Kapitola 14 - Riziko

 

Riziko

 

Bernard, Matouš, Tomáš, Milada a Marek tedy sebrali a zjistili, co mohli. Nejdůležitějšími fakty a svědky byly Bylunova žena, jeho alkoholismus a léčení, údaje ze záchytné stanice; slibovali si také, že se objeví ten vražedný nůž, protože se domnívali, že je možné, aby si jej Pavel Bylun ponechal. Měli toho samozřejmě více, ale hlavní bylo vyjmenované, a to by zdaleka nemuselo Pavla Byluna z vraždy usvědčit.

Nyní tedy museli pátrači přejít do další, nejspíš poslední, fáze šetření, jež ovšem přinášela nemalé riziko.

Prvním nebezpečným krokem bylo setkání Bernarda Stránského s Pavlem Bylunem.

*****

Schůzka se udála v hostivické ubytovně, kam Bernard přišel prostě v úterní podvečer a měl štěstí, že nesporný vrah byl zrovna přítomen. Zprvu samozřejmě Bernard přímo neřekl, proč Byluna vyhledal.

V ubytovně nebyly domovní telefony, ani nic podobného, Bernard byl tedy vyzván, aby došel pro Pavla Byluna na pokoj, ale pak se měli odebrat mimo objekt.

 

Bylun byl v místnosti sám. Bernard ho vstoupiv oslovil:

,,Dobrý den. Jste Pavel Bylun?”

,,Ano, kdo jste vy?”

,,Jsem Bernard Stránský. Potřebuju si s vámi o něčem promluvit. Rád bych vás tedy pozval do restaurace tady ve městě.”

,,A na co se to chcete zeptat?”

,,Na minulost. Dost vzdálenou.”

,,Nevím, jestli o tom chci mluvit.”

,,Potřebuju vaši pomoc.”

,,A v čem?”

,,To vám řeknu cestou.”

,,Jestli po mně něco chcete, já jsem všechny své dluhy zaplatil.”

,,Netýká se to peněz.”

Bylun tedy s Bernardem odešel. Bernard měl v Hostivici vyhlédnutou noblesnější restauraci; ve skutečnosti by se takové město na honosnější podnik asi nezmohlo. K onomu zařízení šli pěšky, protože Bernard neměl auto. Pavel Bylun zatím nevěděl, co si má o Bernardovi myslet.

Bernard zprvu mluvil o kdečem jiném a Bylun úplně zapomněl, že se jej Bernard přišel vyptávat na minulost. Začal se s Bernardem uvolňovat, ale najednou Bernard zamířil k jádru věci:

,,Ale měl bych se konečně dostat k tomu, proč jsem přišel. Zjistil jsem, že byste měl něco vědět o vraždě manželky Matouše Trégla.”

Byluna se zmocnil ohromný strach, nevěděl co má říct; v první chvíli ho napadlo zapřít, ale pak se rozhodl přiznat, že snad něco ví.

,,Něco jsem o tom slyšel,” řekl.

,,Víte,” vysvětloval Bernard, ,,Matouš Trégl utekl a my jsme přišli na to, že vraždit mohl skutečně někdo jiný. Teďka se tedy snažíme zjistit něco víc a stopy nás dovedly až k vám. Ježiš, já vám vlastně neukázal svůj průkaz.”

Bernard sáhnul do kapsy a vyňal z peněženky průkaz vězeňské služby, jenž podal Bylunovi.

,,To je dobrý,” odmítl tento.

,,Zjistili jsme, že vrahem nejspíš skutečně není ten Trégl a vy jste pravého vraha nejspíš znal. A odpusťte mi tu upřímnost, ale připouštíme i, že vrahem byste mohl být vy sám.”

To Byluna zcela vykolejilo, a Bernard se dověděl i pár báchorek ohledně onoho večera; zjistil tak, jak Bylun myslí. Do odchodu z restaurace se pak bavili i na jiná témata, za což byl Bylun rád, ale stále v něm přetrvával úzkostný strach.

