souvrať

Já hbitý oheň, vplétaný copem větru do vzdušných chodeb klenutého nebe

já hráz mračného stáda, spásajícího horkost poledního dne

já záblesk řinčícího zvuku v dusném trysku klikatic lovícího blesku

já křídelný odlesk duhového rozkřiku rána.

V sedle magnesiové tříště k tvým nohám jsem se snesl,

k tvým bílým lýtkům fialkové plamínky mých rtů se přitiskly,

mé ruce ohebné paprsky kolem tvých stehen se sepjaly,

mé vlasy mlha plazivá, vrčící pára, tisíce smyček dýmnatého kouře

na tvá ňadra polehly,

hořící dech opál tvých bradavek, hnízdo rojících se hadů, semknul

až úží se a vázne

a má  hruď plát ocelového žhavce běle se vzpíná

a praská

a puklinami ven derou se ohniví pstruzi,

za noci slepě se do tvých vlasů vplétají,

zářící lampy plápolajícího pole.

Jsme sami,

já hbitý oheň a ty mé moře topících se břehů,

rozkvetlá hladino,

doprostřed tvého břicha mrštím s sebou,

až na písečnou pláž ho vysuším

a do hory opařených ryb dopadnu já mrazivá vyvřelina,

ledová krůpej,

vyhaslina.