Pozemské hvězdy 1. část

Nikdy jsem nenosila hlavu v oblacích. Lidi si mě nevšímali, chtěla jsem být sama. Období dospívání bylo pro mě dlouhá trať, kde jsem běžela sama. Kdybych nenašla zrovna tyhle lidi, nikdy by ze mě nebyl ten člověk, na kterého teď zírám do zrcadla. Černé vlasy skoro až k pasu, které pomalu přechází do hnědé. Ne do hnědé, do karmínově červené. V úžasu na sebe zírám do zrcadla. I oči mění barvu. Moje šedá barva očí, kterou jsem měla celý život se mění v zelenou. Vidět sebe samotnýho, jak se mění přímo před očima během dvou minut je dost velká věc na to, aby člověk utrpěl minimálně šok. Natáhnu ruku k zrcadlu. Postava naproti mě, úplně cizí dívka se k mému překvapení pohne taky. ,,Neuvěřitelné," Zamumlám. S poslední slabikou slova cítím velké teplé ruce, které se mi jako dva motýli usadí na ramena.

 

Slunce už pomalu padalo k vrcholům hor, když jsme došli na místo. Tabulka, která stála po jedné straně silnice, byla už hodně stará. K místu se to ale skvěle hodilo. Na oprýskaném bílém podkladu bylo napsáno černým písmem Achges. Mezi některými písmenky byla mezera, jak se postupem času barva odrolila díky neustále měnícímu se počasí.

,,Za touhle zatáčkou je město.“ Slyším Jalův hlas doprovázený šutěním papíru, jak se snaží poskládat mapku. Zatím jsem nebyla obeznámena s tím, co tu hodlají dělat. Nikdo mi nic neřekl, ale očividně o tom všichni věděli. Jejich nadšení bylo cítit ve vzduchu mnohem víc, než moje mrzutost. Natáhla jsem do sebe úžasnou omamnou vůni. Bylo to něco mezi vanilkou, růží a frézií.
 Slunce čím dál víc mizelo za hory. Nebude trvat dlouho a bude tma. Jsem zvědavá, jak trefíme zpět na nádraží. Jsme uprostřed lesů, před námi je nějaké městečko, které už je možná dávno celé zborcené a my nemáme žádné jídlo, ani pití. Tajně se modlím, abychom co nejdřív narazili na civilizaci. Spát pod širým nebem se mi nechce.

 

Všichni se společně smějí a jdou ve čtyřčlenné skupince semknutí u sebe. Jen já jdu několik metrů za nimi. Jsem trochu uražená kvůli tomu, že mi nic nechtějí říct. Moje rozumná část mi ale říká, že můžu být ráda, že tu s nimi vůbec jsem. Díky věkovému rozdílu, který je mezi mnou a zbytkem skupinky je celkem až neuvěřitelné. Že by k sobě vzali „dítě“  by mně nikdy nenapadlo. Čemu jsem se vždycky divila bylo to, že mně berou k sobě rovnou a ne jako o několik let mladšího člena skupiny, pořád se s tím nějak nemůžu smířit.

,,Annabel! Kde seš? Pojď za námi. Přestaň trucovat!“ Volá na mně Engly. Půvabná modrooká blondýnka s postavu určenou na modeling.

,,To je dobrý. Však já vás potom dojdu.“ Odpovídám polohlasně.

,,Já vám říkala, že ji s sebou nemáte brat,“ Slyším Jeliin hlas. ,,Budou s ní jen potíže. Však ještě uvidíte, že jsem měla pravdu.“ 

,,Jel, nech toho.“ Slyším jak jí téměř neslyšně říká Jal. Vzápětí se otáčí se starostlivým výrazem ke mně. Je to jen zlomek vteřiny, ale i tak vidím, že se o mně bojí. Ví o averzi Jelie ke mně. Dřív, než jsem vklouzla do jejich party mi Jelie dělala peklo na zemi. Byla jsem o pět tříd níže než ona a to ze mě dělalo snadný cíl, než kdybych byla ve stejné třídě jako ona. Bylo těžké před ní utéct. Našla mně doslova všude. Nikdy jsem se před ní neschovala.

