Čtyři roční období

Podzim

Položila jsem ruku na tvoji hruď a cítila bušení srdce. Jednoho dne se zastaví, tak jako všechna srdce.

Ale teď nebylo žádný jednoho dne, ležel jsi vedle mě a spokojeně oddechoval. Jsme tak jiní.

Hluboce jsem vzdychla. S výdechem jako by padla poslední klapka. Bylo rozhodnuto. Potichu jsem vstala, oblékla se a odešla. Vlastně utekla.

Vracela jsem se domů, ještě se ani nerozednívalo. Mokré větve a zplihlé listy na břízách se chvěly a všude bylo mokro a tma. Úplně všude, i v mojí duši.

Kdo vlastně za všechno může? Stále jsem ho měla živě před očima. Jeho pohled, naše vzájemná tichá obvinění, že jsme něco mohli udělat jinak, líp. Stále jsem měla před očima nás tři. Chtěla bych se schoulit v jeho náruči, naše holčička v mojí. Dokonalá symbióza. Ale neměla jsem jeho ani ji. A tak jsem aspoň hledala muže, kteří mu byli podobní.

Jiná noc, jiná náruč. Čekala jsem, až to přejde.

Ty jsi jiný. Nemáš s ním nic společného, ani se mnou. Nic. Přesto jsem utekla. Zase.

Čekala jsem, až to bude lepší.

Den za dnem, čas prý hojí všechny rány.

Bylo to proto, že jsem tehdy nevěděla, co by člověk měl vědět?

Léto

Uhladila jsem si vlasy nad čelem. Podívej se. Kousla jsem se do rtů, aby byly červenější. Podívej se sem. Musíme to vyřešit, takhle to přece nemůže skončit. Můj život, tvůj život. Náš život.

Podívej se na mě. A on se pak náhle otočil, otočil se právě ve chvíli, kdy se otočila i ona, aby zjistila, co mě zdrželo, a jak se obrátila, slunce jí dopadlo na tvář, tisíce barevných sklíček jí hrály v očích, její duše neměla jedinou vrásku a vítr si pohrával s jejími vlasy. Jejich pohledy se střetly.

A já jsem věděla, že pro mě už nikdy mít pohled nebude. Ne tenhle pohled. Že mu zůstanu jen jako vzpomínka. Příliš bolestivá na to, aby se na mě dokázal podívat bez utrpení, bez pocitu, že někdo pevně drží jeho srdce a pomalu ho drtí. Ona byla jeho zlom. Jeho šance na nový začátek.

Zůstala jsem sama. Čekala jsem, až to přejde.

Sama se svou bolestí.

Čekala jsem, až to bude lepší.

Den za dnem, čas prý hojí všechny rány.

Bylo to proto, že jsem tehdy nevěděla, co by člověk měl vědět?

Jaro

Slyšela jsem odněkud kapat vodu. Pozorovala jsem tělíčko naší holčičky, jak bezvládně leželo na posteli, připojeno ke změti hadiček a přístrojů. Nerozuměla jsem ničemu a měla jsem jenom jednu otázku. Proč.  A nikdo mi nechtěl odpovědět.
Slyšela jsem doktora říkat něco o tom, že je pozdě a pak jsem se změnila v mouchu na žárovce, zmizela jsem, moje srdce se rozplynulo do spár nemocničních dlaždic.

Moucha odletěla a žena, která tam zůstala, stále seděla u postele dítěte. Nehýbala se, neplakala. Postel byla prázdná. Zůstali jsme jenom dva, on a já. Dva a stín dítěte. Vůně dítěte. Byla pořád s námi, kamkoliv jsem se podívala, viděla jsem ji. Její přítomnost byla v každém koutě našeho bytu, v každém koutě našich duší, v každé mikročástici prachu, který jsem bez hnutí pozorovala dlouhé minuty, hodiny, dny. Nemluvili jsme spolu, nemohla jsem tu bolest snést.  Čekala jsem, až to přejde.

Když jsme spolu mluvili, důležité věci zůstaly nevyřčeny.

Čekala jsem, až to bude lepší.

Den za dnem, čas prý hojí všechny rány.

Bylo to proto, že jsem tehdy nevěděla, co by člověk měl vědět?

Zima

Když jsme se o pár dnů později potkali, nic si neříkal. Jen si se zvláštně smál. Nic jsi nečekal, nic jsi po mně nechtěl. Zdálo se mi, že jsi se mnou jenom proto, že prostě nechceš být sám. Že se prostě bojíš být sám. A začínala jsem tušit, o kolik jsi moudřejší než já. Ty už jsi totiž dávno věděl.

Ráno jsem se probudila a cítila jsem bušení tvýho srdce. Jednoho dne se zastaví, tak jako všechna srdce, ale teď nebylo žádný jednoho dne, bylo tu jen ticho sluncem zalitého pokoje.
A mně bylo krásně, přes všechno jsem byla neskutečně šťastná.

Den za dnem, čas prý hojí všechny rány.

Bylo to proto, že jsem už věděla, co by člověk měl vědět.

Že ten, kdo jenom pořád na něco čeká, jeden den za druhým nevědomky promarňuje.