 

Po odchodu Bernard Byluna doprovodil až k ubytovně; Bylun o tom nepřemýšlel, třeba mohl mít Bernard před ubytovnou zaparkovaný vůz.

Bernardovi celý den visel z vnitřní strany kabátu neznámý kus čehosi; cestou zpět k ubytovně pak, jako by si toho zrovna všimnul, řekl Bylunovi:

,,Podívejte se na to,” držel cancour v ruce ukazuje jej Bylunovi; ,,to musí pryč. Nemáte nůž?”

Pavel Bylun nůž měl a Bernardovi jej podal.

Nůž to byl pěkný, vystřelovací. Bernard odřízl to podivné cosi a odváděje řeč i pozornost, uklidil nůž do jedné ze svých kapes.

Ani když se rozešli, nedošlo Pavlu Bylunovi, že se právě nechtě vzdal svého věrného nože. Bernard v tu chvíli nevěděl, zda jím Bylun zabil Danielu, čtenář však ví… I takové získání tohoto důkazu bylo velmi cenné, neboť kdyby se Bylun stal podezřelým, jistě by se, nyní již zcela střízlivý, kvapně zbavil toho jediného, co ho mohlo nezpochybnitelně usvědčit; nyní se již mohlo jednat o nastrčený důkaz, ale pořád lepší důkaz podpůrný než žádný. Navíc na noži byla stále spousta otisků Bylunových prstů.

*****

Výslech Pavla Byluna a získání nože byly zajisté nejsložitější psychologickou hrou, kterou Bernard provedl nejen během pátrání, ale nejspíš za celý svůj život. Jednalo se také o věc zcela zásadní a bez možnosti jakékoliv opravy.

Celá tato akce však svým nebezpečím byla nesrovnatelná s tím, co mělo přijít. Aby celé konání všech aktérů dostalo svého zaslouženého výsledku, musel být obnoven soudní proces s Matoušem Tréglem, což mohlo vést k Matoušovu opětovnému zatčení a umístění do nejtvrdší věznice České republiky - na Vítkov.

Nejprve se vydal Bernard Stránský na policii, kde předložil vše, co měl, a odevzdal i nůž, tedy zbraň, kterou byla, jak se později ukázalo, na nějakých 90% zavražděna Daniela Tréglová. Ano, vina Pavla Byluna byla skoro až nezpochybnitelná, ale již jednou jsme se přesvědčili, že soud nemusí rozhodnout vždy podle nesporné pravdy; mohlo se stát, že soud řekne, že Matouš na svobodě naaranžoval důkazy ve snaze prokázat svou falešnou nevinu.

Bernard nemohl příliš lhát, protože si nemohl dovolit, aby vyšla najevo jakákoliv nepravda, kterou by řekl; přiznal tedy, že ví, kde je Matouš Trégl a vydal jej pod podmínkou obnovení procesu.

Matouš byl dočasně dán do vazební věznice, protože proces byl skutečně obnoven. Bernard sehnal dobrého advokáta a za ty, kdo shromáždili všechny důkazy, označil sebe a Miladu.

Během obnoveného vyšetřování došli policisté velice rychle k jasnému závěru, že vrahem je Pavel Bylun a tento byl také umístěn do vazby.

V novém soudu ohledně neviny Matouše Trégla byl Matouš osvobozen v plném rozsahu, pročež byl nyní volný a dostal trochu směšnou finanční kompenzaci.

Pavel Bylun byl uznán vinným z vraždy Daniely Tréglové, ale byly zohledněny polehčující okolnosti spočívající v Bylunově opilosti v době činu. Protože byl Bylun již vyléčen, nebyla mu nařízena protialkoholní léčba a za vraždu v nepříčetném stavu dostal sedm let ve věznici s ostrahou Pankrác s povinností práce ve slévárně Malešice s možností propuštění na podmínku po polovině trestu, tedy po dvaačtyřiceti měsících.

Poslední rozsudek byl vynesen 20. února 1997.

---