Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKapitola 10 - Dvojí pátrání
09. 03. 2012
0
34
844
Autor
Ondřej Kališ
Dvojí pátrání
V dalších dnech se Tomáš snažil najít někoho, kdo by snad jeho matku mohl nemít rád; podařilo se mu už objevit skoro všechny lidi, s nimiž se Daniela měla v posledním roce setkat - než se s někým bude setkávat osobně, měl by už mít nějaké tušení o jeho možné vině, neboť by nebylo dobré se prozradit; nikdo mu ale podezřelý nepřišel - je pravda, že neměl zase tak moc informací, ale nic z toho mála na nikoho neukazovalo.
V době, o které mluvíme, již byl říjen, bylo to necelý měsíc po Tomášově návratu. Tomáš byl zrovna pryč - jako obvykle se snažil něco zjistit; občas sledoval nějaké lidi, někdy si prostě potřeboval venku najít nějaké informace.
Muž, který zde nebyl častým hostem, vousatý, asi čtyřicetiletý - možná však vypadal starší -, stoupal domem po schodech vzhůru; kdyby ho někdo potkal, což se tentokrát - jako skoro nikdy - nestalo, působil by na něj záhadně, jistě by si ho všimnul, avšak zároveň by se mu zdál seriózní, na nic by se tedy neptal - čekal by, že půjde k někomu z obyvatel.
Ten pán se zastavil ve třetím poschodí, přesněji u bytu s jmenovkou Tréglovi. Opět, jako u dveří domovních, vyjmul z kapsy klíče; pak odemknul. Byl to Bernard Stránský.
Bernard vstoupil, ale ještě v předsíni, ani nezavřev dveře, zůstal udiven. Zavíraje uvažoval, kterak se jakési neznámé pantofle ocitly u vchodu; byl přesvědčen, že původně tu žádné nebyly. Sundal si boty; to dělal vždycky, byť koberce bývaly velmi zaprášené. Dnes bylo uklizeno, jako by zde skutečně někdo bydel. Bernard vstoupil do pokoje na konci chodby vpravo a zde již viděl nesporné známky života.
Kdo tady bydlí? - divil se. Podíval se, na co chtěl, ale pak se posadil ke stolu. Nechtělo se mu jen tak čekat, a proto zašel do kuchyně, jestli tam nebude káva; nebyla. Bernard našel v lednici otevřenou krabici s mlékem, a tak si jej ohřál v mikrovlnné troubě a pomalu horké upíjel. Nestačilo to do příchodu obyvatele, to se konečně dalo čekat.
*****
Bernard čekal asi hodinu, když uslyšel klíč v zámku. Tomáš se lekl, když zjistil, že není zamčeno; vždycky zamykal. Vstoupiv do bytu našel Bernardovy boty. Bylo jisté, že v bytě někdo je. Je to snad policie?! - napadlo jako první Tomáše. Teď se už nemohl obrátit a jít ven.
Jen na chvíli se Tomáš zarazil za dveřmi, které již předtím lehce zavřel. Nejprve pomalu a opatrně postupoval - zcela neozbrojen - ke dveřím svého pokoje. Kdo ví, co by dělal, kdyby zrovna jeho pokoj byl prázdný. Nebyl.
Tomáš plynule, ale ustrašeně otevřel dveře a za nimi spatřil jakéhosi muže. Potkat jej na chodbě, ani by si ho nevšiml; spíše by se snažil působit naprosto nenápadně a nevýrazně se pokusil, aby jím nebyl poznán. Zde však nebyli na veřejné chodbě, ale přímo v Tomášově pokoji. Ten muž měl klíč; a i další věc poukazovala na to, že nebyl zloděj, ani běžný policista; takový by se totiž nezul před pokračováním hlouběji, tento člověk měl úctu. Tomáš se Bernarda lekl.
,,Dobrý den,” pozdravil Bernard Tomáše naprosto jako sobě rovného; ani nevěděl kdo to je, snad to ale tušil.
,,Dobrý den,” odpověděl mu Tomáš. Bernard seděl za stolem, jako by byl doma, ale dával najevo vstřícnost; Tomášovi nezbylo nic než přistoupit na hru neznámého, ať už jí tento směřoval kamkoliv.
,,Jsem Bernard Stránský, kdo jsi ty?” řekl Bernard přecházeje do jiného stylu.
,,Jsem Tomáš Trégl. Co tu děláte?”
Na to Bernard čekal; teď věděl, kdo je ten chlapec, a navíc dostal vhodný prostor pro objasnění své přítomnosti Tomášovi:
,,Znám tvého otce. Snažím se dokázat, že nic neudělal. Proto jsem tady; abych našel toho, kdo je vinen a dokázal tak Matoušovu nevinu.”
