The Bloody moon 1

Laura otevřela dveře a vstoupila do malého knihkupectví. Slastně přivřela oči a vdechovala vůni papíru. Odpověděla na pozdrav majitele, starého muže kolem šedesátky se sněhově bílými vlasy. Jmenoval se William Brown a pocházel z Anglie. Nikdy moc nemluvil, ale tuhle věc Laura prozradil. Už se chystala odejít do zadních částí prodejny, o kterých věděla, že se v nich schovávají ty nejlepší knihy, které tam čekaly jen na to, až si je koupí, ale zastavil jí tichý melodický hlas pana Browna.

„Počkej. Našel jsem něco, co by tě mohlo zajímat. Zůstaň tady, zajdu pro to.“ Laura váhavě ustoupila několik kroků zpět a opřela se o pult. Zvědavost z jejích očí přímo sršela. Je tu kniha, která vypadá zajímavě. A je přímo pro ni! Navenek zůstávala ledově chladná, ale uvnitř se tetelila blahem a plánovala, jak si uvaří čaj, zaleze pod deku a užije si klidný, ničím a hlavně nikým nerušený večer.

Stařec se vrátil a v rukou nesl balíček zabalený do starého zežloutlého papíru. Laura na několika místech rozeznala pár skvrn od vosku a něco tmavě rudého. Neodvážila se hádat, co by to mohlo být, ale v její hlavě se právě odehrávaly nejrůznější scény, z většiny mládeži nepřístupné.

„Tohle sem přišlo teprve nedávno z Evropy. Netuším, kdo to mohl poslat. Sice jsem byl zvědavý, ale neotevřel jsem to. A když už studuješ dějiny světové literatury…“ Laura se pousmála a přikývla.

„Mám vám zavolat, až něco zjistím?“ hádala. Pan Brown přikývl a úsměv jí oplatil. Laura se krátce rozloučila, popadla balíček a rychle spěchala domů. Ostatní lidé, důstojně jdoucí svým vlastním, přiměřeným tempem, se ohlíželi. A kdo taky ne. Laura kličkovala mezi sloupy a s jiskrami v zelenošedých očích připomínala chrta uprostřed závodu. Zrzavé, téměř rudé vlasy za ní vlály jako plášť. Nevypadala zrovna elegantně, když co krok, to letmý pohled na balíček v jejích rukách, následná ztráta přehledu nad svýma nohama a potencionální srážka. Naštěstí zahnula do jedné z těch malých, postranních uliček a za pár minut stála přede dveřmi svého domu. Zvenku vypadal dost depresivně a mohl být několik stovek let starý, špatně opravený a bůh ví co ještě. Proto byl také tak levný a kdo ze studentů má dnes vlastní dům? Laura na tohle byla pyšná. Ale ne tak, aby se tím všude chlubila. Snažila se přemluvit co nejvíc lidí, aby s ní bydleli, ale její bývalí spolužáci odešli do New Yorku a dalších měst a jí tu nechali samotnou. A ani po dvou letech na vysoké škole v Green Hill si nenašla žádné kamarádky.

Laura z kapsy džínů vytáhla klíč. Byl nový a prapodivně kontrastoval, spolu se zámkem, s celým domem. Jediné, co nechala Laura opravit, totiž byl vnitřek a zámek. Nechtěla, aby její hnízdečko nějak vyčnívalo oproti ostatním domům v ulici. Vždycky, když jí její matka navrhla, že jí opravy zaplatí, „protože se na to prostě nemůže dívat“, jen zavrtěla hlavou a vybavila se jí Barbie v hromadě Voodoo panenek.

Dveře zavrzaly a Laura vstoupila. Klíče hodila na botník a vyběhla schody neuvěřitelnou rychlostí. Vpadla do obývacího pokoje a posadila se na pohovku. Balíček položila na stolek. Najednou, když už měla tohle tajemství na dosah, nevěděla, jak se zachovat. Přece jen je to první kniha, kterou bude „odborně“ zkoumat. Pak ale opatrně rozvázala provázek a začala pomalu a opatrně strhávat starý papír. Z balíčku se pomalu klubala stará kniha v černé kůži. Působila poněkud zlověstně. Na jejích deskách bylo něco vyryto. Laura tyhle znaky v životě neviděla a ani jí nic nepřipomínaly.  Oči jí zářily snad ještě víc. Když se jí podařilo spis vybalit, papír prostě smetla na zem a provázek poslala někam pod gauč. Nechtělo se jí knihu otevírat, ale na druhou stranu cítila, že brzy umře zvědavostí.

Nadechla se a zavřela oči. Ukazováčkem přejela po deskách a rychlým pohybem knihu otevřela někde uprostřed. Když se konečně odhodlala podívat na stránky, nemohla zakrýt zklamání. Viděla zase ty samé znaky, pravděpodobně z autorovy hlavy, roztroušené téměř chaoticky po papíře. Povzdechla si. Nechala knihu ležet a odešla do kuchyně. Uvařila si horký šálek kávy, vrátila se do obýváku a pustila televizi. Pozorovala večerní zprávy, ale nevnímala ani zuřivě gestikulující hlasatelku a dokonce ani záběry hořícího domu. Nepřítomně zírala před sebe. Nepostřehla ani počasí a probrala se ve chvíli, kdy už na obrazovce problikávaly reklamy. Znechuceně se ušklíbla, opřela se a nohy hodila na stůl. Ozval se náraz a Laura vyskočila na nohy. Kniha se válela na zemi, pár listů se ohnulo a kousek dál ležela jakási stříbrná změť něčeho.  Laura se zamračila a rozhodla se ten podivný předmět zvednout. Byl to jakýsi amulet, přesněji trojúhelník v kruhu. Kolem dokola byly vyryty stejné znaky jako v knize. Laura po nich zaujatě přejížděla očima. Připadala si jako v nějakém fantasy filmu.

Prohlížela si přívěšek a říkala si, jak je krásný. Dokonalé tvary, nikde ani jediný kaz nebo stopa po tom, že by byl nějak zvlášť starý. Jako by ho právě přinesla z klenotnictví. Chvíli se tvářila zamyšleně, ale pak si ho jediným pohybem přehodila přes hlavu a odcupitala do koupelny. Cítila se zvláštně povznesená a spokojená. Jako by jí dnes nemohlo potkat nic lepšího. Dívala se na amulet z různých úhlů a zálibně pozorovala odlesky v zrcadle.

Trhla sebou. Zdálo se jí to, nebo právě zaslechla nějaký hluk? Zapomněla na amulet a jejím tělem se začal šířit strach. Nechtěla si to přiznat, ale byla dost vyděšená. Nadechla se a pomalu zamířila ke dveřím obývacího pokoje. Dýchala rychle a nepravidelně, obě ruce svírala v pěst. Položila ruku na kliku. Pár vteřin čekala. Pak jí zmáčkla. Rychle ustoupila o krok zpátky a popadla první věc, která jí napadla. Oranžovou vázu, kterou považovala za to nejohavnější, co jí kdy kdo dal. Dveře se začaly pomalu a se zlověstným skřípěním otevírat. Laura zahlédla uprostřed obývacího pokoje velkou černou šmouhu. Zaječela a napřáhla se.