Noční můra

Sny mé jsou pryč, už nečekám víc,

Myšlenky v cele, od níž ztratil jsem klíč.

Ta víra, snad v zítřek, už není tu víc,

Všem nadějím konec, již nezmůžu nic.

Na sklonku života jen jedna báseň,

O tom jak krutý dokáže být.

O tom jak moc v něm znamená vášeň,

A jak je těžké jen tak si žít.

Vím co je nenávist, a jaký člověk dokáže být,

Jak koupit si všechno, a prý šťastně žít.

A taky jak milovat, tu svou lásku mít.

A jak všechno ztratit, ve stínu se skrýt.

Když zbývají jen touhy, a falešný pocit.

Že by to takhle snad nemělo končit,

že jest ještě něco, za čím máš jít

Že může stát za to, tu déle být.

Pak otevřeš oči, po noci probdělé,

 té jedné z tisíců stejných furt do kola.

A zas je tu nový den, a pocity domnělé.

Kdy už tě někdo, nahoru zavolá?

Přitom bojíš se konce, jež chceš víc než cokoli.

Pořád přičítáš rány, co nikdy se nezhojí.

A přesto si říkáš, co kdyby přece?

A život ti  uplyne, jak voda v řece.

Uplyne, kdo ví kam, jen k tobě ne.

Tam někam kde je tvé štěstí.

Ke všem nočním můrám co ruší snění tvé,

Ke všem těm představám co nikdy nespí.