Z deníku opilého láskou

Možná že tehdy při mém narození,

 hlas strážný nade mnou,

 hlas dobrý i nepřejícný, řekl:

 "Tento člověk tě bude milovat, dovolíš-li.

 Dovolíš-li, či neubráníš se(?)"

 Šíp - ta stará ostřílená láska - se vždy trefí do křídla.

 Narodili jsme se s příliš plným srdcem,

 než abychom si ho pouze nechali a pouze pro sebe.

"Pak tedy, neubráníš-li se, tento člověk ti bude souzen,

 a tebe bude soudit,

 nikdy ne však s ortelem."

 Ale možná to bylo všechno jinak.

 Možná jsem jen zakopli o něčí srdce,

 srazili si vaz sladké bolesti,

 a teď už ani nevíme, jak vyváznout.

 Nechceme vyváznout

 a proklínáme ten nepřejícný hlas,

 že nás nenechal sytými, zdravými,

 těmi, kteří tesají do mramoru

 a obyčejně si lámou prsty.

Ale my jsme zase milovali,

 zase doufali, že to bude nejméně navždy;

 i kdyby naposled.

 My, zuby nehty srdcem nemocní,

 my žízniví po dotyku,

 my, kteří jsme způsobili,

 že "sochy poprvé vykročily".