomalu vystoupal do otáček.“Mrcha jako vždycky, máš štěstí že jsem už trochu moc usedlej abych za tebou začal pálit jako všichni ostatní. Dělá ti dobře chlapy dráždit, co?““Oni se dráždí sami, proč na mě koukají? Jsem hezká, no a co, to je dneska hodně ženských.““Ale ne tímhle způsobem“podotkl, řadil, otáčky zakolísaly, zpod kapoty to zabublalo, minuli jsme pomalovanou policejní octávii a já se instinktivně v sedadle skrčila, nesnáším policajty, ty uniformované, Karel si toho naštěstí nevšiml, řízl zatáčku na vlhkých dlažebních kostkách moc ostře takže zadní náprava z golfu odskočila, takový smyk bych zkrotila bez problému jenže on kontroval pozdě a zbytečně hodně takže nás to hodilo na tramvajový ostrůvek, naštěstí Karel zašlápl brzdy a srovnal škodovku zase jak měla být, zavrtěla jsem hlavou, můj datsun byl sice starší jenže daleko vycizelovanější, hlavně náhon té správné nápravy dělal zázraky, dvoulitr nesouhlasně skučel v otáčkách nejvyššího výkonu, přeřazení je srazilo o tisíc dolů, na rtech mi vykvetl zlomyslný škleb, protiprokluz sice zběsile zablikal jenže žádné zahrčení značící brždění kol nenastalo takže už asi nefungoval, tyhle elektronické blbosti nic nevydrží, hnali jsme se dál a zrychlovali, můj společník si počínal věřit a silný motor ho povzbudil, před semaforem na zvlhlém asfaltu zablokoval kola, ABS tedy také podlehlo zubu času, následný rozjezd si užil až moc, zahnul doprava a už se před námi prostírala ulice V Olšinách, dlouhá třída sevřená nehezkými chmurnými domy. Minuli jsme gymnázium, zpomalili a počali se rozhlížet po zmiňované soukromé výšce, stála zhruba uprostřed, zasunutá mírně za linii baráků, mnoho se od nich nelišila, byla stejně bezútěšně panelová, jenom okna měla větší a hlavně nová, dláždění ke vchodu ani beton na parkovišti ještě nepopraskal, stála na něm samá nóbl auta, mercedes nové esko, audina, pár bavoráků a passatů B6, naše notně vyběhaná škodovka, na disleji už svítila číslice 260 tisíc najetých kilometrů, tam zrovna nezapadla, zaujala také proto místo poněkud stranou těch drahých auťáků, motor se škubnutím zhasl a Karel zakroutil ovladačem světel načež cvaknutí ohlásilo oslepnutí světlometných parabol.“Musím přiznat že už teď lituju že jsem se nechal ukecat na tuhle nezákonnost“povzdechl si můj policejní společník ztěžka, otevřel dveře, z hluboko umístěného sedadla se mu dobře nevystupovalo, zato já byla z datsunu zvyklá, centrál zaskočil, ovládal se klíčkem jako u té nejlevnější šunky, vyzkoušel jestli zapadly všecky zámky, úplně zbytečně, kdo by takovou ojetinu kradl, vedla jsem ho bez ostychu rovnou k hlavnímu prosklenému vchodu, samozřejmě bylo zamčeno, proto odevzdaně zazvonil a do mikrofonu otráveně zahučel:“Policie, jdeme za ředitelem.“Zabzučelo to, vzal za kliku a vstoupil, hned protější stěnu zdobila velká mozaika z barevných kamínků, nějaká fotka chlápka v obstarožním šosatém obleku jak komorník královny Viktorie klepajícího kladívkem na velký obdélníkový kámen, a pod tím stálo zlaceně: Zakladatel školy, JUDr. František Šťáhlavský pokládá základní kámen školy, 4.června 1928, 10 hodin 55 minut dopoledne, hned vedle stála busta toho člověka, už za života to nebyl žádný Clark Gable a ten kdo vyrobil tu bustu ho ještě víc zošklivil, z kukaně vrátnice nám naproti vyběhla jakási stará ženština, spínala ruce a hned se ptala:“Policie! A proč jdete za paní ředitelkou? Něco se stalo?““Zachvejte klid paní“tišil její rozhorlení Karel, znuděně ukázal odznak.“Nic se neděje, jenom si potřebujeme něco ověřit, nic víc.““Ale paní ředitelka má poradu“namítla babka, nebyla mi sympatická, její zaujetí mi připadalo nějak moc dychtivé, jakoby se radovala že se něco zlého stalo, ovšem Karel neztrácel klid:“Tak jí zavolejte a řekněte že je to naléhavé, nezdržíme ji dlouho.“Z přilehlé chodby se počali trousit studenti, hlučně se spolu bavili a smáli, nijak si Karla nevšímali, sundala jsem si klobouk jenže ani tak jsem neušla zvědavým pohledům, tentokrát mě to spíš otravovalo, nadrženci, na zajíčky nejsem, takových holek jako Brigita tam bylo víc, pak hodně nic moc hezkých a nakonec pár takových co mě docela zaujaly, myslím že je hloupost myslet si jaké jsou Češky vyjímečné krasavice, nejsou nijak extrémně výlučné, ano, ty mediálně známé mají v devadesáti procentech dokonalé rysy, jenže ty obyčejné jsou prostě obyčejné, pravděpodobnost drahokamy mezi tím kamením je stejná jako u nás, právě tahle úvaha mi připoměla že jsem chtěla zavolat Michalovi ohledně Moniky, nešla mi z hlavy, fantazie zapracovala a stvořila z ní prakticky nadženu, vyhladila nedokonalosti načež zůstal jen čistý, hladký povrch, stála za tu námahu, i kdyby mě poslala do háje a nepodlehla což ale nebylo příliš pravděpodobné, umí být nadmíru přesvědčivá, vrátná si mezitím nasadila brýle, vytočila číslo, s někým se dlouze vybavovala, asi sekretářka, a podle délky hovoru nijak ochotná, to bývají všecky, Karel se rozhlížel bez zájmu kolem sebe, asi se mu tam nelíbilo jako mě, celé to prostředí soukromého školství je směšné, když se zaplatí tak dají absolventský titul i cvičené opici, využívali jej hlavně manažeři a bohatí podnikatelé, nebo pochybné celebrity, jejichž rozmazlená děcka na veřejné škole neuspěla a takhle měla šanci dostat alespoň, byť pochybný, status vysokoškolsky vzdělaného člověka, musím ale uznat že třeba na těch právech to mnohdy není o moc lepší, stačí když máte dlouho dobré známky, pak vás vezmou, celý semestr se flákáte, pak se naučíte za dva týdny na zkoušky, uděláte je a máte zase půlrok klid, potkala jsem tam strašné pitomce, rádobyintelektuály se sebevědomím jako teenager z amerického seriálu, nemám tyhle typy ráda a bohužel i oni nezapoměli na své mužské žlázy a zkoušeli to na mě, nedostali ani šanci a odměnou jim bylo jedině mé pohrdavé odmítnutí, nezkousli to, mstili se pomluvami, tou nejlepší že jsem mužatka co spí jenom s ženskýma a tou nejhorší že táta je pedofil co mě od dětství zneužívá, hlavně za tu druhou jsem pak nakopla toho nejnenávistnějšího bývalého ctitele do intimních partií, samozřejmě hrozil žalobou a podobnými kecy, ovšem když si uvědomil tu ostudu že ho dostala holka na první pohled menší a slabší než on tak toho nechal, nic se mu koneckonců nestalo, jenom chodil delší dobu poněkud rozkročmo. Pousmála jsem se nad tou vzpomínkou, babka konečně vytelefonovala ředitelku, ta už byla daleko ochotnější, pak zavěsila a řekla Karlovi:“Paní ředitelka vás přijme, jsou to hned první dveře tady v chodbě.““Díky“odpověděl ledabyle Karel, kývl na mě a tentokrát šel první on, taky byl orgán zatímco já pouze soukromá osoba, pravda, na profesi mám živnosťák a všecky papíry, je úplně legální, jenže přesto mezi lidmi vysmívaná. Ředitelčiny dveře měly obložení tlumicí hmotou překrytou zanýtovanou rudou koženkou, nad zárubní visela malá rozvodná deska s dvojicí žároviček, červenou a zelenou, přičemž v tom okamžiku svítila právě ta druhá. Klepat bylo bez smyslu, proto Karel hned vstoupil, nás přece už očekávali, ředitelka, vysoká, vyschlá dáma středních let s podivně hranatými brýlemi na tenkém nose, nepůvabná, špinavě blonďaté, prvními šedinami protkané vlasy nedbale a dosti narychlo sepnuté do drdolu na temeni, vypadala upjatě, přísný výraz v šedavých, skoro bezvýrazných očích pod nimiž se rýsovaly tmavé kruhy, vstala od očividně érárního kancelářského stolu, avšak zůstala za ním, počkala až příchozí dojdou až k ní a teprve potom nám podala ruku, přes stůl, nenabídla nám židle tak jsme celou museli stát.“Mé jméno je Hlavatá“představila se úředně, její hlas ošklivě bodal do uší, skoro jako zubařská vrtačka.“Nejsem ráda že do mé školy přišla policie, na naše sponzory to nedělá dobrý dojem.““Bohužel, přišli jsme kvůli velmi závažné věci“promluvil Karel, trochu se naklonil k ředitelce, ta pokojně usedla na svou otáčivou židli a popostrčila si brýle ze špičky nosu k jeho kořeni, nadechl se než jí zdělil tu tvrdou pravdu:“Dostali jsme oznámení že jeden student vašeho ústavu nakupuje a potom mezi spolužáky prodává zákonem zakázané psychotropní látky, příšli jsme tedy prověřit zda jde o oznámení pravdivé nebo ne.““Tak?“pozdvihla obočí nevzrušeně, zaměřila na něj přísně prázdný, nepřístupný pohled:“To je vzkutku nepříjemné. A mohu znát jméno člověka který toto šíří?““Bohužel, oznámení bylo podáno anonymně“zalhal bez mrknutí Karel, neznal sice Brigitino jméno ale bylo mu jasné že jsem to z někoho dostala a moc dobře vím o koho jde.“Ale uvádělo velice znepokojivé podrobnosti takže jsme se rozhodli ho ověřit, nezdržíme vás dlouho a ani nemáme v úmyslu nějak obtěžovat vaše studenty, jen si s jedním z nich potřebujeme promluvit.““Kterým?“odsekla slovo jako sekerou, nespouštěla z policisty tvrdý pohled, on se otočil na mě a já odpověděla:“Davidem Borčákem.““Dobrá, ale budu u výslechu přítomna“přenesla pozornost na mě, rty semkla do přísné čárky skoro jako to dělával můj táta, Karel ihned doplnil:“Není to výslech paní ředitelko, jen se ho zeptáme na pár otázek, nic víc.“Beze slova kývla, zvedla sluchátko telefonu na vnitřním okruhu, spojila se sekretářkou a nařídila jí aby Borčáka ihned sehnala, velitelsky to nařídila, nebyli jsme jí pochuti a chtěla se nás co nejdříve zbavit, Karel po mě hodil ulehčeným pohledem, byl určitě rád že to zatím proběhlo hladce, neklidně podupával na novém koberci až po něm zbyla hromádka hlíny ze špinavých podrážek, trvalo asi deset minut než zazvonil vnitřní telefon a protrhl tak mrtvé ticho jež po rozhovoru s ředitelkou nastalo, přestala si nás totiž všímat a dál dělala svou práci, podepisovala nějaké listiny s úřední hlavičkou, pak výkazy o nákladech, četla jsem si je z dlouhé chvíle přes Karlovo rameno, ta ženská patřila k perfektním příkladům dokonalého úředníka, vypadala, mluvila a chovala se tak, nepříjemná a neosobní, bohužel očekávaná sekretářčina odpověď zněla velmi krátce a nepříznivě:“Musím vás zklamat, ale pan Borčák není přítomen již celé dva dny, ohlásil se jako nemocný.““To nevadí, dejte nám jeho adresu a my za nám zajedeme domů“zareagoval prostě Karel, jenže ředitelka Hlavatá zakroutila hlavou:“To nepůjde, osobní údaje studentů neposkytujeme bez náležitého povolení nebo souhlasu samotného studenta.““To je skutečně mrzuté“prohodila jsem, stiskla Karlovo rameno aby mě nechal mluvit, ředitelka na se mě okamžitě číhavě zadívala.“Povolení si samozřejmě můžeme sehnat, jenže to chvíli potrvá a pan Borčák, je-li skutečně vinen, zatím bude pokračovat v páchání trestné činnosti. Považte, rodiče vašich studentů by jistě nebyli rádi kdyby se dozvěděli, že na škole která poskytuje jejich dětem vzdělání docházi k prodeji drog.““S marihuanou jsme už měli v minulosti problémy, ale dávno se je podařilo vyřešit“bránila se chladně ředitelka, Karel mi opět pomohl:“Jenže tady nejde o nějakých pár sáčků marihuany, jde o prodej tvrdých drog, pervitinu, to je velmi silná a oblíbená droga protože zlepšuje koncentraci a soustředění, je silně návyková a předávkování může způsobit i smrt, ten student vážně ohrožuje životy svých spolužáků a pokud to bude nutné, seženeme si povolení na toxikologický test celého jeho ročníku, přijdou mí kolegové a budou se ptát všech což určitě pod pokličkou neudržíte. Radím vám, pomozte nám zjistit jak to skutečně je a my vám nebudeme dělat žádné další problémy.“Mluvil hezky a přesvědčivě, tenhle trik byl sice stařičký ale zabíral, ředitelka pobledla při zmínce publicity, konečně dala najevo známky nervozity.“Ale pochopte, my musíme repektovat soukromí našich studentů, ukládá nám to zákon“pokoušela se tentokrát o mnohem chabější obranu, jenže to už jsem zasáhla já:“Máte telefonní seznam?““Jistě“zarazila se a stáhla úzké obočí, potřebovala pobídnout:“Tak ho vyndejte.“Sáhla do jedné ze zásuvek stolu, položila pečlivě žlutou paperbackovou knihou telefonních čísel pro Prahu a blízké okolí na jeho desku načež na mě tázavě pohlédla, já vykročila z Karlova stínu, namátkou hrábla do šedivých stránek, jméno Borčák se vyskytovalo ve čtyřech exemplářích, otočila jsem seznam aby do ní ředitelka viděla a řekla:“Tady máte čtyři Borčáky, zcela legálně, veřejně dostupné. Ukažte mi který to je, a žádný zákon neporušíte.“Tohle ji překvapilo, chviličku nebyla schopna pohybu, i ty dříve přísné oči se rozšířily úžasem, Karel na mě spiklenecky mrknul, můj postup nepostrádal vtip, to tiše uznal, najednou mě rýpl do boku můj colt jakoby se chtěl připomenout, Hlavatá drobně lapla po dechu, poopravila si brýle, delikátně odkašlala, krátce prolétla ty čtyři řádky, nadechla se, její dlouhý upravený nehet vyryl do tenkého papíru hlubokou rýhu.“Tenhle“pravila ztěžka, potom však rychle dodala:“Ale nic jsem neřekla, přišla bych o místo kdyby se někdo dozvěděl že jsem vám pomohla.““Hlavně jste pomohla svým studentům“upřesnil Karel klidně.“Bez toho svinstva jim bude určitě líp.“Nevypadala přesvědčeně, jenže to nám mohlo být jedno, měli jsme co jsme chtěli, proto se Karel zdvořile rozloučil, poděkoval za spolupráci, já zůstala zticha, pouze učinila gesto jako Gary Cooper, takovou tu vlnku dvěma prsty, otevřel mi dveře, pustil mě gentlemansky první, na chodbě už rozruch odezněl, kolem šla akorát skupinka nějakých holek co se pitomě chichotaly, málem si vykroutily krky když mě zahlédly, Karel zavrčel když zavíral dveře do ředitelny, ředitelka vypadala zaraženě, sundala si brýle a protírala oči, přeze vší chladnost ve mně náhle vyklíčila sympatie k té zastydlé ženě, byla zastydlá protože jinak by se neoblékala jako naprostá šedá myš do beztvaré halenky a úzké hrubé sukně, nic ji už nedokázalo rozehřát, stáří ji zlomilo a zatvrdilo, odosobnilo, neměla už prsa, boky, stehna ani zadek, neměla žádné specifické tvary, jenom tu tyčkovitou postavu, konala své povinnosti den co den, nudnou, ubíjející rutinu kterou obyčejný člověk nezkousne, já bych raději umřela než to dělat, odporné papírování, šli jsme zpátky do vstupní haly bok po boku, ani jeden z nás nepromluvil, baba ve vrátnici se po nás zvědavě dívala ale když viděla, že nikoho nevedeme tak s ublíženým výrazem ztratila zájem, zevnitř stačilo jenom zmáčknout kliku a už jsme byli zase venku před školou, celé to bezútěšné prostranství bičoval déšť, slabý, jako doma v Londýně, nasadila jsem si klobouk a přitáhla plášť těsněji k tělu, Karlovi se počasí očividně nelíbilo, něco zaprskal, přikročil k oktávce, zaviklal klíčem v zámku, centrál klapl, vpustil nás do vozu, ne že bych si v zatuchlém interiéru nějak hověla, dvoulitr zakňoural, nedopnutý řemen příslušenství, za hodinku už byl čas na oběd, musím jíst pravidelně, zkusila jsem nahodit udičku:“Tak co, pojedeme pro toho kluka? Kde vůbec jsou ty Dušníky? Hodně daleko?““Jo, a bez povolení bych tam raději nejezdil“utrhl se, hrubě zasunul zpátečku, vycouval, přepral jedničku načež se necitlivě rozjel.“S těmahle lidma je lepší si nezačínat, už tak jsem riskoval když jsem tě vzal sem, mohli chtít vidět tvůj průkaz a všecko by prasklo, musím si toho Borčáka zjistit, proklepnout, nevíme vůbec co je zač, vtrhneme k němu takhle náhle a může nás zažalovat, to rozhodně nebudu riskovat, zavezu tě kde jsem tě nabral a nashle, bez požehnání zákona a povolení se nehnu, co jsem udělal teď bylo maximum co pro tebe můžu udělat.““Nebuď na mě tak zlý“nahodila jsem mile žadonivý tón, to pokaždé zabíralo, nešlo se mu nedivit, byl jenom polda znalý zákonů, nemohla jsem ho zatáhnout do něčeho tak nebezpečného i když můj původní úmysl takový byl, jenže jsme nemohli vyslechnout Borčáka ve škole, daleko od spásné náruče jeho vliných rodičů a jejich právníků, tady by se nemohl účinně vzpírat, ovšem na domovské půdě budu v nevýhodě já, ale já mám tátu v diplomatickém sboru, vojáka, příslušníka spojenecké armády pod imunitou, ten by se s nikým nepáral, ani nemusel, nikdo ze štábu ani vlády by přece neriskoval roztržku s Velkou Británií jenom kvůli žalobě nezdárného synáčka nějakého bezvýznamného podnikatýlka, ututlalo by se to, jenže tuhle výhodu Karel neměl, musel platit byt, auto a léky manželce i sobě, udržoval se ve službě pouze díky nim, nevzpouzela jsem se jeho rozhodnutí, trochu zuřil nad svojí bezmocností a já ho v tom nechala, opravdu mi dost pomohl, hlavně svou úřední přítomností, hnal škodovku neohrabaně směr Staré město, pod koly se střídal asfalt, dlažební kostky a zase asfalt, držel motor v otáčkách a tím mě trochu rozptyloval, rozhodla jsem se prozatím tu věc s Brigitou odložit, zdržovala mě od práce, neměla jsem čas se tím zabývat než vyřeším zakázku, požádala jsem:“Karle, mohl bys zařídit aby se na toho Borčáka někdo pověsil? Jenom dohled, snad se tak dozvíte kdo mu dodává zboží, když už ho nemůžeš vyslechnout.““A jak to mám podle tebe zařídit?“pokrčil vztekle rameny, trhl prudce vovantem až se oktávka v oblouku mohutně zakolébala.“Tohle není Francouzská spojka, bez důvodu nemůžu nechat někoho sledovat, musel bych mít v ruce skutečné oznámení ne jenom tvoje tvrzení, doveď mi ten svůj zdroj a uvidíme co se dá dělat.““To nemůžu“zavrtěla jsem hlavou.“Není to tak jednoduché.““Tím pádem žádná sledovačka“ochladl, donutilo mě to zatnout zuby.“Dobrá, když to nejde tak to nejde“zněla moje odpověď klidně, ani jsem netušila jaké události tímto prostým rozhodnutím spustím, opřela jsem se tiše do sedadla a zahleděla se přes kapkami deště zkrápěné čelní sklo za nímž se líně míhaly stěrače. No co, počkalo to do teď, počká to i tu chvilku co budu v Brně, navíc, táta o tom ví a on už bude vědět co dělat.

