Spiknutí stromů I

Dnes mě konečně propustili. Za mřížemi tři týdny. Nikomu jsem neublížila a přece jsem byla potrestána. V ústavu pro duševně nemocné.

Poslední týdny si moc nepamatuji. Blázinec je jiná realita. Vládne tam zvláštně postupující rychlý čas, který se ale zároveň nechává vysoušet visením na provázku jako staré maso. Jelikož se tam lidi příliš často neobměňujou, splývá to všechno v jednu planetu s mnoha měsíci obíhající kolem nepravidelně a zbrkle. Pořád ty samé tváře, kamenné, zoufalé, beznadějné.

Bylo jedno kam se dívám, jestli na menší plátno nebo na velké zrcadlo. Film se odehrával v obojích. Nejdřív tam byla bílá místnost s krvácejícím mužem, scéna, která mi připomněla jiný seriál. Ovšem tohle pak pokračovalo jinak. Rozlité a pálivé slunce. Vesmírná loď. A mimozemšťan. Ach ne, takové strašné klišé, si říkám. Po malém pivu se ovšem v mém nitru cosi začalo otáčet a mrvit. Strach z nich, kdyby přišli. Strach z cizího a zároveň nepříjemná obava z člověčizmu. Bodejť bych byla jenom animovaná.

To není vlastně vyloučeno, napadá mě. Možná vše, co vidím, je jenom nakreslené. Tahle idea není vůbec nepravděpodobná.
Usínám........
Šílím z prázdnoty.

Loupu tablety. Prásk, prásk. Prášek se práší ven a ke mně. Hlava stejně pořád duní. Méně, ale duní. “Frrrsssk prrrssst drrrrn!” Něco mluví, říkají, že je problém. Problém. Měla bych ho řešit. Řešit teď.
Nesmím se v tom plácat víc, říkej si - cítím se dobře, cítím se dobře - je to jenom záchvat paniky. Vyjdu ven, do chladu, vyjdu a přijde úleva, studená příjemně chladná úleva. Syčení ohně, praskání tabáku. On se ovšem přes tyhle představy zvedá, pořád se zvedá a je mi na zvracení. Nemůžu dál sedět v téhle místnosti. Mluví ke mně strom. Ptá se na ptákoviny. Hrozné věci, které si člověk nemůže a nechce přiznat.
Máte pravdu, bože, vše je jak říkáte, ale pro holý život musím lhát. Snad to pochopí, alespoň můj medvídek to jistě pochopí. Slzy. Jenom duševné, malé, malé slzy.