Oko za oko - ČERNÝ VÝLET

 

„Holky,“ přiběhla Clare v pondělí ráno. Líčení kolem očí měla rozmazané. „Odebrali mi ten titul, protože-“ –přerušila se, aby se mohla v vysmrkat- „jsem prý zfalšovala hlasování!“

„CO?!“ vyjekla Pat. „Ale to přece nemá žádnej smysl! Vyhrálas právem.“

Charlie se odvrátila, aby si ostatní nevšimly spokojeného úsměvu na její tváři.

„Že prej je to podezřelý, že jsem vyhrála s poměrně silnou převahou,“ zaštkala Clare.

Ostatní holky překvapeně vykulily oči; Sheila dokonce otevřela pusu. „Pitomci.“

Charlie nasadila přesvědčivý tón a smutný úsměv. „Je mi to moc líto,“ zašeptala a pohladila „kamarádku“ po rameni. „Neměli k tomu žádnej důvod.“

 Zbytek party se ale zachoval jako správný celek a bránil chudinku Clare před zvědavými a znechucenými pohledy.

„Vyfoť si někoho, kdo o to bude mít zájem,“ syčela Pat na jakousi čumilku v uniformě roztleskávačky s maličkým fotoaparátem v ruce. „Odpal!“

„Nechci na to myslet,“ ušklíbla se Clare a posmrkla. „Co takhle mluvit o něčem jiném?“

„Princezny, já se tak šíleně těším,“ protočila panenky Sheila. „Ten školní muči-výlet bude naprostá pruda. Přemlouvala jsem máti, aby mi dovolila ulít se, ale bylo to jako kdybych hučela do dubu.“

„Dneska už nejsme uhlazená Arwen?“ popichovala ji Mona s úsměvem. Světlé kadeře připomínající pampeliškové chmýří si dnes vyčesala do vysokého culíku.

„Ještě abysme byli,“ odsekla. „Na tý stupidní věži jsem byla snad... milionkrát?“

„Nediv se. Pro devátý ročník je tenhle výlet každoroční rutinou,“ poznamenala Pat. „Všechny jsme to musely přežít.“

Charlotte se usmívala. Myšlenkami byla sice úplně někde jinde; ale to holky nevěděly. Viděla se, jak ukazuje týmu roztleskávaček nějaké zbrusu nové kompromitující snímky. „Máš nějaké nové fotky, Monni?“

Mona zavrtěla hlavou. „Bohužel. To ani nevíš, jak ráda bych fotila. Ale je šílená mlha.“

„Mlha... budete mít pěknej výhled, Sheilo,“ zahihňala se Clare konečně. „Ta Maltgernová je opravdu pitomá.“

„A ještě větší prča to bude, až po nás bude chtít, abychom malovali zátiší.“

„Náhodou, můj fotr by bílou matlanici nazval nějak takhle: ,listopadová mlhová kompozice Sheily Malströmové´“ přispěchala Charlie se svou troškou do mlýna.

„Super! Až budu jednou dospělá, se spoustou dětí,“ upřesnila jen tak mimochodem, „a budu mít velkou výstavu, pozvu si tam tvýho tátu a on mi to všecko pojmenuje.“

Charlotte s úsměvem kývla. Záměrně při tom pohodila nazrzlou nakulmovanou hřívou. „Myslím, že tomu říká ,Moderní umění´.“

 

Učitelka výtvarné výchovy, Sofie Maltgernová, se postavila doprostřed učebny a zatleskala, aby upoutala pozornost studentů. „Mládeži, je čas! Nechcete si přece nechat ujít krásy města.“ Maltgernová mluvila s rozpoznatelným německým přízvukem; do Spojených států se totiž nastěhovala teprve před pár lety.

Sheila se div nezhroutila na lavici. V ruce, opálené pomocí samoopalovacího krému svírala malý pečlivě poskládaný papírek. Když společně se spolužáky procházela dlouhou chodbou plnou černých plechových skříněk, rychle ho vhodila do skříňky, která patřila Moně.

Toho dne si prohlédla muzeum šicích strojů, nejstarší mýdlo v Raven Valley, rovněž první tramvajovou stanici, a taky sochu zakladatele města, Thomase Browna, který byl pověstný svou zálibou ve vranách. A konečně se přibližně ke druhé hodině blížil poslední bod nudné exkurze po památkách; vysoká hraniční věž, ze které bylo vidět celé město.

„Honem, děti!“ křikla Maltgernová. „Za chvíli se sem naženou turisté!“

„Tohle říkala už asi třikrát,“ sykla pohrdavě Sheila své spolužačce jménem Mary.

Dívka k ní vzhlédla s téměř nábožným obdivem. Sheila byla podle měřítek většiny spolužáků skvělá. Krásná. Talentovaná. (v krasobruslení získala snad tucet medailí) A co bylo hlavní – přátelila se s Charlie. Charlie byla všechno a měla všechno. To se Mary prohnalo hlavou za několik sekund a ona přikývla. „Samozřejmě. Máš naprostou pravdu, je trapná.“

Sheila znuděně stála obklopená hloučkem „nicek“, zatímco učitelka platila návštěvu vyhlídkové věže.