*

Může vám připadat podivné jak snadno jsem se po vší té námaze jenom tak vzdala rychlého řešení problému jménem David Borčák, ale důvody k tomu byly více než pádné. Je potřeba řešit problémy jeden po druhém, nejprve práce, však on Borčák nikam neuteče a Brigitu jsem přinejmenším vystrašila tak, že si dávku nedá pár dní, nefetovala to svinstvo ještě tak dlouho, neměla zatím žádné viditelné znaky závislosti, až na stopy po vpiších samozřejmě. Možná půjde ještě zachránit. Karel mě vyhodil zpátky na Václaváku, sedla jsem na na metro a jela pro auto, nikdo ho neukradl, kdyby to byl Escort Cosworth tak by se určitě nějaký blázen našel, jenže můj datsun ctil osmdesátá léta tvarově tak věrně až nebyl pro žádného mladého dostatečně atraktivní, vstřikovací šestiválec naskočil jako vždycky jadrně, eletromotorky se zabzučením vyklopily světla, svítila docela slabě, H4 žárovky, zařadila jsem a pomalu se rozjela domů, na počátku, pak šel pedál do podlahy, ručička chladicí kapaliny ukázala sotva devadesátku a už tam byla stovka, palivoměr padl pod půlku, po D1 se musí frčet takže tankování se nešlo vyhnout, to dělá jenom pětistupňová převodovka, ovšem za deště jsem na tyhle drobnosti nemyslela, zadním kolům se nedostatek trakce nelíbila, musela je mravnit závěrka diferenciálu, její zásah jsem cítila v každé zatáčce, místy se dokonce kupé zhouplo a počalo se přetáčet, turbomotor by znamenal problém, zato lineární nástup stodevadesáti koníků dovolil vystoupat do otáček bez kopance, kontrovat a se zahvízdnutím pneumatik vyrovnat auto zpátky do správného směru, nepopírám, bavilo mě to, je to docela sranda, hodně lidí by se možná strachy zpotilo ale já ne, krotím datsuny dlouho, před třístovkou jsem měla dvěstěosmdesátku ZXT, klasickou Fairlady s třístupňovou automatikou, nestála ani tak moc a pak se z ní stala klasika, ovšem bylo to spíš rekreační autíčko, ne moc rychlé, obratné, a na to kolik si vzalo benzínu zrovna mnoho nepředvedlo, s manuálem by možná bylo bývalo lepší, jenže bez pocitu nostalgie musím uznat, že 300ZX znamenalo velkou změnu. Hlavně ta vyklápěcí světla, ta nemají chybu. Doma se jakoby od mého odchodu nic nezměnilo, pouze zmizela tátova uniforma a boty, nádobí po sobě i mě umyl a uklidil do skříňky, v kuchyni vždy dbal na uklizenost a čistotu, zato neustlal, pyžamo nechal válet jenom tak, nevyvětral si a šatní skříň zela otevřená, i v tom spánkem ztěžklém vzduchu se z ní linula vůně škrobu a šatního mýdla, rezervní a slavnostní unifoma visela neposkvrněná a zcela nepoužívaná na ramínku, táta říkal že důstojníkova hlavní přednost je inteligence a rozvaha, ne pěkná uniforma, oblékal se do svátečního jen na královniny narozeniny 21. dubna a při oficiálních příležitostech, měl na ni připnutá svá vyznamenání, za vynikající službu, za odvahu, za vynikající velení, vojenský kříž, Alžbětin kříž a nějaké které ani neznám, jenom mě to utvrzovalo v bezvýhradném obdivu a lásce vůči němu, párkrát, když jsem ještě chodila do školy, mě vzal sebou na konzulát a já se tiše smála jak vždy když vešel do recepce mu vojáci střežící vchod zasalutovali jako jeden muž, každý s ním mluvil uctivě až servilně, teď už jsem s ním na vyslanectví nebyla ani nepamatuju, nemám proč tam chodit, mám české občanství, on si nechal britské, dovedu si celkem živě představit jak se k němu chovají na armádním štábu, s jeho válečnými zkušenostmi by mohl zfleku velet, ale na generála ho nepovýší protože jej potřebují takhle v terénu, jenom mu zvýšili plat, myslím si, že až zestárne natolik že už jim nebude k ničemu tak mu dají Viktoriin kříž, titul a uklidí ho do administrativy, on sám se do výslužby netěší, zato já v ten okamžik doufala že to nastane co nejdříve, adoptovala bych miminko, v Anglii by nám vláda přenechala pěkný venkovský domek kde by si táta dožil a moje děťátko mohlo vyrůstat daleko od špíny a nebezpečí velkoměsta, ta myšlenka mě rozveselila, balení pak šlo úplně samo, mám šikovný kožený kufřík do kterého se vejde překvapivě hodně věcí, pamatoval ještě mámu, nechtěla jsem si vzít sebou nic extra, jenom pro jistotu čisté prádlo na tři dny, kdoví, třeba bude zdržení delší než se teď může zdát, datsun je sice kupé 2+2 ale zavazadelník má velký, v Brně jsem znala člověka co se vyznal v jeho spletitostech, taky přistěhovalec, žije tam dodneška, bláznivý Ir, rád se napil a vymetal diskotéky a jiné podniky kde mohl sbalit pěknou holku, nepochybovala jsem že mě na jeden takový tah vytáhne, proto na dno kufru putovaly vypasované tříčtvrťáky, divoce zbarvená havajka a ještě jedny, tentokrát žluté, střevíčky, nikdy jsem s ním nespala, ani o to vlastně nestál, bral mě spíš jako kamaráda, přišlo mi že se bojí dominantních žen, se žádnou známostí dlouho nevydržel, byl impulsivní a rád se vrhal do nových a nových dobrodružství, stýkal se s početnou komunitou cizozemců co v Brně žila, nějací Angličané, Němci, Rusové, Francouzi, každého tam znal, pro jistotu jsem ještě jednou překontrolovala svůj revolver, pojistky nestály za nic, načež putoval zpátky pod sako, na stole v obýváku mi táta nechal lísteček a sto euro, drahoušek, nevěřil platebním kartám a vnucoval mi hotovost abych měla pro jistotu rezervu kdyby něco, odepsala jsem mu že večer zavolám, strčila peníze do peněženky, vzala kufřík do ruky a vyšla z bytu, zamkla jsem i horní zámek, seběhla po schodech, pomohla vchodovým dveřím se zavřít, sedla do auta a vytáhla z kapsy mobil. Michal byl tou dobou určitě doma, kolem oběda, jedl rád doma, vzal mi pevnou linku po třetím zazvonění.“Prosím?“protáhl, já hned odpověděla:“Ahoj Miku, to jsem já.“Prudce se nadechl, jeho hlas se trochu roztřásl:“Ingrid! Co potřebuješ? Mám teď práci.““Vlastně ti chci jenom říct že odjíždím na pár dní do Brna“pousmála jsem se jeho rozpakům, blízko mikrofonu zašustila nějaká látka.“Co kdybych ti něco přivezla? Nechceš něco? Víš přece jak ráda dávám dárky.“Ne, nemyslela jsem to ironicky nebo podobně, opravdu ráda dávám dárky, zvláště jemu, ihned mě něco napadlo:“No vidíš, teď jsem si vzpoměla! Můj známý by ti tam mohl sehnat Sedm pilířů moudrosti jak jsem ti to slíbila na narozeniny! Co říkáš? Hezký dárek, ne?“Chvilku se vzpamatovával.“Nemusíš se kvůli mně otravovat“začal s obvyklou chlapskou písničkou kterou jsem tak dobře znala u táty, ovšem nyní nabrala překvapivý spád:“Já jsem dneska stejně slíbil že zavezu Moniku na nádraží, můžu se podívat sám, mají tam velké knihkupectví, určitě to tam budou mít.“Zmínka o Monice mě malinko vzrušila, krev mi zatepala na spáncích když mi před očima znovu vyvstala ta krásná postava s oblými rysy.“A kam jede?“zajímalo mě s hranou pouze zvědavostí neboť ve mně opět začala klíčit chtivost a žádostivost, on nezklamal:“Vrací se na Moravu, domů do Přerova, má teď týden volno, jak říkám, nechci tě obtěžovat, nech to plavat.““Ne, to tedy nenechám!“zamítla jsem už s nepotlačovanou toužebnou radostí, projela mnou vlna rozkoše až mi málem spadla víčka.“Dokonce naopak, pomůžu ti ještě víc! Řekni Monice ať neplýtvá penězi, vezmu ji do Brna sebou a odtamtud už dojede domů mnohem snáz.“Znejistěl:“No já nevím, musím se jí zeptat“, jenže já ho umlčela:“To udělám sama, za pár minut jsem u tebe. Ahoj.“Chudáček, bylo mi do smíchu, musel zůstat se sluchátkem v ruce, úplně omráčený mou rozhodností, tak moc jsem toužila po Moničině společnosti a živočišné kráse že jsem zapoměla na všecko ostatní, nastartovala, prošlápla plyn a s protočením zadních kol vyrazila, datsun se změnil v uřvaného dravce, ostatní mi zděšeně uhýbali, ani seberychlejší bavorák (zase černý diesel, jenže tentokrát s plně čitelnou středočeskou značkou, takže těžko říct) neodolal, passaty byly odsunuty do úlohy statistů, jedině mladý divočák s porsche turbo se o něco pokoušel, jenže pak mu do cesty vjela bez rozhlédnutí ženská s roomsterem takže odpadl s kouřícími brzdami a zamáčklým klaksonem, podle toho jak sebou kupátko hodilo tak tam měl keramické kotouče, jeden z nich stál víc než moje auto, jenže porsche nemám ráda, brouk s fajnovou karoserií, mají motor jako v šedesátých letech na nesprávném místě, jasně, motory mají velký výkon, ovšem o výkonu to vůbec není, když neumíte řídit tak můžete mít za zády klidně jaderný reaktor a je vám to úplně na nic, v dešti se všecko ukáže ještě názorněji, hlavně řazení bez meziplynu vás může stát krk, ze čtyřky na pětku se řadí pomalu, proto ji ve městě nepoužívám, rychloběžné stupně nejsou úplně od věci, opotřebebná stírátka skřípěla a zanechávala na skle šmouhy, musím je vyměnit, na semaforu mi skočila zákeřně červená, od doby co instalovali kamery projíždím zásadně jenom na zelenou, volkswagen za mnou měl dost práce aby mi neskončil v kufru, při rozjezdu pak dostal dávku vody a kouře spálené gumy přímo do čelního okna, vyhnala jsem otáčky až do červeného a teprve potom řadila dvojku, šestiválcové véčko to sneslo, naopak se mu to líbilo, ostré vačky Nismo měly všecky evropské verze, jednu dobu jsem uvažovala o hondě integra Type-R, má stejný výkon, jenže je daleko hlučnější a maximální výkon má skoro v sedmi tisících otáčkách, dost šílené auto pro běžné ježdění, to datsun poskytl i docela slušný komfort, obyčejná atmosférická verze neměla ani elektronické tlumiče ani přitvrzené odpružení lepších verzí a to mi vyhovovalo, k Michalovi jsem dojela mnohem rychleji než obvykle, zaparkovala vedle jeho granady, drobným smykem samozřejmě, třílitr tiše zhasl, světla zapadla pod linii kapoty, vystoupila jsem a zamkla dveře, z hlavy mi nešla jedna stará melodie, jasně že od Johna Barryho, ten složil hodně chytlavých skladeb, spojila jsem si ji s každým vzrušujícím očekáváním, byla to titulní melodie z The Ipcress File, překvapivě spíš líná a frajerská, jak by ne když doprovázela Michaela Cainea, postrčila jsem si klobouk trochu na stranu a zapískala pár prvních tónů aby se mi líp šlo, vítr skoro utichl, odstínily ho domy, i kapky padaly řidčeji, vstupní dveře opět nikdo nezamkl, schody jsem vzala způsobně po jednom, zazvonila beze spěchu u dveří a čekala s tlukoucím srdcem na klapnutí zámku, jako školačka před prvním rande, byla to blbost, blbost, já byla přece dospělá ženská, žádná puberťačka, cítila jsem trochu stydlivosti vůči těm vášním které mne ovládaly, myslí mi to postaru, tělo samo se těšilo, otřásala jím touha, hrubě tělesná, avšak též i jiná, hlubší, o sex mi snad ani nešlo, spíše o blízkou společnost krásné dívky, porozumění křehké a něžné dívčí duše, chlapi jsou prostě samci, nic víc, vím o co jim pod rouškou všech těch oblbovacích hezkých řečiček a pozorností jde, proto si udržuju s Michalem přímočarý vztah, veřím jedině tátovi, on mě vždycky chránil nezištně, nikomu jinému, je to trochu nebezpečné v době kdy se čest stala nectností a poctivost hloupostí, za dveřmi konečně zašoupaly neochotně nohy, zarachotil klíč načež mě Michal přivítal roztomile rozpačitým výrazem. Hned za dveřmi ležel u stěny velký batoh a malá sportovní taška, od pohledu napěchovaná k prasknutí, tiše jsem byla pozvána dovnitř, rozpačitost ve spisovatelově tváři rostla když si uvědomil jak si prohlížím ty důkazy příprav na dlouhou cestu, svlékla jsem se, odložila klobouk a bez vyzvání, bez čekání až se Michal z mého příchodu trochu vzpamatuje zamířily moje kroky samy do kuchyně. Seděla tam, u jídelního stolu a před ní stála nedopitá sklenice s minerálkou, očekáváním znehybnělý vzduch byl prosycený její vůní, příliš ostře vulgární a přesto tak vzrušující, zvedla hlavu, ty čisté hnědé oči opět nevyjadřovaly skoro nic, jenom cílevědomost, upírala je na mě trochu tázavě, drobně pohodila hlavou, ty úžasně bohaté vlasy jí padaly do obličeje, hlavou se mi mihl bleskový pocit jak mě lechtají na nahém břiše a Moničina sladká pusinka jako růžové poupátko se pomalu sune po mém podbřišku níž, na prsou mě samou touhou tlačilo, musela jsem zachovat odstup, ovšem přesto se mi oči pořád stáčely a hladily tu část její postavy kterou bylo nad deskou stolu vidět, neměla na sobě ani svetřík, přehodila jej přes opěradlo židle jako ve škole, v bytě vládlo dvaadvacet stupňů a dusno takže si rozepjala všechny tři knoflíčky na tričku s límečkem a krátkým rukávem které ji halilo, nevystavovala se, ne vědomě, jenže jak už to bývá, zpod výstřihu do V prosvítal dívčin dekolt, kůže na jejím těle měla o málo světlejší odstín než obličej, štíhlé ruce složila sepjaté na stůl, nosila prstýnek na levém palci, ani nevím proč se to tak nosí, vždyť to musí dost překážet, nehty si buď neuměla upravit nebo to nedělala, okamžitě mě popadla touha to udělat za ni, špulila drobně rtíky, bez úsměvu, nakrčený nosík se mi počínal hodně líbit, ještě jsem si všimla mateřského znamínka pod klíční kostí, velmi elegantně vystupující klíční kostí, Moničina přitažlivě plná ňadra pod tričkem opravdu názorně vynikla, nešlo od nich odtrhnout oči, já to zkusila a zároveň pravila lehce a pokud možno přátelsky:“Ahoj Moniko, řekl ti Michal co ti nabízím?“Přikývla:“Jo, je to od tebe hezké ale nemusíš se se mnou zatěžovat, jezdím takhle vždycky.““A dneska bys ušetřila“neodrazovalo mě její odmítnutí ani náhodou, byla jsem ochotna i trochu naléhat kdyby nic jiného nezbylo:“Vezmu tě klidně až do Brna, budeš doma mnohem dříve.“Zkoušela odhadnout co tímhle sleduju, poznám to, jenže já se hezky usmála a dodala:“Mám tamtudy stejně cestu, a je mi jedno jestli svezu jenom sebe nebo i někoho jiného.“Přátelsky jsem na ni mrkla:“A dvě holky jako my se určitě dovedou zabavit aby jim cesta ubíhala, neříkej že se raději budeš mačkat v nepohodlném vlaku s bůhvíkým.“Konečně trochu roztála, přestala se tvářit tak nepřístupně, dokonce jí na těch svůdných rtících zahrál lehký úsměv.“Ale mám sebou hodně věcí“namítla.“A viděla jsem tvoje auto, vejdou se vůbec do něho?““Jasně, já cestuju nalehko“pobízela mě příznivá situace projevovat se co nejživelněji, bylo to překvapivě snadné.“Celý kufr je volný, a kdyby náhodou tak mám ještě zadní sedadla, tam se sice nevejde člověk, zato klidně vybavení na severní pól.“Tentokrát se usmála výrazně šířeji, očividně se bavila, v očích jí vesele blýsklo.“Tak dobře, přesvědčila jsi mě“přijala, rychlým pohybem si shrnula neposlušný pramen za ucho, něco uvnitř mě vykřiklo radostí a počalo zběsile tancovat a křepčit, přisednula jsem si ke stolu, dlaně spočinuly na chladné desce.“Ale zaplatím ti benzín“pokusila se o poslední vzepětí Monika, podepřela si jednou rukou bradu a druhou si počala pohrávat se sklenicí, ale tahle jediná věta mohla všecko zničit byť byla pronesena zcela bez tohoto úmyslu, v okamžiku kdy řeknu:“Ne, to vůbec není třeba“ vzbudím podezření, a to jak známo umí otrávit kořeny jakéhokoliv vztahu, pokud jsem ji chtěla pomalu, pozvolna svést bylo potřeba potlačit a ovládnout tu bezbřehou vášeň, ovšem chtít po ní jakékoliv peníze mi bylo taky proti srsti, proto přišla ke slovu zlatá střední cesta:“Dobře, ale jenom půlku, nezapomeň, že pojedeme dvě.“Tak jsme se dohodly, Michal stál celou dobu ve dveřích a beze slova nás pozoroval, pak teprve nejistě vešel, vzal z prosklené skříňky sklenici a napil se, teprve nyní jsem si všimla jak vypadá unaveně až ztrhaně, pod vší tou rozpačitostí prve to skryl, avšak teď jsem se ho starostlivě zaptala:“Co ti je Miku? Vypadáš hrozně, spal jsi vůbec v noci?“Zavrtěl hlavou:“Ne, musel jsem dokončovat rukopis, mám s ním už zpoždění a vydavatel vyhrožuje, že mi to strhne z platu.““Tak mu pohroz že odejdeš“navrhla jsem odvážně, viditelně sebou trhl a mě došlo že k tomu nikdy nebude mít odvahu, přesto jsem dokončila:“Určitě se chytí za nos a dá ti pokoj, kde by sehnal takového autora jako jsi ty?““To by velký problém nebyl“odpověděl hořce čímž mě vyrušil od kradmého pozorování jak se při každém nádechu stejnoměrně zdvihá Moničina hruď.“Pochop, já píšu pro vydavatele brak, jedině ten mi je ochoten otisknout, a brakových autorů je v téhle zemi hodně, jenom já mám tu nevýhodu, že ještě nejsem tak známý abych si mohl diktovat podmínky spolupráce, tím pádem jsem odkázaný na libovůli nakladatele jak mě zaplatí. Kdybych odešel, vůbec by mu to nevadilo, jenže bohužel, já potřebuju peníze takže mi nezbývá než se podřídit.“Předchozí slova mi zhořkla na jazyku, ta nespravedlnost byla prostě v ten okamžik dost skličující, Monika odvětila:“Dneska prostě není snadné prorazit s vážnou literaturou“, nevnímala jsem však její slova, byla příliš diplomatická a smířlivá než by mě zaujala, vzedmula se ve mě zase ta vlna lítosti vůči jeho zranitelnosti, stál tam sám, sklenici v poklesávající ruce, neoholený, nevyspalý, oči zarudlé, vystupující vrásky kolem nich, pokleslé koutky úst, zrak mu jiskřil ještě nepříčetněji než jindy, byl vyřízený, úplně, až na dno vysátý, pokoušel se tvářit statečněji, jenže to spíše vypadalo jako ubohá maska na ošklivém obličeji, chtěla jsem mu pomoci, moc jsem chtěla ale nemohla jsem, nešlo to, bojoval sám se sebou v té nejstrašnější válce za zachování rozumu, na pár vteřin mě zachvátila touha se s ním znova milovat a na nic nemyslet, ovšem pak to pominulo a já pořád viděla to mužské tělo stojící u kuchyňské linky se skoro prázdnou skleničkou v ruce, jenom tělo, duše jej opustila, uletěla se zoufalým výkřikem komínem digestoře, zbyla pouze schránka, nesmrtelný pomník bývalé velikosti, bezpodstatný, bezcenný, vak masa a kostí v němž automaticky pokračovaly životní pochody, přišel děs a všechno přikryl závojem dusivé temnoty který studil ve tváři jako led, naskočila mi husí kůže, jako ve vakuu ke mně vzdáleně dolehl bezbarvý, mechanický hlas:“Snad se to jednou změní“, nepoznávala jsem komu patří, pozbyl výšek, basů i zabarvení, hlas počítače, HAL 9000 v lidské podobě, kolem mě se udělalo prázdno, slepě jsem natáhla ruku hledajíc lidské teplo v tom mrazení, teplo života a naděje na záchranu, Moničina ruka neucukla, nasála jsem ze vzduchu její vůni a zase bylo vše jako dříve, spěšně jsem se odtáhla a zlehčila svůj horečný dotek:“Ou! Promiň mi, trochu jsem se zamyslela“, ve tváři jsem jí nečetla ani zrnko podezření nebo pohoršení, pouze se pousmála a řekla:“Nic se nestalo“, Michal do sebe zvrátil zbytek tekutiny ve sklenici, postavil ji do dřezu načež pravil:“No, nechci vás vyhánět dámy, ale pokud vím tak jsi domů docela spěchala Moniko, a už je skoro poledne.““To jsi neměl říkat“vytkla jsem mu přátelsky, hlad se okamžitě neodbytně ohlásil lehkým pálením v žaludku, Monika na to mávla rukou:“To je pravda, ale bez oběda by se nám špatně jelo.“Podívala se na mě asi aby se ujistila že souhlasím, to ani nemusela protože jsem s představou jak líbám její sladké rtíky hned zareagovala:“Samozřejmě, navíc nemám ve zvyku trápit své pasažéry hlady.“Zvláště když jsou tak sexy, dodala jsem v duchu se záhadným úsměvem který zůstal nepovšimnut neboť zůstal vnitřní.“Tím pádem by bylo ode mne nezdvořilé kdybych vás nepozval“přešel Michal nenuceně ke dvornosti, tímhle mě okouzloval vždycky, pohlédl už méně plaše na každou z nás, na půdě zdvořilosti se cítil jako doma, ani jedna z nás neměla nic proti tomu, proto nám gentlemansky pokynul abychom šly prozatím do vstupu, oblékl si tvídové sako s vestičkou a červenou kravatou načež jsme se všichni tři vydali po schodech do přízemí. Staré fordy jsou zvláštní auta. Víte, ta Michalova granada byla opravdu v té nejvyšší verzi jaká existovala, vnitřek vykládaný dřevem a dokonce místy obšitý kůží, ale zároveň měla volant jako z úplně první sierry, hnusně plastový čtyřramený, a palubní desku neuvěřitelně lacinnou, původem snad ještě z cortiny, asi to bylo jenom o tom pohodlí a motoru, šestiválec se sice ozval docela hlasitě jako pravý ford, ovšem jinak se zdrženlivě snažil svým zvukem neobtěžovat, automatika řadila líp než v tátově superbu a odpružení hezky žehlilo kdejaký práh a díru, auto se nebránilo odvážnější jízdě, výkonu bylo překvapivě dost, mnohem víc než na papíře, od mercedesu eska ho dělil vlastně jenom ten interiér a o stupeň v převodovce míň, jinak kvalita byla naprosto srovnatelná, u granady spíš lepší protože byla jednodušší a snadno se opravovala, jaguar to sice nebyl, ovšem i tátovi se líbila, a on na jaguary trpí, sedly jsme si s Monikou dozadu a cestou si povídaly, chtěla jsem z ní vytáhnout něco soukromého a taky se mi to povedlo, ledy se prolomily vlastně už v bytě a nyní naprosto odtály, pyšně mi vyprávěla o své rodině, otci policistovi, matce účetní v nějakém velkoobchodě, babičce a dvou dědečcích, bydleli všechni kousek od sebe na jednom sídlišti, taková spokojená rodinka, ona chodila v Praze do druhého ročníku na MATFYZ, matematicko-fyzikální fakultu, ani by to do ní člověk neřekl, já jsem si taky dovolila být důvěrná a rovněž jí povyprávěla o našem příbuzenstvu, až na tátu a mámu čítající jednoho strýce který s námi nemluvil, tátova máma zemřela asi pět roků předtím, taky jí už bylo přes osmdesát, nezmínila jsem se zatím o své práci abych Moniku nějak nevystrašila nebo nevyvolala zbytečné otázky, jenom jsem se dotkla svých studií na právech což ji zaujalo a hned se zeptala:“Je vůbec pravda že studovat práva není vůbec těžké? Nechci tě nějak urazit, to vůbec ne, ale slyšela jsem to.“Odpustila bych jí skoro cokoliv, ovšem tohle mnou ani nehnulo:“To víš že je, klidně se ti k tomu přiznám, jedině zkoušky na konci semestru ale během něho nic moc, mnohem větší legrace nastává až když tu školu uděláš protože právníků je hodně a neradi někoho přijímají mezi sebe.““A tebe přijali?“chtěla vědět s úsměvem, přední řezáky jí maličko vybíhaly dopředu jako veverce, jenom maličko ale mě to připadalo hrozně roztomilé, ta otázka už méně, trefila se přesně do tématu kde bylo třeba lhát a já přitom lhaní tak nerada, navíc, těžko říct co jí o mě řekl Michal, možná že nic, možná všecko, pokoušela jsem se odhadnout kolik ví právě podle tónu otázky, nešlo z něj cítit nic víc než zvědavost, přátelskost (a náklonost, jenže u té těžko říct jestli jsem si ji v roztoužení jenom nenamlouvala) a přirozenou ženskou tlachavost, neznala jsem ji sice ještě dlouho, avšak všechno nasvědčovalo tomu, že není žádná zlomyslná potvora prolezlá sarkasmem jako já, proti mně byla nevinnost sama, Michal mlčel a věnoval se řízení, takže přišla na řadu trochu vyhýbavá odpověď:“Popravdě, ani moc ne, zatím nemám stabilní místo, ještě hledám kde by mě pustili k právničině a ne jenom k papírování.“Znělo to dětinsky, neodpovídajícně dospělé (a podle všeho i přitažlivě zralé) ženě za níž se považuju, ale Monika jako mladší a nezkušenější to přijala, nepodezírala mě že si vymýšlím, chyběla jí holt ta moje paranoia, místo toho jsem okamžitě odparírovala:“A jak tobě se vlastně líbí na škole, já zase slyšela že na MATFYZ chodí samí chytří nebo dokonce geniální kluci, určitě tam je dobrý výběr, ne?“Zabralo to, usmála se pobaveně naplno, znova nával chuti líbat tu její pusinku.“No, hodně jich tam opravdu je, v ročníku jsme jenom čtyři holky“přikývla, využila jsem zatáčky a posunula se po sedadle blíže k ní, pokaždé když pohodila vlasy tak rozvířila vzduch načež jsem znova ucítila tu její voňavku, příliš ostrou až trochu vulgární ale její, něco mě napadlo, takže když dopověděla spiklenecky ztišeným hlasem:“Ale zrovna krasavci to většinou nejsou“, přešla jsem na klasicky mužskou, poněkud upravenou, ovšem přesto i nyní spolehlivou taktiku:“Ale i tak se po tobě koukají, co? Já to znám, na právech mi všechny spolužačky záviděly že každý kluk chce jenom mě a ne je.“V očích se jí zalesklo porozuměním, proto jsem se taky usmála a dodala stěžejní větu:“Být hezká je prostě náročné.“Motor granady změnil tón, uzamkla se trojka, my dvě se spolu vzadu smály příčemž ženy přestávají vnímat vzájemnou polohu a daleko více se odvážou, díky tomu jsem nenápadně zjistila že má velmi hezká ramena, ani kostnatá ani příliš osvalená, boky přesně tak nádherně oblé jako napohled, stehna pevná a tak akorát, nebyla sice dlouhonohá jako já, ale její nohy byly zdravě rostlé a rovné, pokračovala jsem v ofenzívě, jenom tak mimochodem přepnula na další téma jakoby to byl náhlý impuls, navíc mi dalo dobrou záminku dotknou se opatně Moničiných vlasů, padajících naprosto svobodně v překrásném hnědém a lesklém vodopádu přes její ramena snad do půli zad a vepředu samozřejmě halící vystupující ňadra:“Jak vidím, musím z tebe vymámit recept co používáš za šampón na vlasy, protože je máš opravdu fantastické, ne jako já.“Bylo to propočtené, a reagovala přesně podle předpokladu. No, možná ne úplně přesně.“Ani se mi nezdá že jsou nějak vyjímečně hezké“prohodila, bez zájmu zamnula několik konečků v prstech, pak se podívala na mě:“Zato ty tvoje se mi líbí. Co používáš ty?“Naznačila mi abych si rozvázala stužku, vzrušení mi proběhlo ze slabin až do hlavy, jenže podařilo se mi zachovat klid, uzel povolil a kadeře se trochu váhavě rozestřely po mých ramenou, trochu to zalechtalo za krkem a kolem uší, poposedla až ke mně, natáhla ruku a zaujatě s němou prosbou v očích vzala do dlaně několik pramenů, jemně a opatrně, pochválila:“Teda, úplně jako hedvábí, to ty moje jsou jako žíně“, nechala si je proklouznout mezi prsty, miluju svoje vlasy a když se jich dotkla tak jsem milovala i ji, byla tak blízko že se látky našeho oblečení dotýkaly, parfém rozbíjela méně zřetelná, ale pro mě daleko lákavější, vůně aviváže, pravá vůně čistoty a starostlivosti, vzdáleně ke mně doléhalo i teplo Moničina plně rozkvetlého dívčího těla, mělo daleko do hrubosti a horkosti mužů, bylo něžné, mateřské, živoucí svátost, pokud bych měla někdy v něco věřit nebo něco uctívat tak ji, bohyni, živou bohyni krásy, já vím, divně to zní jenže já to v té chvíli takhle viděla, byla by jenom moje, moje, moje hračka kterou bych ale nikdy nepohodila na dno krabice, opět se odtáhla, trochu mě tím zklamala, ne to není to správné slovo, nezklamala, spíš znova zesílil můj chtíč, s nevyřčeným povzdechnutím jsem si zase svázala vlasy, pečlivě a na mašličku, Monika se znova pohodlně uvelebila v pohodlném sedadle a rozmarně si přehodila nožku přes nožku, ovšem naléhala dál:“Tak co používáš? Svěř se, slibuju že to už nikomu jinému neřeknu.““Bojím se že na to nebudeš mít“prohodila jsem vesele, ona se nedala:“I tak mi to řekni, mezi námi děvčaty.““Nejenom děvčaty“zvedl hlas Michal, ona mávla hravě rukou:“Ale no tak, nekaž mi to Michale, ty snad taky nic neřekneš.““On už to ví“podotkla jsem popravdě, Monika se rozesmála:“Takže spiknutí! Vy dva jste mi pěkný párek! No tak, přece mě nenecháte mimo, přiberte mě!“Obrátila se k Michalovi:“Michale, přemluv Ingrid, tebe zná dlouho, prosím!“Jak roztomile prosila! Ty kočičko moje, tobě bych prozradila možná i číslo kreditky.“Já ti to teda řeknu“zazněla rezignace z mých úst lehce, Michal se zubil do vnitřního zrcátka tak jsem jej plácla po rameni a konečně odpověděla:“Normálně to nekoupíš, znám tady ve městě člověka co to dováží, stojí přes dvacet liber jedna lahvička, vyrábí se totiž jenom pro opravdu důležité zákazníky, můj táta je u nás doma hodně důležitý takže to pro mě není problém, ale tebe by asi nepřijali, musela bys jim napsat a teprve pak by rozhodli jestli ti vyhoví nebo ne, je to jako kupovat Rolse-Royce, té firmě jde o image víc než o peníze.“Povzdechla si, podívala se na mě prosebně, bez slovíčka, jenom pohled těch krásných očí, moc dobře vím že jí šlo jenom o ten šampón, o nic víc, ovšem dalo mi to moc dobrou příležitost si s ní hrát podle svého, vydala se dobrovolně do mé moci, moje malá dívenka, Michal sledoval cestu před sebou, v provozu aut, tramvají a autobusů to bylo potřeba, využila jsem příležitosti a pohladila s rozkoší Moniku po vlasech, ne tak abych dala najevo svou neřestnou náklonost, jenže i tak mazlivě a přátelsky jak to jen my ženy umíme, ujistila ji důvěrně:“Neboj se, já se pokusím ti tu směs sehnat, jestli chceš, vezu si něco sebou a můžu ti trochu dát“ a potlačovala hromadící se smyslnost, odtáhla ruku, ulpěla na ní Moničina vůně, mrkla na ni spiklenecky a cítila se nádherně po těle, skoro jakoby mě pohladila dívčina ručka přímo po holé kůži, ne, teď ne, musela jsem si říkat, zaťala prsty do sedáku, svěřila záda měkkému opěradlu a zavřela pevně oči, auto se zhouplo na příčném prahu, zadní tuhá náprava držela spolehlivě, ten pohyb mě uklidnil, když cítím pod zadkem všechnu tu masu oceli tak jsem jako led, čekal mě přece oběd, a zdarma, ve společnosti chudáčka až roztomile snaživého a pozorného Michala a té miloučké kočičky Moniky, klídek holka, klídek, zažila jsi už mnohem horší věci, ruka mi sklouzla k boku kde nahmátla pod látkou tvrdý kov coltu, mého nejvěrnějšího parťáka, motor zahučel když automatika hebce podřadila, napomohl tomu obludný prokluz v měniči borg-warneru, pomalé řízení navedlo granadu na parkoviště, brzdy nereagovaly na polechtání jedovatě, kolik jste šlápli tolik brzdily, nic víc, šestiválec duněl na volnoběh, zaparkovali jsme, Michal zařadil P načež vypnul zapalování.“Tak jsme tady, mé dámy“ozval se jeho hlas bodře, já ho neviděla, mé oči zůstaly zavřené. Měla jsem už dost hlad.