Jednou na školním výletě, když jsme jeli do hor, jela s náma skupinka tří zvláštních lidí. Jelie se s němi bavila hned od začátku. Vypadalo to, jakoby se znali odjakživa. Celá čtveřice, sedící vedle sebe vypadala úžasně. Všichni byli hezcí, vysocí a tak zvláštně sebevědomí. I Jelie patří k typu, který by se byl schopný producírovat po molu. Autobus byl plný. Všichni seděli na svých místech a vesele spolu klábosili. Hledala jsem volnou sedačku, kde bych se mohla schoulit do rohu a přečkat tu děsivou cestu plnou řevu, výskajících děcek a přiblblých vtipů, většinou mířených na můj účet. Jediné volné místo bylo přímo před Jelií a dalšíma třemi novými účastníky. Když na sobě ucítím pohled Jelie, otočím hlavu směrem k ní. Jasně vidím znechucení. Byla by pravděpodobně nejradši, kdybych se tu neobjevila. Pořád nechápu, co jí na mně tak strašně vadí. Pomalu se sunu k volnému místu. Vidím jednoho kluka ze skupinky, jak se naklání k Jelii. Na něco se jí šeptem ptá a Jelie mu stejným způsobem odpovídá. Na konci přidá ještě zahihňání. Nasadím kyselej ksicht. Narovnám záda a zrychlím krok. Už jsem skoro u nich, když se Julie znovu nakloní ke klukovi vedle ní a něco mu znovu pošeptá. Kluk nevěřícně nadzvedne obočí. Zdá se, že je něčím překvapený. Vzápětí se podívá na mně. Pomalu se otáčí k blonďaté dívce, která sedí po jeho pravé straně, naklání se a něco jí šeptem sděluje. Vteřinu na to, než jí začal přímo do ucha sdělovat informace, držel se mně pohledem. Už jsem u nich. ,,Čau Annabelo.“ Slyším tichý hlas. Překvapeně jdu za hlasem. Moje oči končí u Juliini pusy. ,,Fakt ráda tě vidím.“ Slyším jak nezřetelně syčí. Po zádech mi přebíhá mráz. ,,Ahoj.“ Mumlám tiše a padám do sedačky. ,,Kéž bych mohla říct to samé.“ Otáčím se k ní.
,,Kéž bych v tvé přítomnosti nemusela polykat zvratky.“ Vrací mi.

,,Jsi fakt vymazaná.“

,,Rozhodně ne víc, než ty.“

Znechuceně se otáčím zpátky. Není šance, že bych si nevšimla zvědavého pohledu černovlasého kluka sedícího u okýnka, jak nás celou dobu se zájmem pozoruje.

,,Neměla by jsi být taková,“ Slyším tichounký hlas kluka sedícího vedle Julie. Snaha o to, abych ho neslyšela byla marná.
Cesta uběhla celkem rychle. Alespoň Jelie dala pokoj a celou cestu se věnovala svým úžasným kamarádům. Znechutili se mi víc než ona.

Nečekala bych, že…..

,,Hej, Ann! Pojď!“ Vyrušuje mně ze vzpomínek Jal. Je to nejsilnější člen naší skupiny. Bez něj by naše parta nebyla úplná. Chodím s němi už přes tři měsíce a pořád o nich nic nevím. Nevím důvod, proč mně tak najednou vzali mezi sebe i přes to, že Jelie vyhrožovala, že opustí skupiny. Její argumenty byly dětinské, ale zabraly. Alespoň na hnědovlasého Jareda. Engly byla jednoznačně pro, aby mně mezi sebe vzali. A Jal? Ten čekal na rozhodnutí skupiny. Celou dobu se nebyl schopný rozhodnout, jestli já, nebo Jelie. Vlastně doteď mi nevysvětlil, jak ji přesvědčil. Celá skupina se zastavuje. Čekají na mně. Vydávám ze sebe hlasitý povzdech a rozbíhám se k nim. ,,Jak je to ještě daleko?“ Ptám se unaveně. Koutkem oka pozoruji Jelii.