,,Vy víte, kde je táta?”
,,Je u mě doma. Bude rád, až tě uvidí. Jak dlouho tady jseš?”
,,Asi měsíc. Předtím…” Tomáš se rozhodl nepokračovat. Věřil Bernardovi, ale neměl jistotu; kdekdo mohl tvrdit to, co on.
,,Přijel jsem,” pokračoval Tomáš, ,,protože myslím, že by měl být čistý vzduch. Chtěl jsem vlastně dokázat to, co vy.”
,,Měl bys jít se mnou domů,” řekl Bernard.
Řekli si tedy i pár věcí o jejich dosavadním pátrání, oba zjistili prakticky totéž - nebylo snad Danieliných nepřátel. Teď mohou spojit své síly, ale stále bude záhadou, kterým směrem by mělo jejich pátrání jít. Zatím se oba připravili na cestu na Pankrác.
*****
V Bernardově bytě byli všichni jeho obyvatelé, avšak zvuk klíče v zámku nikoho z nich příliš nezaujal. Bernard nebyl venku na pátrání poprvé, naopak - chodíval tam za oním účelem takřka denně a většinou se vracíval ještě později.
Matouš a Petra byli společně v kuchyni, děti ve svých pokojích. Bernard šel kousek před Tomášem a vstoupiv do kuchyně, uviděv Matouše, pravil:
,,Mám pro vás velký překvapení.”
Tomáš se zastavil za Bernardem, ačkoliv původně by se snad hrnul do kuchyně i přes případné zavřené dveře.
,,Na něco jsi přišel?” zeptala se Petra.
,,Zjistil jsem, že v tom pátrání se angažuje ještě někdo; setkal jsem se s ním v Matoušově bytě.”
To Matouše překvapilo, šokovalo a postavilo. Tomáš stál stále trochu za rohem.
Bernard se otočil na Tomáše.
,,Přivedl jsem ho,” pravil Bernard.
Tomáš vesele a kvapně vstoupil do kuchyně, kde se však zarazil, jako by říkal - Co?! .
,,Tomáši!” řekl ohromeně ten, který o se tvrdil být Matoušem; Matouš však v místnosti nebyl.
Tomášovi se zdál jeho hlas podobný Matoušovu, ale jinak to byl úplně jiný člověk.
Tomáš nepohnut zůstal stát proti onomu muži.
Muž byl překvapen ještě víc a taktéž strnul.
Oba tam tak v tom němém údivu stáli; jeden před falešným otcem, druhý před váhajícím synem. Bernard a Petra se neodvážili nic říct.
Zrovna když se Bernard rozhodl narušit předlouhé ticho, vyšel ze svého pokoje Libor, že si v kuchyni vezme něco k jídlu; nečekal návštěvu a přišev do kuchyně tázavě pohlédl nejprve na Matouše, neboť vedle Bernarda zrovna stál. Stále však nikdo nic neřekl.
Matouš jen Liborovi vrátil pohled, ovšem nejistý; jako by říkal Nevím, co říct. .
Libor se zamyslel. Pohlédl na oba své rodiče, avšak ti stáli jako solné sloupy nedávajíce žádné konkrétní znamení.
Zbýval tedy jen jeden člověk, k němuž se Libor mohl obrátit.
,,Kdo jsi?” zeptal se Libor Tomáše.
,,Tomáš Trégl,” odpověděl Tomáš.
Libor pohlédl na Matouše. Byla to pravda, o tom nebylo sporu.
,,Ty jsi Matoušův syn!” řekl trochu udiveně Libor.
Tomáš se zamyslel.
,,Odkud jsem posílal svůj poslední dopis?” zeptal se Matouše.
,,Z Chocně,” odpověděl bez váhání Matouš. ,,Ale pobýval jsi jinde. Předal jsem ten dopis Miladě Plané, ředitelce vašeho dětského domova. Byla by ráda, že ses vrátil.”
,,Nemohu se ale ukázat v domově. Musím zůstat bydlet doma,” řekl na to Tomáš.
Matouš se posadil. Tomáš mu už věřil, že je to on; jeho styl pohybu, jeho hlas - byly jeho; poznal i jeho styl vyjadřování, cítil, že je to on.
,,Nepoznal jsem tě,” řekl a usedl na vedlejší židli; kolem stolu se s trochou snahy mohlo vejít i sedm lidí.
