Pitomci

Soudím tě podle toho, jak ráno vstáváš.

Dychtíš po mně jen proto, co od světa žádám.

Já chci tě, protože přát si nikdy nemám,

doufáš ve spojení, ale ani kus sebe ti nedám.

Jím želé k snídani, to ty upřímně nerad, 

prý jsme si souzeni, ale i život začíná pochybovat.

Můj odpor tě sral, tak si zklamaný odešel jinam.

Tenhle omyl ukončil si prázdnou skříní a slůvkem ,,nazdar".

Jak  skončila blbost mladá, přišel princ, 

co mi mé srdce pomalu zpět poskládal.

Já pouze tiše vzpomínám, když nám bylo patnáct, 

jak doba uspěchaná svedla dva pitomce naráz.