Tohle ráno se nějak nepovedlo

‎Takže abychom si to shrnuli: 
Budík zazvoní, jako každé pondělí, v 05:15, ale to je ta poslední běžná věc, která se v to ráno stane.Nejprve šlápnu ráno do "nadělení", které nám náš domácí miláček nechal v chodbě (ta černá chlupatost má jediné štěstí, že nosím na doma papuče, bo šlápnout do toho bosou nohou, tak jsme asi bez domácího mazlíčka); poté si tak nějak zapomenu vzít naušnice (což samozřejmě není žádná tragédie, ale někomu, kdo je tak trochu blázen do detailů a kdo každé ráno ladí doplňky, jako jsou právě naušnice, hodinky, korále a boty,  to k rozladění stačilo); dále se mi během cesty autobusem naprosto svévolně rozbije ucho u kabelku. Vskutku se nehodlám zaobírat tím, jak je možné, že zatímco mi jen tak seděla na klíně vypadla osička,která zmíněné ucho drží pohromadě s kabelkou jako takovou, tak jako tak totiž výsledkem je fakt,  že narozdíl od většiny dam,  nosím kabelku ne přes rameno, ale pod ramenem. Následne při první  hodině zjistím, že jsem si neokopírovala nějakou terminologii (takže vařím z vody); na dotaz: "Jak se řekne čáp?" jenom koukám a marně lovím v paměti slovíčko "stork"; hned v zápětí si drcnutím do stolu rozleju kafe po celém stole; při mazání tabule mi praskne mazátko v ruce no a aby toho nebylo málo tak při vstávání od stolu, abych něco napsala na tabuli si zamotám nohu do šňůry od přehrávače, který následkem mého došlápnutí na zem padá přímo na můj levý kotník, se kterým nestihnu uhnout a který mi teď bolestivě napuchá. Poněkud rezignovaně, nicméně s poťouchlým úsměvem, který je pro mě tak typický, si sedám a říkám si "a to je teprve čtvrt na devět.