Romanace ulice

 

 

Romance ulice

 

Kapitola první

 

Byl podzim. Vlastně už začátek zimy, ale první sníh na sebe nechával čekat. Ve vzduchu namísto sněhových vloček bylo cítit spadené listí a plískanice. Jako každé ráno šla do práce tou samou cestou. Tou samou ulicí. Šla ulicí, kterou důvěrně znala. Kolikrát jí ještě bude procházet? Než se odstěhuje? Než zemře? Usmála se. Byla šťastna, že má svoji ulici. Nechtěla si připustit, že by ji měla ztratit, opustit. Milovala ji. Cítila jak se během dne mění. Ráno ji zastihlo opuštěnou, zranitelnou. V průběhu dne, kdy po ní dospělí pospíchají do práce a děti do školních lavic, mění svou tvář na vroucnou, plnou něhy a přátelství. Drží krok se spěchajícími páry bot. A co večer? To bývá spojencem všech milenců. Jako spiklenec jim otevírá všechna svá tajná zákoutí, aby dostaveníčka nebyla nikým rušena. Elena sama si chůzí touto ulicí tříbí myšlenky. Má pocit, že jí rozumí a našeptává jí správná rozhodnutí. Každé splynutí jejích podrážek s chladivými dlažebními kostkami vysílá do jejího těla impuls plný pochopení, smíření. Může jí někdo tu nezištnou lásku vyčítat? Opět se usmála. Najednou se jí vlastní myšlenky zdály být dětinskými. Instinktivně přivřela oči a vnímala jen svoje kroky a chladný podzimní vzduch uspěchaného velkoměsta.

 

 

 

 

 

Kapitola druhá

 

Podle kalendáře už měla panovat zima. Nějak se jí ale nechtělo ujmout vlády, a tak na sebe nechávala čekat. Příroda její jednání schvalovala, reagovala na ně absolutním klidem, tichem. Náhle tuto pozdní pohodu přerušil hluk kroků neznámého muže. Jako každé všední ráno spěchal do práce tou samou cestou. Tou samou ulicí. Šel ulicí, kterou důvěrně znal. Kolikrát jí už procházel? Tisíckrát? Kolikrát ještě přitiskne svoje podrážky k její kamenné tváři? To si nedokázal představit. Miloval důvěrnou blízkost jejích dlaždiček. Nechával se jimi hýčkat a zcela se tomu pocitu oddával. Ctil ji. Měla svoji duši. Svoji historii. Svoji důstojnost. Kolik je na světě ulic stejných s jeho ulicí? Deset? Sto? Žádná! Žádná další jako je ta jeho už neexistuje! Ani jí podobná! Najednou si na něco vzpomněl. Jako malý hošík si na ní poprvé rozbil kolínko. Maminka jej tehdy utěšovala. A zatím, co mu kolínko foukala, pozoroval, jak se pár kapek jeho krve vpíjí do šedi dlaždiček. Až nyní, po tolika letech, pocítil pýchu, že jí poskytl tuto zvláštní čest. Byli jako pokrevní sourozenci. Možná právě tato událost zapříčinila to zvláštní souznění mezi nimi.

 

 

 

 

 

Kapitola třetí

 

Elena šla dál. Měla přivřené oči a stále víc a více se oddávala svým pocitům. Dýchala nosem. Ústa však měla pootevřená. Dýchala nosem, protože chtěla nasát co nejvíce vůní odcházejícího podzimu. Ústa měla pootevřená jen lehce. Jako by očekávala první a snad trochu bázlivé políbení nezkušeného milence. Představila si to políbení jako dotek motýlích křídel přecházející v intenzivní vášnivou hru roztoužených rtů. Ta představa ji rozechvěla touhou. Posledních několik dní ji touha doprovázela na každém kroku. Toužila po hezkých slovech šeptaných za chladných večerů. Toužila po objetí. Toužila po motýlích křídlech. Neměla ponětí, kdy naposledy pocítila jejich šimrání. S posledním milencem, s poslední zradou křídla odletěla. Zbyl jen zvířený vzduch plný tísnivých, hořko-sladkých vzpomínek. Nebyla si jista, zda ji uspokojují. Proč pociťovat hořkost něčeho,co je ve skutečnosti sladší než med?

Proč se tak mučila? Prudce se zastavila a schovala svůj obličej do dlaní. Copak tím mohla vzpomínky zahnat, zaplašit? Chvíli tak setrvala. Náhle, jako by opravdu odehnala zlého ducha, zhluboka se nadechla,pak pokračovala v chůzi. Zase vnímala jen svoji ulici. Slyšela ozvěnu svých kroků, což ji zcela uklidnilo.

