pro toho jediného...

...

chtěla bych být šťastná..., myslím doopravdy šťastná, ne spokojená se svým životem jak se možná zdám ostatním, rodině a přátelům, ale šťastná...

... dost často na Tebe myslím, když stojím po ránu v koupelně před zrcadlem a rozčesávám si vlasy, když sedím odpoledne na semináři, když čekám na večerní vlak domů nebo když usínám ...  a marně se snažím vybavit si Tvou tvář, oči, ruce, hlas...

...."Měl tehdy zájem? Alespoň malý? O takovou rozcuchanou bosorku? Asi ne... ale co když ano... Měla bych tenkrát šanci? Jako kamarádka?... Možná má vztah, ve kterém je šťastný..., plánuje si budoucnost, rodinu... Možná je ale sám... Co kdyby bylo všechno jinak? Co by bylo, kdybych Ti před sedmi měsíci řekla (když jsem se na těch pár okamžiků vrátila, abych se schovala i s herbářem před deštěm), že jsi mi sympatický, že je mi s Tebou fajn? Nebo kdybych to šeptla ještě předtím, když jsme byli oba sklonění možná nad Carex hartmanii...? Před Tvým kolegou, co seděl u druhého stolu, bych se k tomu ale asi neodvážila...

...ani ne před rokem s Tebou přišla do mého života nenadálá změna a těch pár dnů kdy jsem mohla být s Tebou jsem byla šťastná... snažím se rozvzpomenout se na všechny maličkosti a detaily, ale paměť bývá a je zrádná...

...dlouho jsem sama a sama být umím, ale cítím, že dál to už nedokážu... 

...chtěla bych, aby jsi tu byl teď se mnou, vstal z postele, obejmul mě, dal pusu do vlasů a zašeptal: "tak už pojď spát..."

... toužím, sním o tom,  že se se to změní, že se ozveš, znovu se setkáme, že pak budem dva... "dva na všechno, na lásku, život, na boj i bolest, na hodiny štěstí. Dva na výhry i prohry, na život a na smrt - DVA! " jak napsal Čapek, že spolu budeme jezdit  po Polabí a Vysočině, sedět  v trávě s Kubátovým Klíčem a povídat si, že si budeme navzájem oporou, budeme si spolu plánovat budoucnost, rodinu a zestárnem spolu...

...těch pár letmých doteků..., zaujetí, se kterým jsi mi vysvětloval rozdíly mezi rozchodníky..., Tvůj úsměv když jsem Ti zevnitř otevřela dveře u řidiče, a slova, že Tobě smím věřit...

byl jsi mi sympatický od prvního okamžiku... a já byla vždycky nesmělá a náhle jsem nevěděla jak dál...

....když jsem sama stála na louce mezi pcháči, vrbinami, psinečkem a ostřicemi a snažila se je určit, začalo se mi stýskat. Došlo mi, že jsem se do Tebe zamilovala a nevěděla jsem co dál..., bála jsem se dalšího zklamání, dalšího přátelství, na kterém mi záleželo a které bych mohla ztratit i když ses mi zdál (přes to všechno, co jsi měl v mých očích společného s tím druhým) být jiný, že bys to díky tomu, že jsi dospělejší, i kdyby to bylo jen věkem, možná pochopil. Bála jsem se, že bych zas něco pokazila, kdybych Ti zkusila znovu napsat, zda bys měl někdy odpoledne čas nebo zda by ses nechtěl třeba jet někam projet na kole, poznat nové okolí jinak než pracovně...  Nechtěla jsem ztratit naději, a tak jsem se ji raději sama vzdala a jako mnohokrát ve svém dosavadním životě, jsem se rozhodla vzít osud do svých rukou a změnit ho.

Teď  už vím, že to byla jedna z největších chyb, které jsem se kdy vůbec dopustila a lituji toho.

"Abychom dovedli včas chápat, chránit a rozvíjet to, na čem opravdu záleží..."

Všechno je jinak, všechno se každým dnem, okamžikem mění... Chybíš mi. Přála bych si, vrátit těch několik měsíců zpět, nenapsat nic ale i napsat a říct všechno co jsem k Tobě cítila a cítím. Přála bych si, aby jsi tu byl zas, nejen jako přítel a "učitel" ale i něco víc. Nebát se ničeho, a být alespoň na malou chvíli zas s Tebou, poslouchat co říkáš, pozorovat Tě při práci... přála bych si dostat znovu šanci a mít příležitost poznat Tě víc. Chtěla bych umět dát najevo to co cítím i beze slov, když jsem kvůli slovům někdy zmatená a umět líp mluvit, říct v pravou chvíli to pravé, a nečekat na nic, ale prostě nevím jak nato...

... záleží mi na Tobě. P.

PS. brzy napiš...