Dcera Bohů

Krása co v slunečním světle,

jak ranní rosa na louce vyniká,

líbezný hlas, který ostatním uniká,

dotek co hladí srdce a smyslům smrtelníka se vymyká.

Anděl uzamčen v žaláři citů,

sama je nechápajíc,

nevědomky toho,

čím nademnou vládne i nadále tápajíc.

Zlatavá záře zastřela zdraví úsudek,

z bílé siluety, probleskují jen smaragdy zbarvené oči.

Postavu tak dokonalou,

jak samotný Afroditin odlitek,

pleť tak jemnou,

že i příroda se od ní učí.

Pohled do duše hledící,

štěstím úsměv zářící, 

kvůli němu z ateisty stane se věřící,

pro něj žádal bych jí o ruku, před ní klečící.