Kapitola 7 - Tak přece je šance

Tak přece je šance

Po zakoupení oběda jsme se vydali do našeho tišnovského letního sídla v jeskyni. Po, vlastně už při, jídle jsme otevřeli desky a co tam nebylo - oni vytrhali skoro všechny listy z tátova bloku. To, co jsme měli mohlo ředitele prakticky samo usvědčit. A navíc tam ty desky byly rovnou na ráně - no možná to mělo svůj důvod: třeba by je odpoledne vyhodili, spálili, a nebo aspoň odvezli. Zkrátka jsme měli štěstí.

Asi tak ve dvě mi zavolala máma, že se vrátila ze služební cesty a navštívili ji doma policajti a mám se rychle vrátit. To jsem měl stejně v úmyslu.

Rozloučil jsem se s Elen a odjel prvním vlakem do Prahy. Doma jsem nejprve zamířil do redakce MF Dnes, kde jsem si ode všech dokumentů pořídil dvě kopie, a pak k mámě. Ukázal jsem jí nálezy a počkal, až zase přijedou ty policajti. Ten mladší byl poměrně příjemný člověk, asi, podobně jako já, netušil, že jednou budu jeho šéf. Ten starší se do hovoru ani moc nezapojoval, takže jsem si o něm nemohl udělat obrázek. Když jsem jim všechno v poklidu převyprávěl, oba poměrně valili oči, ale určitě byli mým posledním velkým štěstím v tomto dílu. S mou nemalou pomocí vše úspěšně dořešili a já jsem mohl být šťastný, že jsem si splnil své velké, byť poměrně krátkodobé, přání.