Nostalgie

Stáli jsme na kraji chodníku a pozorovali projíždějící auta. Sachiko se dívala na Takahira s předstíraným nezájmem. Všichni jsme ale viděli, že pokaždé, když jí osloví, jen sklopí zrak a zapýří se. Nikdy se na něj nepodívala jinak než znuděně. Ačkoli její oči přímo hoří touhou s ním promluvit. Já jsem tu navíc. Zase. Pozoruji noční Tokio a říkám si, kde asi může být chyba. A ti dva jen zírají na protější chodník.

Nechci tu zase stát jako idiot. Chtěla jsem se ještě projít. Můj vlak odjíždí v pět ráno. To je až za tři hodiny. Rozloučila jsem se. Takahiro mi jen pokynul a dál zamyšleně zíral do výlohy nějakého obchodu. Sachiko na mě vrhla několik zoufalých pohledů, ale já jí jemně naznačila, že tohle není můj boj. Rozumět si beze slov je krásná věc. A taky užitečná.

Otočila jsem se a zařadila se do proudu spěchajících mužů a žen. Na to, jak bylo pozdě, tu pořád procházely davy lidí. Narodila jsem se v malé vesnici na severu, takže jsem si na tohle všechno dost těžko zvykala. Ale velkoměsto mě fascinovalo mnohem víc než místo mého mládí.

Zastavovala jsem se u výloh s oblečením, elektronikou a nějakými cestovními kancelářemi. Ohlížela jsem se za popsanými lampiony a obdivovala kaligrafie na zdech ryokanů. Ze všeho na mě dýchal božský klid, dokonce i když tu byl takový provoz. Majitelé obchodů se ukláněli a já jim, samozřejmě, pozdrav opětovala. Konichiwa se ozývalo na každém rohu.

Začala jsem mít hlad. Při první příležitosti jsem odbočila do jedné z postranních uliček. Míjela jsem Love hotely, ryokany a další pochybné instituce. Proti mně pochodovali gejši jako nějací vojáci. Měly nádherná formální kimona se zdobenými obi a boty na vysokých špalcích. Tvářily se tak podivně uměle, jako kdyby malíř přimaloval plačící tváři úsměv.

Právě jsem zpozorovala vývěsní štít nějakého baru. Hráli tu poněkud tvrdší hudbu, pravděpodobně něco z Evropy, ale to mi rozhodně nevadilo. Vešla jsem. Hned u dveří mě odchytil číšník a posadil do boxu v rohu. Skoro sem nesvítilo a tak mi přinesl, kromě menu, ještě svícen. Zapálil jej a dal mi čas na rozmyšlenou. Listovala jsem nabídkou. Samá Evropská jídla. A ne jen tak ledajaká. Měli tu typická jídla snad ze všech zemí. Nakonec jsem si ale objednala hovězí vývar s nudlemi a černý čaj. Moje ruce totiž studily, jako bych se poslední hodinu tulila k ledničce. Číšník přišel a já zopakovala svou nabídku. Za necelých deset minut jsem křečovitě svírala misku s nudlemi. Před sebou jsem měla příbor a hůlky. Pro někoho, kdo nikdy nedržel v ruce lžíci, natož nůž a vidličku, tohle mohlo být trochu komické. Ale proč ne.

Jak na lžíci nabrat polévku, to mi došlo. Jen mě trochu dráždilo, že pokaždé nudle vesele klouzaly zpátky do misky. Po pětiminutovém boji, který z dálky pobaveně pozoroval barman, patrně cizinec, jsem jí s tichým klením zahodila a chopila se hůlek. Konečně jsem se mohla najíst. Vzhledem k tomu, že jsem milovník soli a ramenu, jsem musela nasypat do své porce snad polovinu slánky, než se mi to zdálo opravdu ono. Kdybych tu nebyla sama, patrně bych se začala rozplývat nad něčím tak vynikajícím. Ale v téhle společnosti jsem se zatím ovládala.

Podnikem zatím prošlo několik párů. Mířili do Love hotelu, podle toho jak po sobě pokukovaly. Nebo z něj. Snědla jsem všechnu polévku a cítila jsem se naprosto spokojená. Ani mi nevadilo, že do odjezdu vlaku zbývá pouhá hodina. Asi na nádraží poběžím. Ale tak co.

Nastal čas zaplatit. Nechtěla jsem se tu zdržovat příliš dlouho. Nechala jsem na stole peníze po vzoru ostatních hostů a vystřelila na ulici. V tuhle dobu už tu neprošel jediný člověk. Vrátila jsem se na hlavní a odtud pokračovala směrem, kde jsem matně tušila nádraží. Mířila sem spousta lidí.

Ne, nespletla jsem se. Ale trochu jsem litovala, že jedu v takhle rušnou hodinu. Ale moje jediné štěstí bylo, že jsem se dostala do vagónu jako první. I když jsem se cítila tak trochu jako sardinka v konzervě. No, nic moc.

Když se vlak konečně rozjel, trvalo jen chvíli a už se z okna koukat prostě nedalo. Na můj vkus jel trochu moc rychle. Ale narodila jsem se v malé vesničce, tak co jsem měla čekat. Docela mě zajímalo, jak se má Sachiko a Takahiro. Vsadila bych se, že stojí stále na stejném místě. Nebo se Takahiro konečně rozhoupal a pozval Sachiko do restaurace. Přála jsem jim to. Všem ostatním přišlo samozřejmé, že spolu začnou chodit zrovna oni dva. I když vedle sebe vypadali trochu komicky. Ona, drobná dívenka a on, dva metry vysoký, skoro jako kulturista. Pravdou ovšem bylo, že nikdy necvičil a ani se nesnažil nějak vyčnívat. Stejně jako Sachiko.

Zastavili jsme v Ósace. Počkala jsem, až odejdou ostatní a pak vystoupila. Vyšla jsem ven a čekala. Lampy svítily pronikavě, skoro jako opravdové slunce. Zaslechla jsem troubení a trhla sebou. Zrak mi padl na černé auto asi pět metrů ode mě. Nadšeně jsem zamávala a běžela nastoupit. Konečně doma.