Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Hlídač

07. 03. 2012
4
8
436
Autor
Wolhi

Jednou takhle po ránu ...

 

Šel tichou noční Prahou. Jen on. Antonín, hlídač Národního muzea. Za necelý rok odchází do důchodu. Práci nočního hlídače dělal celý svůj život. Toník je velice tichý a introvertní člověk. Nemá rád, když někdo zbůhdarma mrhá slovy. Slova jsou pro Tondu přespříliš drahá. Když s Tondou mluvíte, musíte si dát pozor na jakýkoliv, i sebemenší, detail. Váš verbální a nonverbální projev je pro něj důležitý. Více než důležitý. Tonda Vás musí vidět i slyšet, jinak s Vámi neprohodí ani slovíčko. Jinak Vás nebude vnímat, budete pro něj jen další všudepřítomný rámus. Takové vynálezy jako rádio nebo telefon nemají pro Toníka smysl. „K čemu mi tohle je, povězte mi? Copak někdo může mít zájem poslouchat tenhle krám?! Lidi, lidi, kam to spěje, kam to spěje…“, spílal pravidelně Tonda, slyšíce ranní rozhlas. Lidé Toníka neměli moc rádi. Možná proto, že byl tak uzavřený. Zdravil vždy jen některé sousedy na schodišti. Venku na ulici nikdy nikoho neoslovil, a pokud byl někým sám osloven, vždy dělal, že neslyší. Jinak než Podivín se Toníkovi mezi lidmi neřeklo.

Teď však kráčel domů. Sám si vykračoval s pocitem dobře vykonané práce. Přestože byly již čtyři hodiny ráno, necítil únavu. Za svých téměř padesát let praxe si zvykl. Každý den to samé. V osm večer do práce, klíče, zavřít dveře, zajistit, uzamknout; každé dvě hodiny obchůzka po muzeu, savci, plazi, ptáci, nerosty, drahé kameny, a tak dále a tak dále; ve čtyři ráno poslední obchůzka, dojít si na záchod, klíče, odemknout, odjistit, otevřít dveře, zavřít dveře, uzamknout, vytáhnout klíče a domů. Nikterak zajímavé, že? Pro Toníka to byl celý jeho život. Cesta domů Tondovi zabrala vždy něco málo přes půl hodinky.

Byla ještě tma, když se v ten den vracel. Tondovi tma nevadila. Měl pro strach uděláno. Jediná věc, která mu naháněla husí kůži, byly ryby. Štítil se ryb pro jejich nechutnou slizkost a rybí zápach, který mu zvedal žaludek. Vzpomněl si na ryby v momentě, kdy stál na mostě a hleděl dolů na odlesk měsíčních paprsků, které se klouzavě odrážely od vltavské hladiny. „Brrr, fuj, ryby“, zaklel. Přešel most a pokračoval jednotvárnými sídlišti. Míjel stále stejné domy, vilky, paneláčky. Všechny stejně šedé, stejně fádní. Jen v pár oknech se ještě (nebo už?) svítlo. Určitě čumí na televizi, pomyslel si Tonda. Šel po ulici úplně sám. Po této dlážděné silnici přešel už snad miliónkrát. Všechno je stále stejné, nic se tu nemění, přemýšlel. Na chvilku se zastavil, domů to bylo už jen něco málo přes pět minut chůze. Naprosté ticho, pomyslil si, to je nádhera. Když v tom... „Klíče!!!“ zařval vysoký ženský hlas. „Kde máš ty klíče, parchante mizerná?!“. Antonín se rozhlédl. Nikoho neviděl. Začalo mu bušit srdce. Ucítil, že se mu potí dlaně. „Halo?“ kníknul Tonda. Netušil, co se děje. Mluví ta žena na mě? Na koho křičí? Ozvěna byla tak mocná, že nebylo možno rozeznat, odkud hlas vychází. Na ulici stál pouze Antonín. Nikoho jiného neviděl. „Jo ty, páprdo, povídám, kde máš klíče?!“ vykřikl hlas podruhé. Tonda se rozhlédl, teď dostal vážně strach. „Jaké klíče, prosímvás?“, zamumlal. Pak se ale na moment zamyslel, kam si uložil klíče od Muzea? Vždy si je dával do pravé kapsy u bundy. Nyní tam nejsou. Já ty klíče vážně nemám, pomyslil si, jak jsem… Já… Já jsem je ztratil. Zamknul jsem Muzeum? „Ha-halo? S-Slečno?“, zakoktal, „ihned mi vraťte mé klíče!“, dodal už poněkud rázněji. Ticho. Úzkostné ticho se rozhostilo kolem Tondy. Hned však věděl, co má dělat. Musí se vrátit k Muzeu a najít své klíče.

I dal se Antonín do běhu, snažíce se zapomenout na svůj strach. Za deset minut byl u Muzea. Zkontroloval zámek. Zamčeno. Klíče ale nikde nebyly. Tondy se rozhostil neklid, strach a zármutek v jednom. Usadil se před před Muzeem, sevřel hlavu do dlaní a začal plakat. Nevěděl, co jiného by měl dělat. Klíče po cestě nikde nebyly a u Muzea také nejsou. Plakal tiše, plakal nad sebou, nad svým životem. Za rok jde do důchodu a nic nemá. Nemá přátele, děti, manželku. Jediné co má je práce, kterou už asi také mít nebude… Usnul.

„Halo, Tondo, Toníčku, vstávej přece, musíš honem do školy.“, ozval se mírumilovný hluboký hlas, „Já už musím do práce, to víš, hlídač musí být vždy připraven… Ty se jenom dobře uč, ať nemusíš dělat třeba… No třeba nočního hlídače…“. "Jasně, neboj tati, vždyť už vstávám", odvětil rozespale Tonda. A vstal...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


8 názorů

Wolhi
16. 03. 2012
Dát tip
Díky za tipy...Chybami se člověk učí.. :-)

DavidPetrik
14. 03. 2012
Dát tip
Postava charakterizovana plasticky a presne. Pointu to ma pro me srozumitelnou (cele to byl jenom sen maleho chlapce), ale nevyraznou, az banalni. Povidku by bylo mozne mnohem vice rozvinout a navrstvit. Presto davam tip a preji energii do dalsiho psani.

Wolhi
08. 03. 2012
Dát tip
Díky za Vaše názory a připomínky :-) ... Ten konec, chápu, že pro někoho méně srozumitelný.. Přemýšlel jsem nad tím a přišlo mi to aktuální.. tedy subjektivně aktuální... :-)

Anděl
07. 03. 2012
Dát tip
Dobře čtivé věty i ty popisné, nenudí. Vnitřní monology Toníka jsou dobře v textu oddělené, čtenář se orientuje, co je vyprávění a co je Ich forma, Tonda. Škoda toho zakončení..připomnělo mi to takové ty strašáky dospělých z dětství: když se nebudeš učit ( u nás na vsi se říkalo: budeš jezdit s koňmi jako Jílek..)...dnes tomu děti dávno nevěří, vidí, že někdo je bohatý a špatně se učil, ještě tak by mu rodiče řekli, ať jsi první a nejlepší. A nikomu nic nedávej opsat a nic nepůjčuj...

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru