Kinkakudži

Daichi seděl na kameni a jeho zrak byl upřený na stavbu před ním. Vzduchem poletovaly zežloutlé listy javorů a vodní hladina malého jezírka se vlnila pod náporem podzimního větru. Podle Daichiho byl podzim jako stvoření pro pozorování Zlatého pavilonu. Ať už jen tak seděl nebo maloval jako v této chvíli, pokaždé cítil to omamné kouzlo starých věků a chvílemi měl pocit, že slyšel hlasy již dávno mrtvých mnichů. Jak toto místo muselo být krásné. Tehdy, před dávnými časy.

"Daichi!" Chlapce vyrušil vysoký ženský hlas. Otočil se a pohlédl na drobnou dívenku. Mohlo jí být tak deset let.

"Už jdu, sestřičko!" křikl a v rychlosti nacpal všechny nákresy do tašky. Přehodil si jí přes rameno a spolu se svou sestrou se vydal směrem k parkovišti. Ještě několikrát se po cestě ohlédl. Zlatý pavilon se vzdaloval, dokonce i jeho odraz na vodní hladině byl nezřetelný. Daichi se vzdaloval čím dál tím víc, dokud Kinkakudži nezmizel úplně. Chlapcova sestra si jen povzdechla, chytila bratra za ruku a nasměrovala ho k autu. Daichi pozdravil matku, nastoupil a připoutal se. Celou cestu zíral do prázdna. V hlavě si představoval Zlatý pavilon.

V průběhu zimy, když se jeho matná krása odrážela od zamrzlého jezera nebo na jaře, když všechno kolem kvetlo. Hlavně sakury, které Daichi tolik miloval. Vždycky chodíval po svém městě a maloval. Třešně v parku, třešně - bonsaje uprostřed nákupního centra a třesně v zahradách na kraji. Daichimu vždycky tak zvláštně svítily oči a trvalo mu velmi dlouho, než se vůbec přinutil odtrhnout od toho všeho pohled.

"Daichi! Kdy už přestaneš myslet na hlouposti a začneš se víc učit!" prohodila chlapcova matka a s povzdechem přidala plyn.

"Ale mami!" zaprotestoval Daichi a vrhl po ní naštvaný a vyčítavý pohled. Jeho sestra jen zakroutila hlavou.

"Podívej se na Ai. Ta se učí dobře a ve škole dává pozor," pokračovala. Ai hodila po Daichim omluvný pohled a pak promluvila.

"Mami, já se učím, protože chci být doktorka. A Daichi maluje, protože chce být malíř." Matka se zarazila a ohlédla se na své dvě děti. Tvářila se značně nevěřícně.

"Jeden by řekl, že ani nejste Japonci," povzdechla si, ale už se v tom dál nešťourala a radši pokračovala v jízdě. Ai se ohlédla na Daichiho.

"To bude v pohodě. Já ti věřím," zašeptala tak, aby jí slyšel jenom on. "Můžu se podívat?"

Daichi si povzdechl. "Jasně," řekl a podal Ai svou tašku s náčrtky. Ai je po jednom vytahovala a okouzlením ani nedýchala. Oceňovala každý bratrův tah. Z jemných linií vycítila jistotu jeho ruky a každý rok, který strávil kreslením, teď najednou byl znát. Ze začátku se bratra zastala jen z principu, ale teď viděla, že je opravdu dobrý.

"Páni!" vydechla a obdivně se zadívala na Daichiho. Na chlapcově tváři se objevil letmý růměněc.

"Nepřeháněj to. Nemusíš mě chválit jen proto, že jsi moje sestra," prohodil tiše. Ai se zatvářila otráveně.

"Sice jsem tvoje sestra, ale nejsem tak pitomá, abych nepoznala, když má někdo talent. A neboj, nehodlám ti nadržovat jen proto, že jsi můj příbuzný."

"To jsem si oddechl," odvětil ironicky Daichi a vzal do rukou jednu z jeho kreseb. Zavřel oči a představil si Kinkakudži. Jeho božský odlesk na vodní hladině, nádherné květy sakur a podzimní listí javorů...

Nevěděl jak, ale najednou vystupoval z auta. Zamračil se. Zase viděl jen nudné a šedé město. Chtělo se mu křičet. Nijak to na sobě nedal znát.

Celý večer trávil stínováním svých kreseb. Děkoval bohům, že je zítra pátek. A pak sobota. Den, kdy znovu sedne na vlak a pojede malovat. Už se nemohl dočkat. Povzdechl si a natáhl se ještě ve školní uniformě na postel. Dnes mohl za Pavilonem jen proto, že jeho madší sestra ho nikdy neviděla. A Kinkakudži se pro něj stal vpodstatě závislostí.

"Daichi!" Jeho matka zas něco chce. Tiše si povzdechl, ale ihned seběhl do dolního patra a pomohl s přípravou jídla. Potom snědl svou část večeře a nakonec umyl a utřel nádobí. Když už měl vší té pozornosti dost, odešel se umýt. Po důkladné sprše a koupeli ve vaně si zalezl do postele. V polospánku zaslechl prásknutí dveří. Zřejmě právě příšel jeho otec domů.

Pracoval sice dlouho, ale pak ještě chodil s přáteli do různých hospod. Někdy se opil víc, někdy míň. A když se vrátil ještě před tím, než šel Daichi spát, většinou pil jen trochu. A Daichiho matka s ním pak neměla tolik práce.

Daichi se usmál a spokojeně se zachumlal hlouběji do peřin. Po mnoha miutách převalování ještě otevřel okno, ale pak spokojeně usnul.

***

Daichi se probudil do slunečného rána. Neohrabaně se vypotácel ze svého pokoje a zamířil do koupelny. Všichni už dávno odešli a tak měl Daichi doma klid. Rozvážně dojedl snídani a vypil čaj. Pak se oblékl a na kole vyrazil do školy.

Ani jednu hodinu, tedy kromě kreslení, nevnímal. Na konci vyučování se ve všech rozích všech sešitů vyjímaly miniatury Pavilonu. Nešel dokonce ani na oběd, jen se stavil v blízké samoobsluze pro nějaké balené dango. To sbalil do tašky a vyrazil domů. Kolo zamkl a rychle spěchal na vlak.

Za pár minut běžel po silnici a později obyčejné stezce směrem ke Kinkakudži. Z tašky spěšně vytahoval svoje obrázky. Posadil se na stejný kámen, kde přežíval předchozí den a na trávu pod sebe rozptostřel čistý papír, podložku, obyčejný inkoust, štětec a pastelky. Pak se dal do práce. S láskyplným úsměvem vedl tahy zkušeně jako profesionální malíř. Z každého jeho tahu vyzařovala razance a láska k tomu, co dělal.

Daichi ani nepostřehl, že mu začal zvonit telefon. Zamračil se a zvedl ho. Chvíli mluvil, rychle a tiše, a pak si sbalil věci a odešel zpátky na nádraží. Nejraši by tu přespal. Když nasedal do vlaku, pokoušel se najít útěchu v opuštění pavilonu. Určitě se sem vrátí. Zítra... a pozítří... A už Pavilon nikdy neopustí.