*

Jídlo na mě má vždycky blahodárný účinek, cítím se po něm jako znovuzrozená, mladší o hodně let. Neměla jsem v úmyslu Michalovu pohostinnost nějak zneužít a tak jsem si nevybrala nic moc drahého, Monika projevila docela obvyklé ženské obavy o svou postavu a teprve po mém naléhání, možná zaujatějším než by bývalo bylo myšleno pouze přátelským, se najedla vybíravě jako ptáček, zachvacovala mě mateřskost když tak velice způsobně obědvala, využívajíce plně možností vidličky i nože, nebyla sice o tolik mladší že by mohla být mojí dcerou, jenže přesto mne zalévaly vlny něžnosti jaké pociťují pouze matky při pohledu jak se má jejich dítko čile k světu, bylo to ve mně, tahle mimovolná dominance, já nedbala na nějaké váhové caviky, najedla se bez studu co ukáže ráno váha v koupelně, její jehla se stejně nikdy nehnula přes číslici 60, pořád to bylo 58 nebo 59, můj metabolismus letěl jako střela, otřela jsem si opatrně ústa a odložila příbor daleko dříve než mí dva společníci, Michal nejedl ani pomalu ani rychle a Monika se vyloženě loudala, znova jsem tak nerušeně mohla obdivovat ty nádherné křivky ňader, ramínek, bělostných rukou, vznešeného hrdla, mimoděk sem tam pohodila hlavou aby se jí vlasy nepletly do talíře, jenom tak mi napadlo že bych mohla zopakovat ten trik který zabral na Brigitu včera, ovšem bylo mi jasné že bych tím Moniku jenom odradila, vypadala na normální, slušnou, spořádanou a zdravou holku, takové musíte dobývat pomalu a pozvolna, tím spíše když jste tak zvrácení jako já, určitě by odmítla přímou žádost či vyznání, přirozený strach z homosexuality, já ho mám mimochodem taky, přes to všecko, zapálila jsem si, pro ten pocit, nic víc v tom nebylo, vtáhla třikrát, čtyřikrát a pak cigáro zapíchla do popelníku, Michal se na mě káravě zadíval, nemá rád když kouřím, já se donutila k omluvnému pousmání, to jej uklidnilo načež završil likvidaci obsahu svého talíře, Monice nedělalo žádné problémy zároveň jíst a přitom s námi, tedy hlavně se mnou, Michal vypadal zamyšleně a nepřístupně se mračil, živě konverzovat, ráda mluvila, možná víc než bylo zdrávo, povídala a povídala a její srdce bylo s každým slovíčkem tím blíž tomu mému, pozorně jsem poslouchala aby mi neunikla ani jediná prospěšná informace a poočku mezitím sledovala jak se jí dráždivě chvěje překrásná hruď, představovala jsem si jaká jsou asi její ňadra, zda hebká a měkkoučká nebo naopak pevná a vyzývavá, s temnými skvrnami velkých špičatých bradavek, nedočkavých až se jich vášnivě zmocní má ústa, žhavé hnutí ve slabinách mě upozornilo že jsem zašla v těch představách trochu daleko, vzrušení opadalo pomalu, plíživě odeznívalo jako nějaká vleklá nemoc, sama sebe jsem se ptala jak dlouho by mi trvalo strhat z Moniky těch pár hadříků, jednou mi jeden můj milenec, hezký usměvavý světlovlasý mladík co byl vždy za slušňáčka, v zápalu nedočkavé vášně překousl kroužek na podprsence, tak moc jsem ho vzrušila aniž bych udělala cokoliv vyjímečně svůdného či dráždivého, vlastně se podobal ve způsobu lásky Michalovi, ovšem kde z mého drahouška spisovatele mluvila osamělost a touha po mé chápající náruči, tam ten druhý planul živočišnou radostí a nadšením ze života i milování, pravda, nezmohl se na tolik co já, tedy, ne za sebou, potřeboval minutku odpočinek, ale určitě patřil na druhé místo mého žebříčku, byli i horší než on, jenže já je měla všechny ráda, hrubost nepatřila k naturelu ani jednoho z nich, projevovali se slušně a mile a byli ke mně něžní a pozorní, dodneška si pamatuju některé jejich doteky a polibky, všecky je samozřejmě přebil Michal, s ním jsem už dlouho, snad čtyři roky, skoro jako manželka, miluje mě, moc mě miluje, chudáček, jenže já jeho ne a nikdy nebudu, Monika konečně odložila příbor rovnoběžně do talíře, ústa si otřela velmi oparně aby si nesetřela rtěnku, na okraji sklenice se sodou po ní zůstal nepravidelný růžový kroužek, pila zvláštním způsobem jaký jsem ještě u nikoho jiného neviděla, rozhlédla se po nás vesele načež prohodila:“Vy dva jste nějak spěchali s tím jídlem! Není zdravé takhle hltat.““A mluvit při něm také ne“odrazila jsem její výtku lehce, tohle špičkování je jenom mezi přáteli, pro mne moc dobré znamení, Michal se škubnutím probral ze zasnění, mávnutím přivolal číšníka, poručil:“Budu platit“, do placení zahrnul pohledem i nás dvě, muž úslužně kývl, bleskově sečetl účty, vyslovil částku, nijak nízkou, Michal nedal pohybem jediného svalu ve tváři najevo své mínění o výši oné sumy, vyňal peněženku, podal číšníkovi několik bankovek, přesně ten obnos o nějž si muž řekl, ani jedinou korunu jako dýško, nikdy ho nedával, nevím proč, snad mu to přišlo zbytečné, pomačkal účet, vstal, já s Monikou taktéž, pár hostů po něm hodilo závistivým pohledem, to víte, doprovázely jej dvě ženy a to budí různé doměnky, on se však tvářil naprosto asexuálně, zachoval naprostou slušnost, pustil nás první ze dveří, odemkl granadu, nastoupili jsme, vstřikovací šestiválec ožil do své obvyklé servilní nálady plné ochoty poskytovat dostatek točivého momentu za každé situace, volicí páka tlumeně klapla v kulise do polohy REVERSE, motor překonal prokluz v hydrodynamickém měniči, velký ford rozvážně vycouval, další pohyb voliče, tentokrát přišla řada na DRIVE, Michal sešlápl plyn zlehka, přerušovač směrovek opravdu hlasitě komentoval svou činnost, nějaký dědula se starou corsou nás pustil, ani tak se granada kupředu nijak nehnala, zvolila si dvojku a pokojně splynula s provozem, ke spokojenosti stačí málo, jenom kdyby ta spotřeba byla nižší, u starých automatů to tak prostě je, ve městě zbytečně prokluzují, to dělávala i moje Fairlady, ovšem já si pomáhala blokováním na jedničce a dvojce, to Michal ani náhodou, to bylo proti jeho vznešené image, nedělal si násilí, dovezl nás ke svému domu opatrně a zlehýnka, nabídl že snese Moničiny věci dolů sám, ona se však nechtěla nechat jenom tak obsluhovat, ač se tomu bránil tak šla s ním, já ležérně přesla ke svému datsunu, byl nizoučký tak jsem se opřela o hranu předního podběhu, zvlhlého drobnými kapkami deště, studeně foukalo a vítr mi nadzdvihával cípy pláště, postrčila jsem si klobouk víc do týla a podívala se na oblohu, kdyby se tak ta mračna protrhala, věčně nad městem visela a hrozila, snad smog nebo co, snad tomu ujedu a v Brně bude hezky, ovšem v tuhle roční dobu mohlo být počasí jakékoliv, chvíli slunce, dlouho déšť, jako doma v Londýně, jenže lidé z Londýna mohou jezdit na Brighton Beach, zato z Prahy leda na Orlík, a to není dost daleko aby se podnebí příliš odlišovalo, koupání je bezvadná věc, vždycky se mi při něm vybaví ten film Odtud až na věčnost: Havaj, Frank Sinatra, Donna Reed, Montgomery Clift, a pak hlavně ta nádherná scéna jak se Burt Lancaster a Deborah Kerr spolu líbají, jenom v plavkách a kolem nich víří vlny, dávali obnovenou premiéru zrovna v roce kdy nás maminka opustila, proto ten film nemůžu vidět aniž bych se rozbrečela, Burta Lancastera mám moc ráda, skoro jako Michaela Cainea, taky je takový mužný, hrozně vysoký a svalnatý, neuvěřitelně sexy chlap, toho bych chtěla mít doma, škoda že už umřel, o správné chlapy je dneska taková nouze, bože můj, mě v tom okamžiku připadal Michal tak strašně odporný, celý ten vztah plný lítosti a sexu z lítosti, proč já se sakra s ním tahám!? Sevřela jsem rty a náhlým vztekem zaťala zuby. Proč?! Vždyť on mě otrávil, otrávil tím svým světonázorem a věčnou sebelítostí a zahořklostí na celý svět, pasivní, utápějící se v depresích a sem tam i v alkoholu, umělec, to zrovna! Trapný člověk, bezužitečný červ co se plazí v blátě a hledí přitom ke hvězdám aby mu na tváři ulpěla alespoň trocha jejich prachu! Holka, ty máš přece na víc, mohla bys mít na koho ukážeš, projdeš se Pařížskou a hned se na tebe nalepí amant, jsi přece krasavice k pohledání, a ty se taháš s takovou lůzou. To nemáš kouska sebevědomí!? Nadáváš do děvek každé, která dá na lichotivé pohledy a nemá zábrany jít do nového vztahu jenom proto, že sama nemáš dost odvahy se rozhoupat k něčemu podobnému! Jasně, měla jsi už pár chlapů v posteli, to jistě, ale ani jeden z nich se nepřiblížil... A to obdivuješ takové chlapáky? Najdi si konečně pravého mužského který by tě miloval a nerozpakoval by se ti sem tam jednu vlepit když bys byla moc dovolená a nechovala se jak náleží, takhle ovládáš ty jeho, udělá co ti na očích vidí, tak to není správně, to nemůže být správně, jsem žena, ale já nemám povahu na to ovládat jako šedá eminence, chci být u zdroje dění, chci být akční člen, ne jenom ten vzadu co vystrkuje bradu, mám jednou pistoli a to ze mě dělá někoho jiného, jenže pořád jsem žena, žena, to mi nikdo neodpáře, mám hlavu vztyčenou, hrdě a neohroženě, avšak zároveň toužím po docela obyčejných starostech vztahu muže se ženou, nestojím o těsný vztah protože bych jej neudržela, to ta moje zatracená povaha rebelky bez příčiny, sáhla jsem do kapsy, vytáhla balisong a počala si s ním hrát, úplně mimochodem, takový mám s ním cvik, pár důchodců se po mě nechápavě ohlédlo, nedivím se, taková podívaná neprobíhá každý den, Michal konečně snesl kufry na chodník, odemkla jsem, otevřela zavazadelník, taška i batoh se do něj pohodlně vešla, malinko jsem v nesmiřitelnosti vůči němu ochladla, jedině mě napadlo, že koně se přece také střílejí, možná by ho vlastní smrt i potěšila, klidně bych mu tu laskavost v tu chvíli prokázala, jedna kulka osmatřicet do spánku a je hotovo, život je strašně křehká věc, až se tomu místy divím, bát se o něj nemá cenu, pokud žijete pod stínem smrti tak nikdy život nepoznáte, zenbuddhisté na tohle znají odpověď už dávno a já se jejich moudry řídím, mám v knihovně Mijamota Musašiho a nějaké knížky o zenu, existencionalisté (samozřejmě vím, že správně se jim má říkat existencialisté, ale existencionalisté lépe zní) s ničím novým nepřišli, navíc takový Camus byl i pokrytec, nemám francouzské existencionalisty ráda, natož ty německé, když přečtete T.S.Eliota tak máte proč, nehledě k tomu Musašimu, při pohledu na bledý Michalův obličej se mi udělalo v ústech hořko, musela jsem si od něj chvilku odpočinout, já, já ho přes všecky ty kecy mám ráda, udělal pro mě tolik co nikdo jiný kromě táty ne, mám přehnané nároky, Monika si sedla na místo spolujezdce, překvapila ji nízká poloha sedadla, zuby nehty jsem se donutila zachovat dekórum a políbit Michala zlehka a přátelsky na čelo, byl z mého odjezdu zasmušilý, mračil se, zopakoval tátovo:“Dávej tam na sebe pozor Ingrid, kdyby se cokoliv dělo tak mi zavolej“, ovšem připadalo mi, že chtěl i něco dodat, nadechl se sice, jenže pak si to zřejmě rozmyslel, zůstal nehybně stát, já bez ohlédnutí nasedla za volant svého kupé, natočila motor, elektromotorky vyklápění světel zahučely, řadicí páka s uklidňujícím klapnutím zapadla do pozice zpátečky, vycouvali jsme, pak jednička a bez zbytečných efektů pryč, Monika se ještě podívala po Michalovi, k tomu by mě už nikdo nedonutil, on prostě zůstal a já jedu, jedu, bylo v tu chvíli jedno kam, do Brna nebo do pekla, hlavně pryč od něj a myšlenek na smrt, až se vrátím tak už bude všecko jako dříve, červená mě stopla, ale nic mě neudrží dlouho, střídala ji nejprve oranžová(zařadit, motor do otáček) a následně zelená(spojka sepnout, zadní kola si zakvílejí než je samosvor umravní), nebyla jsem zvyklá na pasažéry takže se můj jízdní styl tomu nijak nepřizpůsobil, řadila jsem prozatím jenom ve třech tisících než se motor i olej zahřejí, netýrala jsem toho věrného šestiválcového tahouna, točivý moment mi prozatím stačil, Monika se zaujatě rozhlížela po interiéru, je jednoduchý, ventilace se ovládá šoupátky a vyjma rádia a klimatizace není na středové konzoli nic, jen dva ukazatele mezi výdechy na jejím vrcholu, v osmdesátých letech to tak u sporťáků takhle chodilo, zvláště pak japonských, sáhla jsem do přihrádky vedle zapalovače, vyndala jednu z kazet co tam byly a strčila ji do výřezu v rádiu, to ji zchroupalo načež se z reproduktorů rozlehli Beatles a Roll over Beethoven, perfektní muzika na cestu, z města jsme se vymotali za půl hodiny, D1-ička naštěstí netrpěla návalem provozu, nějaké auťáky tam sice jely, ale nijak hustě, koukla jsem do zpětného zrcátka a zase tam bylo, černé BMW s pražskou SPZ-kou, nelepilo se na nás, drželo odstup, na rovince nebyla šance mu ujet, maximálku měl můj datsun určitě nižší a navíc mu zrychlování kolem stošedesáti už nešlo tak údernicky, chybělo přeplňování, i tak mi passaty ani oktávky neodolaly, na pětku třílitr agresivně a nabroušeně vrčel, benzín mu očividně chutnal, komu by taky tahle výživná strava nechutnala, paradoxně ručička teploměru chladicí kapaliny poklesla na nějakých osmdesát stupňů Celsia, mraky zůstaly za námi a slunce vyslalo pár paprsků do čelního skla, oteplovalo se, Monika si hřbetem ruky setřela několik kapiček potu z čela, svlékla se do trička a svetřík pohodila na zadní sedadla, sedělo se jí pohodlně, usmála se na mě načež prohodila:“Udělalo se trochu horko, že?““To jo“přisvědčila jsem nespouštějíce oči z vozovky, plyn se poddal tlaku mojí nohy, lanko dalo povel vstřikování a rychlost stoupla na stoosmdesát.“Žel, klimatizace moc nefunguje, zastavíme na první benzínce a odděláme střechu, to je daleko lepší.““Tohle je kabriolet?“podivila se Monika, přejela pohledem po spárách a těsněních kolem čalounění stropu:“Vůbec tak nevypadá.““To ne, dělali to pro Ameriku takže se dají odmontovat tyhle dva krajní díly“ukázala jsem prstem nad její a svou hlavu, napravo u svodidel se jenom mihla značka pro benzínovou pumpu za tisíc metrů, čas zpomalit, žádné brzdy, jasně, jsou ventilované, ale malé, malinké proti těm dnešním, zkroutily by se, takže nejdříve pustit pravý pedál, odpor vzduchu vykonal svoje, teprve potom sešlápnout ten prostřední, odbočovací pruh byl zoufale krátký, zadek se odlehčil, střihla jsem to ke stojanům, vypnula motor, vystoupila a konečně se nadechla teplého vzduchu, smrděl sice benzínovými parami ale i tak, víčko nádrže odskočilo, tankovací pistole zarachotila v plnicím otvoru, čerpadlo hučelo a cifry na digitálním počitadle přibývaly, vedle zastavil ten černý bavorák, vystoupil chlápek s černými brýlemi na nose a v kožené bundě, připomínal mi trochu Jana, taky bral naftu, významně na mě pohlédl, poznala jsem to podle pohybu jeho obočí, mou odpovědí se stalo lehké přikývnutí, vypadal statně, ne tlustě to ne, ani hubeně, spíše tak něco mezi tím, moje nádrž byla plná dříve, šla jsem zaplatit, na pult před obsluhu přistály dvě bankovky hodnoty pět set korun, tak akorát za plnou nádrž, účtenka letěla do koše u automatických dveří, nesbírám všecky ty jejich body, s řidičem toho německého zázraku jsme se málem srazili ve dveřích, otočil za mnou hlavu, já jej minula, došla k datsunu, nastoupila a prohnala šestici pístů startérem.“Budeme mít menší společnost“oznámila jsem Monice klidně, zařadila jedničku a dovedla své věrné autíčko na parkoviště u zadní části budovy benzínky, Monika se na mě nechápavě zahleděla, já dodala:“Neboj se, nic nedělej, já to vyřídím.“Než stačila něco říci tak už vedle nás s hlubokým mručením březího mrože zastavilo ono černé BMW, nechala jsem běžet motor, vystoupila a ležérně se opřela o přední podběh jak jsem měla ve zvyku, i diesel bavoráku chrčel dál, jeho řidič s vystupováním nijak nespěchal, strčil si ruce do kapes, pomalu obešel příď svého sedanu, demonstrativně si mě zpoza zrcadlovek prohlédl odspodu až nahoru, ovšem neřekl ani slovo, proto jsem se toho chopila já:“Co po mě chcete? Proč mě sledujete?“Revolver mě opět zatlačil do žeber, chlap si pomalu sundal brýle a strčil je opatrně do náprsní kapsy, měl oči jaké jsem ještě u muže nikdy neviděla, sytě, smaragdově zelené, nebyl nijak moc hezký, rysy jeho tváře byly trochu hrubé a ostré, nos mohutný, rty tenoučké, brada zřetelně vystupující, vlasy se mu vlnily do zřetelných, velkých vln, proto si je přičísnul co nejvíce na stranu, ovšem ani to je nezkrotilo, jeden kaštanový pramen mu vytrvale padal do čela, u kořene nosu mu zahrálo několik vrásek když se mírně zamračil a odpověděl:“Hledáme stejného člověka milá slečno Greenhillová“, to mě zarazilo, nepostřehla jsem v jeho řeči žádný výraznější cizokrajný přízvuk a přesto mne oslovil takto, kývl hlavou k lavičce opodál, zjevně se chtěl uchránit odposlechnutí někým jiným než mnou, já to bez hlesu přijala, nebála jsem se ho, nevypadal přes svou tělesnou stavbu nějak moc nebezpečně, udělal krok první a já za ním, uvolněně svěřil své pozadí prknům lavičky, tak jsme se konečně ocitli očima na stejné úrovni, kožená bunda se rozhalila čímž vystavila na odiv mužův široký hrudník pod hrubým trikem, nebyl ozbrojený, byť jeho kožený opasek vypadal na pouhé držení kalhot poněkud předimenzovaně, jako boty měl obyčejné polobotky a džíny dávno vypadaly dost beztvaře, připadl mi jako obyčejný chlap co žije jenom sám pro sebe, proto jsem volila taktiku tvrdého útoku:“A jenom proto se na mě lepíte?““No, máte taky moc pěkný zadek“uznal s rozverným úsměvem, nepopírám že mi to i trochu zalichotilo, ovšem krokem vpřed a ostrým pohledem dostal ode mě na srozuměnou, že nemám zrovna náladu na hraní takže rychle dodal:“Ale hlavně vám chci říct, že vaše další hledání bude bohužel zbytečné.““Proč?“zněla má otázka pochopitelně, pokrčil jen rameny:“Je po smrti, ten už nikomu nic nezaplatí.“Překvapilo mě to, a ne málo:“Zabil jste ho snad?““Ne, ne, to ne“bránil se, vstal, poopravil si neposlušný pramen z čela a podíval se na mě skoro vyčítavě:“Zabil se sám, je to pár dní, skočil z okna, až ho policie identifikuje tak se to možná objeví i v novinách, ale pochybuju.““Jak to sakra všecko víte?“prskla jsem na něj záměrně zostra, zůstal v klidu:“Jednoduše, sám jsem po něm šel, dlužil hodně peněz i jiným lidem než jenom vašemu klientovi.““Takže jste vymahač dluhů, co?“prohodila jsem znechuceně, on přikývl:“Ano, a radím vám, nechte tuhle zakázku už být, nemá to cenu.““Jinak co?“zaujala jsem trochu výhodnější postoj, byl o hlavu větší než já ale když umíte a máte zkušenosti, nezaleknete se, jenže on neplánoval nějaké vydíráni nebo tak, protřel si pravé oko a pravil:“Nic, nebráním vám, klidně si pokračujte, ale sama zjistíte, že ty peníze jsou už ztracené. Ať si raději váš klient příště lépe prověřuje lidi kterým půjčuje.“Jemně si mě odstrčil z cesty, nasedl do svého bavoráku a vjel zpátky na dálnici. Během okamžiku byl pryč.