,,Asi tak půl kilometr. Hned za tou zatáčkou!“ Odpovídá mi Jal vzrušeně. Asi se tam hodně těší. Cítím Jareda, jak jde za mnou. Cítím, jak se do mě zarývají jeho oči. Na kůži mi naskakuje husí kůže. Nevím proč, ale nemám z něj dobrý pocit. Jala mám celkem ráda, Engly přímo miluju.
Z Jareda a Jelie se šíří divná, černá aura. Nesedí mi, ani jeden z nich.

,,Kdy mi řeknete, co tam je?“ Ptám se jich a nervózně si třu paži.

,,Uvidíš.“ Mrmlá Jelie a rozhlíží se po lesích.

,,Kde budeme spát?“ Ptám se dál.

,,Tam, kam máme namířeno.“

,,Aha! Takže je to nějaký dům.“

,,I když víš tuhle jednu informaci, k odkrytí celého tajemství ti to nestačí.“ Přidává se do diskuze Jared.

,,Aha. Ale i tak. Je to něco s domem.“ Možná tu mají jen skvělý vajíčka. Anebo tortille! Začínám myslet jen a jen na jídlo. Hladový žaludek mě nepříjemně tlačí.

Cesta mi ubíhá hned rychleji, když mně ostatní zapojilí do diskuze. I přes to, že sem jdu s menším odporem musím uznat, že je tu krásně. Tohle místo je zvláštní, magické. Lesy jsou zbarvené do všech možný barev. Navzájem se překrývají barevným listím, až smíchají paprsek světla ve fialové nebo v modré barvě. Květiny se schovávají vedle silných kmenů. Hrají všemi možnými barvami. Po krajích silnice vedou staré, dřevěné plůtky. Silnice je jen štěrk. Asfalt pravděpoboně nikdy neviděla. ,,Je to nádherné!“ Říkám vzrušeně. Tohle místo mě začíná úplně pohlcovat. Jared přikyvuje. Na tváři se mu objevuje úsměv.

,,Je to tu krásné, samozřejmě. Občas tu najdeš něco nečekaného. Pak čekáš něco dalšího úžasného, co tě taky překvapí jako první věc, ale když zjistíš, že je to úplně normální věc,“ Mluví hlasem plným pokory. Zvláštní. ,,Buď se tomu začneš smát, anebo brečet. Takovéhle městečko je jen jedno. Továrny jsou od něj daleko. Všechny elektrárny taky. Žádné skládky, nic. Je to něco jako přírodní městečko. Lidé tam žijí šťastně doopravdy. Ne jako v městech, kde je baví jen chlast, drogy, sex.“ S posledními slovy šahá do kapsy a vytahuje krabičku cigaret. Jednu si bere a strká si ji do úst. Stáčí ruku směrem ke mně a nabízí mi. ,,Vem si.“ Říká mi pevným hlasem. Ne že bych nechtěla, ale..

,,Ty se tím ale neřídíš.“

,,Proč myslíš?“ Ptá se mně Jared překvapeně. Je to po prvé, co s ním takhle mluvím. Většinou si spolu jen vyměníme ,,ahoj“ a ,,naschle“.

,,Mluvil jsi teď o chlastu, o drogách. Copak cigarety nejsou to samé?“

Jared se pobaveně směje. Teprve teď si všímám, že jdeme několik metrů za zbytkem skupiny. Ve chvíli, kdy se začal Jared smát se k nám otočila Jelie. Vidím její naštvaný pohled. Je mi jí celkem líto. Asi jsem jediná z naší skupiny, kdo si všiml, že by s Jaredem chtěla být víc než jen kamarádka. Možná je to oboustranné. Jaredovy bych ji asi nepřála, i když ve skutečnosti může být úplně jiná. Zatím nám ukazuje jen tu horší stránku své osobnosti.

