Jak to vidí sklenka, aneb sonda do myšlení skleněné nádoby na pití

Určitě znáš tu úvahu nad tím, jestli je sklenka z půlky prázdná, či z půlky plná.
Dozajista si myslíš, jaká úžasná výhoda je vidět sklenku z půlky plnou. Protože vše je lepší, hezčí a víc se směješ. Záříš optimismem, který z tohoto vidění sklenky vyplývá. Ve své mysli si stavíš vzdušné zámky, různé představy o budoucnosti, přítomnosti, nebo minulosti a všechny jsou příjemně růžové. Kytičky kvetou, ptáčci zpívají, ty tančíš po poli s košíkem fialek. Co by mohlo být hezčí.
Nebo, proklínáš všechny svaté za svou vizi poloprázdné sklenky. Každý den se budíš s tím samým pocitem zhnusení. Pokaždé tě ráno potká něco strašného, například si zaliješ cornflakes horkou vodou a do kafe si dáš mléko. Když se ti něco strašného stane, jen procedíš mezi zuby: “Já to čekal.”. Budoucnost, přítomnost i minulost jsou pokryty stejnou beztvárnou šedí. Každý den je jen krokem do pekel. Kdykoliv rozkvetou kytky a ptáčci začnou zpívat, nutí tě tvá alergie kýchat a kocovinou ovládaný mozek chce ty zatracený skřehotaly postřílet.
Přes všechny krásy, či útrapy tě nikdy nenapadlo se zeptat:”Co si o tom myslí ta samotná sklenka?” Vidím, jak se ti hlavou rojí všemožné složité filosofické teorie, zkoumající možnost vědomí sklenky a její přístup ke své plnosti či prázdnosti. Už to vše zapisuješ na papír a připravuješ vydat svou první knížku “Jak to vidí sklenka, aneb záleží na náplni”. Vydavatel je ohromen, ihned jde do tisku. Právě se strojíš na autogramiádu, avšak musím tě zklamat. Té sklence to je jedno.