Malina

Byla tak malinká, že se mi vešla do pravé kapsy, kam jsem ji uklízela vždy, když se třásla zimou. 

Musela jsem v kapse nosit hromádku mincí, na které si stoupala, když chtěla vykukovat přes okraj svého úkrytu. I tak jí vykukovala jen špička nosu, který měla od studeného větru celý červený.

 Tu zimu jsme spolu prochodili celou Prahu. Podbabské vilky, staré hřbitovy, úzké uličky, zapadlé galerie i malou cukrárnu na rohu hlavní ulice. 

Jak jsme tam tak roztávali v horku nad našimi zmrzlinovými poháry, řekla jsem jí: „Chodívala jsem sem, když jsem byla zrovna tak malá jako ty.“

Upřela na mě své kaštanové oči, a nepřestávajíce dloubat lžičkou do čokolády ve své horké čokoládě, se mě zcela vážně zeptala. „Dorostu tě někdy?“

„Samozřejmě,“ vychrlila jsem rychle a uhnula pohledem, „ještě dva roky a budeš zrovna tak velká jako já!“ 

Když jsem viděla její rozradostněné oči, neměla jsem to srdce říct ji pravdu, že za dva roky budu i já o dva roky starší, a že ani za další dva roky, až bude zase o dva roky starší, mě nedoroste, neboť i já budu starší o další dvě léta, tudíž že mě nikdy nebude moci dorůst. 

Ta lež krutě trápila mé svědomí.

Nemohla jsem v noci spát, přes den bdít, občas jsme se nedokázala ani zasnít. Už, už jsme si říkala, že jí o té nepravdě povím, ale vždy se mi vybavili její oči, žhnoucí jako dva uhlíky ve vánočním krbu, a mě se nedostávalo odvahy.

A pak mě to napadlo…

Seděla jsme zrovna na zemi a snažila se odhalit chemické složení polibku, když mi vytanula na mysli ta nemyslitelná idea.  Přicházela pomalu s večerním šerem, až tam najednou stála ve vší své kráse. Uteču času. 

Rozhodla jsem se.

Ještě téhož večera jsem si sbalila své oblíbené věci do své nejoblíbenější kabelky, která naštěstí byla i tou největší, a dalšího dne opustila domov s odcházející nocí. Zůstal tam po mě jen dopis, ležící na předposledním schodu, neboť jsem se bála, že z posledního schodu by ho mohl odvát průvan zpod dveří, a má maminka by se tak nikdy nedozvěděla, že má zapomenout na mé narozeniny.

Nechala jsem i jednu obálku pro svou milovanou, v níž jsem ji prosila, aby nezapomněla a počkala si na mě.

Dva roky jsem putovala cestou bez cíle.

Během té doby jsem zůstávala stále stejná, zatím co obsah mé tašky se zcela změnil, odhalila jsem totiž, že oblíbené věci nemusí být vždy těmi užitečnými, a objevila, že ty nejneoblíbenější jsou často těmi nejpotřebnějšími. A tak se stalo, že mou rudou rtěnku vystřídal zubní kartáček a můj pestrobarevný šátek byl nahrazen teplou šálou. Stala jsem se vcelku praktickou ženou, poučenou životem a vždy vybavenou vším potřebným. To však byla jediná změna.

Nestárla jsem.

Každý den jsem několikrát posunovala datum svých narozenin, až jsem konečně zapomněla, kdy je skutečně mám. A jelikož jsem nevěděla, kdy mám narozeniny, nemohla jsem je slavit, tudíž jsem nemohla ani zestárnout. Jediné datum, které jsem si pamatovala, byl den, kdy jsem se měla vrátit ke své maličké, která již nebude mou maličkou, ale mou rovnou, stejně vysokou partnerkou. Nesmírně jsem se na ten den těšila.

Své čekání jsem zkracovala prací. V létě jsem vypomáhala se sběrem malin, v zimě jsem česala pomeranče. Bydlela jsem tam, kde se mi zrovna zachtělo, a když se mi nechtělo nikam, ustlala jsem si v lese, na podzim se zakrývala barevným listím, v zimě sněhovou peřinou a v létě jsem spala jen tak, odkrytá po hvězdnou oblohu. 

Nemyslete si ale, že jsem vypadala ztraceně. Kdepak. Neztratila jsem nic ze své dřívější krásy, naopak. Mnozí lidé, které jsem potkávala v sadech, se obdivovali mým zdravě červeným tvářím, útlému pasu a větrným vlasům. Mnoho chlapců i dívek mi lichotilo, často mě nazývali charitkou, zdůrazňovali mé pracovité ruce a opěvovali mou bystrou mysl, já se jen smála a myslela na svou maličkou. Jestli pak na mě nezapomněla?

Den mého návratu se nezadržitelně blížil a já se více a více tiše těšila.

Za část svých úspor jsem koupila zlatý prstýnek, zrovna tak maličký, aby jí padl, část peněz dala za nové, roztomilé šaty, abych se jí zalíbila a ona mě zlíbala hned, jak mě uvidí a zbytek, ne však malý, jsem schovala na horší časy, na tu malou roubenou chatičku, o které jsme za dlouhých zimních večerů snívali. 

Byla neděle, předvečer toho dne. Vzduchem se snášely kopretiny a na polích kvetly slunečnice. Oroseným mechem jsem leštila své střevíce, pak položila jsem je do trávy a dechem sušila své vyprané punčochy. Omyla se ve studánce a rozčesala si vlasy říční mušlí. Trochu jsem zasteskla po své rtové červeni, ale což, snídám maliny, obědvám jahody a večeřím třešně, to by bylo, aby se mi rty alespoň trochu nezačervenaly!, řekla jsem si, a pospíchala podívat se do zrcadla. Málem jsem se nepoznala! Vypadala jsem tuze k světu, očka jasné, ústa rozesmátá, šla jsem spát s lehkým srdcem a roztančenou vidinou zítřka.

…