Zpřetrhaná páska

Seděla jsem na kancelářské židli a pomalu se otáčela tam a zase zpět během čekání, než internetová stránka naběhne. Ani nevím, proč ten článek chci číst. O rozvodovosti lidí už vím svoje. Před pár lety bych se na ten článek jen podívala a řekla si, že mým rodičům se tohle nikdy nestane. Pro mě byli moji rodiče výjimeční, ti kteří vědí, co je láska na celý život, ale až teď si uvědomuju, že to nevěděli nikdy. Láska k nim přišla, odešla a zanechala za sebou spoušť, která nezasáhla jen je, ale hlavně mě.  Doby, kdy všechno bylo fajn, teď vidím jako film. Něco co bylo dávno a vzpomínky, které vlastně ani nejsou moje.

Vypnula jsem počítač a pustila na stařičkém videu, které jsem sbalila při stěhování, domácí kazetu. Z televize se na mě usmívala šťastná rodina a i přes to, že to byla moje rodina, jsem ty lidi neznala. Já znala až tu pokaženou verzi. Jako by se páska přetrhla a přetrhlo se s ní všechno, co nás poutalo dohromady.

Vzpomínek na dobu, kdy jsme byli šťastní, mám spoustu. Jen málokdo měl tak hezké dětství jako já. Za to svým rodičům můžu poděkovat. Když jsem šla poprvé do školy, byli tam oba a usmívali se na mě, zatímco já poslouchala učitelku a bála se toho, že tu se mnou nebudou každý den. Dali mi tolik lásky během doby, kdy jsem byla malá, že jim asi nezbyla na dobu, kdy jsem povyrostla.

Svého tátu jsem už od dětství milovala. Byl můj vzor i přes to, že doma trávil málo času. Možné je, že byl mým vzorem právě proto, že jsem ho vídala málo, a tak uvědomit si jeho chyby, nebylo kdy. Proto jsem ty hádky nikdy nechápala. Nechápala jsem svou matku, proč pořád opakuje slovo rozvod. Vždyť můj táta je nejlepší chlap pod sluncem, tak jak by se s ním mohla chtít rozvést. Celé dětství jsem žila v tom, že jejich láska je nekonečná a najednou jako bych se probrala.

Nehádali se přede mnou. To by je ani nenapadlo. Na to mě moc milovali. Takže zatímco já jsem šťastně usnula, oni se začali hádat. Jednou mě jejich hádka vzbudila, a když jsem se ráno zeptala mámy co se děje, řekla mi jen, že se mi něco nejspíš zdálo, že nemají důvod se s tátou hádat. A tak se hádali v tichosti několik měsíců a táta byl doma čím dál míň. Moje přirozená reakce na tuhle situaci byla chybná a teď už to vím. Vyčítala jsem mámě, že tátu kvůli ní vídám ještě míň, i když to nebyla pravda. Jenže jak já měla vědět, co je pravda.

Pak už si přestali brát servítky a hádali se kdykoli a kdekoli. Hádali se, když jeli na nákup, hádali se večer u televize prostě všude. A já na ně neměla nervy. Jediný co mě drželo při životě, byla moje babička a kamarádi. K nim jsem utíkala, když být doma bylo nemožný.

Babička mi vždycky udělala palačinky, kakao a řekla mi, že mě to udělá silnější, když si v mládí projdu něčím podobným. A měla pravdu. Po čase jsem utíkala z domu čím dál tím víc a rodiče si toho sotva všimli, jak byli zaujatí sami sebou. A páska se přetrhla definitivně.

Můj vztah k nim se po těch hádkách začal měnit a nejspíš už nevratně. Nikdy jim neodpustím, že se nesnažili něco vyřešit, že se nesnažili udělat to lehčí pro mě, že spoustu času, co jsem strávila pryč, jsem mohla strávit s nima. Úcta k rodičům byl pro mě už jenom pojem. Šla jsem si, kam jsem chtěla a vrátila se v tolik, v kolik si určila já. Když si jednou za čas vzpomněli, že by mě měli vychovávat tak jsem se prostě obula a šla pryč bez jedinýho slova. Vím, že jsem jim způsobila bolest, ale to oni mě taky, tak jsme si aspoň kvit.