,,Když jsem utekl z domova, chtěl jsem prostě najít toho vraha, kterýho jsem viděl; přišel jsem na nádraží, musel jsem odjet co nejdál, aby mě nenašli. Chtěl jsem odjet za hranice. Nejdřív jsem dojel do Hradce Králové a pak jsem odjel do Rokytnice v Orlických horách, odkud jsem chtěl pokračovat pěšky. No a cestou jsem se usadil v horách…”
Tak Tomáš líčil všem své putování; samozřejmě, že všechny jeho cesta do Polska a zpátky do Prahy a vůbec celý jeho život i v domově, ale hlavně po útěku, zajímaly.
Hovořiti na toto téma nebyl problém až do hluboké noci a vlastně se pokračovalo i druhý den, kdy už Tomáš odjel spát domů; ono kolem stolu sice bylo místa dost, ale se spaním už to tak jednoduché nebylo - již dříve musela být do Liborova, pravda, velkého, pokoje umístěna postel pro Matouše. Tomáš hodně chodil k Bernardovi, protože to přeci jen bylo bezpečnější než kdyby Bernard chodil k Tomášovi, a hlavně se zde Tomáš setkával i s Matoušem a ostatními přáteli; jen se mu stýskalo po Markovi, stále častěji na něj vzpomínal, ale nechtěl se s ním setkávat, aby nebyl vrácen do dětského domova.
*****
Pátrání pokračovalo ve stejném stylu celé měsíce, avšak ani v lednu nebyli Bernard ani Tomáš vůbec schopni definovat alespoň jednočlennou množinu podezřelých; došlo jim tedy, že se musí vážně zajímat o úplně jiné směry pátrání; konkrétní cestu ale našel Matouš.
Není-li motivem jakási msta Daniele, mohl by se motiv týkat Matouše… Byl ředitelem bankovní pobočky a spousta lidí mu mohla přičítat vinu za svůj osobní krach…
Byl tu únor. Již přes měsíc pátrači prověřovali novou cestu, jež se ukázala jako správnější - dala jim pět vážněji podezřelých; je-li mezi nimi vrah, to se ještě budou muset zjistit.
34 názorů
Ondřej Kališ
17. 04. 2012
Nemas pravdu ondro. Poucka neni berlicka. Je to pojem, nebo take definice. Podobne jako v matematice. Vis prece co to je definice a k cemu slouzi, ne? Stejne tak i slova sama o sobe slouzi k tomu, aby se lide mezi sebou dorozumeli. Akorat pochopit, ze stul je stul a jak vypada je jednoduche a zvladne to kazdy, zatimco pochopit vyznam metafor nebo jinych slov uz tak jednoduche neni. To ale neznamena, ze si ta slova muzes vykladat po svem. Teda muzes. Ale pak dojde presne k tomu, k cemu doslo mezi nami. Nerozumime si. A to prave proto, ze ty si nejake pojmy vykladas tak, jak se ti to hodi. Stejne jako kdyz v matematice nebudes respektovat platnost definic, tak se nedomluvis s jinymi matematiky.
Ondřej Kališ
17. 04. 2012
Kdyz ani docent nevi, co to je metafora, tak to nemuzeme chtit ani po studentech. Matematika je exaktni veda. Literatura je umeni. Ja uz ti dal nebudu nic vysvetlovat, je to marny. Nez placnes neco, cim si nejsi jisty, tak si to vyhledej. Jsi diletant. To si taky vyhledej.
Ondřej Kališ
16. 04. 2012Ondřej Kališ
16. 04. 2012
Tady uz jsi od literatury odbocil hodne daleko. Nemuzes srovnavat matematiku s literaturou. To nejde. A pojmy jako forma nebo abstrakce jsou v literature dane a nejde si je vykladat po svem nebo pouzivat definice z jinych oboru. To nefunguje.
Mno, dohromady jsem rekl, co jsem rict chtel. Ted je to na tobe. Preju hodne zdaru.
Ondřej Kališ
13. 04. 2012
Dobře, o tom, jaký rozsah může nějaký obsah mít, nemá smysl dumat. Proust popsal jeden krátký okamžik těsně před probuzením na třiceti stranách. Nutno dodat, že se čtenář nenudí. Já osobně když píši, tak zhuštěně, ale to, jak píši, neříká nic o tom, co rád čtu. Ale máš pravdu, mohl bys to napsat i třikrát delší a obsahově by to bylo stejné.
