První část- DVH

PRVNÍ ČÁST

Sedím ve svém pokoji na posteli a listuji komixem. Stránky lemují obrázky supermana a další superhrdinů. Pomalu se mi klíží víčka, ale ještě se mi nechce spát. V duchu si opakuji, že si dočtu jenom stránku a půjdu spát. Ve skutečnosti si to jenom namlouvám, nemůžu usnout. Pohádala jsem se s mladším bráchou, který teď trucuje v koupelně. Chci za ním jít a omluvit se mu, ale na to jsem moc tvrdohlavá, proto otáčím další list a odmítám se takhle lehce vzdát.

Líbí se mi  příběhy o obyčejných lidech, který dostali dar a rozhodli se konat vše v zájmu dobré věci. Ale končí všechny konflikty výhrou dobra?

Co se to děje? Kde to jsem? Najednou jsem se objevila  na obrovském prostranství plném masou plačících dětí. Děti plakaly, naříkaly a všechny měly strach v očích.

Nevěděla jsem proč tu ty děti jsou a proč tu jsem já. Proč?

,, Jani co se to děje?´´ zeptal se mě s pláčem malý chlapeček. Podivila jsem se jaktože zná moje jméno. Podívala jsem se na kluka s hnědýma očima a světlými vlasy. No jistě, je to můj malý bráška. Radostí bez sebe jsem ho objala. Z očí  mi stekla první slza  radosti a možná i poslední.

,, Honzíčku, neboj se, to bude v pořádku.´´ pohladila jsem ho po tváři.

Uviděla jsem nějaké muže v uniformách , kteří procházeli mezi dětmi a křičeli na ně cosi německy. Jeden z těchto surových mužů se nebezpečně přibližoval k nám. Stiskla jsem bratra ještě pevněji a začala jsem být neklidná.

Prohlížela jsem si špinavou zem, na které jsem seděla. Byla pokrytá krví a bahnem. Viděla jsem jen vysoké holínky těch mužů a modlila jsem se k bohu, aby se nezastavily právě tady. Ale bůh není spravedlivý vůči všem lidem na zemi.

Vysoké černé boty se mi mihly před očima  a zastavily se těsně přede mnou.

,, Myslim, že mám dalšího!´´ prohlížel si muž, podle uniformy asi nějaký řadový voják mého bratra. Sklonil se ke mně a bratra mi chtěl vzít. Držela jsem ho zuby, nehty, ale voják byl mnohem silnější než já. Pustila jsem ho! Plačícího bratra vzal za ruku a chtěl ho odvést. Rychle jsem vstala ze země a musela přece nějak reagovat.Nebyla jiná možnost a tak jsem kousla vojáka do ruky, kterou táhl mého bratra. Voják zařval  a Honzíka pustil. 

Okamžitě jsem brášku popadla do náručí a utíkala jsem. Kousnutý voják si stále držel zraněnou ruku, ale už byl schopný mě pronásledovat. I když v tomhle davu  to nebylo tak snadné.

Pomalu jsem si začala uvědomovat, kde vlastně jsem. Lidi ve starém oblečení s židovskou hvězdou na kabátě, ti vojáci…. Já jsem se propadla do druhé světové války!

Už mi docházely síly, proto jsem se naposledy ohlédla za sebe. V ten okamžik jsem vrazila do dalšího muže, též vojáka, ale tenhle měl na ramennou mnohem více hvězd. Byl vysoký  a statný. Měl malou pihu na bradě, ale vypadal jako velký hodnostář.

Muž si nás zkoumavě prohlédl. Bála jsem se. Bylo mi jedno jestli mě upálí, nebo zastřelí, ale nikdy bych nedovolila smrt Honzíka.

,, Vstaň!´´ vykřikl na mě muž. Poslušně jsem vstala. Prohlédl si nás a mě i bratrovi strhl židovskou hvězdu z hrudi.

Konečně sem dorazil zraněný voják a za normálních okolností by nás zabil, ale před tímto mužem měl respekt. Uklonil se a zakoktal jakousi frázi v němčině. Statný muž mu odpovídá s absolutním klidem. Nakonec zraněný vojáka zasalutoval a poslušně odešel po svojí práci.

Hodnostář udělal pár kroků vpřed a otočil se zpět k nám.

,,Vy nepůjdete? Snad tu chcete zůstat?´´ zvedl obočí na důkaz údivu.

,, Ale vy nás zabijete…´´ zakoktala jsem strachem.

,, Děvče, tyhle lidi vás chtějí zabít. Já se vás odsud snažím dostat!´´

Následovala jsem toho muže s jistým odstupem a přitom jsem si v hlavě opakovala, že jsem hloupá husa… neměla jsem s tím člověkem kamkoli chodit! Ale to jsem tam měla zůstat a vydat se jim na pospas?

Pokračování příště! Pokud se Vám tento úryvek lílbil, tak hlasujte a já dodám pokračování :-D