*

Kruci, stávala se z toho čím dál větší motanina! Ten chlap v černém BMW byl sice tajemný, ovšem nepřišlo mi že lže, samozřejmě jsem nemohla dát na slovo člověka, který mě nejdříve dva dny pronásleduje a pak mi řekne abych všeho nechala, můj podnikatýlek mi platil tisícovku za den plus výdaje, tak si zasloužil výsledky, chtěla jsem se přesvědčit na vlastní oči že je Milan Hrabě skutečně po smrti a peníze opravdu už nepůjde zachránit, koneckonců, byla jsem už jednou na cestě do Brna tak do toho Brna dojedu, ne? Střechu jsme s Monikou sundaly hravě a uložily oba ty díly za sedadla, okna v bezrámových dveřích šla dolů načež se v datsunu rozhostila ta pravá kabrioletová atmosféra, vzduch hvízdal a tepal kolem karoserie, dovnitř se nedostal ani jediný malý vír, šestiválec byl najednou mnohem blíže, dala jsem čtyřku abych slyšela ten ryzí, mechanický řev kterým třílitr komentoval přiblížení jehly otáčkoměru k hodnotě 7000 otáček, kupé přitom zrychlovalo naprosto pekelně a extaticky, rychloměr chladně ukázal cifru dvěstě, pětka, pár set metrů před námi do levého pruhu vybočil nějaký pitomec s passatem, taktak jsem šlápla na brzdu a už se plochá příď datsunu málem dotkla bachraté masy zavazadelníku s nápisem 2.0TDI, pružné zrychlení té stříbrně nalakované hromady plechu na šestku bylo směšné, ani podřazování by nepomohlo, zdržoval, navíc se tvrdohlavě držel v našem pruhu, pokoušel se hrát si na piráta silnic ale pirát by se nezalekl a nezapnul ve stošedesáti tempomat, já ho v autě měla taky avšak ráda jej nepoužívám, nešikovně se zapíná tlačítkem nalevo od volantu, takže do pravého pruhu, přidat a zpátky do levého, vstřikování, ostré vačky a objem už udělaly zbytek, já vím, rychlá jízda poškozuje planetu a zabíjí ty roztomilé lední medvídky(kteří by vás s chutí roztrhali kdybyste jim chtěli dát svou lásku najevo zblízka), jenže mě to baví, i kdybych měla dvouválcový fiat 500 tak se poženu maximálkou, Moniku samozřejmě zajímalo co po mě chtěl ten chlápek s černým bavorákem, neslyšela z našeho rozhovoru skoro nic, naštěstí, tak jsem jí mohla v pohodě zalhat, dala se oklamat docela lehce, věřila mi, navíc, šílená jízda daleko za limitem povoleným zákonem udělala svoje, člověk reaguje jinak, plus přidejte sundanou střechu a je to ještě tak o dvě dimenze lepší, skoro jako dávka drogy, nemám tušení jak přesně daleko je Brno od Prahy, přes sto kilometrů určitě, my tu vzdálenost překlenuli za hodinu, moravská metropole nás bohužel přivítala nevlídně, visel nad ní tmavý mrak zplodin a polétavého prachu, mezi domy bylo dusno k zalknutí, proti Praze jsem velký rozdíl v architektuře neviděla, i zde zástavba zachmuřeně hrozila, starobylá, zašlá, očouzená, i zde měli kostkami dlážděné ulice v centru, provoz taky nic moc, už jsem tam předtím někdy byla takže jsme nebloudily, Monika mi pomohla najít nádraží, pořád ho přestavují a upravují, já zastavila s datsunem co nejblíže vchodu a vypnula motor.“Tak, kdy ti to jede?“zeptala jsem se své spolujezdkyně, ta v odpověď vyndala z kapsy přeložený lístek s modrým proužkem:“Jasně, vlak mi totiž jede...“Podívala se na hodinky, nosila hodinky jako to dělá málokterá žena( i já je nosím) načež dopověděla:“...za patnáct minut, stihnu to tak akorát. Moc ti děkuju že jsi mě sem svezla. Kolik dlužím?“Už to tady bylo zas, jenže tentokrát jsem raději odpověděla rovnou, bez snahy odporovat:“Dvě stovky, nechci tě sedřít z kůže.““Dobře“protáhla, opřela jsem se loktem o opěradlo a pozorovala jak v peněžence přepočítává mince, vlasy se jí svezly z ramen aby odhalily její nádherný, zlíbání hodný krk, ztěží jsem odolala, strčila peníze do vnitřní kapsy saka načež klaply západky dveří a my vystoupily, vzala si své věci z kufru, ne, zuby nehty jsem udržela na uzdě touhu zahrát si na nosiče a odnést dámě zavazadla, vešly jsme do čekárny, jedny z mnoha, kolem zrovna s ohlušujícím hvízdáním brzd zastavil osobák směrem na Břeclav a dál do Rakouska, vlak do Přerova stál skoro až u nejvzdálenějšího nástupiště, málem nás přejel takový ten oranžový elektrovozík pro přepravu balíků, sice troubil, jenže ubohoučký hlásek jeho houkačky pohřbil okolní povyk a ruch, bylo mi sice strašné horko, ale jak už bylo řečeno, já se nepotím, zato Monice na čele těsně u linie vlasů vyrazilo několik kapek načež váhavě stekly po spáncích a kořeni nosu až k jejímu hornímu rtu, setřela je nedbale, odložila si zavazadla na dvojlavičku a rozhlédla se po kolejišti na obě strany, na vzdáleném semaforu svítila červená, povzdechla si, prohrábla bohaté vlasy(Panebože, kdybych to tak mohla udělat za ni!) a hezky se na mě usmála se slovy:“Teď ti už můžu za všecko poděkovat, jsem ti moc vděčná že jsi mě sem vzala“, ty roztomile vystupující zoubky zářily bělobou, mávla jsem rukou:“To nestojí za řeč, jak jsem řekla, stejně jsem měla cestu kolem a hodně času navrch. Počkám s tebou než přijede vlak, nevadí?““Budu ráda“sklouzla po mém rozepnutém plášti očima, její úsměv nabral důvěrnějšího tónu, neřekla sice nic, ovšem tentokrát to nemohla být jenom má představivost, opravdu to tak bylo, dotkla jsem se lehce její ruky, chviličku, možná to ani nešlo považovat za nic jiného než mimoděčný projev přátelství, lidé kolem nás chodili, muži, ženy, studenti, školáci, důchodci, nikdo si nás nevšímal, lhostejnost je nemocí dnešní doby, Moničina ručka mi připadal skoro jako moje vlastní, drobná, velmi dívčí a jemná, s dlouhými prsty, nelakovala si nehty, jenomže na rozdíl od té mojí neuměla v okamžiku se změnit z laskající na hrubě a zkušeně ubližující, neměla můj cvik což se mi ale líbilo, byla proti mně naprosto bezbranná, vydaná mé vůli napospas, ten pocit nadvlády mě mírně vzrušil, přejela jsem jí jemně palcem po výstupcích kloubů a pak pustila, nesmělo vzniknout podezření, vlak přihučel za doprovodu mocného vzdušného víření, stará zelenožlutá lokomotiva a asi deset zelených vagónu s označením ČD, tlampač oznámil příjezd, brzdy ohlušily všechny v okruhu desítek metrů načež ta hrozná lochnesska stanula a temným hučením magnetických cívek svých elektromotorů jakoby vznášela nějaké strašlivé kletby na celé nádraží a všechno a všechny v něm, dveře nejbližšího vagónu bouchly a vystoupil chumel lidí, nastal trochu zmatek čehož jsem okamžitě využila, řekla jsem Monice:“Tak ti přeju šťastnou cestu“, pousmála se přátelsky a v podobném duchu ji políbila na obě tváře, tak to někdy kamarádky dělají, není na tom nic divného, jenže mi to zároveň poskytlo možnost přiblížit se k ní alespoň na letmý tělesný dotek a pocítit tak na sobě závan jejího tepla, asi bych to už měla přiznat, samozřejmě že jsem se s ní nakonec vyspala, a byl to nejúžasnější sex mého života, trvalo to s drobnými přestávkami celou noc a orgasmů jsem měla nepočítaně, Monika byla snad stvořena aby lidem(potažmo v té chvíli zrovna mě) poskytovala při milování tu nejintenzívnější rozkoš jakou lze zažít, byla sice štíhlá, ale vůbec ne kostnatá, naopak měkkoučká jako nejlepší peřinka a podobně hřejivá, kterážto vlastnost vzrušením jen zesílila, její rty byly heboučké jako nic co existuje a drobná pusinka šikovná až mě to vzhledem k její celkové nezkušenosti překvapilo, prozradila mi že přišla o panenství spíše náhodou a od té doby nikoho neměla, podvědomě věděla kde se mě jen jemně dotýkat, kde něžně laskat a líbat a kde se naopak nechat unést vlastní divokostí, Moničin zápal a až zoufalá snaha vyhovět každé mé tělesné tužbě mě dojímala a ponoukala k přebrání iniciativy, zlíbala jsem ji doslova od konečků vlasů po prstíky u nohou, se zvláštní pozorností věnovanou jejím slabinám, tak něžným a nevinným jak to jen u té části těla jde, oblopeným úzkým proužkem hebkých zlatavých chloupků, a ňadrům, nádherně oblým, měkkounkým a mateřským s malými, růžovoučkými bradavkami, bez té své vulgární voňavky mě svou překrásnou živočišnou vůní nesmírně dráždila a chuť její kůže byla...no prostě nepopsatelná, potila se, pot se jí řinul potůčkem z čela až k pupíku a jeho horké kapky na mě sem tam dopadly, promáčel jí vlasy až se Monice zplihle lepily k ramínkům a zádům, líbaly jsme se, často a tak dlouze až nám docházel dech, pokaždé jsem potom neodolala a nedočkavě sklouzla ústy mezi její stehna kde už čekalo její slaďoučké a voňavé lůno, narozdíl od ní jsem se sice nemohla pochlubit takovou citlivostí, zato mě už obé pohlaví klátilo tolikrát že ze mě promlouvala až děvkovská praxe, dráždila jsem ji rty, jazykem a zuby až vždycky vykřikla pro prudkost jíž přišlo vyvrcholení, tiskla si mé ruce na ňadra a sténala, tyhle prudké návaly slasti ji sice uspokojovaly, ale přitom i vyčerpávaly, několik minut potom jen ležela, ztěžka dýchala a přijímala mou něžnou dohru pouze unaveným úsměvem, čím více se potila tím větší ve mně planula touha po jejím těle, nemohla jsem se jej nabažit, v toužebném pobláznění jsem ji dokonce vyzývavě kousla do levého ramínka, bolelo to sice, jenže v tom okamžiku nezkrotné vášně vnímala jen tu výzvu, znova a znova nade mnou přízračně pulsoval její sladký zadeček a já ve slabinách cítila rozkoš jakou by mi nikdy nedokázal způsobit žádný muž, ač přírodou mimořádně štědře obdarovaný, hebké ženské tělo se ke mně plno touhy tisklo a horký, přerývaný dech mojí Monique(tak jsem ji v tom pominutí smyslů překřtila) jsem cítila na krku a tvářích, ke konci odhodila veškeré zbývající zábrany načež mi počala její ústa přejíždět po ramenou a krku, vzrušovalo mě to jako máloco, ovšem přesto méně než když mi její rty zoufale pomalu avšak nezadržitelně putovaly po bříšku dolů, učinily malé kolečko kolem podbřišku a vnitřních stran mých stehen načež se pečlivě jaly věnovat mým slabinám, bylo to jak jsem si představovala, halil ji vodopád těch nádherných hedvábných vlasů, mé vzrušení dostupovalo vrcholu, její rtíky byly tak heboučké...Jsem nymfomanka takže je pro mě orgasmus věc neskutečně potřebná, ona mě k němu dovedla zlehýnka a jemně, doslova jsem se zkroutila ve slastné křeči a přitiskla si Moničinu hlavu na prsa, stalo se to k ránu takže mi v náruči skoro okamžitě naprosto vyčerpaně usnula a spala až do večera, vůbec nevnímala jak se k ní zezadu tisknu, obdivuju její neuvěřitelné křivky a místy ji líbám a něžně hladím, skoro jsem si začala připadat jako její matka když tak oddaně spočívala v mé posteli, pod tenkou termopokrývkou jíž jsem přes nás přehodila a nechala si líbit mé nenechavé prsty, probudila jsem ji tenkrát večer několika polibky, ona otočila hlavu, mazlivě mi jeden z polibků vrátila a tiše zašeptala:“Miluješ mě Ingrid?“, polekala mě, nemohla pochopit že se s ní druhá žena mohla milovat a zároveň k ní cítít pouze toužebnou náklonost a ne lásku, naštěstí jsem neodpověděla a ona byla natolik blažená že se dál neptala, my dvě se místy vídáme dodneška ale pomilovaly jsme se pak už jenom jednou, a ještě ne tak nenasytně a divoce jako prve, našla si přítele, takového milého tichého mladíka, navenek, později se mi svěřila že v posteli je učiněný ďábel, jenže to jsem hodně odbočila, raději se vrátím k našemu loučení, můj akt přátelské důvěrnosti byl přijat s rozpustilým úsměvem, Monika sebrala svá zavazadla, ztěžka vystoupala do vagónu a za pár vteřin už stáhla okno prvního kupé načež do hlášení o odjezdu soupravy na mě zavolala:“Tak se měj Ingrid, až budu zase v Praze tak se musíme sejít.““Uděláme si dámskou jízdu a užijeme si“odpověděla jsem jí, průvodčí mezitím zavřel dveře do vozu, přednosta zamával zelenou plácačkou načež se vlak dal do pohybu, nechtělo se mi za ním běžet a tak jsem za Monikou křikla:“Budu čekat“ a ona mi, k mému mírnému překvapení, vesele poslala vzdušný polibek a zamávala, já zvedla ruku v odpověď, pak lokomotiva zabrala naplno a vlak s boucháním kolejnic opustil nádraží.

*

Nasadila jsem opět střechu. Motor ještě nevychladl, proto naskočil radostně a dychtivě, choval se vskutku karburačně, vycouvala jsem, zařadila a namířila si to směrem ke stadionu 1. FC Brno neboť můj irský přítel bydlel na ulici Bulharské v jednom z těch typicky pochmurných několikapatrových domů, nepracoval, nebo spíš neměl stálé zaměstnání, nemusel jej mít protože žil z fondu jež založil ještě za svého života jeho otec, bohatý belfastský průmyslník, James(tak se ten bláznivý Ir jmenoval) o něm ale nikdy nemluvil hezky, prý to byl hrozný despota, vypracoval se z chudých ulic dublinského předměstí, bezohledně, dokonce hodně bezohledně, sbratřil se s Angličany, zřekl se svých kořenů a příšerně na tom vydělal, jeho syn byl očividně jiný, svobodomyslný, flákačský a přelétavý, rád se vrtal v autech a ještě raději s nimi závodil, zrovna v té době sedlal postarší Ford Escort Mk.III RS 1600i (plný název modelu, jen pro přesnost) bílé barvy s černou kapotou, střechou a zadním víkem, notně již ošuntělý od odletujících kamínků, jeho majitel mnoho nedal na čistotu, jenom jezdil, staral se o mechaniku dokud mu karoserie neuhnila pod zadkem, ale musí se mu na to přiznat plné právo protože řídil opravdu dobře, asi i líp než já, předělal si fordku podle svého, vyměnil sériový motor se sto patnácti koňmi za jeho závodní, stošedesátikoňovou verzi, totéž udělal s podvozkem, přidal samosvorný přední diferenciál a naopak vymontoval posilovače řízení i brzd a zadní dvojlavici takže escorta odlehčil, přidělal široká kola dopředu a vylepšil autorádio, ne moc, přibyly navíc dva reproduktory a samotné rádio pocházelo původně ze starého mondea, jenže to vůbec nevadilo, hrálo perfektně, upravil mi kdysi i mého datsuna, zvětšil výkon a poladil podvozek, vyznal se ve všem mechanickém a navrch dokázal udělat něco i se starší elektronikou, propletla jsem se provozem docela snadno, nebyl tak vražedně bezohledný jako v Praze, tam se jezdí prostě jinak, James byl očividně doma, jeho ford stál na svém místě v řadě mezi ostatními přibližovadly obyvatel domu, najít místo k zaparkování bylo jednoduché, ale raději jsem ho zvolila kousek stranou aby si mě nikdo moc nevšímal, vypnula motor, vystoupila a zase mě pohltilo to neuvěřitelně dusné prostředí, stáhla jsem si klobouk trochu víc do očí a vykročila ke vchodu do té potemnělé kostky původem tak z padesátých let, měla ty rysy, i u nás se takové stavěly, celá šedesátá a sedmdesátá léta se v Anglii stavěly paneláky, teprve posledních patnáct let se lidi zase rozpomněli na to známé Můj dům, můj hrad a trendy se opět přiklonily k rodinným domkům, mě osobně byty moc nevadí, zvykla jsem si, narodila jsem se do bytu a v něm i žiju, jenže pořád ve mně hlodá touha mít jednou vlastní malý domeček, rodinu bych chtěla založit někde na venkově, daleko od špíny a nebezpečí velkoměsta, vím že je to tak správné a tak to i udělám, jednou, možná. Zazvonil jsem. Reproduktor na panelu u dveří zapraskal:“Kdo je?““Já, Ingrid Greenhillová“zněla má odpověď, zabzučelo to, já vzala za kliku a vstoupila do tmavé chodby pod schody. James bydlel až úplně nahoře, slušná procházka, už na mě čekal a křenil se od ucha k uchu, byl to blonďák, na Ira dost neobvyklé, pihovatý v obličeji, což je pro Iry naopak velice typické, s nosem jako holka a trošku potměšilýma tmavomodrýma očima, pozval mě hned dál, asi se odněkud vrátil protože ještě nestačil odložit nedbale elegantně ošuntělou koženou bundu ani vyzout boty, navíc to dotvrdil slovy:“Máš štěstí že jsi přijela tak pozdě Ingrid, až do teďka jsem se coural venku.““A proč ses tam coural?“zajímalo mě, odložila jsem plášť i klobouk a rozepnula sako:“Snad nebereš hledání práce nějak moc vážně.“Zařehtal se.“Ne, to vážně ne“mávl rukou, také se odstrojil, pak odešel do kuchyně načež si počal kuchtit něco k jídlu aniž přestal konverzovat:“A proč jsi za mnou přijela? Ani jsi nezavolala, tak půl roku o tobě nic nevím.““Mám toho moc“odpověděla jsem, pozorujíce jeho neobratnost s níž se věnoval rozbalováním polotovarů z ledničky, on aniž se otočil hned pokračoval:“No a jak se má táta, pořád stejný zelený mozek?““Jasně“přikývla jsem:“Co jiného? Raději pojďme ale k věci. Potřebovala bych informaci.““A o kom, že ti to stálo za tu cestu až sem?“chtěl vědět, narval všecky ty hnusy ze supermarktu do mikrovlnky a pustil ji:“Stačilo by přece jenom zavolat, ne?““Ne“odmítla jsem, vyjmul z kredence flašku whiskey, nalil si a zakroužil nahnědlou tekutinou ve skleničce.“Tak koho potřebuješ?“zeptal se, upil, já odpověděla:“Milana Hraběte.“Zdvihl obočí, postavil sklenici na kuchyňskou linku.“Tak toho?“zavrtěl hlavou a upřel na mě ten svůj vychytralý pohled, kývla jsem:“Dostala jsem o něm ale hlášku že se rozhodl stát Ikarem a moc mu to nevyšlo. Nevíš o tom něco?““Ne“zamítl, vzal znova skleničku a dopil zbytek:“Od koho to máš?““Jeden chlap co o něm taky chtěl něco vědět mi to řekl“pravila jsem vyčkávavě, nezareagoval nijak vyhýbavě:“No tak se na to podíváme co je na tom pravdy. Víš o něm něco bližšího než jenom jak se jmenuje a že bydlí tady ve městě?““Ne“pousmála jsem se záměrně a udělala krok k němu:“Právě proto jsem přišla za tebou, znáš přece dost lidí kteří vidí a slyší víc než je pro ně zdrávo.““Pravda“uznal, nalil si znova:“Ale jedině když jim z toho něco kápne.“Sáhla jsem do kapsy, to se dalo čekat a ani mě to nepřekvapilo.“Dám ti za tu informaci dva tisíce“putovala bankovka z mojí kapsy na kuchyňskou desku, James na ni okamžitě upřel oči:“Pokud to nebude stačit přidám další dva. Co myslíš, půjde to?““To bych řekl!“plácl se vesele do stehna a mrknul na mě spiklenecky:“S tebou je vždycky radost obchodovat Ingrid, máš perfektní ponětí o tom jak se věci mají. Jasně že stačí dvojka, takhle přeplácet tu bandu ožralů nemůžu.“Smál se dál, přisunul mi láhev na dosah načež mě vyzval:“A napij se se mnou, nerad piju sám.““Tak dobře“povolila jsem mírně, taky si nalila sotva na dno a napila se, měl dobrý materiál, irskou whiskey, ta je druhá nejlepší po té anglické:“Ale chci to vědět co nejdříve, klient je trochu nervózní.““Tak pojď večer se mnou“nabídl vesele.“Pobavíme se, popijeme a bude to bezva.““A nebudu ti vadit při prohánění holek? Bude to vypadat že už někoho máš, a na tvoji sestru moc nevypadám“namítla jsem, on pokračoval ve smíchu:“Ingrid, Ingrid, tady všecko změnilo zatímco jsme se neviděli! Já už jsem zadanej a moc se mi to líbí.““Nepovídej, a kdo je ta šťastná?“tentokrát jsem překvapení nezastřela, James triumfoval:“Hned uvidíš.“Přiložil si významně prst ke rtům ve známé němé žádosti o úplné ticho, vyšel z kuchyně, překonal chodbu a vzal opatrně za kliku dveří do ložnice. Ta místnost byla vybavena docela obyčejně jak byste od ložnice asi čekali, uprostřed stála dřevěná dvojpostel s rozházenými pokrývkami pod nimiž se rýsovalo ležící tělo, zůstala jsem stát ve dveřích, James došel až k postranici, natáhl ruku a trochu tu změť peřin a polštářů rozhrnul, tělo se malinko pohnulo, nejdříve se objevila mocná hříva nepoddajných, ohnivě zrzavých vlasů a až potom drobný pihovatý obličejík s naprosto ukázkovým anglickým nosíkem, jenom ne tak výrazným jako mám já, jeho majitelka vypadala skutečně mladičce, ovšem k mému překvapení byla sotva o tři roky mladší než já, James se sklonila a políbil dívku na čelo, zakňourala, aniž otevřela oči se rozespale zeptala:“Proč mě budíš? Mám toho po té noční dost.““Máme hosta“oznámil jí tiše, ona se po něm ohnala naslepo rukou:“Tak ho pošli pryč, ať přijde až večer.““Jenže večer nebudu mít čas zase já“namítl jemně, v odpověď se dívka vztyčila tak prudce až její vlasy zavířily vzduchem, mhouřila oči do světla, velké tmavošedé oči z nichž zlostně zasršely blesky, určitě chtěla Jamesovi ostře vytknou to vyrušení, pak si však všimla mě ve dveřích a proto zaměřila svou příkrost na mě:“A kdo vy jste? Proč jste přišla?““To je moje stará kamarádka Ingrid, přijela se na mě jenom podívat jak se mi daří a tak“promluvil místo mě James a neuniklo mi jak okatě se vyhnul označení přítelkyně.“Nebuď na ni tak ošklivá, ona nevěděla že jsi měla v práci těžkou noc.“Cítila jsem z ní divokost, už podle její reakce a jiskření v očích, bylo to trochu zvláštní, jak říkám, James měl strach z dominantních žen, měl ji ale tolik rád že se překonal, hladil ji aby se trochu uklidnila, to funguje i na tu největší amazonku a v dívčině případě to zabralo taky, pousmála se, zívla čímž odhalila dvě řady drobných zoubků, neměla pusinku velkou ani malou, spíš tak něco mezi tím, jenom rty mi přišly maličko úzké, a opřela se hlavou o Jamesovo rameno, spala skoro nahá jen ve spodním prádle(přesněji, pouze v kalhotkách), proto si přitiskla přikrývku k hrudi, tím se ovšem před mým zrakem úplně neschovala, vypadala docela dobře, nebyla Češka, měla pevnou, zdravě rostlou drobnější postavu s tuhými ňadry a žensky rozšířenou pánví, žádná dlouhonožka, její pleť možná vypadala zdravě(a taky byla), ovšem na dotek si netykala s dívčí hebkostí, když mi dívka nabídla ruku a představila se jako Claire tak mi její stisk naznačil jaká síla se v ní skrývá, patřila k dcerám Zeleného ostrova stejně jako já k těm krále Richarda Lvího srdce, James si vybral dobře, Ir k Irovi jako vrána k vráně, dělala v jednom nočním klubu za barem a tak se poznali, nikdy jsem se nedozvěděla proč se vlastně do republiky přistěhovala, snad za prací, nevím, po tom představování a pár zdvořilostních frázích se nechala od Jamese ještě jednou políbit načež se opět oddala spánku, přiznávám, záviděla jsem jí ty její vlasy, ne, nebyly jako hedvábí, to určitě ne, spíše hrubé a bujné jako koňské žíně, jenže zároveň i tak silné a nezkrotné, nikdy se nelámaly a jejich odolnost si nezadala s lodním lanem, nemusela si s nimi dělat takové starosti jako já, James mi gestem naznačil abych šla ven načež mě následoval, usmíval se spokojeně, vzal mě lehce za rameno a tlumeně se zasmál:“Žárlí na tebe Ingrid, myslí si bůhvíco, a já se jí ani moc nedivím.““Zase taková krasavice snad nejsem“mírnila jsem jej skromně, avšak zároveň potěšeně, on mi však mínil lichotit:“Blázníš? Která by ti nezáviděla. Proč myslíš že ti dali jméno Ingrid.““Nic lepšího je nenapadlo“pokrčila jsem nevinně rameny, on vesele přikývl:“To tak. Ještě to sveď na nedostatek invence! Raději si vynes nahoru věci, nedopustím aby tě odírali nějací pitomí hoteliéři.““Díky Jamesi“zvážněla jsem, o tohle mi šlo, on učinil rozmáchlé gesto:“Ále, my ostrovani musíme držet při sobě, ty jsi Angličanka, já Ir, to není velkej rozdíl.“Tohle kdyby slyšel můj táta! Já jsem naštěstí tolerantní, proto jsem poslechla, zase slezla po schodech dolů, vylovila svůj kufřík z auta a rozbila tábor v Jamesově pokoji pro hosty/pracovně(podle toho, zda zrovna někoho hostil nebo ne), poskytl mi dokonce malou šatní skříň což se mi hodilo, svlékla jsem si sako, rozvěsila pár hadříků na ramínka, sedla si na postel a překontrolovala po zvyku svůj colt, byl samozřejmě v pořádku, proto putoval do kapsy saka, protáhla jsem se, povolila kravatu a rozepnula horní knoflík u košile. Prozatím všechno pěkně vycházelo.