,,Ne, milá Yurri. Nejsou. Nejde o to, jestli ta věc je nebo není škodlivá. Jde o způsob. Proč to děláš, víš? Kouření mi nic neudělá, pokud v to věřím. Pokud vběhnu do silnice plné aut, které jedou na padesátku a věřím, vím, že se mi nic nestane, tak to tak doopravdy bude. Stejné je to i s alkoholem.“

,,To nechápu. I když kouříš, tak si tím ničíš plíce a…“

,,Ale pokud nechci, tak si je nezničím, chápeš?“

,,Ne.“ Povzdychnu si tiše.

,,Však to pochopíš. Je to jednoduché. Nic těžkého. Spíš se ti teď nechce přemýšlet.“ Říká povzbudivě a háže mi zapalovač. Škrtám kolečkem, až vyskočí plamínek. Přibližuji ho k cigaretě. Pomalu vtahuju oheň do cigarety. Nadechuji se a nutím kouř jít do plic. Vydechuji a podávám zapalovač Jaredovy. ,,Díky,“ Říkám mu ochotně. ,,Neměli by jsme už jít?“ Ptám se ho.

,,Moc spěcháš, Yurri.“

Yurri. Jared mi říká Yurri? Tak mi řekne doma maximálně matka, jinak nikdo. Je to moje pravé jméno. Díky jeho „japonskému původu“ se mi dřív děcka smály, tak jsem si nechala říkat Anabell.

,,Jak vlastně víš, jak se doopravdy jmenuju?“ Ptám se ho překvapeně.

,,Jelie se zmínila.“ Na jeho tváři se objevuje samolibý úsměv. Ušklíbnu se.

,,Jak se vlastně k vám dostala Jelie?“

,,Podobně jako ty.“

,,Taky ji málem na školním výletě utopil chlap, který smrděl jako kdyby týden spal v hnoji?“

,,Ne, to ne. Jelie..“

,,Jarede! Nezdržuj ji! Ann, pojď sem! To musíš vidět!“ Volá na mně vesele Engly. Krčím rameny s úsměvem k Jaredovi.

,,Příště mi to musíš dopovědět.“ Věnuju mu vřelý úsměv. Jared vypadá zaskočeně. ,,A nebo ne.“ Říkám rychle a rozbíhám se k Engly. Cigaretu zahazuji na zem, i když je skoro celá. Běžím za ní. Ani jsem si nevšimla, že silnice je trochu do kopce.

Když jsem u Engly, tak nehorázně funím. Batoh, co mám na zádech není nejlehčí a ani mi neprospěla únava z celodenního cestování. Vydechuji. Až po chvíli se zvedám. To, co vidím před sebou mně naprosto uchvacuje. Stojíme na okraji nějakého srázu, který je obehnán plotem. Pod námi jsou řady stromů.  A dole, uprostřed celého údolí leží malé městečko. Jsou tam desítky domů, a i na tu dálku vidím, jak září jasnýma, pastelovýma barvama. Odtrhuji pohled od městečka a putuji očima po okolí. ,,Páni,“ Vzdychám obdivně. ,,to je nádhera!“

Vodopád! Jasně modrá voda, která padá do obrovského jezera několik metrů pod ním.

Najednou mi někdo tiskne rameno. Ohlížím se. Je to Jal. Dívám se do jeho vlídné tváře. Jeho oči se na mně krásně smějou. ,,Tohle městečko je poslední. Jmenuje se Archangel’s.“

,,V čem je poslední?“ Ptám se nejistě.

,,To uvidíš.“ Slyším za sebou jízlivý hlas Jelie. Otáčím se k ní a v poslední chvilce jen vidím její dlou, tmavě hnědé vlasy, jak se mihly mezi kamenným obloukem. Jal pouští moje rameno a vydává se za Jelií. Engly mu jde hned v patách a o pár metrů dál je sleduje Jared. Chvíli ještě stojím a zírám na dokonale schované město v roklině. I když vypadá krásně, běhá mi z něj mráz po zádech.

