Příběhy Nisánka

Kdysi dávno, žil daleko za mnoha kopci a řekami, v tichém a krásném lese malý chlapeček, který se jmenoval Nisánek. Každé ráno, vždy když vylezlo slunce a šťouchlo do něho svými paprsky, vstal a vyšel na prohlídku svého zámku. Nebyl to však zámek, jak ho známe z pohádek o princeznách a princích. Byl to zámek vytvořený z větví a stromů, byl celý zelený s malým potůčkem, který hrál nejkrásnější písničky na celém širém světě. Nisánek se k němu každé ráno nakláněl a umýval si obličej a zuby, protože to správní kluci dělají. Potůček měl Nisánka rád. Vždy, když ho slyšel přicházet, celý se protáhl a úctivě Nisánka pozdravil. ,,Dnes vypadáš unaveně, Nisánku. Stalo se něco?“ promluvil potůček. ,,Víš, potůčku, měl jsem škaredý sen, že jsi z ničeho nic přestal téct, sluníčko přestalo svítit a teta Srnka odešla pryč. Kdo by z toho nebyl smutný?“ pravil Nisánek a nabral si do malých dlaní trochu vody, aby si pořádně opláchl obličej. ,,To byl jen sen, Nisánku, já přece nemohu přestat téct. Kdo jiný by ti hrál písničky před spaním?“ pronesl namítavě potůček a spustil jednu ze svých nejkrásnějších písniček o krásném lese a vůni, která se jím line, o houbách a hodných dědečcích a babičkách, kteří vždy pomohou těm, kteří jejich pomoc potřebují a chtějí. Nisánek se otřel mechem, který přiběhl celý udýchaný, protože zaspal, a protáhl se. Nisánek se začal usmívat, cítil se už náramně, protože věděl, že dnes půjde na návštěvu za strýčkem Šiškou. Už se dlouho neviděli a strýček mu vždy nachystá něco dobrého na zub. Rozloučil se tedy s potůčkem i mechem a pomalu se vydal na cestu přes malý kopeček. Cestou si přičichával ke každé květině, hladil stromy, které se mu uctivě klaněli a hrál na honěnou s lištičkou.

Po chvilce přišel k velikánskému stromu a uctivě pozdravil. ,,Ahoj pane Smrku, je stýček doma?“ špitl celý červený z toho, jak se před tak velkým stromem cítil maličký. ,,To víš, že je. Už má pro tebe nachystanou dobrotu.“ řekl obrovitý Smrk a sklonil jednu z větví, aby Nisánkovi pomohl nahoru. Strýček seděl na nejvyšší větvi a houpal se na ní. Vypadal spokojený. Vítr mu hvízdal nové zprávy a sluníčko s ním hrálo karty. ,,Ahój strýčku!“ vykřikl Nisánek tak nahlas a bujaře, až mu karty vypadly z rukou. ,,Jéjda mane, Nisánku, ty máš hlas jako velký chlap.“ pronesl strýček Šiška s úsměvem a přivítal Nisánka otevřenou náručí. ,,Už jsem myslel, že nepříjdeš. Počkej, nasadím si brýle, abych si tě prohlédl.“ Strýček Šiška si nasadil brýle a zadíval se na Nisánka. Tytam byly časy, kdy byl Nisánek malinký chlepec s pihami. Už z něho byl skoro muž. Měl větrem rozcuchané vlasy, sillné ruce a hluboké modré oči, stejně modré, jako je potůček, v němž si každé ráno oči proplachuje. ,,Tys nám ale vyrostl! Vždyť je z tebe už kluk na ženění.“ říkal strýček Šiška s potutelným úsměvem. Sklidil rozházené karty, mrknul na sluníčko a shýbl se pro cosi pod jehličí. Vytáhl náramné domácí tvarohové buchty a podal je Nisánkovi. Ten neváhal ani vteřinu a zakousl se do nich. Ani nepolknul a už už říkal strýčkovi, jak se mu povedli. ,,Nisánku, s plnou pusou se nemluví! A navíc, ty jsem nepekl já, ale sluníčko. Já jsem jen smíchal několik bylinek a rozemlel obilí.“ Oba dva seděli a vzpomínali na Nisánkovo dětství, smáli se a poslouchali krásné ticho, které se kolem nich rozhostilo jako louka plná pampelišek.

Zničehonic však Nisánek zvážněl. ,,Víš, strýčku, už dlouho přemýšlím, že nechci být ve svém království sám. Chtěl bych potkat ženu.“ řekl Nisánek nesměle. ,,Taky už jsi na to dost starý,“ pronesl strýček a hluboce povzdechl:,,Jak vy děti tak rychle rostete.“ ,,A jak najdu ženu? Nikdy jsem žádnou nepotkal,“ pokračoval Nisánek. ,,Mno, to je přece jednoduché. Nejprve zavřeš oči a budeš se ptát, jestli jsi natolik dobrý, a natolik moudrý, aby sis ženu zasloužil. Potom si lehneš jako obvykle a necháš si zdát o tom, kde svoji ženu najdeš. Musíš poslouchat to, co ti srdíčko řekne. Pamtuješ přece, jak jsme se spolu učili ho poslouchat?“ Nisánek se pousmál, snědl poslední buchtu a hezky se se strýčkem rozloučil. Sešel pomalu dolů po větvičkách, až stanul na pevné zemi. Hlavu měl však v oblacích.