*

James měl nepříjemný zlozvyk dávat průchod svým pudům minimálně jednou denně. Proslul tím, myslím že bychom se k sobě právě proto perfektně hodili, mě to vyhovuje, člověk pak má hned mnohem lepší náladu, ovšem existují lidé, kteří tuto jeho zálibu ve vlastní živočišnosti nesdílejí. Claire mezi ně určitě nepatřila, místy poměrně hlasitě dávala kolem šesté najevo že naopak by nepohrdla i větším přídělem důvěrnosti, Jamese vůbec nerušila má přítomnost ve vedlejším pokoji, znali jsme se dobře a já respektovala jeho potřeby, zvuky vášně ozývající se z ložnice mi nijak nevadily, nechávaly mě dokonce chladnou, sama jsem odpočívala se zavřenýma očima na válendě, sundala si i ponožky a holými chodidly vychutnávala teplo ze sálajícího radiátoru, znova jsem přemýšlela o tom bezejmeném muži s černým bavorákem, nešlo mi do hlavy proč mě vůbec varoval a kdo vlastně byl, podobal se Janovi, to určitě, ale ty oči... Měl v očích něco hrozně zvláštního co jsem neuměla pojmenovat, byly to úplně holčičí oči, to vím naprosto jistě, hypnoticky zaostřené na něco daleko za vámi, měl mocná ramena a postavu profesionálního zápasníka, ovšem právě ty oči způsobily že jsem z něj neměla strach, nepatřily chladnokrevnému parchantovi který vás sejme pro pár stovek, spíše někomu, kdo se dvakrát rozmyslí než zdvihne pěst, nemám ráda BMW proto jsem ho okamžitě při našem setkání odsoudila, jenže teprve nyní mi došlo, že jsem se možná hodně zmýlila. Vedle se sténání rychle vystupňovalo a nakonec jej uťal roztřesený, slastí zalykavý dvojvýkřik, nevěnovala jsem tomu valnou pozornost, zauvažovala a pak se odklidila tiše do koupelny, zhodnotila kriticky svou postavu v zrcadle(Opravdu mám tak pěkný zadek? Nezdá se mi.), pročesala si pečlivě vlasy, na hřebeni jich i pár zůstalo, škoda, vklouzla do sprchy a co nejrychleji se umyla, někde jsem četla že muži nejvíce myslí na sex během sprchování, tím pádem jsem jako oni, taky na něj během mytí myslím, když jsem si ještě musila vystačit sama tak jsem to dělala nejraději ve vaně, napustila jsem si ji až po okraj, přidala do ní pěny až se v té závěji jeden mohl ztratit, ponořila se do ní až po bradu, zavřela oči a pak... Asi nemusím vysvětlovat, horší byl ten trapas když mě přitom přistihl jednou táta, tenkrát úplně zrudl, nevěděl co říci a raději rychle zmizel, odhodlal se to komentovat až když mi dával večer dobrou noc, to mě pohladil, přitáhl mi peřinu až po ramena a zašeptal:“Teď jsi už velká holka Ingrid, ale příště se prosím raději zamykej když budeš chtít..., no ty víš co. Dobrou noc holčičko.“, tehdy jsem se jeho rozpakům chichotala, ale dneska spíš zatlačuju slzičku nostalgie, byla to krásná doba, pak když jsem přišla o panenství tak to už jaksi není ono, nejsem tak čistá jako dříve, ulpěla na mě špína jíž nelze smýt, dívka ztrácí s nevinností i kus své krásy, asi jsem bývala krásná, jenže teď ne, je zvláštní jak moc mám ráda sex a přitom bych jej raději nikdy nezažila, já vím, říkala jsem že odejít do hrobu jako stará panna se mi nechce, ovšem, být starou pannou nutně neznamená zahořknout vůči světu a být pouze závistivě skeptická ke štěstí druhých. Čert tě vem Ingrid Greenhillová! Oblékla jsem si křiklavou košili, vypasované tříčtvrťáky a před zrcadlem se malinko namalovala, jenom rtěnka, obtáhnout řasy a trošičku i oči, vypadají pak ještě větší a svůdnější, prozatím jsem se neobula a vychutnávala ten krásně ulehčující pocit když mi lehounká látka klouzala po osvěženém těle a mírně mě tím vzrušovala, nejsem taková nestyda a proto jsem si vzala spodní prádlo, přestože to trochu kazilo tu úžasnou volnost jež mě zachvátila, koberec hladil jako stébla trávy, měl totiž celkem vysoký vlas, šla jsem do kuchyně, prošmejdila spíž i ledničku, snědla něco chleba a tiše čekala až James s Claire budou spolu hotoví, přišli bok po boku, ona se k němu s mazlivých chichotáním tiskla, on ji důvěrně a něžně líbal na odhalená ramena a krk, natáhla si na sebe alespoň tenkou noční košili, ovšem přiznejme si to na rovinu, místy prosvítala a skoro nic nezakryla, neudělalo to však se mnou skoro nic, Claire byla poněkud hrubozrnná a vymykala se mému ideálu partnerky, její šedivé oči postrádaly něžnost a hloubku, pokožka hebkost, možná i zásluhou toho, že chloupky jež bývají u žen téměř vždy měkké měla ta divoká Irka tvrdé takřka jako muž, byť jinak drobné a pro zrzavou barvu takřka na její kůži nepostřehnutelné, pod látkou skoro nestoudně se rýsující moc pěkné poprsí bylo až nepřirozeně pevné a tuhé, přičemž výrazně špičaté obrysy velkých bradavek na mne mířily jako dva hrozící prsty, vyzývavé, dráždivé a přitom naprosto nepřístupné, možná právě tato odlišnost a neženskost Jamese tak zaujala, a pak ty vlasy, bože, ty vlasy! Nádherné, překrásné, naprosto nezkroceně dívce splývaly po ramenou do půli zad, ohnivé, plné světelných odlesků, jejich konečky se hrubě a neuspořádaně stáčely směrem dovnitř, po těch skvělých kadeřích jsem zatoužila, Monika měla taky krásné vlasy, po našem prvním milováním jsem jí je sama umyla a opatrně vysušila, ležela tehdy uvolněně na pohovce, nohy maličko pokrčené, nahotinká jako malíček, oddaně přivírala oči a zasněně se usmívala když mé ruce pracovaly nejprve s ručníkem a potom fénem, nakonec jsem ji políbila na obě ňadra a do té lákavé proláklinky mezi nimi, posléze na ramínka, krk a ústa, jemně se k ní přitiskla a toužebně se dotkla prsty jejího stehna, ještě naposledy jsme spolu zdolaly vysoké pohoří rozkoše, tentokrát jsem vedla já a dodneška cítím něžný, avšak zároveň naléhavý tlak Moničiných dlaní na svém zadečku, zaklonila hlavu a vydala dlouhý, hlasitý sten, přisála jsem se k její sladké pusince hladově jako upír a oběma rukama nás přikryla jejími vlasy, voněly po heřmánku jak používala ten můj šampón, hebké jako hedvábí, jenže i v té chvíli mnou projela vlna horkosti, ne sexuálního vzrušení, pouze touhy aby mi ten přenádherný rusý vodopád dopadl na nahé tělo, hladil mě a dřel směsicí jemné hrubosti úplně všude, svádět Claire by mě nenapadlo, nevzrušovala mě(i když by to určitě uměla) a navíc byla Jamesova, tomu bych nemohla konkurovat, minimálně v posteli disponuje výzbrojí se kterou se já mohu jen ztěží měřit, byl do půl těla, blonďaté chlupy na prsou se mu kroutily v houštině přesně uprostřed hrudníku, měl dobrou náladu a hned spustil:“Co blázníš Ingrid, necpi se tím vyschlým chlebem, nejsi slepice! Pojedeme s Claire do jejího podniku, mají tam perfektního kuchaře, uvaří ti co si řekneš. No ne, tobě to ale sluší! Pořád to táhneš s Michalem?“Kývla jsem s úsměvem, samou rozkoší z vlastní čistoty jsem se hravě zavrtěla, Jamese to nenechalo úplně chladným, dal mi mnohokrát najevo jak mě obdivuje a jak jsem podle něj krásná a úžasná, dávno před událostmi tohoto příběhu pro mě byl jedním z mnoha mužů ze kterých se velice snadno stávali moji milenci, málem k tomu došlo, vytáhl mě na jeden z těch svých tahů, flirtoval s každou sukní, nevázaně se bavil a já byla smutná, smutná protože mě přehlíží, jenže pak když jsme se vrátili k němu domů tak mě vzal ve tmě chodby za vchodovými dveřmi do náruče, přitiskl na oprýskanou zeď a políbil, nijak zvlášť obratně ale láskyplně a to se moc počítá, byla jsem připravená se mu odevzdat, s radostí připravená, cítila jsem na sobě jeho ruce jak mě jemně svírají v pase, zavřela jsem ve vzrušeném očekávání oči a čekala až mi vnikne pod košilku a dotkne se prsty mé vášnivě žhnoucí kůže, ale on najednou povolil a přestal se ke mně tisknout, podívala jsem se na něho nechápavě, on zavrtěl hlavou a tiše řekl:“Já nemůžu Ingrid, nemůžu to udělat, mám tě moc rád a možná tě i miluju, ale nechci aby to dopadlo jako vždycky.““Jak?“zajímalo mě, vzrušení sice malinko ustoupilo, ovšem já se nevzdávala, uchopila jeho ruku do své a pomalu jsem si s ní přejela od bříška až k hrudníku, hrozně mě to dráždilo a navíc jsem doufala že Jamese dotek mých ňader také, jenže ono nic, zatvářil se jenom trochu bezradně, vyprostil se z mého sevření, pohladil mě po vlasech načež odpověděl:“Pokaždé když se s někým vyspíš tak ho opustíš, pokaždé, pokaždé to nevyjde, a já nechci abys odešla, jsme přece přátelé tak jimi zůstaňme, nic se nepokazí a nikdo z nás nebude nešťastný“,snažil se seč mohl, ale já nebyla tehdy ještě tak tvrdá jako dneska a tak jsem se mu tam rozbrečela, střídavě jsem propadala hroznému ponížení a hořkosti a chvílemi se znova pokoušela jej dráždit, avšak James zůstal pevný, hrozně jsem chtěla aby mě políbil na ústa ještě jednou, jenže on mi vtiskl své rty na čelo, definitivní důkaz jeho rozhodnutí, celý zbytek večera se ode mne nehnul, chvíli jsme si povídali, chvíli se dívali na televizi, jeho ruka mi lehce spočívala kolem ramen ale to nic neznamenalo, něco ke mně cítil, jenže nakonec to přemohl, já taky musela, když jsem se pozdě v noci šla umýt tak šel do mého pokoje se mnou, zadržel mě a opatrně svlékl sám, košilku, proužkované kalhoty, podprsenku i kalhotky, jemně zašeptal:“Jsi ta nejkrásnější jakou jsem kdy viděl“, něžně mě zlíbal na krk i ramena, pak znova polibek na čelo a byl pryč, nechal mě zmatenou a nahou uprostřed tmavého pokoje, byla jsem tak omráčená že jsem si sedla na postel, zabalila se do peřiny a roztřásla se, nevím proč, nepřišly slzy ani pláč, jenom jsem zírala před sebe zmítaná zimnicí, pak mě nohy zanesly do koupelny, osprchovala jsem se, oblékla si noční košili, lehla si a skoro okamžitě usnula a spala dlouho do druhého dne, pak už nikdy mezi mnou a Jamesem k podobným důvěrnostem nedošlo, sem tam(vlastně pokaždé) mi řekl jak mi něco moc sluší, a když si byl jistý že ho neslyší žádná z jeho partií, tak mi šeptem vyznal obdiv nebo mě laškově plácl po zadečku, to byl jeho styl, na mé kývnutí zareagoval:“To se divím že tě neomrzel“, prohodil ke Claire:“Miláčku, běž se převlíct, hned jsem tam za tebou“, pak na mě mrkl a posadil se naproti.“Kam teda dneska všude půjdeme?“zeptala jsem se vyzývavě abych jej předběhla, zatvářil se důležitě:“Za městem je takový hezký lokál, chodí tam pár mojich kámošů co by mohli vědět něco užitečného, ale nejdříve zavezu Claire k ní do podniku a pobudeme tam alespoň chvíli. Sakra, já to s tím chlebem myslel vážně Ingrid!“S těmi slovy mi jemně vytrhl nedojedený krajíc z ruky a hodil ho do koše.“To je na krásu pitomče!“okřikla jsem Jamese s hraným rozhořčením, jeho starost mi jinak lichotila, on však tvrdě prohodil:“Ani nápad, opovaž se být ještě hezčí! To by pak s tebou nebylo k vydržení, barbíno jedna!“Rozesmála jsem se tomu, James taky, dobrá nálada mě zachvátila docela sama, přihladila jsem si košili a byla ráda, Claire nám do rozhovoru vtrhla až po drahné chvíli, očividně si na sobě dávala záležet, její oblečení pouze zvýraznilo tu typickou drobnost irských žen, navíc bylo zelené a červené, vlasy si nijak neupravovala, ani to beztak nešlo, stále vypadaly stejně nespoutaně a zdravě, skutečně byla hezká, hezoučká jako panenka na hraní, nijak dokonalá ani vlastně zrovna krásná, jenže i tak svým způsobem roztomilá a přitažlivá, kupodivu navzdory docela štědrému nalíčení se její obličej mnoho nezměnil, nebyla ten typ jako já, nestačilo maličko aby Claiřiny půvaby skutečně výrazně vynikly, její zemitost to nedovolila, stále měla drobet nesmiřitelné tmavošedé oči bojovné irské amazonky, pasoval by jí meč a zbroj, mohla by vést svůj národ opět do boje proti našemu útlaku a znova ho nechat rozsekat na kusy, divoká potvora, James do ní byl úplně blázen, to jsem poznala rychleji než okamžitě, hned vstal a zase se k ní lísal, úmyslně krátké tričko končilo takových pět centimetrů nad jejím pupíkem což mu velmi vyhovovalo, objal ji rukama kolem pasu, pomalu putoval dlaněmi vzhůru a zároveň políbil snad každou pihu na její tváři, nemám nejmenší pochyby, že kdybych tam nebyla znova by podlehli vzájemné vášni, jenže přes veškerou nezaujatost jsem jim při hrádkách vadila, proto se James spokojil pouze s důvěrnými dotyky a láskyplným šeptáním, políbil ji do vlasů a plácl po zadečku, hezky pevném a oblém, načež oznámil:“Tak bando, vyrážíme.“

