ZMÝLENÁ PLATÍ

Zakroutil hlavou.
Vystavovat se ...takhle. A přitom je to ka-tas-tro-fa! ...odporné ženské.
Nechápal, jak si může někdo TAKOVOU zaplatit. Po cestě nepotkal byť jedinou, jež by stála za pohled delší než čtvrtvteřinu..
Že jich ale viděl. Už sedm kilometrů před cílem se vystavovaly první dvě. A pak jich houstlo.
K městečku přijížděl z mírného kopce bez zákrut. Celý, několikasetmetrový úsek jimi byl doslova obsypán.
Na konci rovinky, před esičkem s dvěma železničními kolejišti, musel zpomalit. Tady na něj pokřikovaly a ukazovaly obscénní gesta. Některé se vykláněly z oken neudržovaného dvoupatrového domu skoro nahé.
Nevěděl co křičí, nerozuměl.
Strašně stupidní země. odfrkl v duchu znechuceně. Necivilizovaná. Je vidět jen chaos, nemají řád, žádné tradice, to doma...
Vzpomněl na rodnou Kalábrii. Doma by nic takového nikdo nedovolil. Jistě, i doma existovala prostituce, ale..
Přibrzdil. ...přibrzdil a zpozorněl, neboť kousek, za dvojitým přejezdem stálo zelenobílé auto s majákem.
Dva uniformovaní, jakoby bez zájmu, pozorovali provoz a unisono pokuřovali.
Carabinieri, usmál se v duchu, když hlídku míjel.

Džou dupal mírně se zvedající ulicí. Měl rád ten zvuk. Měl rád tíhu armádních bot. Dávalo mu to pocit síly.
Stejně jako maskovací kalhoty a khaki bunda na zip. Byť vojákem nikdy nebyl, vojácky hřměl i jeho účes a postava.
Podíval se do ručně načrtnutého plánku a pokývl souhlasně hlavou. Za chvíli tam bude. Ještě jedna křižovatka, pak se potkají.
Cypa znal, ale Poláka ne. Toho znal jen Cyp. Jemu se říkalo vlastně jinak, ale pro Džoua to byl prostě baníkovskej Cyp.  
Za křižovatkou zablikala herna. Spokojeně zamručel. Do hodiny bude všechno domluvený a pak to zapijou.
Tiše, až majestátně, ho minula Audina. Zálibně se po ní podíval. "Kvé sedma", utrousil a pak se usmál "navíc ta barva..."

Zaparkoval na trojúhelníkovém náměstí, spíš návsi, před budovou se sedlovou střechou. Vystoupil a rozhlédl se.
V penzionu mněli restauraci. Adresu zajistil pražský kontakt. Neznal ho, neviděl ho, a už neuvidí.
Po splnění úkolu se do tohoto státu už nikdy nevrátí. Takový byl zákon společnosti.  
Zákony poslouchal, jako ostatně každý voják.
Otřásl se zimou a vešel do dveří, nad nimiž bylo do dřevěné desky vypáleno "U Rudolfa"
"Rodolfo", usmál se, tak se jmenuje i jeho klient.

Už se domlouvaly jen poslední detaily, jako příjezd na místo a úprk z bojiště. Džou byl v povznesené náladě.
Jacek, kterého Cyp představil jako Kosu, se mu líbil. "Bude to památná bitva, což?" uzavřel debatu Džou.
"Bardzo dobra, nie mogę się doczekać" zaťal pěst Kosa.
"Jen ať se policajti zeserou" zahřměl Cyp, a vítězně se rozhlédl po baru. Nikdo je tu neznal. Bylo by zvláštní, kdyby ano.
Baníkovec a sparťan si vždycky domlouvali schůzky mimo města, protože Policie nespí.
A dnešní se koná zrovna v týhle díře jednoduše proto, že ji všichni tři měli zhruba stejně daleko.
S vodkou a vodkou (Kosa odmítal pít něco jiného) byli pořád hlučnější. Slečna zpoza baru. se je pokusila ztišit.
...jen přilila ohně do benzínu.
"Proč?" řval Džou, "kvůli těm černejm držkám?" pohodil hlavou směrem ke dvěma snědým hráčům a postavil se.
Cypa i Kosu to zaujalo, a vstali taky ...Intuitivně vycítili boj - zábavu.  A hlavně ...s cigošema bejvá zábavy požehnaně.
V tom alkorozjaření jim ušlo, že hráči už přestali hrát  Hlavně jim ušlo, že hráči měli k Romům stejně daleko, jako oni sami.
V Čechách už pobývali nějaký čas a slovu "černej" porozuměli jako jednomu z prvních.  
Když se trojice postavila, zvedli se ze stoliček i oni.
"Čmoudi si snad myslí, že jich je sto," zasmál se Džou a sevřel v pěsti boxer.
Hráči vytáhli pistole.