 

 

 

 

 

Kapitola čtvrtá

 

Také neznámý chodec pokračoval v cestě. I když spěchal, jeho tváří přeběhl lehký úsměv. Zaplašil svoji vzpomínku, ale úsměv ze rtů nezmizel. Zůstal. Byl za to rád. V poslední době se neusmíval často. Změnil se. Cítil to. Mohla za to ta zvláštní touha, která před několika dny opanovala jeho mysl, přemohla celé tělo. Nemohl ji nijak potlačit. Vlastně se o to ani nepokoušel. Z nějakého zvláštního důvodu, který neznal, se mu ta trýznivá touha líbila. Co jej však ničilo, byla její nenaplněnost. Tunelovala jeho Duši. Stále hlouběji. Copak ji nepotká?! Copak v tomhle velkoměstě nepotká ženu, které by mohl svoji duševní prázdnotu odevzdat? Jak rád by ji potkal. Ženu, která by ocenila jeho pevné paže, pohlazení dlaní zhrublých prací. Vlastně s tím neměl žádnou zkušenost. Jak se ženě nabízejí zhrublé ruce, když všechny touží po rukou něžných, sametově hebkých? Kolik žen se už od něj s odporem odtáhlo? Kolik žen ho již odmítlo? Chtělo se mu začít křičet. Doopravdy a nahlas. Aby jej všichni slyšeli. Chtěl ze sebe vykřičet zoufalství zraněné duše, ale nebyl schopen vydat jedinou hlásku. Zhluboka vzdychl, několikrát za sebou rychle zamrkal, jako by tím mohl všechny své myšlenky rozehnat. Poté pokračoval v cestě. Zbyla mu už jen důvěrnost ulice, které jeho hrubé ruce nevadily. Jak je rád, že ji má. Jak je rád, že se jí může svěřit.

 

 

 

 

Kapitola pátá

 

Eleně se podařilo setřást myšlenky, které ji pronásledují týdny. Kdy se objevily poprvé, na to si už přesně nevzpomínala. Jen jí bylo divné, že tyto touhy pociťuje na začátku zimy. Copak se vždycky netvrdilo, že lýtka se zapalují na jaře, kdy se vše probouzí novým životem a nadějí?! Copak se svět začal točit opačným směrem? Dnešnímu světu nerozumí. Vše se zdá být tak vzdálené životu, o němž slýchávala jako malá, avšak tehdy se jí zdál být tak průhledným! Cítila se zranitelnou v tom nepřehledném hemžení dospělých rádoby uvědomělých lidí. V čem jsou tak uvědomělí? Další neznámá. Pocítila novou touhu, mnohem pochopitelnější, jasnější. Chtěla se znovu stát malou holčičkou.

Bezbrannou holčičkou, která se smí schoulit do máminy něžné, teplem a mateřskou láskou sálající náruče. Bezpečí. To je přesně to, co potřebuje, aby měla sílu bojovat na cestě násilným životem, který jí hrozí na každém kroku. Pohroužena do spásné myšlenky, postupovala dál svou ulicí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola šestá

 

Jindřichovi se dařilo držet myšlenky na uzdě. Šlo to sice těžko, ale pomalu si zvykal. Možná je to tím staromládenectvím. Lepší už to asi nikdy nebude. Je prostě muž. Ve své přirozenosti pociťuje potřebu někoho chránit. Je to jeho životní úděl. Odnepaměti přeci muži měli velké drsné ruce. Lovili mamuty. Účastnili se krutých bitev, aby obhájili území, kde jejich ženy udržovaly oheň a vychovávaly děti. Chlapce-budoucí lovce. Dívky-budoucí matky rodů. Pak si ale uvědomil absurdnost své úvahy. Před kým by chtěl dnešní ženy chránit? Pro koho by měl lovit mamuty? Něco takového dnešní žena nevyžaduje. Dnes jsou ženy silné samostatné bytosti. Nepotřebují ochranu. Proč má ale žít? Jaký smysl má jeho život? Život, v němž stále tápe a nechápe svůj vlastní Osud. Jak v něm Matka příroda mohla nechat zakořeněný instinkt ochránce a lovce a zároveň mu nedat příležitost jej plně rozvinout a uplatnit? Nerozuměl tomu. Nerozuměl dnešnímu světu. Proč ženy nevyžadují ochrannou náruč muže? Vzpomněl si přitom na obraz, o němž si myslel, že jej dávno vypustil ze svých vzpomínek. Vzpomněl si na rodiče. Často je vídával, jak spolu sedí na verandě před domem.

Matka se vždy tulila k otci a on ji objímal přesně tak, jak touží on objímat svou ženu. S hřejivou vzpomínkou v mysli, šel dál svou ulicí.