*

Stačit Jamesovu zdivočelému escortu ve večerním provozu mi dalo dost zabrat. Ten bláznivý Ir řídil jako šílenec, stošedesát koní si s lehkou fordkou jenom pohrávalo zatímco můj datsun vážil o dobré tři, čtyři stovky kil víc, navíc nebyl stavěný na závodění, všichni se nám vyhýbali, strhávali volanty a troubili na bíločernou šmouhu jež zběsile uháněla ulicemi, následovaná mnohem větším červeným flekem, nebylo mi po chuti jet pořád na vytočenou dvojku, maximálně trojku, Jamesův escort nechával při každém rozjezdu na semaforech za sebou oblaka kouře od divoce se protáčejících předních kol, pokaždé poskočil vpřed a vyrazil jako Usain Bolt křížený s chrtem větřícím zajíce, šestnáctistovka vystoupala do otáček, pak štěkla když řidič meziplynem pomohl řazení, načež znova sprintovala k červenému poli, v zatáčkách to už bylo znatelně víc o hubu, přední pneumatiky se zakously do asfaltu, lehoučký zadek učinil pokus pozdravit první pouliční lampu hezky zblízka ovšem zkušené kontrování jej rychle umravnilo, pak pedál plynu do podlahy a rychle ven, žádná nedotáčivost, to mě nepomohla ani uzávěrka, pokaždé jsem musela brzdit a poslouchat kvílení trápených pneumatik, říznout zatáčku ostře v zadokolce je umění, bez ESP, protiprokluzu ani jiných hraček zvláště, tehdy jsem byla ráda že nemám turboverzi ale obyčejnou atmosféru, šestiválec řval, ječel a všemožně dával najevo jak je zlý a nabroušený, avšak na escorta neměl, ten mu po zvukové stránce stačil a po té výkonové ujížděl, rozdíl třiceti koní nehrál roli, mnohem více se projevila hmotnostní převaha která přebila i přední náhon, obdivovala jsem Jamese jakou má odvahu s tou plechovkou vyvádět, bez posilovačů, airbagů a protiblokovacích brzd, musel mít tvrdou práci, prát se s takovým zvířetem neurvalým, když konečně smykem zastavil před jedním z bohatě osvětlených zábavních podniků tak vystoupil úplně v pohodě, Claire kupodivu taktéž, vůbec se nebála, dokonce se té jízdě smála, zato já měla v krku příšerný knedlík a na jazyku mnoho šťavnatých nadávek na Jamesovu osobu, ale on se jen lehkovážně pousmál a šeptl:““No tak, nebuď tak nabroušená Ingrid, uvolni se a ukaž jaká jsi ve skutečnosti příjemná a milá.“Kruci, hned mi došla řeč, ovšem James ještě pokračoval:“Jenom se podívej, už máš ctitele“, ukázal ke vchodu, já vzhlédla a podivila se. Od zdi se oddělil mohutný stín, ve světle nedaleké pouliční lampy se zaleskly kudrnaté, kaštanově hnědé vlasy načež se do mě zabodla dvojice smaragdových, dívčích očí.“To jsem netušila, že se znova potkáme tak rychle“prohodila jsem, udělala krok směrem k němu, on nechával ruce v kapsách, ledabyle sestoupil ze schodů a zvláštně zkroutil rty:“To já zase ano. Co kdybys nás představil Jamesi?““Tak to je ten chlap co se chtěl něco dozvědět o tvém klientovi?“rozesmál se oslovený, objímal Claire kolem pasu, já kývla, nepouštěla oči z vysokého cizince, pořád měl své velké zrcadlovky v náprsní kapse, prohlížel si mě docela zaujatě, nevěděla jsem co si o něm myslet, James se konečně zmohl na představování:“Tak tvůj nový ctitel se jmenuje Frederik Simons, je jako ty Angličan, určitě si budete rozumět, narozdíl ode mě nebude mít s tou tvojí londýňáckou hatmatilkou problém, viď Fredie?““Jasně Jamesi“přikývl chlap, nabídl mi silnou ruku, nešlo jinak než přijmout, měl překvapivě jemnou dlaň a jeho stisk byl velmi ohleduplný, respektoval že jsem jenom křehká žena, ty ohledy sice samozřejmě nebyly nutné, nejsem ze skla, jenže i tak mě tím potěšil, udělala bych i pukrle, ovšem to už nás James hnal do toho pajzlu se slovy:“Tak honem, honem, takhle nasucho tady přece nebudeme stát“, Claire hned zaujala své místo za barovým pultem, usadili jsme se u jednoho ze zadních stolů kam není od vchodu hned vidět, před každým přistála sklenka na účet podniku a už se jelo, někdo otočil Volume sterea naplno takže nebylo slyšet vlastního slova, mladí si tam udělali něco jako diskotéku a svíjeli se na parketě až se mi tomu nechtělo věřit, Fred(tak jsem mu začala říkat) nad nimi krčil nos, ukázal se jako mistr neobvyklých výrazů tváře, patřil ještě mezi starší ročník než já, i ve slabém osvětlení jsem zblízka zahlédla několik vrásek, avšak vrásky mužům sluší, dodávají jim moudrosti a protřelosti, ale když otočil trochu hlavu a límec bundy mu sjel níž tak mě ohromila dlouhá, zubatá jizva jež se mu táhla od lalůčku levého ucha až snad po klíční kost, vymahačská profese je zjevně mnohem tvrdší než se zdá, zkusila jsem začít hovor:“Odkud se znáte s Jamesem Frede?“Podíval se na mě poněkud chladně, jenže jeho zájem divně rostl:“Dlužil někomu peníze.““Jó, dals mi přes hubu tenkrát fakt hodně“rozkřikl se vesele James, zhoupl se v židli a obrátil do sebe další whiskey, zatím se moc nenamazal, znal svou míru a přes ni nikdy nešel, ale k ní spěl opravdu rychle:“Cítil jsem držku snad týden, ale nakonec jsi ty prachy dostal, celejch padesát tisícovek. Jseš fakt dobrej chlap, drsnej, ale dobrej, to se musí nechat.“Alkoholem zkalené oku mu padlo na mě.“Ingrid, ty vůbec nic nepiješ!“napomenul, rozmáchle mi dolil z poloprázdné lahve:“Nebuď pořád taková slušňačka! Dej si, dneska to neřeš.““Hlavně nezapomeň na naši dohodu“upozornila jsem ho, on mávl rukou:“Ále, to zvládnu. Sakra Fredie, kde jsi sebral že ten chlap, ten Hrabě nebo jak se jmenuje, je mrtvej? To je můj kšeft vědět všecko!““Byl jsem k tomu blíže než je zdrávo“odpověděl Fred klidně, napil se, velmi přesně a jenom trochu, táhla z něj lacinná kolínská a snad i trochu pot(takhle v mých představách vždycky voněl James Dean), nevím jestli mě přitahoval, musel mít krásnou matku protože některé jeho rysy pocházely zcela jistě z její strany, byl to chlap, chlap, a takhle se s ním muselo jednat, v tom jak mluvil a jak se choval jsem cítila takovou tu hrubost filmových hrdinů, mám to tak ráda, měl nepopiratelné charisma, přihladil si neposlušnou kudrnu, já se zase chopila slova:“Jak to myslíte?““Tak jak to zní“vyhnul se odpovědi, evidentně nechtěl odpovědět a ani na tom moc nezáleželo, nechtělo se mi tomu věřit:“Stejně si to raději ověřím.““Jak chcete“nebránil mi v nejmenším, opřel se do opěradla a zapálil si cigaretu bez filtru:“Už podruhé vám říkám: děláte naprosto zbytečnou práci, ušetříte si hodně starostí když se na tu věc vykašlete.““Hele, hele, hele, ty Ingrid neznáš Fredie, ta se jenom tak nevzdá“rozkašlal se James, odhodil prázdnou sklenici na desku stolu a přihnul si přímo z láhve, zbylo v ní sotva na dně:“Proklepnem to a uvidíme, však to platí klient tak co?““Když chcete“pokrčil rameny Fred, opět se na mě podíval, přísahala bych že zálibně, u něj člověk nikdy nevěděl, načež prohodil:“Jenom mám strach, že tentokrát je to trochu nad vaše síly, slečno Ingrid.“Dal na „slečno Ingrid“zvláštní důraz, pak plynule přepnul do angličtiny, dost hrubého nářečí East Endu a Docks, úplně mi tím připomněl My Fair Lady(samozřejmě mu chyběl ten francouzský akcent):“Nevrtejte se v tom, dvěstěpadesát tisíc je jenom kapka v moři, Hrabě dlužil peníze i mafii, chtěl si založit vlastní firmičku a vydělávat mraky prachů, ale zkrachoval a nedokázal splatit svoje dluhy, proto utekl z Prahy a ukryl se tady v Brně u svojí nové přítelkyně, jenže já ho i tak našel, uhodil na něho, on to nevydržel a zabil se, tak to prostě je, už není a jeho dluhy chcíply s ním, ani jako živý neměl nic, prochlastal úplně všechno co ještě po tom krachu měl, ten byt je holej, jenom čtyři holé stěny, jestli chcete tak seškrábejte omítku ze zdí a zkuste ji prodat, nic jiného vám nezbývá. Radím vám, zůstaňte pár dní, užijte si to tady a pak jeďte domů.“Zapíchl cigáro do popelníku a napil se, nespouštěl ze mě číhavý pohled, vypadal jako odpočívající šelma, stále připravený skočit a zakousnout oběť, zelené oči se mu blýskaly až mě to trochu oslňovalo, byl chladný jenže když se ještě ošklivě pousmál tak mi došlo že určitě mluví pravdu, najali ho nějací hajzlové a on bez mrknutí přijal, měl ještě méně skrupulí než já, ale zároveň nepatřil k násilníkům, bezskrupulóznost projevoval právě nedostatkem jakýchkoli mravních zásad, v tom okamžiku jsem si živě vzpomněla na Kurosawova Ochránce, zarostlý a ošuntělý Toširó Mifune přichází do města aby vymlátil dvě bandy jakuzáků a chová se při tom jako ten nejhorší vyvrhel, mám ten film hrozně ráda, kdepak Leone a Clint Eastwood, nejdrsnější hrdina všech doby byl Sandžuró Třicetiletý z Morušového pole, a to byl tvrďák k pohledání, snad jenom Jack Carter se mu vyrovnal protože ho hrál Michael Caine s tím svým pohledem co by zmrazil i Tichý oceán, vpila jsem se do těch Fredových holčičích očí a našla zatraceně málo holčičího, žádná křehkost, něžnost nebo citlivost, naopak, určitě si hodně ženských v životě zaplatil, žádný romantik, kdo vyjde z East Endu tak nikdy nesluje přehnanou dobrosrdečností, měla bych být ráda za výchovu jež se mi dostala, připadalo mi, že by mu nevadilo kdybych se stala dalším zářezem na jeho pažbě, kupodivu se mi to nijak nepříčilo, jenže nebyl čas ani příležitost, částečně také protože do lokálu hlučně vpadla banda mladých výtržníků a během okamžiku si za doprovodu hrubého pokřikování a povyku rozebrala většinu holek v sále, zbyly vlastně jenom dvě, totiž já a Claire, ovšem i o nás byl zjevný zájem. Bohužel, zde se ukázaly mé půvaby jako přítěž, neboť zatímco o naši ztepilou zrzku projevoval zájem sám vůdce těch pitomců, frajírek s účesem kde bylo více tužidla než vlasů, za mnou byl se zlomyslným a krutým smíchem poslán vyjukaný studentík, sotva dvacet roků, urazilo mě to tak až jsem přijala jeho výzvu snad ještě předtím než ji vypustil z pusy, dost se vyděsil a couvl, hubený kluk s brýlemi na dálku v tak tuctovém oblečení až si vůbec nepamatuji jaké bylo, muzika byla hrozná, horší než Powerman 5000 a to je co říct, ti jsou totiž strašní, ve mně převládla exhibicionistka a už to jelo, najednou záviděli, ne, oni moje křivky okukovali už dříve, avšak teprve teď úplně nepokrytě, jejich obdiv mi nelichotil, naopak, stoupalo mé pobouření což jsem dávala najevo splynutím s rytmem a následně přeladěním na úplně jinou vlnu, reproduktory zahřměly:“Help! I need somebody! Help! I need someone! Help! When I was younger so much...“, rozeznělo se nespokojené bučení, Beatles se zjevně nechytili ale to mě přece nemohlo vadit, stala se z toho trochu manifestace let šedesátých, pak to někdo zase přepnul ale to nevadilo, sice to co začalo hrát byla ta děsná slaďárna z Titanicu, nechápu, že mladí neznají nic romantičtějšího, kašlu na Céline Dion (nebo jak se ta ženská jmenuje), vím o stovce mnohem lepších, ale poskytlo mi to další příležitost k provokaci, čapla jsem studentíka do náruče a hned se chopila vedení, umím tančit, hlavně waltz a valčík, ten zbytek je už sranda, tohle byl jenom takový šlapák jenže ten klučina, chudáček, byl úplně hotový, hotový z té hudby, baru, atmosféry, hotový ze mně, asi ještě nikdy předtím se k němu netiskla žena, cítila jsem jeho ostýchavé ruce skoro až na ramenou, proto jsem se k němu naklonila a šeptla:“No tak, dej mi ruce na zadek, nejsem sakra z cukru“, samozřejmě se k tomu neměl takže mi nezbylo než to udělat místo něj, nevzrušilo mě to, vůbec ne, s trochou nadsázky bych mohla být jeho matka, pamatuju si pár plesů po kterých následovalo milování, nejúžasnější byl hlavně ten na který jsem si půjčila nádherný model od Diora do háčka jako z padesátých let, bez ramínek a s nařaseným živůtkem, bílé, čistě bílé, zdobené modrými květy, připadala jsem si jako Audrey Hepburnová (kvůli ní bych se klidně stala chlapem nebo natvrdo lesbou, tak moc byla úžasná a sexy), alespoň jsem ze sebe mohla setřást tu špínu všedního dne a když bylo po všem, tak mě Michal zavezl domů tou svojí příšernou granadou, musím se tomu dneska smát, táta měl zrovna nějaké vyřizování takže přišel až ráno, ani jsem netušila jak snadno se dají ty šaty svléct, naši předci museli být pěkně nestoudní když tenhle typ šatů vymysleli, látka mě lehce pohladila načež jsem zůstala úplně nahá, natažená na posteli s jednou rukou za hlavou, krásný pocit který následoval nádherný, romantický sex, usnula jsem brzy, moc brzy ale na tom nezáleželo, Michal mě vzrušil, zkušeně, temně a pouze s náznakem úsměvu na tváři načež udělal co měl, něžně, jemně, pomalu, když pak bylo po všem tak si mě k sobě přitiskl a já samou spokojeností usnula, nechápu jaktože mi to tenkrát stačilo jenom jednou ale stačilo, úplně a dokonale, ráno jsem se probudila první a našla svoje šaty vzorně složené na zemi hned vedle Michalových svršků, rozesmálo mě to, tiše abych svého miláčka nevzbudila, mračil se i ze spánku, svěřoval se mi někdy se svými sny, když měl lepší náladu, samá deprese a noční můry, na jeho místě bych se bála zavřít oči, ovšem on to snášel, byl tak pořádný a systematický, úplný můj opak, vzpomněla jsem si na něj během toho tance, sama pro sebe si nahradila tu blbost ze sterea něčím od The Platters a když byl konec tak už hlavoun celé té mládežnické party netrpělivě přešlapoval tak metr ode mě, já si ho nevšímala, políbila svého studentíka na čelo, projela mu prsty vlasy a zašeptala do ucha:“A teď padej hochu, tady nemáš co dělat“, přikývl, byl tak stydlivý že nedokázal říct ani bú, tentokrát jsem se smála hlasitě a neodpustila si plácnout ho hravě po zadku, odsvištěl pak jako raketa, nagelovaný krasavec toho ihned využil, mávl na jednoho ze svých pochopů, ten vrazil do hrací mašiny nějaké cédéčko co vyndal z kapsy načež se bar rozehřměl něčím od Radiohead (myslím, nevyznám se ve všech těch kapelách co dneska hrajou, beztak znějí všecky stejně, tak co), mělo to být taneční a pomalé, jenže to nebylo ani jedno ani druhé, měl takovou sebejistotu že předpokládal můj okamžitý souhlas, vyzval mě proto pouze gestem ruky a slovy:“Teď jsem na řadě já, kočko“, čímž samozřejmě nevzbudil můj zájem, tím pádem jsem mu odpověděla:“Ani kdybys byl Gregory Peck frajere“,což jeho banda kvitovala bouřlivým smíchem ač naprosto nepochopila ke komu jsem vlastně jejich bosse přirovnala, on se samozřejmě uraženě ošklíbl, avšak odradit se mi ho nepodařilo, naopak mě trochu hrubě vzal za ruku, ale neznal mě, proto jej překvapila síla s níž jsem se mu vytrhla a skoro bez rozmachu mu vpálila facku až o krok ustoupil. Naštval se, zasyčel:“Ty (řekl něco tak sprostého až to musím zmírnit, kvůli slušnosti) couro!“,a chtěl mi to vrátit, blbec sprostý, na ženu se přece nesluší používat násilí, ovšem já se nenechala mlátit, zaťala pravou pěst u boku a jakmile se dostal na dosah už mu přiletěla rovnou do žaludku, zareagoval jak se dalo čekat, zlomil se v pase, nebyl nijak vysportovaný, tedy, nijak zvlášť, kňučel jako pes, k smíchu, takový tvrďák a málem brečí jako holka, hošánci oněměli, a nechali mě být, rozestoupili se načež já opět zaujala své místo u stolu, ta eskapáda mě rozcuchala, upravit vlasy zpátky do alespoň zdánlivě odpovídající podoby bez pomoci hřebenu mi dalo hodně práce a navíc přilákalo až okatě Fredovu pozornost, James totiž vstal, prodral se ke Claire čímž dal každému okatě najevo, že se nemá o nic pokoušet, mnou zpracovaný kluk se pomalu vzpamatoval, Fred zachytil jeho pomstychtivý pohled, já však také, jenže on reagoval rychleji, otočil se v židli načež ani nevím jak se mu za pasem zjevila černá pistole, to zabralo okamžitě, nikdo nechce koupit jednu do čela, proto nás hoši nechali a během chvíle se zbořili na šrot pomocí velkých dávek alkoholu, strašně se opili, znechutilo mě to, sama jsem si už moc nedala, ani Fred ne, jeho ostrý pohled se ani náznakem nekalil, to věčné upravování neposlušné kadeře z čela určitě dokázalo mnoho žen přivést k šílenství, ovšem mne ne, přišlo mi to leda mírně roztomilé, nemluvil, neřekl ani slovo, čím více se s ním moje oči setkávaly, tím více se mi nelíbil, opticky, ty rysy se vyšší moci nepovedly, jeho mohutnost mi samozřejmě imponovala, které ženě ne, ale všichni přece vědí, že hodně záleží na dojmu, na pochybném charismatu, a to on měl, takže v okamžiku kdy jsem ucítila Fredovu ruku kolem pasu tak se ve mně neprobudil jakýkoliv odpor, byl chladný, nijak moc jemný, jeho velká ruka kolem mého útlého pasu, to prostě jinak nešlo, ani jsem na něj nepohlédla:“Jdete na to rychle Frede“, on se nenechal zaskočit:“Proč ne? Máme tak málo času. Nemyslete si, že neznám vaši pověst, slečno Ingrid.““Nejsem děvka“prohodila jsem hodně tvrdě, takové přímé vyzvání nešlo jenom tak nechat ležet ladem, on opustil můj pas a vybral si místo něj mé stehno, konečně jsem na něj upřela pohled, uhnul očima stranou:“Nebo si to o mě snad myslíte? Nejdu s každým, milý Frede. To je pro tebe každá trochu samostatná ženská hned do větru?“To tykání přišlo samo, ucukl, skoro omluvně odpověděl:“Ne, to ne, já jenom myslel, že nebudete proti udělat si hezký večer.““Neměla bych“pokrčila jsem rameny:“Ale jsem zadaná, takže bohužel.““Škoda“povzdechl si, krátce se pousmál, už mnohem méně ošklivě, jenže jeho dravčí zuby dodávaly každému Fredovu úsměvu nádech nebezpečnosti:“Skutečně, závidím vašemu příteli protože jste velmi vyjímečná“, hrál to postaru, to na mě zabírá, ale když já nemohla jenom tak se mu dát, nebyl mi nepříjemný, spíše opačně, ovšem neuměl zahrát na tu správnou strunku, vzbudit vzrušení, okamžitou žádost, něco tělesného sice proběhlo, avšak nic víc, zvedla jsem se, pravila:“Zítra chci vidět tu Hrabětovu přítelkyni, promluvit si s ní trochu o jejím příteli, stav se tak v devět“, zašla k baru a odtrhla Jamese od Claire, ani jednomu se to nelíbilo, ale dohoda je dohoda, takže nakonec James přikývl, obrátil do sebe poslední skleničku a odevzdaně mě následoval ven, vzali jsme si moje auto protože v jeho stavu ho pustit za volant by byla sebevražda, nacpala jsem jej na místo spolujezdce, nastartovala a vydala se dál na naši obchůzku po barech.“Tak jak sis popovídala s Frediem?“naklonil se ke mně důvěrně James sotva můj datsun zajel za roh, noc byla krásná, obloha čisťounká, samé přátelsky mrkající hvězdy a měsíc skoro v úplňku, dovolila jsem sama sobě úsměv, kryl mě stín takže si toho nikdo nemohl všimnout, přístroje v palubní desce tlumeně svítily, vždycky je mám naplno ztlumené, James se chvílemi trochu kácel ale jinak se držel, určil mi směr, velmi přesně, zapnula jsem rádio s tou kazetou od Beatles, čas pak ubíhal rychleji, můj spolujezdec se sem tam zpěvem přidával k Paulu McCartneymu a Johnu Lennonovi, bylo to hrozně trapné, ovšem jinak zábavné, já si zase někdy zpívám ve sprše, žádná superstar, nemám dost velký hlasový rozsah, tak to prostě je, jenže v ten okamžik na tom nezáleželo, výklopná světla vrhala dva silné žluté kužely do ztemnělých brněnských ulic, šestiválec agresivně ponoukal k ještě důraznějšímu sešlápnutí pedálu plynu, tvrdý podvozek neodpustil žádný ze zpomalovacích prahů nebo patníků. Prostě běžná rutina.

*

Ráno mi dělalo docela slušný problém vstávat. Bože, ta hlava! Neměla bych vůbec pít. Přijeli jsme tak pozdě, že jsem neprojevila jedinou snahu se umít, lehla si jenom tak na nerozestlanou postel, rozepnula nedbale pár knoflíčků na košili navíc a usnula spánkem spravedlivých, ty dva tisíce vyletěly oknem, to už mi bylo docela jasné, jenže já je slíbila tak se nedalo nic dělat, naúčtuju to klientovi a hotovo, hodinky ukázaly něco před osmou když jsem konečně donutila nohy mě zase spolehlivě nést, takže jako vždycky, najíst, umýt, obléct, nevím proč ale oblek mi pokaždé srazí náladu o dost stupňů dolů, ovšem vzhled je vzhled, kravata trochu škrtila, červená, parádní sametová, jenom ta hlava, revolver putoval na obvyklé místo, pro jistotu, James s Claire ještě spali, zkontrolovala jsem je, i ve vyčerpaném spánku se k sobě tiskli, velmi láskyplnně, on ji objímal oběma rukama a ona se ze spaní usmívala, ta scéna se mě dotkla a já opět zatoužila po Michalově náruči, kruci, slabost je hrozná věc, jednou mě to zničí a zasloužím si to, ženská pitomá, sednula jsem si v kuchyni ke stolu a čekala až Fred zazvoní dole u dveří, déšť ostýchavě ťukal na okenní tabulky, další chladný, depresivně šedivý den, nad městem se vznášel těžký mračný baldachýn, zase ten smog, ale Praha není lepší, spíš mnohem horší, tak to prostě je, velká metropole se rovná velké znečištění, a to má Praha štěstí, že není jako Londýn plná cizinců, tak policie musí mít mnohdy tlumočníky aby se domluvila se všemi těmi Indy, Pakistánci, Číňany, Vietnamci, Poláky, Rusy a jinou sebrankou, jasně, jsem xenofóbní, taky byste byli kdyby vám z rodného města udělali ghetto plné zmetků kteří se ohánějí bouchačkami, na tátu si nikdy netroufli ale na mě jo, znásilnit by mě chtěli, jenže to by za mnou nesměla stát devatenáctsetjedenáctka strýčka George. Že jsem se vám o něm ještě nezmínila? Jo, to je možné, on totiž vlastně není můj opravdový strejda, sloužil nějakou dobu s tátou a dost se spolu spřátelili, měl syna, taky velkého fandu rychlých aut jako je James, nikdy jsem s ním nespala, byl spíš jako brácha, stejně starý, velký slušňák, studovaný doktor, trochu nudný ale jinak fajn, podobal se Michalovi, jenom mu chyběly ty stálé deprese a umělecký talent, rád o umění mluvil, přečetl toho spousty, zvával mě na pikniky kde jsme nemluvili o ničem jiném, nedávno se oženil, to na něj sedělo, vždy solidní a podle pravidel, dokonce si vzal Francouzku, znám ji, chodili spolu dlouho předtím, milá holka, stála by za to, hezká blondýnka, hodili se k sobě, on v rámci slušnosti stará škola s jaguarem XJ pro běžné dny, roadsterem Triumph na výkendy a skříní plnou obleků, ona obyčejně elegantní, sweater lady jako Lana Turnerová před válkou, mám ráda takové typy, žili si svým klidným životem na předměstí v útulném domku s malou zahrádkou, ideál rodinného života, zatímco já nemám na vdavky ani pomyšlení a plácám se ve špíně jako nějaká bakterie, já vím, někdo to dělat musí, ale zrovna já? Jsem dobrá, možná nejlepší, pokaždé dotáhnu zakázku do konce, i tehdy to bylo v plánu, Fred zazvonil přesně pět minut po deváté, vypadal úplně stejně jako večer, jenom si na sebe vzal bundu jako nepromokavý pytel a vybledlou kšiltovku, směšný ohoz, k tomu černému bavoráku nepasoval, sedla jsem si nespokojeně na sedadlo spolujezdce, kožené podotýkám, měl ho v plné palbě, 335d se šestistupňovým automatem, startoval tlačítkem, zatáhl za volič načež našlápl plyn, problikla kontrola trakce, velký točivý moment si s mokrým asfaltem mnoho nerozumí, zase měl pistoli, připadalo mi to podivné, snad nečekal problémy? Předně, byl docela hovorný:“Tak co, jak jste včera pořídila? Řekli vám Jamesovi přátelé co jste chtěla vědět? Potvrdili moji informaci?““Ne“zavrtěla jsem hlavou:“Zatím ne, potřebují trochu času, ale nepochybuji o tom, že potvrdí.““Ti ožralové toho moc vědět nebudou“pohrdlivě ohrnul ret, řízl zatáčku až muselo zasáhnout ESP, byl řidičským produktem doby, spoléhal na elektrohračky jako 99% řidičů, není to úplně špatně, ovšem v jeho oboru nepříliš prozíravé:“Nemají moje zdroje.““A ty jsou jaké?“zajímalo mě, on se k tomu opět postavil záporně:“Hlavně anonymní. Vy byste mi snad prozradila své známé?““Asi ne“uznala jsem, zástavba za předním sklem ubíhala podezřele pomalu, motor se očividně kolem patnácti set otáček nudil a převodovka škubala, Fred nechával na volantu pouze levou ruku zatímco ta pravá zase začínala být trochu moc důvěrná, pokoušel se docela okatě o sblížení:“Ale jsem rád, že jsem zaujal vaši pozornost. Pokud jsem byl včera příliš troufalý tak se vám omlouvám, nechtěl jsem vás nijak urazit, naopak.““Pak mi vaše vyznávání úcty přijde hodně netypické“nedalo mi nerýpnout si, jím to stejně nehnulo a o nějakém odrazení také nemohla být řeč, proto jsem jeho ruku odstrčila když mě začala příliš obtěžovat:“Jste si sebou sebou hodně jistý, nemám pravdu?““Mám k tomu své pádné důvody“pousmál se ošklivě, tím mě vydráždil:“To milý pan Hrabě jistě také, a kde teď je? Podává si ruku s Buddhou.““Chcete tím říci, že jsem snad domýšlivý?“neopouštěl Fred lehký tón, já ho osolila:“Jako každý muž, není to vaše chyba“, jeho úsměv se rozšířil:“Já věděl, že to řeknete. Jste feministka, víte to?““Vím“přikývla jsem:“Ale to mě snad nějak nesráží.““To vůbec ne“přispěchal okamžitě s odpovědí, věnoval mi víc pozornosti než hustému provozu což mě trochu znervóznilo, ovšem jemu to nepřišlo dokud na něj kdosi nezatroubil, to zašlápl instinktivně brzdy, ale pak si uvědomil svůj omyl a naopak přidal, to dvouturbodmychadlovému dieselu nedělalo problém, spíše přenos výkonu na vozovku kulhal, přestože jej filtrovala automatická převodovka a armáda elektroniky stejně zadní kola pod jeho náporem proklouzla, pro lehkou trojku nebylo zapotřebí takové síly, už kvůli astronomické ceně, navíc, kdo by s dieselem sportoval, já vím, diesely už dneska nejsou kouřící pomalí tahouni do taxíků, jenže benzín je benzín, skutečný řidič ocení jeho výhody mnohem více než obyčejný kupec proto chápu dnešní bláznění po nafťácích, ve spotřebě nemají konkurenci, ovšem v jiných parametrech zaostávají, ani turbodmychadla nedokáží zázraky, jasně, ten bavorák by si mého datsuna dal k snídani už kvůli vyššímu výkonu a bleskurychlé převodovce, ovšem stál taky patnáctkrát víc než můj sporťák z konce osmdesátých let, to je šílená cifra, musíte vydělávat těžké prachy abyste si ho mohli dovolit, nebo krást, já bych to nikdy nedala, to raději osmiválcový jaguar, Fred to ale očividně neřešil, nešetřil své předražené německé žihadlo, podvozek odskakoval, rázoval a duněl na každé spáře, byl tuhý jako prkno a s břitvově ostrou geometrií, úplně zbytečně, najeli jsme v centru na kočičí hlavy a museli poslouchat jak se celý interiér rozvrzal skoro jako v nějakém starém renaultu, rozesmála jsem se tomu, nešlo se udržet, a zeptala se do té symfonie skřípotu:“Proč jste si koupil tohle auto s dřevěným podvozkem? Neměli nic lepšího na skladě?““Předváděli mi ho na cestě, ne tankodromu“nenechal se zaskočit, vyhnul se na poslední chvíli hlubokému výtluku v němž se zákeřně skrýval kanál, automatické stěrače pracovaly nevyspytatelně, každou chvíli měnily interval setření, ovšem stále se řídily heslem:“Raději míň než vůbec“ takže stejně nebylo ven skoro vidět:“To víte, sportovnímu podvozku se musí něco obětovat.“K smíchu, je jednoduchou konstruktérskou poučkou:“Když to neumíš vyladit tak to dej co nejsportovnější/nejagresivnější a marketing se už o zbytek postará“, dneska už není ochota ani peníze něco zdlouhavě vyvíjet, stačí to ošidit a stejně to nikdo nepozná, tím pádem názory, že v osmdesátých letech vyrobili ta nejdokonalejší auta je v zásadě docela správný a pochopitelný, neboť v poslední době jdeme spíše cestou aby se vše přizpůsobovalo nám než abychom se přizpůsobovali my.“Jestli chcete vidět co to znamená opravdu sportovní podvozek tak vás svezu ve svém autě“nabídla jsem:“Sice nemá takový výkon ale nemusíte si po každém přejetí železničního přejezdu nechat udělat nové zuby. A nevrže.““Určitě není lepší než tohle“zatvářil se pyšně, nehraně pyšně což mě překvapilo, pohladil dlaněmi tlustý věnec volantu:“Neurazte se ale to vaše kupé je staré, a staré nemůže být lepší než nové.“Hloupé řeči, tím mě odradil definitivně a zabil i můj zájem o něj, pod vizáží frajera starého střihu se skrýval obyčejný, konvenční človíček jež měl štěstí, že dostal do vínku takovou vizáž. Jenom ty oči mi pořád neseděly. Dojeli jsme k domu Hrabětovi milenky, věžáku na rozlehlém sídlišti, měl tak patnáct pater, možná víc, tyčil se jako vysoká strážní věž s cimbuřím televizních a internetových přijímačů, vypadal opravený, balkóny nedávno natřené, praskliny zaspárované, okna čistá, dveře nezamčené, Fred zaparkoval podle mého neprozřetelně blízko vchodu, asi byl zvyklý se nijak neskrývat, pršelo silněji, padaly úplné provazy vody, na zemi stály v prohlubních asfaltu hluboké kaluže a podél patníků tekly potůčky špinavé vody, zahřmělo načež v dáli probliknulo krátké tykadlo blesku, další zahřmění zakrylo klapnutí a zavrzání vchodových dveří do věžáku, uvnitř panovalo husté šero a zápach nevyvětrané vlhkosti, Fred šeptl:“Je to páté patro napravo“ a já se tedy vydala první po schodišti vzhůru, šlo to ztuha, stupně mi pod mokrými podrážkami klouzaly, něco vody mi nateklo i do bot, studila příšerně, promáčela ponožky a skoro čvachtala při každém kroku, jinak jsem akorát setřepala pár kapek z klobouku a ramenou, ani jedno nepromoklo, ke dveřím jsme dospěli bok po boku, obyčejné, tmavě natřené dveře s kukátkem, zkušeně jsem čočku zakryla smeknutým kloboukem a Fred zazvonil, zprvu se nestalo nic, jenom nějaké kradmé kroky na koberci s krátkým vlasem, pak opět hrom načež se mužský hlas zeptal:“Kdo je to?““To jsem já, Fred“odpověděl Fred, hlavou mi bliklo okamžité podezření, jenže ruku mám mnohem pomalejší než myšlenky, proto než se stačil byť jediný můj prst dotknout coltu pod sakem, už jsem ucítila lehké zatlačení hlavně nebezpečně blízko mých ledvin.“Ani hnout, slečno Ingrid“nezměnil Fred tón hlasu ani o odstín, poslechla jsem, on kopl do dveří a ty se vzápětí prudce otevřely, v prvním okamžiku mě nenapadlo prohlížet si kdo je otevřel, protože už druhá pistole si mě vzala na mušku, tentokrát v úrovni hrudníku, velká a těžká pistole, okamžitě se mi v hlavě spojila s názvem, jež byl pod stejným modelem uveden v tátově sbírce: Mauser C96, takzvaná Červená 9.“Klid Hansi“pravil Fred, hlaveň mauserovky se totiž jenom třásla touhou provětrat mi plíce dávkou olova:“Zatím se nebude zabíjet, raději ji prohledej jestli nemá zbraň.“Neobratné ruce dělníka rychle rozvázaly uzel na mém baloňáku, rozepnuly sako a prohmataly celé tělo, od krku až ke kotníkům, samozřejmě narazily na mého intimního přítelíčka, vyprostily ho z jeho úkrytu načež mě Fred zatlačil za dveře a zavřel za sebou. V zámku cvakl klíč. Tak to jsem pěkně v háji.“Svlíknout!“poručil chlap co mě prohledával, konečně mi obezřetnost dovolila si jej prohlédnout, měl skutečně germánské rysy, vysoký, ramenatý, od pohledu sice přihlouplý, ovšem ve skutečnosti nebezpečně vychytralý, držel velkou mauserovku v podobně velké hnátě naprosto lehce jako lžičku, úderník napnutý, prstem lehce namačkával spoušť aby mu její odpor nezkazil ránu, zbytečně, z takové vzdálenosti by trefil i kdyby byl slepý, zřejmě zvyk, poslechla jsem, pomalu mi sjel z ramenou plášť i sako, to mu stačilo, učinil hlavní pistole krátké, výmluvné gesto:“Běž támhle.““Támhle“ znamenalo obývák, velký ale ledabyle zařízený i uklízený, jeho majitelka nepatřila zjevně mezi vzorné hospodyňky, ona už totiž nepatřila ani mezi živé, ležela na koberci v rohu přikrytá károvanou dekou, jedině mrtvolně bledá ruka a zkroucená noha prozrazovaly, že to není jenom hromada špinavého prádla, milosrdně maskovaná před znechuceným pohledem hostů, ale tělo, abyste si nemysleli, neudělalo se mi zle, ani mi jí nebylo líto nebo tak, v ten okamžik šlo o život mě, sedla jsem si opatrně do prosezeného koženkového křesla, chlap s mauserovkou naproti, měla nějak podezřele dlouhou hlaveň, a Fred zůstal stát zády ke dveřím do chodby.“Pěkná prskavka“prohodil zatímco si prohlížel můj colt, svou pistoli zastrčil zpátky za opasek, pak se podíval na mě s bleskem v oku:“Jestlipak byste ji použila, slečno Ingrid?“Neodpověděla jsem, proto pokračoval:“Asi jste překvapená, že se vaše pozice tak náhle změnila. To mohu komentovat pouze takto: tentokrát jste se měla držet zpátky.“Udělal krok blíže.“Kdo jste?“konečně mi splynulo ze rtů něco víc než mlčení, on pokrčil rameny a nahodil jeden ze svých podivných výrazů:“Jak jsem řekl, vybírám dluhy pro mafii. Nezmínil jsem se vám o tom? Ne, vlastně jsem řekl že jenom vybírám dluhy. Takže oprava: vybírám dluhy pro mafii.““A tenhle je váš pistolník, co?“kývla jsem opovržlivě na Hanse, vypadal naštvaně, jenže Fred mu položil ruku na rameno takže zase ochladl:“Nedrážděte ho slečno Ingrid, Hans by se vás velmi rád zbavil abychom měli o starost míň, ale bohužel, tak jednoduché vám to udělat nemůžeme.““Copak, máte se mnou soucit?“vracela se mi rozvaha, opřela jsem se pohodlně do opěradla, nebylo to poprvé co na mě někdo mířil, ovšem nyní nebylo kam utéct, ti dva nevypadali že bych na ně stačila, a než bych se zvedla tak mě Hans provrtá jako cedník. Blbý nápad.“Ne, věřte mi, ani jeden z nás není jemnocitný“ukázal Fred své dravčí zuby v nebezpečném pousmání, přeběhl mi mráz po zádech, i hrom venku nezněl najednou jako před chvílí:“Ale je tady někdo, kdo by si s vámi chtěl promluvit než nás opustíte, natrvalo samozřejmě.“Podíval se na hodinky:“Máme zhruba hodinu času. No, myslím, že špetka zábavy nám tu dlouhou chvíli ukrátí.“ Kruci, slovo zábava nikdy nemělo tak hořkou příchuť, na Fredův pokyn se Hans postavil, popadl mě silnou prackou za krk, nijak jemně takže mě skoro udusil, odvlekl do ložnice, hodil na rozházenou a dokonce krví trochu pocákanou postel, majitelku bytu zjevně zabili zde, krvavý flek na stěně a podlaze tomu odpovídal, a během okamžiku zkušeně přivázal moje ruce k postranicím že jsem jimi nemohla ani pohnout, nevzpouzela jsem se, v tom polobezvědomí způsobeném Hansovým chvatem to ani nešlo, zato Fred musel přemáhat můj odpor mnohem intenzivněji, okamžitě mi došlo o co mu jde, čeho nedosáhl slovy chtěl dosáhnout činem, sundal si kalhoty, odložil pistoli daleko z mého dosahu načež se slovy:“Udělala jste velkou chybu, že jste odmítla moji nabídku po dobrém“ se na mě vrhl, měl velkou sílu, popadl mě za nohy, vysvlékl, avšak prozatím nechtěl použít svou mužskou výbavu, vášnivě střídavě kousal a líbal, bolelo to, uznávám, zvláště na prsou, jenže přesto se mé tělo rozhodlo uvolnit hormony, vzrušila jsem se úplně proti své vůli, nešlo s tím bojovat, před očima se mi zatmělo, můj odpor se skoro zlomil, naposledy jsem se zazmítala a konec, už se skoro nemusel snažit a byla jsem jeho, políbil mě na ústa a já se ani nepokusila ho kousnout do jazyka, vzal mě za boky a prudce vniknul tam kam už mnoho mých milenců před ním, necítila jsem nic, ležela jsem ochromeně zatímco on si dělal co chtěl, snad jsem v tu chvíli usnula a všechny ty pocity ke mně docházely přes milosrdný filtr snění, vzpínal se nade mnou jako nějaká podoba Bakchuse při bájné orgii, příšerně se potil, řval, sténal a drásal v extázi má stehna do krve, já necítila nic, jenom tam bez odporu ležela a dívala se na tu scénu vlastního znesvědcení s nezaujatostí diváka, jež v hledišti ohromeně obdivuje Shakespearovu tragédii, Othela škrtícího Filoménu, Hamleta probodávajícího Claudia nebo Macbetha vraždícího Duncana, bez dechu, zaujatě zkoumajíc tváře herců a vážíc jejich výkony, netuším jestli i já dospěla až k orgasmu, necítila jsem to, jen přívaly Fredova semene jako mořský příboj, trvalo to snad hodiny, nekonečné představení, fascinující i děsivá scéna apokalypsy Ingrid Greenhillové, poběhlice, děvky, kurvy která nebránila do posledního dechu svou počestnost, z očí mi vyhrkly účastné slzy, ta ubožačka si podobný osud nezasloužila, že Michale, jistě Ingrid, autor hry nám určitě chtěl zprostředkovat jak byla ta žena zkažená, jak si sama sebe nevážila tak, až neměla síly hájit se proti takovému násilí, ona si vlastně přála aby ji někdo znásilnil a není tedy třeba ji litovat. NE! Konečně se Fred unavil, klesl na mě a skoro něžně jezdil svými rty po mé tváři, únava jej zbavila zběsilosti, jeho pot mě zmáčel a byl jako rozžhavený olej, teprve toto pálení mne opět přivedlo do reality a já znova začala vnímat naplno. No, nebylo o co stát. Páchlo mu z úst, asi si je ještě nevyčistil toho dne zuby, byl mi vrcholně odporný, ovšem na nějaké okolky už bylo pozdě, nezbývalo než přejít do útoku jestli jsem chtěla vyváznout a zbavit se ho. Objala jsem jej nohama a přimáčkla co nejvíc k sobě, opětovala jeho laskání a s hraným vzrušením zašeptala:“Rozvaž mi ruce Frede, prosím, rozvaž mi ruce!“, naléhavě jsem ho líbala a vrtěla se přesně tak aby se zase vzrušil, cítila jsem to, ještě jsem přitlačila:“Udělej mi to ještě! Ještě! Rozvaž mi ruce!“, on neodolal, hlupák, natáhl ruku a dvěma nedočkavými škubnutími mě osvobodil, bylo potřeba hrát chvíli svou roli, proto jsem ho objala a pokračovala v dráždění, chtělo se mi zvracet ale vydržela jsem, pomalu se mi podařilo dostat nohy k době, potom podsunout pod jeho nohy, sevřela jsem Freda v sobě aby mu to uniklo, a v okamžiku kdy se již hotovil k dalšímu výbuchu vášně, prudce jsem se zavlnila, pokrčila jedno z kolen a vrazila mu ho vší silou do rozkroku, zavyl naprosto nelidsky, svalil se ze mě a pak i z postele, řval, ječel a nadával naprosto neartikulovanou směsicí zvířecích zvuků, skočila jsem po jeho pistoli, černém lugeru, musel ztichnout než Hansovi dojde, že jeho kamarád už není na vrcholu blaha ale naopak se válí po zemi zkroucený do klubíčka s rukama na postižených partiích, neuvažovala jsem, škubla za kloubový mechanismus závěru, namířila a rychle stiskla spoušť. Třesklo to, mířidla mi na okamžik zakryl zdvihající se mechanismus, zpětný ráz mě nepřekvapil, podobal se mému coltu, měla jsem vztek, velký, nenávistný vztek plný ponížení, bolesti a pomstychtivosti, mířila jsem nízko, první kulka ho zasáhla do břicha, nářek se zlomil ve smrtelné chroptění, jenže to harpii v níž jsem se proměnila neuspokojilo, znova a znova můj prst tiskl spoušťový jazýček, parabella štěkala, prázdné nábojnice vyletovaly velkým obloukem a vypalovaly díry do povlečení na němž došlo k tomu hroznému aktu násilí, osm nábojů bylo pryč, ovšem já dál mačkala vyměklou spoušť, pak mi pistole vypadla z ruky, zhroutila jsem se na koberec a s hořkým pláčem na krajíčku omdlela.

