Druhá část- DVH

Po tváři mi stekla další slza. Nevěděla jsem jak jednat. Bože, co mám dělat? Mám tu zůstat a čekat na smrt tady, nebo někde s tím cizím mužem?

Položila jsem brášku na zem, protože mě už bolely ruce, ale zase jsem ho chytla a pokračovali jsme dál…

,, Janičko, my tady umřeme?´´ zazněl tenký hlas mého bratra, který bych skoro přeslechla přes všechny ty  nářky kolem mě.

,, Ne,  neboj se mi neumřeme.´´ pohladila jsem ho po špinavých vlasech.

Bez jediného slova jsme došli až k obrovské bráně u které stálo snad dalších tisíc vojáků.

Cítila jsem jak se mi bratrovi nehty zaryly do kůže. trochu to zabolelo, ale nedávala jsem to najevo.

Hodnostář se před branou zastavil a pustil se do řeči s jiným vojákem. Voják klidně  přikyvoval a salutoval. Nakonec ustoupil a nechal toho muže projít.

Teď jsem si pomyslela, že na nás zapomněl a veškerá sranda před podřízenými skončila. Ale on se na nás otočil a usmál se. tušila jsem, že to znamená ať jdeme za ním.

Udělali jsme pár kroků a už jsme byli skoro venku. Venku z obří vraždící továrny!

,,Flüchtlinge! Flüchtlinge! Töten!´´slyšela jsem mohutný hlas. Okamžitě potom se ozvalo několik výstřelů.

Rychle jsem reagovala a skočila jsem na zem na bratra.

,, Nein!´´křičel ten tajemný muž a mával rukama.

Ucítila jsem lehkou bolest v levém boku a potom se mi chtělo jenom spát. Cítila jsem jak ze mě teče krev.

,, Sestro! Sestřičko! ´´ cítila jsem jak se mnou Honzík třese. Usmála jsem se na brášku a pohladila jsem ho po tváři.

,, Děvče!´´ klepalo se mnou nějaké dítě .

Já už jsem nic necítila. Jenom jsem chytila bratříčka  za ruku. Jediné co jsem si v tu chvíli přála bylo, aby bratr žil! Pomalu se mi zavíraly oči a já je už nemohla otevřít. Jsem mrtvá!

Prudce otevírám oči, ale JÁ DÝCHÁM!

Cože? Já jsem ve svém pokoji a ležím na komixovém časopisu!?

 Nějak to nemůžu pochopit. takže všechno byla jenom noční můra?

,, Jupí!´´ běžím pryč z pokoje a mířím do koupelny.

V koupelně sedí můj bráška a pláče.

,, No, tak! Nebreč neni k tomu důvod! Tak co, dáme mír?´´ raduji se a směji.

,, To myslíš vážně?´´ otírá si bráška slzy z očí a objímá mě.

Bohu dík, že jsem se z toho probudila. Škoda, že takové štěstí nemá každý!