Cesta dolů do města trvá strašně dlouho. Pořád pokukuji po hodinkách. Je třičtvrtě na dvanáct. Tma je téměř nepropustná. Takřka nevidíme na krok. ,,Jale?“ Volám. ,,Jale, proč nemůžeme na noc zastavit?!“

,,Za hodinu jsme tam, Ann. Vydrž. Slyším Jalův hlas.

 

Stojíme před obrovským domem obehnaným ostnatým plotem. Kdybych neviděla střechu, řekla bych, že je to jen neuvěřitelně zarostlý pozemek. Okna druhého patra nejdou vidět pod tou vrstvou plevelu. Jal několik kroků před námi zápasí se zámkem brány.

Takže tohle má být ten úžasný dům?“ Ptám se jízlivě.

,,Jo. Co se ti na něm nelíbí?“ Hučí Jelie a přechází k Jalovi. ,,Nechceš pomoct?“  Ptá se ho. Jal odstupuje tři kroky dozadu a pouští Jelii k zrezivělému zámku. Všichni stojíme tiše několik vteřin, než se ozve cvaknutí a bouchnutí, jak zámek spadne na zem.

,,Výborně.“ Usmívá se Jal, přechází k Jelii a otvírá obrovská vrata s neuvěřitelným skřípotem. Zase raději zůstávám několik kroků pozadu. K domu vede úzká kamenná cestička. Ve spárách raší tráva a jednotlivé kameny jsou obrostlé mechem. Musím si rukama rozhrnovat to množství zeleně, abych vůbec prošla. Cestička není nijak dlouhá, ale než se dostaneme přes větve a moře listí, zabere nám to dobrých deset minut.

,,Jale, ty nemáš klíče?“ Slyším pobaveně Engly. Snažím se svůj postup k domu urychlit. Zajímá mně, oč se jedná.

,,Samozřejmě že mám!“ Slyším Jala odpovídat.

,,Tak na co chceš moji sponku?“

,,Nechce se mi ten klíč hledat.“ Huhňá. Všichni okolo se pobaveně rozesmějou.

,,Na,“ Slyším jemný hlas Engly.

,,Díky, En. Jsi zlatá.“

To už jsem u nic.  Stojíme před obrovskými dřevěnými vraty. ,,Ou, páni.“ Nechám se slyšet a přecházím k Jalovi. Teď zápasí se sponkou a zámkem. Usmívám se. ,,Když mi to dáš, možná se tam dostaneme ještě dřív, než se setmí.“ Říkám a natahuji k němu ruku. Jal mi do ní beze slova pokládá malou pinetku. Otáčím se na Engly. Ví, na co se chci zeptat.

,,Dělej s ní co chceš.“ Zasměje se. ,,Mám jich dost.“

Oplatím jí úsměv a otáčím se ke dveřím. Už se mi to párkrát úspěšně podařilo. Roztahuji sponku a strkám ji do malého otvoru zámku. Kroutím s ním ani ne pět vteřin a ozve se slabé cvaknutí. Ztěžka tisku kliku. Vší silou tlačím do dveří, ale nejde to! Otáčím se k Jalovi, kývu na něj a ustupuji od nich. Jal tlačí do dveří vší silou, ale ty se ani nehnou. Jared se k němu přidává. Dveře najednou povolují a s nepěkným skřípotem a obrovským oblakem prachu se otvírají. Všichni se rozkašleme. Přestávám kašlat jako první. Rozepínám tašku a vytahuji z ní baterku. Jelikož už je skoro tma, dům je ponořený v takřka nepropustné tmě. Rozsvěcuji ji a dělám krok dopředu. Chci překročit práh domu, ale v tom mně někdo chytne za ruku. Je to Jared. ,,Počkej, Yurri.“ Drží mi zápěstí. Teď ho pouští a bere mi z prstů baterku. ,,První půjdu já.“ Pomalu překračuje práh a dělá několik kroků do domu. Jdu těsně za ním. Všude jsou velké nánosy prachu. Stěny jsou obložené dřevem, podlaha je též dřevěná. Naše kroky vydávají tiché skřípění. Jared svítí na obrovské schodiště, které stojí vedle malých dveřích. Jsou vyvrácené z pantu, visí jen na vrchním. Slyším za sebou nějaké klepání. Otáčím se a vidím Engly, jak se snaží rozsvítit. Zachytává můj pohled. ,,Neboj, Any. Jen nefunguje elektrika.“

,,Nebojím se.“ Odpovídám tiše a jdu raději dál za Jaredem.