 

 

 

Kapitola sedmá

 

Elena se soustředila na dávnou, avšak pro ni velmi milou představu. Viděla sebe jako malou holčičku. Měla dlouhé vlásky sčesané do dvou copů. V ruce držela oblíbenou panenku a spolu s ní se choulila v náručí matky. V tu chvíli cítila hebkost jejích rukou, pravidelný tlukot jejího srdce, důvěrnou vůni kaštanově hnědých vlasů… Snila si svoji představu. Najednou si uvědomila, že obraz matky se změnil v obraz muže. Neznala jej. Nechápala, co se s ní stalo. Co ten neznámý muž dělá v jejích dětských vzpomínkách? Proč narušuje její bezpečí?Nechce jej ve své mysli! Zamrkala očima. Byl tam stále. Už jí ale tolik nevadil. Uvědomila si, že se jí ten muž líbí. Líbí se jí natolik, že je ochotna odpustit mu narušení jejího teritoria. Je v něm místo i pro něj. Stejně tak si uvědomila, že představa, že ji v náručí drží on, je více než příjemná. Pocit bezpečí trvá. Jen…snad je maličko jiný. Objetí je pevnější, ale přesto stále něžné. Pokračovala v chůzi. Šla dál oblíbenou ulicí, poslouchala nárazy bot na dlaždičky. Po pár krocích si uvědomila něčí tvář. Tvář muže. Muže, který ji před chvílí „vytrhl“ z matčina náručí jen proto, aby jí dal pocit ještě krásnější než matka sama. Tvář muže, jehož oči se dívaly do očí jejích. Šla svojí ulicí vstříc neznámému muži.

 

 

 

 

 

Kapitola osmá

 

Také on šel tichou ulicí a stále měl před očima obraz rodičů-milenců. Šel dál a představoval si JI. Dívku, ženu, ještě trochu plachou, nevinnou, zranitelnou. Představoval si, jak ji drží v náručí. Jak ji objímá, hladí ji svýma zhrublýma rukama. A ona nastavuje hebkou tvář, nechává se hladit, laskat. Cítí, jak se v jeho náručí chvěje a stále pevněji se tiskne k jeho mužným prsům. Její oči hledí do těch jeho. Zračí se v nich bázeň – jako by snad dělali něco zakázaného, za co budou oba potrestáni. Je v nich však vidět i odhodlání odevzdat se muži. Svěřit svůj život do rukou lovce, ochránce. Bože, ty oči! Ten pohled a pokorné odevzdání se! To vše jej zaplavuje ještě mnohem intenzivnější touhou než kdykoliv předtím. Jak může pouhou představu pociťovat tak jasně? Jak může znát každičký detail jejích očí? Jak může cítit vůni jejího parfému? Copak umí zhmotnit svoji představu?! Raději sklonil hlavu a pozoroval své nohy jak dopadají na šedé dlažební kostky. To jej na chvíli uklidnilo. Po pár krocích si však uvědomil něco, co v něm vyvolalo mrazení. Naproti němu opravdu šla žena. Žena, již před malou chvílí v představách držel v náručí. Žena, jež mu dala pocítit jeho vlastní mužství. Šel ulicí a díval se do očí své zhmotnělé touhy.

 

 

 

 

 

Kapitola devátá

 

Blížil se. Každým krokem, který byl delší a pevnější než její, nebezpečně zkracoval vzdálenost mezi nimi. Stále se jí díval do očí. Jako krajta, když hypnotizuje svoji oběť dříve, než ji pozře. Přesně tak se cítila. Ani ona nebyla schopna odpoutat se od jeho pohledu. Byla jím naprosto paralyzována. Stala se pouhou obětí. Věděla, že se dívá do očí muže. Opravdového muže. Muže, o němž snívá večer před spaním. O němž tolikrát četla v mnoha románech. Zatímco ústa pootevřela o něco více, oči přivřela do malých škvírek. Vypadalo to jako výzva. Smyslné pobídnutí. Dala tak jasně najevo své vnitřní rozpoložení. Okamžitě si však svoji slabou vůli vyčítala. Copak se slušná dívka může takto nechat unést?! Co by si o ní ostatní pomysleli? Měla by cudně klopit oči k zemi. Její tváře by měla pokrýt nachová barva. Proč najednou přichází o své dobré vychování? Nejen rozum ji však zradil. I srdce se vzepřelo dobrým způsobům cudných panen a bilo jako na poplach. Rychle a hlasitě. Kolemjdoucí se otáčeli. Snažili se vysledovat zdroj toho nenadálého bušení. Jejich zraky spočinuly na ní. Všichni okamžitě poznali, co se s ní děje, a moudře přikyvovali. Všichni tomu rozuměli. Jen ona byla zmatena. Přesto se však nedokázala soustředit na nic jiného, než na pohled muže, který neúprosně zkrátil vzdálenost mezi nimi na nepatrný zlomek. Šla dál svojí ulicí a neznámý muž byl téměř na dosah.