Pohodila přelakovanými uhlovými ebenovými vlasy staženými dozadu látkovou čelenkou v pastelově oranžové barvě. Zaklapala boty na podpatku.

Musela si přiznat, že se vlastně lépe cítila ve společnosti nohsledů, kteří by se chtěli dostat do jejich party. Tam byla za hvězdu; v Charlottině společnosti ne. Jasně cítila, jak jí na hruď stále tlačí Charlottin pohled. Jak se po ní vyžaduje, aby souhlasila se vším, co Charlie řekne a udělá.

Průvodce ztěžka vstal z polstrované židle a protáhl si skoliózou pokřivená záda. Odemkl dveře na schodiště.

„Pane bože,“ zaúpěla tiše. „co mají všichni lidé proti výtahům?“

Mary se rozesmála, a když se na ni obrátily pohledy všech očí v místnosti zrudla a zamumlala něco o zamořeném ovzduší.

Nahoře se Sheila zhluboka nadechla. Bylo uvolňující necítit ve vzduchu chemická barviva jako ve škole.

„Je tu nádherný výhled, viď, Sheilo,“ řekla Sofie.

„Je divné to říkat zrovna vám,“ odpověděla dívka upřímně, „ale máte pravdu.“

Učitelka se od ní odvrátila a otočila se na průvodce. „Promiňte, ale je to tu bezpečné? Přijde mi, že to zábradlí je poněkud... nízké.“

„Ujišťuji vás, že za celou dobu, co tu pracuju, jsem nezažil ani jednu nehodu,“ řekl muž. Ukázal na své věkem zšedlé řídké vlasy. „A že jsem tu od raného mládí.“

Sofii to příliš neuklidnilo. „Když to říkáte,“ přikývla neochotně.

Sheila v kapse nahmatala špalíček tužky. Tvrdost 1, kvalitní uhel. S obrázky motýlků. V druhé měla malý kousek papíru, A5 složená na čtvrtku.

Přistoupila k ochozu, kradmě se rozhlížející, jestli ji nesleduje ostříží zrak Maltgernové.

Nahmatala na zemi malý, ale těžký kamen a zatížila jím papír. Dnes se jí ten výhled zdál vhodný zakreslení. I přes tu mlhu.

Zatoužila lépe zachytit náměstíčko pod sebou. Zapřela se lokty o drsný štěrk a neopatrně se vyklonila.

Rozhledna nebyla nijak extrémně vysoká, tudíž snadno rozeznala nevelké lidičky tam dole.

Na jednom starém muži jí přišlo cosi povědomého. Více se nahnula.

Otočil tvář na ni, přestal podávat změť bankovek prodavači hot dogů a po tváři se mu rozlil z té výšky těžko rozeznatelný, ale široký úsměv. Zamával. Líně zavlnil stářím zkrabatělou rukou.

Sheilu polil studený pot. Je to on. Vrátil se.

Pološílená hrůzou a touhou dostat se k němu

 

Blíž

A zacpat mu ústa

Aby nemohl

Říct pravdu

 

Se nebezpečně vyklonila a až v tu chvíli jí došlo, že nemá pořádnou oporu. Zašmátrala chodidly pod sebou, ale uklouzla po oblázkách. Jako kdyby ji nějaká neznámá síla kopla do zad.

„Ach!“

Prohnula se a přepadla přes zábradlí.

„Panebože!“ zaječela Sofie.

Ječela tam ve vzduchu, přibližující se každým okamžikem blíž ke smrti a myslela na

 

Jaro

Přátelé

Varoval

Že se pomstí

A je konec

Žádné básně?

 

Nabodla se na žlutý slunečník patřící ke stánku s párky.

Krev na žlutém plátně přímo výstražně bila do očí.

 

Vesele otevře skříňku. V ní vzkaz, narychlo načmáraný jejím vždy úhledným písmem.

Nedělá si starosti s pravopisem. Proč by taky měla? Má spoustu času.

 

MONNI, UVIDÍME SE PO TOM PSEUDO-VÍLETU! VŠECKO PROBEREM.

SHEI x-*

 

Usmívá se, protože ví, že ona všechno podá trochu jinak, než to bylo.

Za sebou slyší zvuk rychlého běhu. Kroky přehlušované zrychleným hlasitým dechem.

Cítí tlukot srdce, které utrpělo šok.

„Mono,“ řekne ta holka. Ona ji ani nezná.

Úsměv jí pomalu mizí z tváře.

„Je mrtvá. Sheila Malströmová se zabila.“

A ona pláče a neví, jak nářek zastavit. Proč?

Protože

 

Ona je pryč

 

---