Jednou přišla máma pozdě domů s papírama v ruce. Hned jsem věděla, jaký papíry to budou, ale protože už jsem nenáviděla život s rodičema, co se celý dny hádaj, tak jsem ani nezačala brečet. Spíš jsem cítila úlevu, že se něco změní. Možná, že mi bude teď líp. Jenže mě ještě před tím, čekal snad nejtěžší úkol mýho života.

Zeptali jste se někdy sami sebe, jestli máte radši tátu nebo mámu? Asi jo. Každej se takhle sám sebe ptá. Jenže v hlavě, když si to říkáte, tak nepočítáte s tím, že toho druhýho zraníte. Jen si řeknete svůj upřímnej názor. Já ale nevěděla jak být upřímná.

Ublížila jsem svojí mámě. Necítím vinu, nebo aspoň tehdy jsem jí necítila, protože oni mě k tomu donutili. Musela jsem si vybrat, a když jsem tam tak stála a koukala na toho soudce tak jsem řekla tátu. Do teď nevím, proč jsem řekla jeho, když jsem ho vídala tak málo. Asi jsem pořád doufala, že on je nejlepší chlap na tomhle světě a že za ten rozvod může máma. Proč se vlastně rozvedli, mi došlo až později, kdy bylo na změny rozhodnutí už moc pozdě.

A tak jsme se stěhovali. Nikdy nezapomenu na mámu, jak s ubrečenýma očima řekla tak ahoj holčičko. Sice jsem měla soudem nařízený dva víkendy v měsíci, ale co to pro mámu je? Nikdy asi nepochopím, jak těžký to pro ni muselo být.

Táta nám pořídil samozřejmě drahej byt, taky aby ne, když celý dny pracoval a honil se za penězma. Měla jsem pokoj s televizí, novej počítač, všechno na co jsem si ukázala, bylo moje. Taky jsem si ve svým tenkrát pubertálním věku moc dobře uvědomovala, že volnost, kterou mi život s tátou dá bude obrovská. Vím, že to je špatnej důvod proč si vybrat jednoho rodiče, ale já tak tenkrát uvažovala a nikdo už to nemůže změnit.

Jestli byl můj vztah s tátou nulovej, když jsme žili jako úplná rodina, tak potom, co jsme začali být sami, se dostal do mínusovýho bodu, ze kterýho už se bohužel nikdy neměl dostat. Starala jsem se sama o všechno. Jistě peněz jsem měla, kolik jsem řekla, ale vážně to je to jediný co mi měl dát? Myslím, že ne. Copak otcovskou lásku může nahradit pár papírků s Palackým a jemu podobným? Nemůže.

A tak jsem si den po dni víc a víc uvědomila, že v podstatě žiju sama. Při návštěvách mámy jsem čím dál víc toužila tam zůstat a vůbec se nevracet, ale uznat svou chybu jsem nebyla schopná. Dál jsem mámě vyprávěla jak je všechno fajn a jak si s tátou rozumíme, zatímco jsem byla doma už týden sama. 

Pomalu mi docházelo, proč se rozvedli. Ono žít s někým a vlastně s ním nežít, může být horší než miliony hádek, nevěr a bůhví čeho všeho ještě. Když se odcizíte natolik, že žijete vedle sebe a ne spolu, a to moji rodiče nepochybně žili, tak vztah přestává fungovat a pomalu jako stará videokazeta se snímkama šťastný rodiny se začíná trhat, až se jednoho dne probudíte a zjistíte, že pomyslná páska už dávno neexistuje.

Dál a dál jsem žila tenhle prapodivnej život, až jednoho dne na mě táta vypálil jen tak mezi dveřma, že má vážnou známost a že by mi jí rád představil, protože mě touží poznat. Takže žádná večerní práce, můj drahej otec mě vyměnil za nějakou odbarvenou slečnu, vsadím se jen o pár let starší než já.

