Výčitky

V osvětleném sekretáři

Svítí sklenice,

Ze kterých jsme ještě nepili.

Za to podlaha už dávno ví

O pomoučených stopách lidí,

Kteří se proměnili v prach.

Derem peří života (ze sklopených labutí)

Za polibek (když jsme příliš vzdáleni, než abychom slyšeli ozvěnu)

A pijeme v těch dálkách zlé víno samoty

(když i lásce jsme cizí)

A pořád derem to peří

(už nevíme, z kterého anděla)

Za polibek a za slovo (které se zapomnělo ptát)

A bolí to, bolí tak moc.

Jak děti bolívá odřené koleno.

Proto i den musí překročit noc.

Abychom mohli vykročit k naději,

musíme vzkřísit cit právě v kolenou

a v hrdle na patře polknout tu výčitku,

která teď drží lásku tak schoulenou,

výčitku za CO a PROČ?