*

Netuším jak dlouho jsem byla mimo ani co se se mnou dělo, ani na vteřinku jsem se neprobrala, žádné momentky, nic, jenom zmatené útržky snů a vzpomínek, náš byt v Anglii, maminka když jsem byla poprvé ve škole, procházka s tátou kolem Temže když mi byly čtyři, moje kancelář, dotek peřiny na holé kůži, Michalův polibek a ostýchavý pohled, tátova vůně, zdálo se mi že umírám a bylo mi docela lehce, nebála jsem se smrti, ne, mám toho hodně co opouštět ale i tak na mě strach neúčinkoval, poprvé jsem zabila člověka, svedla ho a pak zabila, co na tom, že on se mnou lepší plány neměl, na rukou jsem měla krev, krev svině, jenže tím se nestávala méně červenou, zneuctil mě, pane bože! První věcí co jsem ucítila byla vůně dámského budoáru, taková ta směs voňavek, pudru a šatů, myslela jsem, že ještě spím, otevřela jsem oči a zjistila, že skutečně v něčem podobném jsem, žena přede mnou v té místnosti zcela jistě dlouho přebývala, byl to prostorný a pohodlný pokoj staromódního stylu, vymalovaný veselými barvami, ozdobený obrázky koní a psů, nalevo naproti okna stál toaletní stolek obsypaný lahvičkami a roztodivnými flakóny, pak vysoká šatní skříň, menší prádelník na němž stálo akvárium s pestrobarevnými rybičkami, vzduchová pumpička tlumeně bublala, noční stolek a červená lampička, nad mou hlavou se klenula police s knihami pro teenagery a když jsem se posadila abych si pozorně prohlédla všechny jejich hřbety, tak mě do očí udeřil stojací obrázek nějakého starého, smutného muže jak se zářivě usmívá a drží v náruči holčičku tak deset, dvanáct roků, děvčátko od pohledu divoké, se dvěma cůpky dětsky blonďatých vlasů sahajícími až do pasu. Kde to sakra jsem? Klaply dveře, trhla jsem sebou a rychle uvažoval, co z předmětů po ruce by mi mohlo posloužit jako slušná zbraň, až na tu lampu nic nepřicházelo v úvahu, ovšem tyto úvahy zmrazil příchod dvou mužů, ten mladší a mnohem méně srdečný třímal krátkého waltera PPK v mírně významně pokrčené ruce, zatímco ten druhý se tvářil skoro vesele, kdyby se tedy až podezřele nepodobal onomu smutnému muži z fotografie.“Vítám vás opět mezi živé, slečno“oslovil mě perfektní angličtinou s lehkým francouzským přízvukem, hodilo se to k němu, měl na sobě černý žaket, vepředu rozepnutý a odhalující zářivě červenou saténovou vestu, levandulovou košili a černou kravatu, vlastnil tělnatou, ne obtloustlou, postavu střední výšky, oválný forsytheovský obličej a mohutný tmavý knír, usmál se na mě, překvapivě důvěrně a přátelsky, pokročil vpřed až k bočnici postele na níž jsem ležela a se směsicí dvornosti a ostýchavosti mi nabídl svou velkou dlaň v bílé, sametové rukavici, přijala jsem a učinila pokus se postavit, padla na mne divná slabost, kolena mi sama povolila a muž mě starostlivě zachytil, byl starý, určitě jako táta, spíš ještě starší, vrásčitý děda, na svůj věk měl slušnou páru, raději jsem neotálela s otázkami:“Kde to jsem? A kdo jste vy?““Tiše, tiše slečno, teď není čas na otázky“jemně mi skočil do řeči, gestem poslal ozbrojence ven a úslužně mi pokynul:“Prozatím vám stačí vědět, že jste v bezpečí a nikdo vám nechce ublížit.““Pistole vašeho společníka mi říká něco jiného“prohodila jsem podezíravě, on se hřejivě pousmál:“Slečno Ingrid, kdybych vás chtěl mrtvou tak bych ve vašem nynějším stavu vůbec nepotřeboval pistoli.“Měl pravdu, nohy ne a ne unést mou byť muší váhu, pohlédla jsem letmo do zrcadla a podivila se nejen svojí bledosti, ale též šatům do nichž mě někdo pečlivě převlékl, spodní prádlo jsem sice měla svoje, to poznám, ovšem vskutku viktoriánské jednodílné květované šaty kryjící ramena i dekolt se sukní skoro na zem k mému šatníku určitě nepatřily, poslušně jsem se nechala dílem odvést, dílem odnést chodbou zdobenou reprodukcemi a těžkým starým běhounem, muž s walterem nás s metrovým odstupem následoval, bedlivě sledoval každý můj krok, po širokém schodišti jsme sestoupili do přízemí a vstoupili do rozlehlé jídelny s typicky jídelním dlouhým stolem pro početnou společnost, avšak nyní na něm bylo prostřeno pouze pro tři.“Prosím, jste naším hostem“pokynul mi smutný stařec na židli do čela stolu ale posadil mě tam vlastně sám, naším hostem znamenalo, že jsme se u stolu nevyskytovali pouze já a ten starý muž, ale též vysoká, světlovlasá dívka ve slušivém jezdeckém oblečku, zcela evidentně dospělá verze děvčátka z fotky, velmi hezká a taktéž velmi srdečná, to mně nebylo zdaleka tak do zpěvu neboť k našemu ozbrojenci s pistolí se přidali další dva podobné postavy i zjevu, založili si ruce na prsa a vyčkávali rozkazy, určitě byli ozbrojeni, proto jsem myšlenky na útěk okamžitě zavrhla, ani by nemuseli běžet aby mě chytili, tak moc jsem byla slabá, raději jsem přijala to podivné pohostinství, ani jeden z mých stolovníku u jídla nepromluvil, jenom dívka si mě poočku sem tam měřila, nijak nedůvěřivě, naopak, ani stařík nejevil známky nervozity, jak taky ne když ho chránily nejméně tři hlavně, proto jsem protrhla ticho první:“Musím vás upozornit, že pokud mě tady budete držet, mým přátelům to přijde podezřelé a budou mě hledat.“Znova zasmání.“Ne slečno, nikdo vás nebude hledat“zavrtěl hlavou smutný muž aniž vzhlédl od talíře, jedl pečlivě a pomalu:“Nebudou mít důvod, koneckonců, já vás zde nevězním, můžete odejít kdykoliv budete chtít.““Skutečně?“nevěřila jsem svým uším, on přisvědčil:“Jistě, klidně běžte, ale nemyslím, že by vám to pomohlo.““Jak to myslíte?“napíchla jsem si na vidličku sousto a dala jej do úst, byla to nějaká zvěřina a chutnala božsky, on odpověděl obratem:“Předně, nemáte zpět peníze svého klienta. Nabízím vám je, nabízím vám dvěstěpadesát tisíc korun když zůstanete mým hostem řekněme týden. Co tomu říkáte? Není to fair?““Ani ne“odporovala jsem, odložila příbor a opřela se předloktími o stůl:“Vy mi dáte peníze jenom za mou společnost? To není zrovna dobrý obchod.““Pro vás možná ne, ovšem pro mne ano“mávl rukou, ani náznak rozmrzelosti, byl nezdravě trpělivý:“Je to jisté odškodnění za příkoří, jež jste musela snést od mých dvou nyní již propuštěných zaměstnanců.“Otřásla jsem se, překvapení mne dosud chránilo od myšlenek na tu hroznou věc co mi udělal Fred, zatočila se mi hlava a asi jsem ještě víc zbledla protože stařík ihned vyskočil a znepokojeně mě vzal za obě ruce.“Slečno!“zvýšil hlas aby zahnal mé mdloby což se mu podařilo, díval se mi skoro něžně do očí:“Už na to nemyslete, je to pryč a už se to nevrátí, nebojte se.“Projela mnou ledová jehla studu.“Promiňte že se vám tady tak sypu“zkoušela jsem hostitele konejšit, on však trval na svém:“Ne, je to má vina, měl jsem vás pozvat osobně a nenechávat to nepovolaným. Je mi skutečně líto, že jste musela zažít takové... takové ponížení a budu se ze všech sil snažit vám to vynahradit.““Výměnou?“nezbavila jsem se svého cynismu ani zatnutím zubů, jeho to nezastavilo ani náznakem:“Naprosto bezvýznamnou službičku, ale teď se nezabývejme záležitostmi obchodu. Rachel, odveď slečnu zpátky do jejího pokoje.“Dívka vstala, usmívala se až oslabila mé podezření, měla pěknou postavu, v upnutém úboru zvláště vynikla, smutný muž zadržel ozbrojence který se užuž chystal vydat za námi, poslal dceři vzdušný polibek načež nás nechal samy sobě. Ne, nepomyslela jsem na násilí, věděl to, věděl moc dobře jaká jsem, že bych nedokázala ublížit tak krásné dívce, navíc, asi mě něčím nafetovali nebo co, v té chvíli bych nepřeprala ani mouchu, zpátky v pokoji mi Rachel ukázala koupelnu, rafinovaně umístěnou za skrytými dveřmi ve zdi, malá místnůstka se sprchovým koutem, umyvadlem a toaletou, obložili ji oranžovými kachličkami přičemž jediné malé okénko vedlo směrem do pěkně udržované zahrady a polí takže nešlo určit kde jsem, stejně tak pohled z oken samotného pokoje nic nenapověděl, jenom dlouhá příjezdovka, pak asfaltka a lesy, rozlehlá stromořadí kam oko dohlédlo, neměla jsem jedinou šanci se odtamtud dostat, ztratila bych se a snadno by mě dostali, nezbývalo než čekat, číhat na vhodnou příležitost, zkusila jsem udičku:“Kde to jsme Rachel? Jsme ještě v Brně?“Nepřestávala se usmívat:“To vám nesmím říct, tatínek vám to řekne až bude čas.““A kdy to bude?“zajímalo mě, ona mi položila jemnou ručku na rameno:“Teď ne, zítra, odpočiňte si, umyjte se, vyspěte, zítra se všechno dozvíte.““Můžeš mi tykat Rachel“nabídla jsem, ona kývla:“To jsem ráda, máš hezké jméno Ingrid.““Táta moc koukal na Casablancu“odpověděla jsem, ovšem veselo mi nebylo, dělalo se mi zle z každé myšlenky na to co se stalo, dělá se mi i dnes když vám to vyprávím, byl to prostě strašný zážitek ale zabila bych ho asi znova, udělal mi tak hroznou věc, zkurvysyn odporný, člověk by to do něj neřekl, jenže já moc dobře věděla, že to musím překonat jestli se nechci zbláznit, počkala jsem až Rachel odešla a teprve potom dovolila svým slzám opět vytrysknout, neplakala jsem, jenom mi slzy samy stékaly po tvářích a odkapávaly na koberec, šla jsem tedy do koupelny, a myla si ruce pořád dokola, neustále na nich byla krev, pak jsem se svlékla, vlezla si pod sprchu a pustila na sebe naplno horkou vodu, jenže už nikdy nebudu čistá, od toho okamžiku jsem sprostá děvka, moje tělo se v té chvíli změnilo, ne, nepočala jsem sebou pohrdat, jenom mi už sex nepůsobí takovou radost, navždycky na mě ulpěl stín, avšak to je přece jedno, nějak jsem to nakonec překousla, našla si noční košili v prádelníku, lehla si do postele, zachumlala se do pokrývky a chvíli se přehazovala než na mě přišel spánek, milosrdný a uzdravující, hlavně pak bezesný.

*

Prospala jsem opravdu dlouhou dobu, usnula jsem ve čtyři odpoledne a probudila se v šest ráno, bylo ještě šero jenže to mi nevadilo, vadil a vlastně mě probudil dotek něčí ruky v mých vlasech, polekala jsem se, instinktivně sebou trhla a otevřela oči, smutný muž u mě klečel hladíc mě po vlasech, nyní se zatvářil podobně polekaně jako já sama, poté se omluvně pousmál:“Vy jste mě ale vylekala! Nemusíte se bát impotentního dědka, jsem úplně neškodný.“Ani se mi nezdálo, proto jsem se posadila a počastovala starce ostrým pohledem, překvapivě zrozpačitěl, vstal načež si počal roztěkaně otírat ruce do kalhot, nelíbila se mi jeho návštěva, proto mi nedalo ho nepočastovat i slovy:“Proč jste přišel? Co po mě vlastně chcete?“Odkašlal si.“Víte, je to poněkud choulostivé“počal točit a vyhýbat se, ucouvl, já setřásla pokrývku, a postavila se mu tváří v tvář, neubránil se obdivnému pohledu, byli jsme asi na stejné úrovni, nebyl vysoký, věk ho zatloukl do země, pokračoval ztuha a poněkud stydlivě:“Slečno Ingrid, je mi tak líto, že se naše cesty zkřížily zrovna takto. Už velice dlouho vás sleduji, od doby co jste s otcem přijela do republiky, celých těch dvacet let, mě před pětadvaceti lety zemřela žena, chudince Rachel nebyl ani rok, jenže ona se spíš podobá mně než jí, zato vy...“Potáhl si kalhoty, opět si odkašlal, sklopil oči:“Vy jste jí hrozně moc podobná, moji lidé vás vyfotografovali snad tisíckrát a nad každou tou fotkou jsem si připadal jako kdybych ji znova viděl...“Nemohl dál mluvit, otřel si oči, pak znova vzhlédl:“Nemohl jsem svým lidem říct proč vás tak naléhavě chci tady, u sebe, a oni si mé rozkazy vyložili po svém, jsem už starý a nemyslí mi to jako za mlada. Odpusťte prosím starému hlupákovi!“Byl to v jádru hrozně hodný člověk, jenže mafián a to člověka změní, musel nařizovat vraždy, vydírání, vybírání výpalného, mučení a bití, zase požádal:“Slečno, nežádám po vás nic než jeden týden, nezáleží mi na penězích, dám vám všechno, milion, dva, deset, všechno, za ten jeden týden, proč jenom musíte dělat tuhle zatracenou práci?““Jsem v ní dobrá“odpověděla jsem mu, on zavrtěl hlavou, otočil se a než vyšel ze dveří, pravil:“Počkám na vás v salónu, Frank vás tam zavede.“Moje včerejší šaty zmizely, nahradily je mnohem parádnější se široce nařasenou sukní, připadalo mi že smrdí formalínem, připadala jsem si pomalu jako vosková figurína, dědouš bláznivý, vidí ve mně mrtvou manželku a kvůli tomu mi Fred udělal co udělal! Rozesmála jsem se. To jsem v nějakém pitomém Kingově románu nebo co? Ty šaty mi přesně sedly, podezřele přesně, rozmarně jsem se poupravila, rozhodila vlasy po ramenou, obtáhla si rty rtěnkou co jsem našla na toaletním stolku a vykročila z pokoje, ozbrojenec na mne již čekal, tentokrát bez pistole v ruce, ukázal mi cestu, provedl mě skrz několik staromódně vybavených pokojů až do jakési parodie na obývák, zavalovaly jej různorodé trofeje a tretky z různých koutů světa, zvláštní místo pak zabírala velká obstarožní televize se zdobenou skříní, černobílá, skutečný sběratelský kus, pak kotoučová filmová promítací kamera na zvláštním pojízdném stolku a rolovací plátno ve stojanu na kolečkách, smutný muž seděl v tom skladišti úplně opuštěný, vrásčité ztělesnění ubohého stáří, ztrácel se v hlubokém křesle, málem nadskočil když jsem vešla, ihned nejistým krokem ke mně přikročil, dvorně mi určil místo naproti sobě a tvářil se až roztomile zmateně, neodtrhával ode mě oči, lichotilo i uráželo mě to, zase bylo mým úkolem začít konverzaci:“Tak jaké obchodní záležitosti se mnou chcete probrat?“, přišlo mi, že je vděčný za změnu tématu, asi jej ta vlastní nejistota znepokojovala, protože spustil:“Samozřejmě, musíme to vyřídit co nejdříve aby nám to nekazilo pěkné chvíle.“Dal si nohu přes nohu.“Ty šaty vám sluší slečno.““To ano, sama bych si takové ráda pořídila, jenže přijdou na obrovské peníze.“Pousmál se:“Maličkost, můžete si je nechat, já je stejně neunosím.“Zasmáli jsme se, ovšem potom se konečně chopil tématu, vážně, i když stále lehce:“Je skutečně velká škoda, že jste se do celé téhle záležitosti namočila slečno, dáváte mi ve své podstatě pouze dvě možnosti jak to zakončit, a zabít vás nechci, proto mi nezbývá než vás získat na svou stranu. Jediné co po vás chci je, abyste zapomněla na případ Hrabě.““Zapomněla?“pozdvihla jsem obočí, on přisvědčil:“Ano, zapomněla, já vím, nebude to jednoduché, zemřelo několik lidí a vy sama jste k mé lítosti získala velmi ošklivou zkušenost, jenže věřte mi, nemá smysl dál se v tom vrtat, všichni aktéři této nešťastné transakce jsou už po smrti a nikomu by neprospělo dál otevírat zavřené rány.“Sáhl pod opěradlo křesla načež vydoloval na světlo boží malý kožený kufřík který si položil na kolena:“Pět set tisíc korun, půlka pro vašeho klienta, půlka pro vás, cena za vaše mlčení. Přátelské řešení, nemyslíte?““Není to málo“připustila jsem:“Ale chci vědět celou pravdu. O co vlastně vůbec v celé té věci šlo? Zabili vaši lidé Hraběte?““Ne, ten vyskočil z okna sám, neměli jsme s tím přímo nic společného“zavrtěl hlavou smutný stařec a zamnul si knír, věřila jsem mu, neměl důvod mi lhát:“Nedokázal splatit svůj dluh a moji lidé dokázali být velmi přesvědčiví, víte, půjčil si sice přes milion, ale o ty peníze mi nešlo, můžu je vydělat zpět za jeden den, jde o princip, mé povolání je založeno na důvěře a dodržování smluv, a pokud toho někdo nedbá tak je mou povinností mu to připomenout. Hrabětovu milenku bylo potřeba odstranit aby nás neprozradila, toho se bohužel nešlo vyvarovat, naše organizace je totiž skrytá a taková musí i zůstat abychom přežili, o tu druhou ženu se postaral náš ruský kontakt takže mluvit nebude, tím pádem jste jediná, kdo ví že tato naše akce proběhla.“Takže se stalo přesně to, co jsem předpokládala, Romana je buď mrtvá nebo ošklivě zřízená což v její profesi vyjde nastejno. Kruci, bylo mi z toho nanic.“A proč vlastně Hrabě chtěl všechny ty peníze?“ptala jsem se znova:“Proč si napůjčoval co nemohl vrátit?““Myslel si, že může“objasnil smutný stařec, natáhl se ke stolku s promítačkou, otevřel zásuvku v něm a připálil si tlustý doutník:“On byl podnikatel, tedy, myslel si, že je podnikatel, ve skutečnosti to byl docela obyčejný podvodník, nikterak důmyslný, spojil se s jedním malým kšeftařem, Janem Grüngruberem z Prahy, a chtěli spolu rozjet nějaké pašování nebo tak něco, půjčil si i od jiných, ale jim se už dostalo peněžní satisfakce, v rámci zachování našeho utajení, jenže vyskytl se tady malý, maličký problém, o něm však později. Vy toho Grüngrubera znáte, že slečno?““Nijak velká ryba“přikývla jsem:“Už měl problémy s Rusy a navezl mě do kšeftu který nevyšel. Takže on se nejdříve spřáhl s Hrabětem a pak ho zradil a dohodil mi toho podnikatýlka abych pro něj získala od Hraběte zpět jeho peníze? Ale proč? To Grüngruber věděl, že ten obchod nevyjde?““Podrazil Hraběte a část peněz mu ukradl“odpověděl mi stařec, kouření mu moc nešlo, proto doutník odložil do popelníku:“Je to krysa jak se kdysi říkalo, dvojnásobný podvodník, jenže tentokrát se přepočítal a zapletl se do hry mnohem větší než dokáže pochopit.““Chcete se ho snad zbavit?“zatrnulo mi, on to postřehl, rychle vstal a opět učinil to zvláštní gesto náklonosti, totiž mě vzal opatrně za ruce:“Ale co vás nemá, nejsem netvor, neví o nás, Hrabě naštěstí dodržel alespoň toto a neřekl Grüngruberovi odkud má ten milion takže nemá o jeho napojení na nás ani tušení. Je to má prosba, vás zná a pokud vím, máte na něj určitý vliv. Potřebuji vaši pomoc, odklidíme jej aby už nedělal problémy, podplatím ho, s dostatečně velkou částkou jej budeme mít už navždy z krku a nebude potřeba použít násilí. Co myslíte, není to rozumné?““To já nevím“řekla jsem popravdě a podívala se kradmo ke dveřím, ten chlap tam stál pořád, připravený na všechno. Co jsem měla dělat?“Jan je velká svině a těžko říct, jestli mu jakákoliv částka zavře pusu, ale jinak je to rozhodně lepší než abyste mě zapletli do vraždy.“Byla to sebeobrana, klid holka.“Samozřejmě, samozřejmě“zamával netrpělivě stařec rukou, ovšem mé ruce ze svých stále nepouštěl:“Nikdy bych vám nic podobného neudělal, slečno. Dočkejte času, mí lidé se o všechno postarají, prozatím ještě není ten pravý čas se na cokoliv chystat, nejprve musíme zaretušovat ten poprask co vznikl ohledně vašeho přijetí mého pohostinství a teprve poté se spolu domluvíme jak provedeme tu záležitost s Grüngruberem. Nedělejte si starosti, vše bude v pořádku.“Neupokojil mne ani náhodou:“A co policie? To míníte všechny uplatit? Vražda vám jen tak neprojde.““Milá slečno, úřady jsou v této zemi velice nakloněné rozumné dohodě jež já vždy nabízím“usmál se přátelsky smutný stařec:“Ne, policie nebude obtěžovat ani mne, ani vás, dostali totiž už svého vraha, dokonce dva vrahy, oba již příhodně neutralizované.““Otřásla jsem se:“Vy jste nechal i Hanse... zabít?““Tak bych to nenazval“nahodil opět starostlivý tón hlasu, přidřepl a pohladil mě opatrně po tváři rukou v bílé rukavičce:“Nedělejte si starosti slečno, už vám nic nehrozí, jste v bezpečí, nikdo vám neublíží.“Brr, znova mi bylo na zvracení a zbledla jsem jako stěna. Kam jsem se to dostala? To se celý svět zbláznil? Spadla jsem do spárů nějakého maniaka co si ze mě udělal panenku na hraní! Podívala jsem se tomu smutnému dědulovi do očí. Ne, od něj mi opravdu nic nehrozí, máš štěstí Ingrid, že jsi tak hezká, už pokolikáté, jenže teď ti to zachránilo život. Kruci! Musím vydržet.“Směl bych... směl bych vás políbit?“zaprosil stydlivě, asi si sám připadal jako blázen, vůbec se mu nedivím, jenže mi ho přišlo trochu líto, jenom trošičku, proto jsem beze slova přikývla a snesla dotek stařeckých rtů na čele, už byl vážně příliš starý pro nějakou vilnost a perverzita mu byla cizí, tím pádem mi to ani moc nevadilo, pak se znova široce rozzářil, vztyčil se a pravil:“No, když máme všechno tak zdárně vyřízeno, jistě nepohrdnete snídaní. Franku! Zaveď slečnu do jídelny, jistě je po všem tou odpočinku hladová.“