 

 

Kapitola desátá

 

Blížila se. Ladným tanečním krokem pomáhala zkracovat krutou vzdálenost mezi nimi. Pozoroval její pohupující se boky a srdce se mu sevřelo. Jak je Osud krutý! Ještě před vteřinou směl tuto ženu držet v náručí a nyní se má stát pouhým divákem! Vzdálenost mezi nimi se zdála být nepatrná, přesto propastná. Nikdy na tu dívku nedosáhne. Nikdy se jí nedotkne. Nesevře ji v náručí! Proč? Proč ji tedy potkal?! Opět se jí zadíval do očí. Lačně se do nich vpíjel. Věděl, že ji tím vyplaší. Nemohl si však pomoci. Instinkt lovce začal zcela ovládat jeho myšlení. Probudil v něm odhodlání zvířete ulovit kořist. Každý jeho pohyb, ba i pohled byl naprosto cílený. Musel ji ulovit. Uštvat. Zakousnout se! Prudce vydechl. Pocítil intenzivní příval energie. Protékala jeho tělem jako blahodárná tekutina. Jako jarní míza v mladém stromku. Jeho tělo zesílilo. Jeho ruce… Podíval se na ně a údivem pootevřel ústa. Jeho ruce, kdysi plné mozolů, se proměnily. Pomalu je sevřel v pěst a se stále pootevřenými ústy pohlédl na blížící se lasičku. Šel dál svojí ulicí a věděl, že instinkt lovce bude se zkracující se vzdáleností naplněn.

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola jedenáctá

 

Elena postupujíc svou ulicí se zpříma zadívala do očí muže. Stačilo natáhnout ruku a zrušila by to prázdno mezi nimi. Ruku nenatáhla. Bála se. Bála se své reakce. Byla si totiž jistá. Pokud se tomu muži pouze dívá do očí, je vše v relativním pořádku. Jeden jediný dotyk, byť by se jednalo o podání ruky, by v ní vyvolal bouři. Jednala by jako smyslů zbavená. Jeden jediný dotyk a bezhlavě by se neznámému muži vrhla do náruče. Pevně by se přitiskla k jeho hrudi a zaposlouchala se do pravidelného tlukotu jeho srdce. Nechala by se tím zvukem ukolébat stejně jako malé dítě přisáté k matčinu prsu. Jeden jediný dotyk a byla by schopna odevzdat se do jeho moci. Podlehnout mu. Bylo to pokušení, kterému jen stěží odolávala. Ráda by, ale nesměla. Nesměla! Copak se sluší, aby se počestná mladá žena vrhala na rušné ulici do náručí neznámého muže? Copak mohla zradit všechny ty románové panny, které by pohrdly touto její slabostí? Chtělo se jí plakat. Ano, slzy. Toužila vyplakat všechnu tu touhu, která ji zaplavila. Očistit se. Přesto nemohla jinak vzdorovat starým zvyklostem, než se zastavit a čekat. Stála uprostřed ulice, dívala se do očí neznámému muži a tušila, že i on se zastaví. Stála uprostřed ulice a podléhala svojí touze. Slabosti. Dobrovolně se vzdávala všemu svému přesvědčení, přesto nelitovala. Stála uprostřed ulice připravená naplnit svůj osud.

 

 

 

Kapitola dvanáctá

 

Jindřich šel dál šedivou ulicí a věděl, že ta chvíle přišla. Přišla chvíle, na kterou čekal roky. Chvíle, která  dozrála jako malina. Tak rudá. Tak sladká. Šel stále dál a hleděl do jejích očí. Vnímal svoji těžce se zvedající hruď. Každý jeho nádech byl těžší a těžší. Každý jeho nádech i výdech nesl nesmazatelnou stopu vzrušení. Touha zaplavila celé jeho tělo. Zastřela mu myšlení. Nebyl schopen uvažovat, přesto mu bylo vše naprosto jasné. Potkal ji. Dívku, ženu. Potkal oběť toužící po ulovení. Cítil to. Poznal to z jejího pohledu. Z její chůze i pootevřených úst, které ho smyslně vybízely k činům. Křečovitě přivřel oči. Musí se přeci ovládat. Copak ji může strhnout do náruče, dusit ji svým prudkým objetím? Copak může uchopit její tvář do svým rukou, pozvednout ji a zkropit drobnými polibky? Co by na to řekli kolemjdoucí? Co by na to řekla ona? ONA? Křičela by. Bránila by se. Chránila by svoji čest jako matka mláďata. Ne. Ne! Nebránila by se. Zvrátila by hlavu dozadu plna očekávání. Ústa by nechala pootevřená a sama by se zapojila do milenecké hry rtů a doteků. Zastavil se. Nemohl jinak. Stál uprostřed ulice. Díval se do očí živoucí bohyně a věděl, že i ona se zastaví. Stál uprostřed ulice a němě promlouval k očím té něžné bytosti. Dával se jí napospas. Riskoval odmítnutí. Riskoval zklamání. Přesto ji musel oslovit. Stál uprostřed ulice rozhodnut přijít o poslední špetku mužské hrdosti.

