Případy šedesáti let II - Kapitola 9. - Společný čas

Společný čas

Přijeli jsme do Němčic a zastavili u pensionu.

,,Měli bysme jet do Prahy,” řekl jsem.

,,Hele, teď jsi po pěti letech přijel a hned bys zase zmizel?” osopila se na mě Elen.

,,Nemáme času na zbyt. Jedině Tom může vědět, kdo je předseda.”

,,Já odvezu auto a pak se vrátím. A ty tady budeš a až zítra odpoledne společně odjedeme. Já si to potřebuju vyřídit s rodičema.”

Po nějaké době se Elen vrátila a já se do té doby utvrdil v názoru, že sami to nevyřešíme.

,,Přinesla jsem peníze. Je docela brzo, necháme si udělat nějakou specielní večeři,” řekla Elen a celý večer pak s majiteli pensionu něco vařila a připravovala.

Po další době si na mě Elen vzpomněla, přišla ke mně do pokoje a prohlásila:

,,Měl by ses jít někam projít. Aspoň tak na dvě hodinky. Aspoň si utřídíš myšlenky.”

Sice jsem měl myšlenky dost uspořádané už z té doby, co jsem tady na Elen čekal, a města jsem měl plný zuby z toho dlouhého čekání na náměstí, ale nereptal jsem. Nedovolil jsem si říct snad ani nic.

Sebral jsem mapu a vyrazil do Letkovic a odtud po červené do Řeznovic, odkud jsem si to namířil po cestě do Budkovic a odtud jsem sešel k řece Rokytné, kde jsem se napojil na modrou a ta mě dovedla na silničku od Němčické hájovny, po které jsem došel zpět do Němčic.

V době mého příchodu už se šeřilo a Elen na mě prý čekala s pořádnou večeří. Nějak tak jsem se to dověděl od paní domu, která mě po mém příchodu uvítala zpátky a poslala mě nahoru do mého pokoje, že na mě prý Elen čeká.

Bylo tomu tak. Když jsem otevřel dveře svého pokoje, naskytl se mi neočekávaný pohled:

Před mým odchodem se v pokoji nacházela dvojpostel, třetí lůžko navíc, šatní skříň, dva noční stolky, nad nimi zrcadlo, naproti vchodu nějaká okna a na dosud nepopsané pravé straně dlouhá skříňka s televizí a lampou a trochu blíže oknu nevelký stůl se dvěma židlemi. Pokud tu nebyli tři lidé, nebyla tu ani třetí židle. Tak to tu bylo malé.

Po mé několikahodinové nepřítomnosti zmizelo třetí lůžko, velká postel byla odsunuta k oknu, zmizelo i velké zrcadlo, které bylo nahrazeno dosti pěknou malbou a konečně: Ten malý stolek, co býval u zdi se přesunul do centra pokoje a byl doplněn ještě jedním stejným stolkem, takže vzniknul pohodlný čtvercový stůl, na němž byla prostřena hostina jak pro státní návštěvu.

Ve chvíli mého příchodu byl můj pokoj osob prostý, avšak Elena se bezprostředně po mém vstupu vrátila.

,,Ahoj, Drahu,” řekla.

,,Co… co se to stalo?” zareagoval jsem opět nemístně.

,,Tomu se říká hostina.”

,,Pro mě?!”

,,Pro nás.”

,,Proč?”

,,Tvrdí se, že láska prochází žaludkem.”

,,Cože?”

,,Teda…” chtěl jsem opravit to Cože?, ,,Je to dokonalý.”

,,No konečně,” řekla na to Elen.

,,Kdy jsi měl naposledy večeři o pěti chodech?” děla dále Elena.

,,Pradávno,” řekl jsem zamyšleně.

Pak jsme se pustili do jídla a trvalo nám to rozhodně přes dvě hodiny. Co se dělo, než jsme usnuli, to nikoho nemusí podrobně zajímat.