Rudolf Herch utřel ruce a odložil zástěru, aby se šel pozdravit s hostem, který mu poslal do kuchyně, láhev Schlumbergeru.
Po cestě zauvažoval proč. Plněná panenka byla sice jeho specialitou, ale byla to jen trochu lepší večeře, nic víc.
Nicméně ho potěšilo, že u něj zákazníkům chutná. Sekt sice moc nepil, ale ocenění je třeba ocenit.
Penzion, koupil před rokem za přispění syna. Vařit by vlastně nemusel, protože podnik sám o sobě vydělá, ale měl to rád.
Jako kuchař se vyučil a živil přes třicet let. Sedět na zadku si nedokázal představit.

Je to on. Poznal ho hned, protože mu dali fotografie.
Usmál se bělostně v ústrety přicházejícímu kuchaři, který nesl v dlani sklenku plnou bublavého vína.
Kuchař odmítl nabízenou židli, neb se to nesluší, a tak host vstal. Přiťukli si, a kývli na sebe.
Majitel se otočil. Host jeho záda pozoroval s přívětivým výrazem. Pak si (už vsedě) prohlédl svou sklenici proti světlu.
Je příjemné ...je potěšující si připít s někým, koho ještě dnes zabije.

Větší ponížení Džou nikdy nezažil.
Jednou se sice smála jedna štětka, že se mu nepostavil, ale jen dokud jí nevymlátil úsměv z tváře. Navíc si vzal prachy zpátky,
protože svoji práci vlastně neodvedla, Jenomže tohle...?
Cyp se kroutil u jednoho z automatů a skučel. Ten menší zmrd byl rychlej, To musel Džou uznat.
Sotva se Cyp pohnul, dostal nesmiřitelnej kopanec do rozkroku.
Jacka i Džoua donutili pod bouchačkama kleknout, a lízat botu kopáčovi.
"Shkoj ...është koha e" prohodil kopáč a druhý Albánec mu to kývnutím odsouhlasil, protože už bylo opravdu načase jít.
Oba se sklonili a rozmachem udeřili lízající rukojetěmi svých Berett. Nechali si vyplatit částku, která celou dobu svítila na displeji.
V herně po nich zůstal jen odér silně kořeněné pánské vůně, a tři ultras na podlaze.

Rudolf Herch už před hodinou pustil servírku domů. Kuchyně byla na ráno připravená, tržba spočítaná a on jen sepisoval nákup.
Za oknem byl nevlídný říjen a tma. ,,,a ještě někdo. Jenže o tom kuchař zatím nic nevěděl.
Dopsal nákup, zasunul papírek do kasírtašky a promluvil ke stolní fotografii syna.
"Kde se couráš, Rudo. Práce jak na kostele a ty se pořád někde dovolenkuješ."
Mluvil s ním naposledy před měsícem.
Od té doby, co získal zaměstnání u italské realitky, se syn tady na severu ukazoval sporadicky. A jen málokdy volal.
Otci žádné spojení nenechal s tím, že je stejně většinu roku mimo Republiku. Bude prý volat sám.
"Už je to měsíc Rudo, už bys měl."