 

Kapitola třináctá

 

Vzduchem měly již dávno poletovat první sněhové vločky, ale zima se kdesi opozdila. Místo ní foukalo ze strnišť a odtud se do uspěchaného velkoměsta donesla vůně spadeného listí. Dva lidé stáli uprostřed ulice a dívali se na sebe. Dvě lidské bytosti. Muž a žena. Dva lidé, kteří před malou chvílí netušili o existenci toho druhého. Dva lidé, kteří o sobě vzájemně snili. A přeci se znali. Znali se ze svých snů. Dávno předtím, než se sešli uprostřed ulice, k sobě promlouvali. Objímali se. Líbali. Odněkud přilétla motýlí křídla a laškovně ji pošimrala. Tam, někde dole, v oblasti žaludku. Polkla nasucho, olízla si rty. Už se tolik nebála. I vášeň se zdála být ovladatelnou. Znovu si začala věřit. Jeho ruce byly opět mozolnaté, hrubé. Nebylo to však důležité. Věděl, že žena upírající svůj zrak na něj, se jeho hrubých rukou nebojí. Touží po nich stejně, jako on touží po její hebké pleti. Získal tak jistotu, že mezera v duši bude zaplněna.

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola čtrnáctá

 

Elena stála uprostřed ulice a věděla, že muž stojící proti ní pociťuje tu samou touhu jako ona. Prožívá ten samý boj. Něco se s ním stalo. Vnímala jeho pronikavý pohled, kterým se vpíjel do jejích očí. Vnímala jeho vnitřní boj. Tušila, že ji chce obejmout a to ji rozechvívalo. Ach, jak dlouho už necítila podobné vzrušení? Poznal to na ní? Poznal, že po tom objetí rovněž prahne? Co když čte její myšlenky? Po zádech ji přeběhl mráz. Kdyby to dokázal…kdyby opravdu uměl číst myšlenky,...pak by všechno bylo v pořádku. Konečně by našla přesně toho muže, o němž celá léta snila. Muže, který by vždy věděl, co má říct, co má dělat a jak. Vždycky by věděl, zda jí má poskytnout útěchu něžným slovem, polibkem či pohlazením, nebo zda ji má jen pevně přitisknout na svá mohutná prsa a dát jí pocit nekonečného bezpečí. Pohlédla na jeho ruce. Udělala to zcela instinktivně. V tu chvíli musela oči zavřít. Nedokázala by se jinak ovládnout. Musela by uchopit jeho velkou těžkou ruku a přiložit ji na svou tvář. Zatočila se jí hlava. To přeci nemůže být pravda! Copak může existovat takový přelud? Copak se dočista zbláznila?

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola patnáctá

 

Stál uprostřed ulice a věděl, že žena stojící proti němu pociťuje tu samou touhu jako on. Prožívá ten samý vnitřní boj. Něco se s ní stalo. V očích jí četl touhu, ale zároveň strach z toho, co se stane, pokud jí podlehne. Rovněž v nich byla vepsána bolest předchozích zklamání. Viděl v nich krvavou stopu nezhojených ran kdesi na srdci. Hluboko uvnitř nepochyboval o svém dalším činu. Dobře věděl, co by každý muž na jeho místě udělal. I on je přeci muž. I on ví, co je jeho povinností vůči ženě a on tuto odvěkou povinnost hodlá splnit. Dá jí pocítit bezpečí jeho pevných mužských paží. Poskytne jí jistotu. Naději. Spasí její hříšné myšlenky. Jak bude reagovat? Co udělá, až ji pevně sevře v náručí? Až ji přitiskne na svou pevnou hruď, pohladí po vlasech mozolnatou rukou? Začne se bránit. Bude křičet a požádá kolemjdoucí o pomoc. Nikdy v životě ho už nebude chtít vidět. NE! To se nesmí stát, nikdy,... a ani se tak nestane. Najednou si byl jist. Obejme ji.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola šestnáctá

 

 

Podzimní vítr se dál prohání v ulicích velkoměsta a podle všeho jen tak nehodlá ustoupit zimě. Ta nijak o pomyslné žezlo nebojuje, a tak lidé mají stále možnost vychutnat si vůni podzimní plískanice a listí. Dva lidé stojí uprostřed ulice a dívají se na sebe. Dvě lidské bytosti. Muž a žena. Dva lidé, kteří před malou chvílí netušili o existenci toho druhého. Dva lidí, kteří o sobě vzájemně snili. Nyní jsou tak blízko jeden druhému, oba jsou rozechvělí, plní touhy, očekávání. Stojí tam a dívají se na sebe. Najednou vztahují k sobě ruce. Nejprve cítí letmý dotyk konečků prstů toho druhého. Pootevřeli ústa, zrychlil se jim dech. Vášeň a touha rozezní celé jejich tělo, nutí je proplést prsty, přiblížit k sobě dlaně. Už se tomu nebrání. Nechávají se unášet svými pocity. Vždyť už dřív si byli tolik jisti tou chvílí. Byli si tolik jisti sami sebou. Svojí vzájemnou přítomností. Nyní stojí uprostřed ulice a objímají se. Zůstávají pevně přimknuti k sobě a tvoří téměř jednu jedinou bytost. Bytost naplněnou něhou, láskou a očekáváním. Dva vzájemně objímající se lidé osaměli uprostřed uspěchaného velkoměsta. Obloha nad nimi se zatáhla. Šedivá mračna obsadila oblohu a nehodlají měnit svoji pozici nad dvěma lidmi, kteří vidí jen sebe. Nedbají na změnu počasí. Nevidí. Neslyší. Vnímají jen sami sebe. Dva lidé, kteří tak dlouho o sobě vzájemně snili. Ostatní chodci spěchají do svých domovů, jen tato dvojice nevnímá chlad. Pomalu začíná padat sníh. Malé studené vločky se snášejí k zemi. Dopadají i na muže a ženu. Na dvě lidské bytosti, které přestaly bloudit ve svých nenaplněných snech a začaly psát svůj společný příběh, jehož délku trvání měl určovat čas sám.

 

 

 

 

Kapitola sedmnáctá

 

 

Z šedivých mračen se sype sníh. Dopadá na dlažební kostky rušné ulice. Podzim definitivně odevzdal královské žezlo paní Zimě. Elena jako každé ráno spěchá do práce. A přeci má dost času vychutnat si chůzi zrovna touto ulicí. Touto a žádnou jinou. Dívá se, jak dlažební kostky mění barvu šedivé na bílou. Ta barva jí sluší. Barva nevinnosti. Barva neposkvrněné lásky. Jde a poslouchá, jak pod jejími kroky vrže sníh. Usmívá se. Je šťastna. Po dlouhé době je doopravdy šťastna! Vrátila se motýlí křídla. Šimrají ji v oblasti žaludku a dodávají slastný pocit vzrušení vždy, když pomyslí na svého milence. Jak ráda si během dne vybavuje jeho velké mozolnaté ruce, kterými ji umí tak něžně pohladit po tváři. Jak ráda vzpomíná na tlukot jeho srdce ukrytého v široké hrudi. Zhluboka se nadechne, nasaje chladný zimní vzduch. Ani ten však neuhasí žár, který v ní vyvolal muž, jehož včera ještě neznala, neuhasí rostoucí touhu rostoucí s každou vteřinou. Jak se těší, až jí oba podlehnou! Jde milovanou ulicí pokrytou vrstvou prvního sněhu a myslí na to, co se již brzy musí stát.

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola osmnáctá

 

Bělostný sníh pokrývá domy, ulice, vnáší do přírody pocit klidu a ticha, veškeré dění se zpomaluje. Jindřich opět spěchá do práce. Jde ulicí, kterou dobře zná, uctívá, bezmezně jí důvěřuje. Na ní potkal svou lásku, budoucí milenku manželku. Matku mladých lovců a ochránců žen. Je šťasten, že ji potkal. Tolikrát o ní snil. Někdy to bylo až nesnesitelné. Touha jej spalovala zevnitř a on jí nedokázal přemoci. Nyní je vše tak jiné. Celé dny na ni musí myslet. Musí o ní přemýšlet. Co asi dělá? Usmívá se, nebo je zamračená? Přemýšlí o něm tak jako on o ní? Jindy zas má pocit, že to, co cítí nyní, je mnohem horší než ta nenaplněnost, která v něm přebývala dříve. To všechno je však v nenávratnu. Teď má ji. Bohyni. Našel svoji ztělesněnou touhu. Je přesně taková, jakou si ji představoval. Ne malá, spíše drobná, jemných rysů, s laskavým pohledem, vystouplými kopečky ňader a ženských oblin boků. Jde dál ulicí pokrytou sněhem. Otiskuje do něj podrážky svých bot a myslí na to, jak blízko je naplnění jeho touhy. Myslí na Bohyni a na sen, který se již brzy stane skutečností.

 

 

 

 

 

Kapitola devatenáctá

 

Tma, jež se snesla na město, tvoří spolu se sněhem černo-bílou symfonii večera. Lidem se do srdcí vkrádá pohoda, klid a mír a dává jim pocit bezpečí. Ti, kteří dlí ve svých domovech, vychutnávají si tu pohodu zpoza oken, v teple a suchu. Pijí ovocný čaj a usmívají se. Muž a žena stojí naproti sobě, obklopeni večerní tmou prosvětlenou odlesky sněhu od pouličních lamp. Muže a ženu dělí asi jen deset centimetrů. Vědí, že TA chvíle nastala. Prostě tu je. Neplánovali. Pouze se to stalo. Přirozený instinkt je ovládl natolik, že již není možné jej popírat. Bělostný sníh dopadá neslyšně na chodník. Posvátné ticho dokresluje pravidelné bušení dvou mladých nenaplněných srdcí a paradoxně jej činí ještě tišším. Ani jeden z nich nevnímá okolí. Krev jim buší v spáncích. Přesto k sobě dosud nevztáhli ruce. Nepřitiskli se k sobě. Ještě ne. Ještě kratičký okamžik musí vydržet...chtějí vydržet...minutu...vteřinu...

 

 

 

 

 

 

Kapitola dvacátá

 

Ulice se nechala spoutat bezpečím černé tmy. Dopadající sníh ji příjemně chladil na místech, kde její důstojnost ponížila lidská bota. Ó, jak ji potěšil příchod zimy. Jak byla vděčná za ty chladné bezcitné polibky sněhu na místech, která ji tolik pálila! Pálila. Pálila ji jako pálí ženu milencovi polibky. S každým dopadem vločky se prohnula a poddala se tomu uvolnění. Neznala lepší náplast na bolavá lidská ponížení. Nechala se laskat studenými sněhovými polibky a dovolila myšlenkám, aby se vrátily o pár hodin nazpět. Zabloudily k dvěma lidem. Znala je. Vlastně…znala je už jako malé děti. Musela se usmát při té vzpomínce. Ten muž, tenkrát to byl ještě docela malý hošík, si na ní poprvé rozbil kolínko. Plakal. Maminka se jej snažila utišit, ale zdálo se to takřka nemožné. Pak jej zaujalo, jak se jeho vlastní krev vpíjí do jejích dlažebních kostek. Slastně vzdychla. Vybavila si sladkou chuť jeho mladé horké krve. Hladově ji polykala. Kolik dětí si na ní rozbilo kolínko? Tisíce? Krev žádného z těch dětí nebyla tolik horká. Cítila z ní něco, co nedokázala popsat a zároveň něco, na co nedokázala zapomenout. Od té doby, vždy, když po ní kráčel, poznala jej. Věděla, že je to on. Její malý chlapec, který se stane mužem a svoji sladkou krev prolije kvůli ženě. Ženě s hebkou teplou, světle růžovou tváří. A až ji potká, zapomene na ni. Zapomene na svoji ulici, které kdysi věnoval pár kapek své mladické nerozvážné krve. Smutně vzdychla. Ta doba je v nenávratnu. Tak, jak stárnou její šedivé dlaždičky, rostou i děti. Rychle. Sobecky rychle. Začala se cítit až příliš osaměle a tak se raději snažila rozehnat své teskné myšlenky. Proč by se měla trápit. Běh života neovlivní. Nezastaví čas. A vůbec - k čemu by to bylo. Rány by se přestali hojit. A to nechce. Ti lidé, kteří po ní dennodenně chodí sem a tam a tam a sem, všichni tito lidé by se pak věčně trápili. A ona tak ráda poslouchá jejich smích. Zvonivý šťastný smích. Zaposlouchala se do ticha. Ale …něco není v pořádku. Vlastně, všechno je v nejlepším pořádku. Ticho je rušeno tlukotem srdcí dvou mladých dosud nenaplněných lidí, kteří již brzy spáchají nejsladší hřích. Přivřela pomyslná víčka, usmála se a pokusila si představit dvě mladá, nahá, roztoužená těla.

 

 

 

 

Kapitola dvacátá první

 

Elena zatím prožívala muka. Neví, co se s ní děje, ale nezdá se jí to důležité. Vlastně to ani vědět nechce. Proč taky? K čemu by to bylo dobré? Aby to v ní probudilo potlačenou konzervativnost. Ne. To, co cítí, co prožívá, se jí líbí. Nerada by se toho vzdala. Nechce se chovat jako ženy z románu - neoblomné, škrobené ženy, studené jako psí čumák. V jejím těle vzplál oheň. Vášnivý, nespoutaný požár a ona jej nechce uhasit. Ta teplo, ta horkost ji spaluje a ona se tím prostě nechává ovládat. Po kolika letech ji zaplavila touha?