,,To vidím. Jsi úplně bledá.“ Poznamenává jízlivě Jelie. To samé platí i o tobě, pomyslím si. Nechci začínat hádku. Ne tady, kde by nám něco mohlo spadnout na hlavu. Představa, že Jelii spadne na hlavu ohromný kus klády  není vůbec špatná. Pro mě je takřka veselá.

,,Jdu do sklepa.“ Slyším volat Jala. ,,Jestli nechceme umřít strachy, měla by jsme tu elektriku nahodit.“ Byl to žert, ale i tak mi naskočila husí kůže.

,,Má tenhle… dům… nějakou historii?“ Ptám se nejistě.

,,Jo. Je plnej mrtvol!“ Chechtá se Jelie. Slyším povzdech Jareda, který si sedá na schody.

,,Vlastně toho celé městečko má svoji historii.“ Odpovídá mi. ,,Slyšela jsi někdy pohádku o Hvězdičce?“

,,Jak se hádala s druhou hvězdou a jedna druhou shodila na zem? A jak jí potom Měsíc pomohl zpět na nebe?“

,,Ano. Přesně tak.“ Tak tohle bude pěkná úchylárna.

Jared se na mně usmívá. ,,A co souhvězdí? Jaké znáš?“

,,Medvědici, Oriona, malý a velký vůz.“

,,Ano, ty jsou nejvíc známé. A jiné ne?“

,,Ne.“

,,Nevadí. Jsou jich stovky. Lev, Škorpion, Ryby a i další, samozřejmě. V tomhle zvláštním městečku věří, že tyhle různá souhvězdí jsou vlastně lidi. Každá hvězda, ze které se skládají má podle nich různou povahu. Kolik hvězd mají, tolik mají různých vlastností. Lidé je pojmenovali. Orion jich má například deset. Jeho povaha je prý díky vlastnostem, které se v něm místo různorodá, nepředvídatelná.  Prý chrání slabší. Ruce má pokryté krví zla. 

,,Aha,“ Skáču mu do řeči. ,,Takže například zvířecí souhvězdí má lidskou povahu?“

,,Ano. Říká se to. Prý před několika tisíci lety tu žili. Když vybuchla sopka, úchylili se na nějakou dobu zpět na oblohu, aby se zachránili. O pár měsíců později sestoupili na zem a vybudovali tohle město. Dřív se jim neříkalo hvězdy. A tak pojmenovali tohle město stejně jako jejich podobná, druhá strana, která též bydlí na obloze.“

„Andělé?“ Rozesměju se na plné kolo. Jared umí skvěle vtipkovat.  ,,Jarede,“ Vydechnu v záchvatu smíchu. „Ty tomu nevěříš, že?“ Směju se. Jared mi neodpovídá. ,,Jarede?“ Zvedám k němu oči. Tváří se naprosto vážně.

,,Protože nejvyšší souhvězdí vytvořili tohle město, pojmenovali je po nejvyšších andělech, archandělech. Jsou to jen příběhy z dávné doby, ale já tomu věřím.“

,,Věříš?“

,,Nejen to.“

Mlčím. Najednou domem probleskne světlo.

,,Jsem prostě dobrej!“ Slyším hulákat Jala ze sklepa. Jelie a Engly se pobaveně rozesmějou. Jen já a Jared na sebe beze slova hledíme. Tohle by mu přece neuvěřilo ani pětileté dítě. Ale on to myslí vážně, vidím mu to v očích.

Všechno mi začíná nahánět husí kůži.

---