Řidič vystoupil z bílé Audi. Naposledy projel okolí a uspokojil ho malý pohyb v ulicích.
Jak věc provede, se rozhodl hned po večeři. Rychle a čistě, tak si to vedení přálo.
Jeho strýc, a zároveň jeho cammorista, mu nařídil, aby se na místě nezdržoval. Po útoku, měl ihned přejet, na území Německa.
Tam se klan postará o jeho návrat do rodného Aspromonte.
Po jídle městečko pořádně projel, aby si potvrdil správné čtení mapy. Přechod do Německa je od penzionu šest set metrů.
Do deseti minut jím projede.
Nepotřeboval vědět čím se muž provinil. Jeho strýc mu jen sdělil. že je třeba srovnat účet.
 Tomu rozuměl. Společnost vždy srovnává účty. Ndrangheta je známá tím, že žádný nezůstane otevřený.
"Jsem dobrý účetní" mrknul spiklenecky na tmu levým okem, a sáhnul pro kapesní soupravu na otevírání zámků.

Džou se souvěrci už dávno neleželi na podlaze herny. Vlastně už v herně nebyli.
Když jim barmanka pomohla se posbírat, uklidnila je, že Policie je zavolaná a během chvíle dorazí.
Bylo to určitě to poslední, čím je mohla uklidnit. Na poldy by čekal jen šílenec.
V docela chladné noci, utržené rány bolely. Ale mnohem víc bolel vztek.
Naproti přes ulici vystoupil z bílé Audi Q7 muž.
"Kurwa, cygan" zašeptal Kosa. Cyp se ze své pokroucenosti narovnal. Džou nevěřil vlastním očím.
Bílá krása a on z toho vystoupí přičmoudlej zmetek.
"Zase jeden. Sejmeme ho" spíš konstatoval, než navrhoval Cyp a pohnul se do vozovky.
Džou ho chytil za rameno. "Počkej ...co to ten sráč dělá?"
Tři páry očí muže pozorovaly, když sáhl do kapsy, cosi se zablýsklo a on se sklonil k zámku vrat.
"Kradnie" suše prohodil Kosa. Džou vytáhl boxer.
"Ale potichu" vydechl a rozhlédl se do všech stran.

Vůbec nezaregistroval nebezpečí, protože zámek dal víc práce, než předpokládal. Úder do hlavy ho napůl omráčil.
Nikdy nemyslel že hvězdičky z komiksů jsou pravé, ale teď jich měl v očích plno.. ...bolest...
Pak přišla sprška dalších bolestí. Lapal po dechu, jenž kamsi odvanul. Stočil se do embryonální polohy.
Když vystřelila bolest z boku a křuplo to, věděl, že má zlomená žebra. Cítil, že útočník není sám.
Křup! Asi klíční kost, uvědomil si. Pak znovu zaduněla hlava a už nebylo nic. Jen tma.

Rudolf Herch zívl a otevřel dveře na dvůr. Vteřinu mu trvalo, než pobral, co vidí, a dalších pět, než našel mobilní telefon.
Sirénám to trvalo déle, ale dorazily. To už se skláněl nad rozbitým, chrčícím tělem.
Záchrankáři odsunuli Rudolfa, směrem k policistům.
Ptali se, ale on jim vlastně neměl co povědět. Jediné co viděl jasně bylo , že tři útočníci po tom, co na ně začal křičet,
naskákali do velkého bílého auta a rychle odjeli směrem do vnitrozemí.
Záchranka se rozhoukala k odjezdu. Ten z policistů co mluvil s doktorem, se připojil ke zbylým, jež zpovídali Hercha.
"Je na tom zle?" zeptal se kuchař.
"Nevím proč bych to měl říkat, ale jo. Doktor se obává, že to do nemocnice možná nestihnou."
"Chudák" svěsil hlavu Rudolf.
 

O týden později seděl ve staré vile u svíčky asi padesátiletý muž. Prohlížel si podrobnou mapu a popíjel bílé ze své vlastní vinice.
Ta zdobila jako koruna podhorské městečko Antonimina. Poslední doušek nechal tát na jazyku a pak potřásl hlavou.
Bude muset poslat víc lidí.
Zvedl i se stojanem svíci, jež hořela na rozloučenou s dalším picciottem, a zakápl ten divně německy znějící název.
Za každý otevřený účet jedna krůpěj rudého vosku. "Varnsdorf" škobrtavě zašeptal, zvedl svícen a foukl.