Monolog první

A je to těžkostí něhy

nebo neschopností odhodit beztrestnost?

Bolí mě srdce a paže a nevýslovně toužím

napovídat tichu další slova k předehře...

Proč mi na křídla nakonec vždy usedne prach a nepouští mě výš

než na půl prstu do nebe?

Spravedlnost prý není těžká ani lehká,

ale bije se s posledními lvy
a líže jim rány.

Jsem vezdejší a rostu

o chlebu a vodě

a o průhledném průstřelu,

kterému se chodí naproti

a kterému se říká láska.

A prý je lev velmi hrdé zvíře

a když němá duše umírá

utíká do samoty, aby byla neviděna

a neslyšena, ale -
ale to se nepodaří
úpění upíná se jako
připínaček na košili
spoře oděnou
a dveřmi neprojde
žádná duše,
tak ji opět pusťme oknem ven...
Dovolme tichu krájet vteřiny...