Úvaha o ošklivosti

   Někteří lidé se nám stávají odpornými pouhým pohledem. Jejich zjev v nás probouzí asociace, které se nám negativně vryly do paměti a to i přesto, že ve vyvolaných vzpomínkách, nemusela vystupovat živá bytost. Je to jen xenofobie vůči člověku, jehož odstín pleti může být lehce bronzovější, než jsme zvyklí? Ve svém podvědomí máme definovanou dominantní rasou a tudíž zatracujeme rasu zastávající národnostní menšinou. Laicky by jsme mohli říct, že chováme sympatie k osobám stejného, nebo podobného zevnějšku a z toho vyplývá - pokud vyrůstáme v prostředí převažující rasy, lépe jej snášíme a snáže se s nimi identifikujeme; ovšem v tomto případě hraje roli také vztah k naší kultuře.

  Ale zpátky k tématu. Občas se naskytne situace, kdy se XY jedinec stane natrvalo nedostupný v naši komfortní zóně již při prvním setkání. Někdy k tomu potřebujeme slyšet jeho hlas, nebo zažít akt pohořelosti, ordinérní tah - jenž by se v podání konkrétním člověkem, přeměnil v živoucí averzi. Podobné pocity může vyvolat každý člověk, aniž by disponoval jakoukoliv tělesnou anomálii. Krásný člověk dokáže způsobit zločiny, co by mohly konkurovat notorickým hříšníkům a tím pádem se jevit odpudivě v očích pozorovatelů. Jsou někteří lidé k podobným předpokladům vrození? Nebo je to jen prostá absence sociální inteligence? Jsme Quasimodové a Cyranové přítomnosti? Jejíž šance je zatracena sílou prvního dojmu?

   Nutno dodat, že ošklivost je stejně tak jako krása otázkou vkusu. Asymetrické rysy, jenž by zapadaly pozitivně na jedné osobě, může být braná jako kosmetický nedostatek  těch druhých.

   Ačkoliv se může zdát, že současná společnost je vůči podobných lidem téměř bezcitná, možná je to jen obranný mechanismus, co si naši předci budovali k potencionálnímu nebezpečí, která byla ve většina případech transformovaná do ošklivost či neznámosti. Atraktivita je z sociologického aspektu spojována s laskavostí a dobrotou, zatímco ošklivost, kvůli diskriminaci a nedostatků pozitivních podnětů - jako je sebevědomí, sebeúcta, zájem vrstevníků, může vést k psychickým poruchám. Mnohdy nás uvědomělost sama sebou, vede na odlišné životní trasy.

  Krása se stala kultem již od vzniku lidstva. Existují společenské vědy jako je estetika a výtvarné umění, jenž zmíněný kult dokonce více podněcují. Krása je měna a chudí zůstávají sami. Neatraktivní lidé jsou jako vyhynulý druh, co dennodenně bojují za své přežití. Často intenzivněji než průměrný jedinec. Jak přežít ve světě, kde všichni předstírají krásu? Kde odraz jedinečnosti je jen fikcí soutěží krásy? Ve světě kde staří umírají mladí?

  Ať se k tomu staví jakýmkoliv způsobem, bez víry, že jejich hodnota leží v jejich myšlenkách, v dílech zvěčněná nezaměnitelným rukopisem, zůstanou pro nás podobní individualisté navždy mrtvým bodem, nebo jen zaprášenou knihou v koutě studovny.