Nedokáže se rozpomenout. Muž objímající její tělo, bloudící svýma rukama po všech jejích ženských křivkách, jí dává pocítit veškerou potlačenou vášeň. Vždycky tušila, že se v ní skrývá něco nespoutaného. Sama sobě však zprvu nedokázala přiznat, že ta sténající bytost svíjející se pod mužským tělem, je ona. ONA! Slastná touha protrhla břehy zábran a rozlila se do celého těla. Ovládla ji. A ona se jí vzdala. Dobrovolně. Bez boje.

 

 

 

 

Kapitola dvacátá druhá

 

Ani on nechápe, kdo nebo co ovládá jeho tělo, ale nezdá se mu důležité zjišťovat to. To podstatné je ONA a její nahé vláčné tělo. Křivka jejích oblých boků, útlý pas, horká vzdouvající se ňadra s vystouplými hroty bradavek. Vnímá ji. Vnímá ji tak, jak ještě nikdy nikoho. Horkost jejího těla vstupuje i do jeho těla. Rozpoutávala v něm nekonečný žár. Plachá lasička se zcele oddala své touze a to jej naplnilo mužstvím. Cítí důležitost svého poslání, své povinnosti vůči ní. Vůči ženě toužící a připravené odevzdat život muži. Zaplavuje ho nový pocit. Zodpovědnost. Od této chvíle za ni bude zodpovědný dokud si smrt na jednom z nich nevyžádá svoji spravedlivou, přesto bolestnou oběť. Je dojat. Nesmí té ženě ublížit. Nikdy. I kdyby měl zapřít sám sebe, nikdy nesmí zradit její křehkost, ženství, její odevzdanost a pokoru, s kterou přijímá jeho pevné, trochu hrubé mužské tělo. Rozhodl se. Nezradí ji. Nezradí sebe. Nikdy.

 

 

 

Kapitola dvacátá třetí

 

Zimní nocí prolétají sněhové vločky a dopadají na rozpálené dlažební kostky. Hojí jejich rány. Ulice schovává své zrůžovělé líce pod sněhovou čepicí. Přivírá oči a vychutnává si to souznění. Harmonii. Splynutí. Dvě strany mince. Černá a bílá. Dobro a zlo. Vina a nevina. Muž a žena. Dvě lidská těla. Viděla jejich obraz pod víčky. Obraz mladých milenců, kteří dnešní noci uhasili svůj žár. Srdce jim pukla a přesto nekrvácela. Srdce jim pukla a přesto necítili nejmenší bolest. Viděla jejich obraz pod víčky. Obraz dvou lidí, kteří odevzdávají svůj osud jeden druhému. Dva mladí lidé-milenci. Ještě trochu bázliví, a přesto plně odhodlaní spáchat hřích. Slyšela jejich smích. Šťastný smích plný uvolnění. Ti dva už nic nehledají. Všechno našli. Našli jeden druhého. Viděla jak jejich těla splynula v jedno. Zabolelo ji u srdce. Věděla, že oba jednou pro vždy ztratila. Do této chvíle měli jen ji. JI. Svoji starou šedivou ulici. A přesto vlídnou, vroucí, milující. Každý všední den půjdou po ní do práce. Ráno půjdou pomalým krokem, aby se spolu nemuseli loučit trapně brzy. Odpoledne budou spěšnými kroky krátit vzdálenost mezi sebou, aby už zase mohli splynout v objetí. Na ni myslet nebudou. Jejich myšlenky se rozeběhnou všemi směry, ale vždy se opět střetnou v jednom jediném pevném bodě-v jejich srdcích. V srdcích divoce bijících. Ztratila je. Odsunuli ji až na druhé místo. Těžce vzdychla. Nostalgicky. Do očí se jí řinou slzy. Snaží se je zadržet. Nechce ukázat svůj sentiment. Ona. Ta, která je celá z  kamene, by se měla rozplakat jako malé děcko?! Ne. Ona nesmí přijít o svou hrdost. To nemůže dopustit. Umanula si, že jim odpustí. Odpustí jim jejich zradu. Vždyť oni nevědí, co vlastně činí. Jsou tak mladí.

 

A kdo ví, co přinese čas?

 

 

 

Kapitola dvacátá čtvrtá

 

Nad ulicí se vznáší ranní pološero, které pohlcuje poslední ozvěny jejich vzdechů. Leží vedle sebe – nazí, zranitelní. Horká těla pomalu vychládají. Ona se mu choulí v náručí. Má přivřená víčka. Snaží se vnímat jen tlukot jeho srdce a vůni jeho potem a láskou prosycené kůže. Kéž by nemusela vstát z milostného pelíšku a mohla zůstat takhle navždy! Kéž by navždy vyhnala ze svého života tíživou samotu, která ji dosud byla nejvěrnější družkou. Zadívala se na vzdouvající se hruď svého milence a podlehla dojetí. Hlavou jí probleskly vzpomínky na všechna předchozí léta.

---