Nevím, komu všemu jsi dával svoje texty číst, ale vždycky existují dva typy lidí. Tvoji a cizí - ve smyslu určitého nadšení, vkusu a tak dále. Já nemám rád odkazování na to, kolika lidem se to líbilo, protože to mohli být lidé z tvé "sekty", když to tak řeknu, a tam se samozřejmě nehodnotí, jak je to napsáno, ale že je to napsáno v určitém duchu, většinou v duchu myšlenky té "sekty", nebo skupiny, nebo klubu, to je jedno. Jsou fanoušci Star Treku, kteří nedělají nic jiného, než že píšou epizody ze světa Star Treku a je jim jedno, jak strašně to je napsáno, hlavně když to je Star Trek. Prostě tohle není argument. Třem lidem se to líbilo, mně se to nelíbí a můžeš se podívat tady na Písmáku na statistiku, kdo všechno si tohle dílo otevřel a nic ti nenapsal. Ty všechny lidi jsi nezaujal ani natolik, aby k tomu něco napsali. Takže tři lidi sem, tři lidi tam. Záleží na tobě, kterého názoru si vážíš a to se odvíjí od toho, jaká je tvoje stupnice v hodnocení lidí. To já nevím. Ale k tomu bych se obracel. Neříkám, že je můj názor lepší, ale byl bych taky nerad, pokud bys ho nebral vážně jenom proto, že ti přijde, že "nepíšeš pro mě".
Myšlenky. Tady jsem chtěl napsat, aby sis dával pozor na jednu věc. Neříkej lidem, co v textu je, co jsi tam jakože dal, protože se ti to nemuselo podařit. Je ošemetné říkat, že jsou v textu myšlenky, jako by to bylo něco jako zlatý šupiny a čtenář má za úkol je najít a když je najde všechny, tak ho čeká odměna. Vždycky když mi nějaký autor řekne, že si nejvíc považuje svých myšlenek, tak se zděsím a říkám si, jak může být někdo tak zaslepený. To je asi jako když ti nějaký slizák řekne, že si o sobě myslí, že hezký a že mu to už tři lidi potvrdili. To fakt nic neznamená. Tím to nechci snižovat. Říkám jen obecně. Text má mnoho vrstev, někoho osloví nějaká myšlenka, někoho styl, někoho něco jiného, to ty, jako autor nemůžeš ovlivnit. Pořád je lepší nechat to otevřené a počkat, co řekne čtenář. Až se jednou bude do čítanky psát, že jsi byl jako autor nejvíce ceněn pro své myšlenky, pak to jistě bude odrážet pohled čtenářů. A to je důležité. Ne to, co si myslíš ty, že jsi do díla dal, ale to, co v něm čtenář našel. Měj na paměti, že jedna věc je záměr, a druhá věc je skutečnost. Jedna věc je chtít něco napsat a druhá věc je, jestli se to skutečně podařilo. to platí vždycky. Nemůžeš stát nad čtenářem a nutit ho, aby našel něco, co tam není a když to nenajde, tak to zakončit slovy - no jo, tys to nepochopil. To je omluva pro tebe jako pro autora, která tě má utvrdit v určitém přesvědčení. Vždycky je pro autora nejtěžší poznat, komu může věřit.
Chtěl bych podotknout, že k tomu, abych si mohl tvoje dílo přečíst a napsat, co si o něm myslím, nemusí být splněna ta podmínka, aby to bylo dílo pro mě. To je vesměs jedno. To já totiž nehodnotím, nebo se tomu snažím co nejvíc vyhýbat. Vzhledem k tomu, že jsem odrostl na sci-fi a na Ikarii, tak pro mě lupidus activ není nic neznámého. Ale jak říkám, pokud se bavíme o slohu, tak je jedno, jestli píšeš sci-fi, detektivku nebo červenou knihovnu.
Trochu mě mateš tím, v jakém smyslu používáš slovo abstraktní. Ty nepíšeš abstraktně, já jsem nic abstraktního nezaznamenal. Naopak je všechno poměrně jasné, přímočaré, racionální a konkrétní. Pro mě je abstraktní například surrealismus a takový André Breton, ale tvoje psaní je celkem normální vyprávění. U toho filmu se myslím také mýlíš a znalci by tě snadno vyvedli z omylu. Já jsem si vzpomněl například na Fontánu, ale i třeba takové Odcházení je poměrně hodně abstraktní, nebo využívá prvky abstrakce.