Bohužel, i když tenkrát jsem si ještě myslela bohudík, jsem se spletla. Na večeři nepřišla odbarvená slečna, ale docela sympatická hnědovlasá paní. Začala jsem doufat, že moje samota skončí a tak jsem souhlasila, že se k nám může přestěhovat. Jindy bych dělala scény, že se v mým životě něco změní, ale teď už jsem v tu změnu doufala moc dlouho.

Náš byt najednou nebyl moje domácnost, ale její a bohužel si začala myslet, že i já jsem její a tak mě může vychovávat. Její každodenní výslech mi lezl i ušima a jen jsem odsekávala. Zas tak sympatická nakonec nebyla. Táta si samozřejmě začal hrát na vzornýho otce a najednou to šlo být doma včas a spát doma. Začalo se mi po tý samotě snad i stýskat.

Když si ke mně jednoho dne táta sednul do pokoje, začala jsem tušit, že teď bude ještě hůř. Oznámil mi že Pavly dcera, který je stejně jako mě tu bude od teď bydlet s náma, protože má problémy s otcem. Začala jsem na něj ječet. Nemůžete se mi divit. O dítěti nepadlo ani slovo, navíc můj pokoj – můj hrad, nikdo jinej sem prostě nepatřil. Scény nebraly konce, až jsem si nakonec Pavlu znepřátelila definitivně. Nemá se co divit, když mi život zničila ještě víc.

Její dcera jako by byla její snad ještě horší kopie. Přišla k nám a začala se chovat, jako kdyby jí patřil nejenom celej náš dům, ale snad celej svět. Můj pokoj se smrsknul na mojí postel. Všechny poličky okupovaly stovky kosmetickejch kravin, který slečna potřebovala na svoje veledůležitý focení, protože se chce stát modelkou. Nevím proč, ale mám pocit, že jestli modelky vypadají takhle, tak na módní přehlídku už nepůjdu nikdy, ale to jsem odbočila. Jestli jsem nesnášela tu samotu, co tu byla předtím, pak to co přišlo teď, bylo peklo. Když jsem přišla pozdě v noci oknem, protože náš pokoj byl v přízemí, tak ráno ještě než jsem vstala, všechno věděl táta a Pavla.

Když jsem šla k mámě, statečně jsem vyprávěla o naší nový „rodině“, ale máma stejně pochopila jak špatný to teď všechno je. Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale byla mi blíž než kdy dřív. Všechno co jsem nemohla říct ve svým údajným domově, jsem říkala mámě a ta mi naslouchala s pozorností nejlepší kamarádky. Nikdy bych nevěřila tomu, že to řeknu, ale stala se mi oporou ve chvílích, kdy jsem jí opravdu potřebovala.

Jestli jste se někdy připadali jako pátý kolo u vozu, tak já v tom domě byla ještě něco míň. Můj názor byl pomalu podřadnější než našeho křečka, nikdo se nestaral o to, co cítím, jen o to, abych nepila, neotěhotněla a nepropadala. Rodinná idylka hadr.

A tak jsem jednou po domluvě s mámou hodila tátovi papíry na stůl, že se chci přestěhovat k mámě. A najednou to byl přece můj otec. On se o mě stará, živí mě a já jsem nevděčná, s tím ať nepočítám, že by mi něco podepsal. Ironie. Můj otec, kterej se o mě celej život nestaral, se mě najednou nechce vzdát.

Když jsem byla malá, byl můj táta mým vzorem. Když jsem vyrostla, pochopila jsem, že to je člověk, jakým nikdy nechci být. Z pásky na mě možná mávala šťastná rodinka, ale nikdy jsme jí doopravdy nebyli. A tak tu teď sedím před soudní síní a modlím se, aby mě soudkyně pochopila. Bude těžký vysoudit, aby mě umístili do péče matky, když táta se mě nehodlá vzdát, protože by to asi byla jeho osobní prohra nebo co, ale vím, že jestli je soud aspoň trochu spravedlivej, tak musí rozhodnout v náš prospěch.

Rodinu si nevybíráme, bohužel, ale já mám teď možnost rozhodnout se líp než před dvěma lety a taky to udělám.