Příběh jarního vládce

Do pout chladných vňat byl,
už málo, málo zbývalo mu sil.
Horizont žití skrýval již velkou část,
s hlavou v dlaních skoloněnou neviděl spojence se přikrást.
 

Slzami mnohokrát zem skropená,
dnes místem veselí a radosti.
Kde tiskl nešťastník kolena,
dnes silný stojí mladík pln vděčnosti.
 

Tak dlouho čekal na ten okamžik,
divokým pohybem se pohřebním průvodem mžik.
Již dlouho tváře smutkem byly stažené,
tváře po nichž se v brzkosti radost prožene.
 

Tichý šum šeptandy se všudy rozléhá
a mění se v nekontrolovaný ryk,
na posly zpěvavé, na ty se spoléhá,
hvizdem nastolí řád a klid.
 

Klid? Pohyb, šramot a ještě mnohem víc,
když teplé světlo zavítá do ulic,
bílé květy vyrazí a zazelená se zas svět,
to bude co dětem vyprávět.
 

Mladý muž nám v brzké chvíli dospěl,
rozumný pohled po lukách přelétl.
Vtom zas se koutek úst zachvěl,
vysoko vyskočil, zavýskal a bos trávou prolétl.
 

Vřavy bojů v kontrastu s tancem ladným,
pozorovány okem chladným,
získa vše ten, u kterého pookřeje,
hle, už není sám a na svou družku mile se směje.
 

Je to taková idyla,
samou radost do našich srdcí posíla,
ten, co už mladík dávno není,
snad i ty jsi v něm našel zalíbení.