Ne jen já si chci pod postavami představit něco konkrétnějšího. To je celkem normální u všech čtenářů. Čtenář musí postavy nějak odlišit a jméno je málo. Navíc pokud jde o lidi, tak je třeba jít do hloubky. Tím, že o postavě nic neřekneš, tím nedocílíš toho, že bude abstraktní, ale toho, že bude plochá a neživá. Abstraktní by to bylo, pokud bys napsal například: "Martin vstoupil do místnosti nebo jeskyně v níž stáli tři nebo čtyři postavy, které byly stejně oblečné až na nějaké předměty u pasu. Dvě nebo tři postavy spolu tiše hovořily. Martin se do hovoru nevměšoval. Čekal, co se bude dít, jestli třeba někdo osloví jej nebo přijde ještě někdo další. Nikdo však nepřišel." To je abstraktní. Není abstraktní, když napíšeš, že v jeskyni byl Martin, Jáchym, Pavel a Gustav a u pasu měli meč. To je přece konrétní jak víno. Takže nevím, čemu říkáš abstraktní a abstraktní představivost, ale uvědom si, že umělci mají abstrakci v krvi. Co si myslíš, že jsou metafory? To jsou dveře abstrakce, přitom ty vůbec žádné metafory nepoužíváš. Já mám dojem, že si představuješ, že píšeš nějak a tak moc jsi zabředl sám do sebe, že už neumíš vystoupit ze sebe ven a podívat se na to všechno z nadhledu. Tím ti nechci kazit náladu, ale když už jsi se rozhodl, že se odhalíš na Písmáku, tak ti píši na rovinu, co vidím. Už jsem tu zažil mnoho autorů a ty nejsi výjimkou v tom typu postoje, který ke svému psaní zaujímáš. Přesně si vzpomínám na jednu dívku, která mě přesvědčovala, že nemusí nic číst, aby mohla psát, dokonce tvrdila, že číst nechce, aby nebyla její mysl pošpiněna cizími myšlenkami, že tím jako bude nesmírně originální, také tvrdila, že její dílo je především takové a makové, přitom vůbec takové ani makové nebylo, jenže to ona nemohla vědět, protože nic jiného nikdy nečetla. To je vždycky na první pohled vidět určitá zaslepenost. Tak se nezlob, že ti to říkám takhle na rovinu. Buď ti to otevře oči nebo se rozhodneš mít je dál zavřené. To je ostatně jedno. Třeba si naopak myslíš, že já je mám zavřené a potřeboval bych je otevřít.
Ježděním hromadnou dopravou se možná lidi nenaučí ji organizovat, ale určitě ty lidi ví co jo a co ne a možná kdybys je k tomu posadil, tak by ses divil. Na druhou stranu totiž dopravu nemůže řídit někdo, kdo ji pořádně nezažil. To pak dopadá totiž jako naši ministři, kteří řídí ministerstva něčeho, čemu nerozumí, nikdy to nedělali a ani je to vlastně nezajímá. I když se ne každý naučí všechno dokonale jako mistr, není to tak, že řekneš - na to nemám talent, tak na to seru, to bych se stejně nenaučil. Teda udělat to můžeš, ale je to podle mě ta horší varianta.
A k mámě buď shovývavý.
Ondřej Kališ
12. 04. 2012Ondřej Kališ
12. 04. 2012Ondřej Kališ
12. 04. 2012
A ted k zpatky k tvoji reakci.
Ja se ti nesnazim ukazat cestu. Ja se ti spise snazim poradit, jak chodit, abys mohl nejakou cestou vubec jit. Kdyz pouziju primer. Ty to mozna tak nevnimas, ale psani je, pokud chceme jit do detailu a pustit se do pojmu jako je forma, slozita vec. Takze kdyz se chceme bavit hloubeji, tak je dobre znat trochu teorie a nejake pojmy. Takze ja ti neukazuji cestu a jestli to pro tebe tak vypada, tak vez, ze to je jenom takova pesinka a rozhodne to nebude znamenat to, ze by ses odklonil od te sve vysnene cesty. To nejsou dve cesty, ktere jdou proti sobe. Nemusis mit strach. Hlavne na nicem nelpet.
Ja jsem nerekl, ze forma by mela byt zakladem a ackoliv sloh a forma spolu souvisi, nejde to smesovat do jednoho hrnce. Sloh je zpusob, jakym pises. Urcite si ze skoly pamatujes, ze se ve slohu zadavalo tema a pak forma. Souvisi to spolu, ale neni to zavisle. Forma dila je napriklad uvaha, popis nebo povidka. Forma je samozrejme taky roman nebo esej atd. Ty pises neco jako novelu a zatim to je v poradku. Takze formu ted nebudeme resit. Resime sloh a sloh je zpusob, jakym pises, takze kdyz se vratime do skoly do hodin slohu, tak tricet zaku jedne tridy pise stejne tema, stejnou formou a to, v cem se jejich psani lisi, to je sloh. Je fakt, ze si muzes trvat na svem, ja bych jenom rekl, ze podle me v tom mas problem. Protoze ctenar se k obsahu dostane az tehdy, kdyz si precte to, co napises a to cteni samo o sobe je dulezite. Kdyz budes ctenare nudit, tak muzes mit seblepsi obsah, ale nikdo se to nejspis nedozvi. Na okraj dodam, ze ja osobne se domnivam, ze uroven psani odrazi uroven lidskou, takze neverim na to, ze kdyz ma nekdo problemy se slohem, ze to je ve skutecnosti genialni fabulator. To jde ruku v ruce. Navic obsaova stranka je snad jeste narocnejsi, protoze remeslo, to s trochou cviku zvladne kazdy, ale mit o cem psat, mit ten obsah, to chce mnohem vic, to nejde natrenovat, i kdyz Jack London natrenoval i tohle. Chci rict, ze bych byt tebou nespolehal na obsah. Ale jinak ok, tady se to resi casto, co je dulezitejsi, jestli obsah nebo styl. Podle me dokud jsi nezazil neco, co my ne, tak ten obsah bude proste obycejnej. Kdyz clovek jenom sedi doma a vymysli si pribehy, tak co si tak muze vymyslet? Jenom nejaky odvar toho, co nekde uz videl v televizi. Pak je lepsi na obsah nesazet.
Dobre, kdyz te psani bavi, tak proc se v tom nechtit zlepsit? Hele, pro kazdeho existuje nekde nejaka kniha nebo autor, ktery o zaujme. Neexistuje clovek, ktery by nemohl cist. To si pamatuj. Samozrejme kdyz pominu poruchy pozornosti atd.
Takze poitivni rozdil v tom novejsim dile jsem zanamenal. Jak uz jsem ti psal. Sloh neni tezky a obsah rozhodne neni zhusteny. Mne to prijde naopak velice roztahane a plne zbytecne vaty. Aspon podle meho vkusu. To je jasne.
Jeste dodam jednu vec k tomu cteni. Kdyz nebudes cist, tak nebudes mit srovnani a nebudes vedet, na cem jsi. Budes jako severni korea, ktera se snazi vypustit prvni druici, zatimco my jich mame uz kdo vi kolik.
Ondro, tohle je naprosto zbytecny rozhovor.
Sloh toho dila je lepsi, mene krkolomny, takze fajn. Nejvetsi problem ted je opravdu ve stylu a v obsahu. Ve stylu ten, ze neumis vtahnout do deje, a v obsahu viz ten prazdny rozovor. To je presne tvuj problem. Pises pises a najedou zjistis, ze jsi napsal dve strany, ale vlastne jsi skoro nic nerekl nebo jsi rekl tolik, co by slo rici nekolika vetami. Dobre, urcite reknes, ze to je zamer. Ja to chapu. Me to ale nebavi cist. Nenabidl jsi nic, co by me chytlo. Ani postavy nejsou nijak zvlast zajimave. Navic hned od zacatku uvedes nekolik kamaradu, v jednu chvili, a to je problem, protoze pak splyvaji. Ty mozna za jejich jmeny vidis konkretni lidi, ja ale ne. Ja je vidim poprve a pro me jsou stejni, a to ja vnimam jako problem.
Nebudu ted psat vic. Jen zopakuji, co jsem rekl. Capek.
Byly asi tři hodiny, stmívalo se nějaký čas po sedmé. Podnebí zde bylo o něco teplejší než v Čechách; roční doba by mohla odpovídat tak konci srpna.
,,Tak abychom vyrazili," navrhnul Martin. ,,Touhle pěšinkou?!" řekl Gustav.
„Kudy jinudy?" opáčil Martin.
,,Nevím," řekl Pavel.
,,Je tu cesta, tak po ní asi máme jít. Máte lepší návrh?" pokračoval ve svém Martin.
,,Třeba je to past," řekl Gustav.
,,Nesmysl," zapojil se Jáchym, „určitě jsme mohli přistát kdekoliv a my se dostaneme na místo,
kde uprostřed ničeho začíná... Něco jako cesta."
,,Tak vyrážíme, ne?" uzavíral Pavel; všichni nějak souhlasili.
Ondřej Kališ
11. 04. 2012
Driv, nez dam dohromady odpoved, doporucim precteni sesti prochazek literarnimi lesy od umberta eca. Trocha teorie nikdy neuskodi.
http://eldar.cz/myf/txt/eco_-_sest_prochazek_literarnimy_lesy.html
Ondřej Kališ
11. 04. 2012
Ondro, zatím jsem se vyjadřoval pouze ke slohu. K formě jsem se nevyjadřoval a k obsahu také ne. Psal jsem, že by sis měl dávat pozor na to, abys psal to, co je pro příběh důležité a věci, které důležité nejsou, omezil. Tys na to namítl, že u všech skvělých autorů také nenacházíš vždy jen informace důležité pro příběh a já s tebou souhlasím. Jen říkám, že ty nejsi skvělý autor, takže tenhle argument nemůžeš u sebe použít. Netvrdím, že píšeš o ničem, to jsem neřekl a nemyslím si to. Tvrdím, že si nemůžeš dovolit moc velké odbočky ve svém psaním, protože nepíšeš tak dobře, abys udržel čtenářovu pozornost.
