Příběh 2: Skřítek Modřinka

Modřinka mněl na starosti travičku. Malé trávy zpevňoval a velké zase nabádal, aby se tolik nerozrůstali a zbytečně nezabírali hodně místa na louce.

Byl o něco menší než Pišišvor, ale sotva jen o malíček. Zato byl zavalitější, nos měl špičatější, nosil modré sako, které mu ladilo s kalhotami a na hlavě měl modrý baretek .

Jednoho dne ráno se opět Pišišvor za ranního kuropění vydal na obvyklou pochůzku. Sluníčko na obloze právě zlatým koštětem ze své světničky vymetalo mráčky, takže za chviličku byla obloha čisťoučká, bez jediného obláčku.

„To bude ale dnes krásný den,“ pomyslel si Pišišvor. Zavřel dveře od svého domečku. Ujistil se, že jeho zvoneček je na svém místě a vyrazil k louce po tenké klikaté cestě, posázené bílými křemeny. Přeběhl přes potok po dřevěné lávce a ocitl se na okraji lesní cestičky, která ho dovedla až na louku.

Hned na okraji louky zahlédl veliký nedostatek mezi pomněnkou a blatouchem uviděl tři malá poupátka sasanky lesní. I to je mi ale nepořádek, hned to musím napravit.

Vytáhl z kalhot zastrčený zvoneček, zazvonil a začal zpívat:

„Poupátko, vstávej, již už je na čase,

ukaž svůj květ, v celé své kráse.

Zvonečku, hudbu nech krajinou nést,

poraď mu, jak začít nádherně kvést.“

Jedno z poupátek pomaloučku začalo oddělovat jeden květ od druhého a za chvilku se na sluníčko usmívala krásná bílá květina. Pišišvor znovu zazvonil a zazpíval a druhá květina se zarděla do sluníčka, když však chtěl zazvonit a zazpívat potřetí zaslechl na druhém konci louky neznámý zpěv.

 Zaposlouchal se, aby zjistil, odkud ten hlas přichází. Připadalo mu to, jako by to vycházelo od studánky pod březovým hájem. Pomalu se začal proplétat mezi květy a travičkou, jako by mu ten zpěv sám ukazoval, kudy má jít. Přešel skoro celou louku a zastavil se těsně na jejím konci. Znovu se zaposlouchal a nemýlil se. Zpěv opravdu pocházel od studánky.

Pišišvor tu studánku přeci dobře znal. Bydlela u ní stará skřítka Voděnka. Nikdy jí však neslyšel zpívat. „Voděnko,“ zavolal. V tu chvílí se vedle něj odhrnula Maceška a z ní vykoukla strapatá hlava s modrým baretkem. „Pssst“ řekl Modřinka, chytil Pišišvora za rukáv a ukázal mu prstem na okraj studánky.

Tam stála maličká neznámá skřítka a blankytně modrýma očkama se na ně zadívala. Měla rtíky jasně rudé, jako by si je právě namalovala rtěnkou z jahod. Plavé vlásky se jí po nachové sukénce linuly až na zem a kouzelně se na oba dva skřítky usmála. Pišišvorovi se rozzářily oči. Tak hezkou panenku ještě nikdy neviděl. Skřítka zamávala a ukázala jim, aby šli k ní. „Tak poběž“ pobídl Pišišvora Modřinka, a oba vyběhli na cestičku, která dělila louku od studánky.