*

Víte, asi nestojí za řec zmiňovat všechny podrobnosti mého podivného pobytu v tom doupěti mafie, hlavně protože jsem se za celou tu dobu nedozvěděla o nic víc než ty první dva dny. Ne, nemůžu si stěžovat na vůbec nic, zacházeli se mnou velmi ohleduplnně, tedy, když pominu tu spoustu zbraní jež mě pokaždé obklopovala, chodil se mnou pokaždé alespoň jeden osobní strážce a já se raději o nic nepokoušela, pouštěli mě i ven, pozemky byly sice rozlehlé, ovšem ohrazené elektrickým plotem, měli tam stáje a dost koní takže jsem to mohla poznat na vlastní kůži, spřátelily jsme se s Rachel, svým způsobem, byla opravdu jako její otec, sice milá ale neochvějně pevná, nedokázala jsem z ní vyrazit nic navíc, málokdy svlékala svůj přiléhavý jezdecký obleček, taky protože skoro pořád jezdila, neznepokojovaly ji strážní věže s kulomety řízenými kamerovým systémem, určitě si zvykla na otcovo povolání, nikdy o něm nemluvila, naopak se ochotně dělila o poznatky z módního světa i showbyznysu, na tom není nic divného, kdyby se nejednalo o poznatky padesát let staré, smutný vlastník sídla i jeho dcera totiž až fanaticky holdovali minulosti, zkoušela jsem zjistit odkud pocházejí, vypadali jako Angličané nebo Američané ale nevím dodneška jistě jestli byli jedno nebo druhé, řeč a přízvuk o tom svědčily, oba hovořili anglicky a jejich podřízení také, plynně a velmi učeně, angličtinou starou přes čtyřicet let a s mnoha opisnými tvary, byli jako nějaké historické bratrstvo, oblečení, vybavení, zbraně, úplně všechno odpovídalo, každý můj den začínal stejně, probudila jsem se, na skříni našla pověšené šaty, pokaždé jiné a velmi vkusné, nepoznám jaký je měl na triku návrhář ale materiál byl velice kvalitní a sešitý ručně, došlo mi záhy proč si mě můj hostitel takhle strojí a hrála jeho hru, raději, naštvat ho by mi jistě přineslo sice starosvětskou, zato tím neméně výraznou připomínku, že jsem plně v jeho moci, jistě, byl ke mně pozorný, zdvořilý, přátelský a důvěrný, avšak stále mi skoro citelně tlačila do zad hlaveň pistole, ten maličký walter co nosil Frank sice vypadal směšně, jenže měl ráži 9 mm, a to už moc směšné není, nasypal by to do mě bez milosti, nejsem neprůstřelná takže nezbývalo moc možností, nechystala jsem se utéct, sice mě vzali hned třetí den mého pobytu do divadla, zavázali mi oči, naložili do auta a jezdili tak dlouho až jsem ztratila představu o vlastní poloze, ani nevím jakým autem jsme jeli, znělo hluboce a vonělo patinovanou kůží, maserati, jaguar, bentley, nevím, nemám tušení, hráli Čekání na Godota, anglicky takže zase nic, i program divadla byl anglicky, lidé kolem nás mluvili anglicky, jenže bylo nemožné abychom byli někde v Británii, ale pořád se mnou všude chodili dva chlapi s rukou na pistoli, zpátky to proběhlo stejně, úplně mě to vyčerpalo takže jsem po návratu skoro okamžitě usnula, je možné, že mě nafetovali léky, to nepopírám, ovšem opravdu mi nezkřivili ani vlásek na hlavě, ten smutný stařík mě opravdu za ta léta sledování dobře znal a překvapivě mi věřil, šikovně využíval mých slabostí aby mě udržel pod kontrolou, byl skutečný mistr manipulace, sice podivín, ale jinak perfektně znalý pravidel hry, pochopila jsem v hrubých obrysech jak je jeho organizace rozsáhlá, zahrnovala stovky lidí, i velmi vysoce postavených, vyrazilo mi to dech, neznám jediné jméno ovšem snad byl do ní zapojen dokonce též předseda tehdejší vlády, muselo dát ohromnou práci udržet ten kolos v chodu, už nikdy nebudu klidně spát, velice se zajímal o mého tátu a obdivoval se mu, sám prý sloužil v armádě, neřekl ve které ani kdy, a proto mi říkal jak si táty váží, přišlo mi to divné, seděla jsem raději tiše a poslouchala jeho promluvu, rád dlouho mluvil, pak zavolal Franka, nechal zasadit do promítačky kotouč, rozvinout plátno a pustit film, málokterý z těch co jsme viděli byl barevný, dědula říkal, že s barvou se vytrácí umění, chápu to, tenhle názor je docela rozšířený mezi starší generací, sama nejsem tak vyhraněná, úplně jsem v tom shonu zážitků a myšlenek zapomněla na Freda i to co mi udělal, ta věc ze mě spadla, zato myšlenka na ty prachy... Jo, jsem úplatná mrcha, uznávám, jenže zapomenout na dvě vraždy? Ne, to není jednoduché, jasně, Hrabě se zabil, tam není co řešit, zatlačili na něj a on to nevydržel, jenže ta jeho přítelkyně? Kdo byla? Co chtěla od života? Nedávalo mi to spát. Není jednoduché uvažovat jako zločinec, zvláště pokud na to nemáte žaludek. Jenže, co bych dokázala kdybych nemlčela? Peníze si můžu nechat, ovšem, mému hostiteli jistě bude milejší vlastní živobytí než vzpomínka na dávno mrtvou manželku. Bože, to je ujeté! Nemohla jsem mu nevyhovět, koneckonců, všichni jsou už mrtví a nikomu bych už stejně nemohla pomoci. Ty peníze jsou lákavé. Přijala jsem. A vy snad ne? Když přišel den předání, byla sobota, pršelo tak silně jakoby si nebe chtělo vynahradit celý týden sluníčka a teplého počasí. Místo šatů mě čekal můj oblek, perfektně nažehlený, košile, kravata, klobouk, střevíce, všechno jak jsem to měla (či vlastně neměla) na sobě ve chvíli kdy mě unesli, za dveřmi už čekal můj tělesný strážce jako obvykle, stařík stál v rozlehlém vstupu ustrojený do vycházkového obleku a těžkého tvídového převlečníku, v jedné ruce třímal hůlku a druhou přidržoval můj světlý baloňák, usmál se sotva jsem vešla, od stěn se odlepili další dva pistolníci, převzali ze šéfových rukou ten kus oděvu a oblékli mě do něj, pak roztáhli dva rozměrné deštníky, otevřeli dvoukřídlé vstupní veřeje načež jsme vykročili do průtrže mračen. Prostranství mezi garáží a domem nechal architekt kdysi dávno vysypat bílou kamennou drtí, bylo velké skoro jako fotbalové hřiště, ohromný rolse-royce s dvoubarevnou, hnědozlatou karoserií parkoval hned pod schody zakrytovanými antickou kamennou stříškou podepřenou dórským sloupovím, řidič v uniformě úslužně otevřel protisměrná dvířka, posadili mě úplně dozadu a opět mi zavázali oči černým šátkem, podle otřesů se strážci rozesadili na sklápěcí sedátka a jeden i dopředu, vedle mě se posadil sám hostitel, už jsem poznala jeho kolínskou, fascinovalo mě jak je málo dotěrný a přesto důvěrný, neosahával mě, takhle bych to nenazývala, položil mi ruku v rukavici na stehno, nevzpírala jsem se, poklepával špicí hole o podlahu, pomalu, nenervózně, muž za volantem si dával záležet aby nás nijak nevytřásal, akceleroval pozvolna, zatáčel jemně, pouze přibržďoval a využíval všech výhod motorové brzdy, to auto vonělo jinak to před ním, se ztrátou zraku se mi zostřily ostatní smysly, sluch, čich i hmat, s tím sluchem to tak horké nebylo, klimatizace udržovala v interiéru příjemné klima, nehučela, žádný průvan, u rollse-royce věděli co dělají, pod podrážkami jsem měla superkvalitní peršan, moje sedinka a záda laskalo bohatě vypolštářované sedadlo s opěrkami jako skutečné staroanglické křeslo, jsou to prostě nejlepší auta na světě, i hluk motoru ke mně zaléhal skutečně tlumeně, ještě to byl ten skvělý starý osmiválec a ne ta hromada německé strojařiny jako v novém fanthomu nebo ghostu, automatické převodovka střídala jenom čtyři stupně a díky ohromnému prokluzu v měniči opravdu sametově, netuším jak dlouho jsme jeli, nepočítala jsem vteřiny ani minuty, ale určitě to bylo dlouho, kolem nás se nejprve míhala ve vysoké rychlosti auta a sama rychlost také nekolísala, takže asi dálnice, potom zpomalení a další konstanty, přísahám, že jsem zaslechla cvaknutí tempomatu, u starých aut od něj vedlo lanko ke škrtící klapce, žádné váhání, žádné zastavení, stálá jízda, ruka na mém stehně se lehounce zatínala a putovala sem tam, pořád si nechával ty své rukavice, vrtěl se a pořád zůstával v těsném kontaktu se mnou, říkám čestně, nevadilo mi to, vůbec, jeho zájem byl platonický a málo tělesný, myslím, že by se se mnou nevyspal ani kdyby mohl, dospěl do věku kdy bilancoval svůj život, chtěl houpat vnoučata na kolenou, pokuřovat ty svoje doutníky a odpočívat, místo toho se věnoval svému impériu bez známek únavy, zrovna se chystal uzavřít další obchod v němž jsem hrála velkou roli, déšť bubnoval na střechu nějak hlasitě a stěrače byly to nejslyšitelnější, stařičké stírací lišty na jednoduchých ramíncích tomu nijak nepřidávaly, přes šátek mi přešla řada stínů, snad domy, pak houstly a houstly, stoprocentně domy, město, někdo zatroubil, karoserie se zhoupla kvůli zadní tuhé nápravě a hydraulickému odpružení od Citroënu, akcelerace, zastavení, klikání přerušovače blikačů, měkký rozjezd, zatočení doprava, jemné zrychlení, další obrátka, poskočení přes příčné nerovnosti načež vůz za doprovodu mírného hydrodynamického rázu úplně zastavil.“Jsme na místě slečno“pravil stařec, pomalu mi sejmul šátek a já zamrkala, po obou stranách stály vysoké, holé betonové zdi nějakého dávno uzavřeného továrního komplexu, na zemi se válelo staré železo a poházené kontejnery plné šrotu, rollska už nemohla dál aniž by narazila do toho nejbližšího z nich, úplně přehradil uličku v níž jsme stáli, tedy, cestu pro auto, pěší by se protáhl, strážci vystoupili a roztáhli opět deštníky, můj hostitel pokynul, já vystoupila, on za mnou.“Nyní provedete předání slečno“pravil, pokynul třetímu muži, otevřel víko kufru a vyjmul koženou tašku, překvapivě malou koženou tašku:“Půjdete rovně až dojdete k tovární hale číslo tři, tam už bude čekat náš přítel Grüngruber. Nečeká vás, bude tedy asi trochu překvapený, ale myslím, že ho zvládnete, přesvědčíte jej aby vzal peníze a nechal nás na pokoji, nesmí samozřejmě padnout cokoli o naší organizaci, to bychom Grüngrubera museli zabít a to vy jistě nechcete, nemám pravdu?““Že by mi ho zrovna bylo líto to ne, ale myslím, že už jsem si zavařila dost“přisvědčila jsem neochotně, byla jsem nesvá, samozřejmě, takové předání se ve filmech pokaždé zvrtne, pamatuju si na ten díl Profesionálů kde málem vrah zabije George Cowleyho, jenže on měl neprůstřelnou vestu a já ani zbraň, nedali mi ji a ani jsem o ni nežádala, smutný stařec mi vtiskl držadlo aktovky do ruky, kývl na své gorily, ty ustoupily, já se nadechla, stáhla si klobouk více do čela načež jsem vykročila uličkou. Do háje, vzpomínám si na to jako dneska, lilo jako z konve, v zádech mě mrazil pocit na všechny ty hlavně co mi mířily na záda, určitě sebou měli i těžké zbraně, vyhýbala jsem se kalužím na zemi, nenávidím vlhko v botách, vítr si hrál s cípy mého baloňáku, nezavázala jsem si vlasy, můj hostitel si to nepřál, takže mi vířily kolem hlavy, byla zima skutečně mrazivá, zvláště na otevřeném betonovém plácku mě bičoval vichr dost nemilosrdně, přímo proti mně stála hala číslo jedna, dvojka pak přímo za ní a z trojky jsem viděla jenom neuspořádané cáry plechové střechy jako otevřené břicho nějakého vykuchaného obra, všude nepořádek, rez, úlomky omítky a betonu, torza strojního vybavení, něco už sběrači kovu stačili ukrást ale na ty největší kusy nestačili, držela jsem se podél vlhké zdi aby si mě nikdo nevšiml, rozmoklé dřevěné fošny a kartonové krabice mi čvachtaly pod podrážkami, nepříjemné místo na chcípnutí, co když bude mít Jan podezření na nějakou nekalost? Já bych ho teda měla. Naštěstí, prokázal jako obvykle svou nevalnou inteligenci, jeho pontiac stál přímo ve vyvrácených vratech haly 3, snažil se tím své nápadné přibližovadlo trochu ukrýt, ovšem to nebylo snadné, razilo jako pěst na oko, přimáčkla jsem se za roh aby mě nebylo vidět, Jan se objevil záhy, postával pod troskami přístřešku vrátnice v tom svém typickém ohozu, navíc měl akorát velké sluneční brýle, z takové dálky těžko říct jestli byl ozbrojený, napočítala jsem do dvaceti, vznesla modlitbičku ke všem božstvům co snad existují a nechala se unášet osudem, odlepila se ode zdi, plácla se aktovkou přes holeň a šla dál, Jan si mě všiml pozdě, překvapeně si sundal ty příšerné zrcadlovky z nosu načež mi vykročil v ústrety.“Sakra Ingrid, co tady děláš?“křikl na mě z deseti metrů, nedbal na vítr ani déšť, já se zastavila, změřila si jej od hlavy k patě a odpověděla:“Přinesla jsem ti nabídku, která se neodmítá.““Co? O čem to...“nepochopil, chtěl ke mně přistoupit jenže já mu vrazila do rukou své zavazadlo:“Tady máš prachy, seber si je a vypadni, hodně daleko pokud nechceš aby ti někdo ustřelil hlavu.““Co se sakra děje Ingrid, o co tu jde...“zkoušel znova pochopit situaci, jenže místo toho dostal takovou ránu mou pěstí až sletěl na zadek a rozsedl si ty parádní brýle.“Kreténe, kvůli tobě Hrabě zařval!“prskla jsem na něj vztekle, pořád mu nic nedocházelo, proto jsem udělal ještě jeden krok a sykla:“Ty hajzle, bezvýznamná nulo! Stály ti ty prachy vůbec za to, koupil sis dost chlastu a děvek?““Fakt nemám tušení o čem tady mluvíš, mám tu schůzku...“pokoušel se o vysvětlení, opřel se o levé předloktí, jenže já jej nohou srazila zase na zem:“Já jsem ta koho čekáš Jane, já jsem ti přišla dát poslední šanci, i když si ji nezasloužíš.“Kopla jsem mu do klína promočenou aktovku:“Ber než si to rozmyslím.“Usmál se tím svým typicky oslňujícím způsobem, pomalu se vyhrabal na nohy, sebral nešťastnou tašku, otevřel ji a nahlédl dovnitř:“Kolik to je? Doufám, že alespoň milion.““Dost abyses tady už neukazoval“odpověděla jsem s odporem, on se o nic nepokoušel, zavřel tašku a strčil si ji pod paži načež se zeptal až příliš lehkým a provokativním tónem:“A kdo mi posílá všecky ty prašule? Dělat kurýrku na tebe nevypadá.““To je jedno“odsekla jsem, déšť mě počínal promáčet a tím jen popouzel mou zlost:“Jde ti o krk a tentokrát doopravdy, už žádné omluvy, žádní Rusové kterým stačí vrátit peníze. Dobře ti radím, sbal se, jeď hned teď na letiště a sedni na první letadlo kamkoliv, jedině tak tě zítra policajti nebudou lovit ze stoky kam bych tě za tu levotu do které si mě zase namočil skopla nejraději sama, jenže jsou tady lidé, kteří k tomu mají mnohem pádnější důvody než já. Prostě teď nasedneš do auta a pojedeš, už se na nic neptej a udělej to jestli je ti tvoje německá prdel milá.““Dobře, dobře, udělám to jestli na tom tak trváš“konečně si uvědomil složitost situace, šel ke svému pontiaku, pohodil aktovku dovnitř a ještě mi nabídl:“Nechceš někam svést Ingrid? Docela prší a nikde jsem neviděl tvoje auto, za ty prachy se ti musím nějak odvděčit.““Táhni do hajzlu, tím se mi odvděčíš nejlépe“vyslala jsem za ním smrtící pohled, on pokrčil rameny, nasedl, nahodil motor, ten zahromoval, automatická převodovka poslala výkon na zadní kola, ta proklouzla načež modré kupé za velkého rámusu zmizelo za hromadou sutin, jež kdysi bývala snad kancelářskou budovou. Uf, bylo to za mnou a nohy se mi trochu třásly. Tak tohle je konec případu. Zkurvený konec zkurveného případu. Můj hostitel už na mě čekal u auta, gorila s deštníkem chladně snášela vodopád jímž ho zalévalo nebe zatímco jeho šéf stál v relativním suchu.“Hotovo?“zeptal se, já přikývla.“Perfektní slečno Ingrid, odvedla jste dobrou práci. Pojďte, svezeme vás k vašemu autu.“Odevzdaně jsem se nasoukala zpátky na měkkou pohovku jíž měl rollse-royce místo zadní lavice, ochranka zaujala svá místa na výklopných sedačkách, řidič nastartoval, zařadil zpátečku a opatrně vycouval zpátky na ulici.“To je všechno?“zeptala jsem se smutného muže, on s mírnými rozpaky vzal mou ruku do svých a odpověděl s pohledem zaměřeným na záclonku za mojí hlavou:“Ano, jak jsme se domluvili, pět set tisíc korun je vašich a má vděčnost navrch.““A co ta vděčnost obnáší?“zajímalo mě, on se něžně rozesmál:“Slečno, slečno, slečno, proč ten cynismus? Jste nyní jediná, kdo ví o našem trochu nepovedeném obchodu. Má vděčnost znamená, že můžete jít, bez podmínek, beze strachu. Vyhovuje vám to?““Jo“přisvědčila jsem, on pokýval hlavou:“To jsem rád, vím že jste nejen krásná, ale též chytrá takže jistě víte, že všechno co jsme si řekli, zůstane jen mezi námi.“Motor rollse zvýšil hlas když automatika podřadila, nad Brnem se jako předtím vznášel těžký mračný baldachýn.“Je skutečná škoda, že jsem už starý dědek“povzdechl si smutný stařík, zvýšil hlas:“Davide, zastavte na konci ulice“, řidič poslechl, zablikal, zajel k patníku a zašlápl brzdy, vůz zastavil, jeho motor ševelil na volnoběh.“Bylo mi velkým potěšením vás hostit, slečno Ingrid“pousmál se stařec znova, dvorně mi políbil hřbet ruky, neřekla jsem ani slovo, vzala za kličku, otevřela těžká protisměrná dvířka a opět se ocitla na dešti jako nějaký nalezenec, jedna z goril mi podala kufřík s penězi a dvířka zase zavřela, můj bývalý hostitel se přisunul k okénku, stiskem tlačítka zmizelo během mrknutí oka.“Sbohem slečno, dávejte na sebe pozor“prohodil přátelsky, já si nasadila klobouk a rozloučila se s ním tím oblíbeným gestem Garyho Coopera:“Sbohem pane Bridgere.“Rozesmál se, opět stiskl tlačítko, sklo vyjelo nahoru, motor zvýšil hlas a tělnatá rollska odsvištěla do změti paneláků. Můj datsun čekal hned za rohem, nepřibyl na něm ani škrábanec a klíč byl v zapalování. Bezva, alespoň něco pozitivního.

 

K O N E C

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---