Že neposloucháš usuzuji z toho, že neposloucháš. Přece poznáš, když se s někým bavíš, něco mu řekneš, a on nereaguje na to, co se mu snažíš říct, ale pořád si takzvaně mele svou. Tomu člověku pak řekneš, že tě neposlouchá. Když se on zeptá, proč si to myslíš, tak tím jen dokazuje, že skutečně neposlouchal. Ty mě neposloucháš, a proto ti musím všechno dlouze vysvětlovat a stejně si myslím, že na to zase něco namítneš.
Ano, vždycky budeš dostávat kopici různých názorů a záleží vždycky jenom na tobě, jak s nimi naložíš, které budeš poslouchat a které odmítat. S tím ti nepomůžu. Slyšet různé názory má tu výhodu, že dostaneš hodně informací, ale má to také tu nevýhodu, že kolikrát nevíš, co je vlastně pravda.
Jak jsem napsal na začátku, zatím se bavíme jenom o slohu. Sloh je základ. Když nezvládneš bezchybný sloh, tak těžko můžeš hovořit o stylu. Takže je trochu mimo mísu bavit se o tvé cílové skupině. Za prvé já nemusím být tvá cílová skupina na to, abych ti mohl poradit, za druhé ty mi připomínáš někoho, kdo včera dostal kytaru, naučil se tři akordy a už se vidí jako rocková hvězda. Chci říct, že tě čeká hodně cvičení a až zvládneš techniku, to znamená sloh, pak teprve můžeme začít hodnotit styl, formu, obsah a další věci. Psaní, to není jen ten pohyb rukou, je to činnost jako každá jiná, to znamená, že vyžaduje jak trénink, tak i určité schopnosti. Není to o nic lehčí než malovat nebo skládat hudbu.
Když jsem ti doporučil Čapka, tak ne pro to, aby ses s ním srovnával, ale proto, aby ses podíval, jak vypadá správně poskládaná věta, protože Čapek píše velice přirozeně a lehce a čtenář okamžitě ty situace vidí jako živé. U tebe to tak není. Tvoje psaní je těžkopádné, zmatečné, nemáš v tom systém a čtenář bohužel nevidí skoro nic. Třeba ten třetí odstavec, kde trochu popisuješ toho muže. To je souvětí, které nemá žádný řád, všechno splácané dohromady a ve výsledku je čtenář akorát vyčerpaný tím, že si tu větu musí číst několikrát dokola, aby aspoň trochu pochopil její strukturu. Tak proto jsem ti doporučil Čapka. Aby ses kouknul, jak to má správně plynout. Nedoporučoval jsem ti ho proto, abys od něj opisoval nebo psal jako on, to ne.
Z filozofického hlediska máš pravdu. Těžko říct, co je dobré a co ne a jednou se stejně všechny napsané věci rozpadnou v prach. Nicméně technicky vzato se to říct dá. Sloh má určitá pravidla a tam není tak těžké říct, co je dobré a co ne, a to je to, co se ti tu snažím vysvětlit. Například omezit zájmena, nepsat zbytečně dlouhá souvětí a pokud nějaké souvětí stavíš, tak v něm nemotat iks věcí dohromady. A tak dále. Pravidel je hodně a člověk se učí čtením, psaním a posloucháním názorů čtenářů.
Nikdo neříká, že by ses měl hnát za čtenáři, ale k čemu je autor, kterého nikdo nečte? Já neříkám, že bys měl mít tisíce čtenářů, stačilo by třeba pět. Ale upřímných čtenářů.
Na okraj bych poznamenal jednu věc. Existují vesměs dva stavy. Buď víš, že psát neumíš a máš chuť se učit. Nebo jsi o sobě přesvědčený, že psát umíš a že už jenom tak ladíš detaily.
Ondřej Kališ
10. 04. 2012
Až budeš tak dobrej jako Beckett, Bernhard nebo Kafka, tak si můžeš dvolit psát o ničem. Na svoje vlastní psaní ale nemůžeš používat měřítka jiných autorů. To, co funguje u jednoho, nemusí fungovat u druhého. Teď se ti snažím říct, co děláš blbě a co můžeš zlepšit. Co se dotýká psaní. A co se dotýká tvojí reakce, tak děláš blbě to, že neposloucháš, co ti druhý říká a snažíš se z toho vyhádat. Takhle jsi přišel o jednoho ze dvou čtenářů, které jsi teď chvíli měl. Asi je to pro tebe úspěch....
