Zapálit hvězdy?

Zapálit hvězdy?

Jak troufalý poutník po vyhaslých hvězdách,
zhruba tak nějak si připadám, když hledím
na bambusový svícen pod vázou suchých květů,
černá svíce na něm pláče po stěnách svých
a slzy její drobné lesknou se jak ledové křišťály.

Znám jich mnoho, jasných hvězd bezstarostných,
ale září jen chvíli, než přiblížím se tak na dosah,
pak pohasnou a jsou z nich černé díry, které berou
a já dávám, bezhlavě, slepě a odevzdaně nakonec,
když už vidím, že cesty zpět není a nikdy nebylo.

To pak zapálím onu černou svíci a pláču spolu s ní
za svitu mihotavého plamínku, který bych tak rád
zahlédl v temnotě oné smutně vyhořelé hvězdy
a voskové s praskotem slzy kanou po černém těle,
když zahořkle zase krvácím do vlastních útrob.

Lížu si čerstvé rány, zoufale nadávám sám sobě,
přestože vím, že marně spílat vlastní nepoučitelnosti,
že zase, až někde blýskne se, tak tam poběžím, i když
už předem znám výsledek objevné cesty vesmírem,
ale zvědavé zoufalství je to nejsilnější, co poznal jsem.

A tak dokola nastavuji svou kůži chladu mrtvých
hvězd, pak zahřívám se svící a čím dál častěji
také trpce překvašenou révou, rudou už ze zásady,
co mívá jiskru hluboko uvnitř sebe sama zakletou,
a možná, že nějakou hvězdu snad ještě půjde vzkřísit.