Ondřej Kališ
10. 04. 2012
Nemluvil jsem o matice, ale o tom, jak to chape ctenar. Kdyz napises, ze jsi oslovil skoro vsechny lidi, tak to nese nulovou informaci. Muze to byt jeden clovek ze dvou nebo taky osmdesat ze sta. Z pohledu ctenare je dulezite textu rozumet v celem rozsahu, to znamena ze kdyz nekde na zacatku vypustis nejakou informaci, tak si ctenar bude myslet, ze je k necemu dulezita - z pohledu pribehu myslim. To je vsechno, co se ti snazim vysvetlit. Neber to prosim jako prilezitost k dohadum. Snazim se ti pomoct. Bud chces, pak premyslej nad tim, co ti rikam. Nebo nechces a pak to rekni na rovinu at tu neztracime cas. Diky.
Ondřej Kališ
10. 04. 2012
Cteni je zaklad. Mozna kdybys byl vyjimecny talent, coz nejsi, tak bys mol psat jen tak, ale cteni neuskodi a kolikrat clovek neco odkouka.
Rozdil mezi skoro vsechny a vsechny je technicky asi takovy, jako nekonecno a skoro nekonecno. Dulezite je, ze ctenari to nic nerekne. Kdyz ne vsechny, tak kolik chybi? Vzdycky mysli na to, jakou informaci ctenari davas a jestli to je ta informace, kterou ctenar potrebuje. Jinak samozrejme tohle je detail. Nema smysl ho resit. Dulezity je celek.
Rad se podivam na tvoje nove dilo, jestli delas pokroky.
Ondřej Kališ
09. 04. 2012
Diky za avizo. Ve vsem, co muamarek napsal, souhlasim. Plus pridam par dalsich postrehu, zejmena ke stylu. Technicky receno to mas predimenzovane a v popisu pouzivas redundantni vyrazy. Takze skrtat. Napriklad.
V dalších dnech se Tomáš snažil najít někoho, kdo by (snad) jeho matku (mohl) nemít rád; podařilo se mu (už) objevit (skoro) všechny lidi, s nimiž se Daniela (měla) v posledním roce setkat - než se s někým bude setkávat osobně, měl by (už) mít (nějaké) tušení o jeho možné vině, neboť by nebylo dobré se prozradit; nikdo mu ale podezřelý nepřišel - je pravda, že neměl (zase tak moc) informací, ale nic z toho mála na nikoho neukazovalo.
Do zavorek jsem dal zbytecna slova. Ted neni dulezite jit do detailu. Podstatne je, ze hodne slov pouzis jako vypln, ale ta slova nedavaji textu zadny dalsi vyznam. Nejlepe je to videt na spojeni zase tak moc. Tim se text zbytecne rozmelnuje a vypada to tak, ze autor vlastne ani nevi. Potom prislovce uz. Dale zajemno nejaky, to pouzivas i v dalsim textu casto. To slovo nic nerika. Je tedy zbytecne. Samozrejme se to neda brat na stoprocent, ale ve tvem slohu je vyplnkovych slov tak velke mnozstvi, ze to bije do oci. Celkove to vypada, ze mas malou slovni zasobu.
Kdyz se nedostanes pres tohle, tak se tezko hodnoti ostatni aspekty textu. Bohuzel ten sloh tady hraje velikou roli a je na pomerne spatne urovni. Doporucil bych osvedceny lek - Capka. Nejspis proto mas malo ctenaru.
Ondřej Kališ
23. 03. 2012
Tak já ji tam zařadil k vůli tomu mordu - jinak vnímám, že si to jde svou vlastní cestou... Jsem zvědav na pokračování a vyústění,
Marek
Ondřej Kališ
22. 03. 2012Ondřej Kališ
22. 03. 2012
Stývne, oslovuji Tě jako člověka, co umí povídky psát - myslíš, že bys tomuto autorovi něco poradil? Díky,
Marek
To je divné, že Ti nikdo nedal zatím zpětnou vazbu. Zkusím tedy já.
Je cítit, že máš v hlavě příběh, který chceš vyprávět. Ale, přijde mi, že děj, který by mohl plynout a zurčit, šněruješ přílič upjatým a neživotným popisem, např.: "Již měsíc pátrači prověřovali novou cestu, jež se ukázala jako správnější - dala jim..."
Nepoužíval bych přechodníky a archaismy.
Přijde mi, že máš od příběhu odstup, že do něj nedáváš atmosféru, prožitky, jen tak nezúčastněně ho konstatuješ.
Text detektivky by neměl působit školometským dojmem. Měl by pulsovat, nepřešlapovat, měl by být dynamickým.
Důležité je, že máš příběh - ještě ho zkus trochu oživit a vyhrát si s ním...
Marek