Naše Hlídka (Prolog)

Prolog

Mladý muž, sedící na  lavičce v Denisových sadech, se poněkolikáté podíval na hodinky. Člověk, na kterého čekal, měl už přes deset minut zpoždění. Ale na lavičce bylo příjemně; přestože byl pozdní říjen, udělalo se pár dní krásné babí léto. Mladík si rozepl bundu, přivřel oči a nastavil tvář slunci.

Mladík se jmenuje Arnošt a je Jiný. Už to o sobě ví, zmizel neklid, způsobený neurčitým pocitem, že nikam nepatří, který ho provázel už od doby, kdy byl schopný si něco podobného uvědomit. Asi před rokem si k němu při večeři v restauraci přisedl neznámý muž, oslovil ho jménem a říkal věci, kterým by Arnošt normálně nevěřil, ale něco mu říkalo, že tenhle člověk nelže.  Muž ho pak vzal s sebou do budovy na Gorkého ulici, které si Arnošt nikdy předtím pořádně nevšiml Jak se ukázalo, byl to hlavní stan brněnské Noční hlídky a neznámý byl Vít Drechsler, tamější šéf Světlých. Věci, které tam Arnošt viděl a které se dozvěděl, mu ukázaly úplně nový svět. A ten běžný svět, který znal, mu bude patřit o hodně víc, než si kdy odvážil myslet.

Ale na poznávání chodu Hlídky se Arnošt nesoustředil zdaleka tak, jako na poznávání Beaty, čerstvě iniciované dívky, se kterou se seznámil u kávomlýnku v kuchyňce Hlídky. Beata byla prý jasná Světlá od začátku, její aura nic jiného nepřipouštěla a Temní ani neprojevili snahu, aby ji získali oni. Což byl opak případu Arnošta. Oficiálně mu nikdo neřekl, ale z různých narážek kolegů pochopil, že jeho aura ukazuje Jiného, silného Jiného, ale nevyhraněného. Jednání, které vedlo k tomu, že povolení ho iniciovat dostala Noční hlídka, bylo prý dlouhé a nikdo pořádně neví, jakým argumentem nakonec povolení získal Drechsler. Stejně to ale byla věc, na které ani Arnoštovi, ani Beátě nezáleželo. Arnošt Beatu rozesmál tím, že udeřil do neposlušného mlýnku, což kupodivu pomohlo, mlýnek se opět rozjel.

Vzpomínka na mlýnek na "praštěnou kávu", jak ji okamžitě Beáta pokřtila, vyvolala na Arnoštově tváři úsměv.  S Beatou totiž dneska večer budou poprvé sami u ní doma. Arnošt má ten den zakroužkovaný v kalendáři. Zakroužkovaný úplně zbytečně, protože by stejně nezapomněl, ale stejně tam ten kroužek udělal. 24. 10. 1985. Dnes. Je to v jeho životě -kromě narození- asi nejzásadnější den. Dnes v poledne se z něj stane iniciovaný Světlý a večer... večer se ještě iniciují s Beatou. "Dnes toho bude víc poprvé", pomyslel si. "Ale něco ne naposled".

Z myšlení na Beatu Arnošta vytrhl hlas jeho iniciátora, který se konečně dostavil.

"Úsměv? To je dobře", řekl Vít Drechsler, bez pozdravu. Bylo jasné, co tím míní. Čím pozitivnější myšlenky Jiný při iniciaci má, tím bude mít silnější světlou auru.

"Dobrý den. Jo. Jedeme?", Arnošt měl nepříjemný pocit, že Vít ví, o čem přemýšlel a nechtěl to dál rozebírat. I když to byl Vít, kdo mu ukázal svět Jiných, zrovna o Beatě se s ním bavit nemínil. Beata byla něco, o co se dělit s nikým nechtěl. A s Vítem už vůbec ne.

"Nejedeme, půjdeme pěšky. Tady za rohem, nahoře, v uličce u Petrova, je hladina šera tak vysoko, že tam občas musím dávat pozor, abych do něj nevešel náhodou. Pro první vstup je to nejsnažší cesta. Člověče, to, že ten kostel je zrovna tady, to není náhoda, ať říká kdo chce, co chce", Vít vykročil a Arnošt šel vedle něj.

 Došli do úzké uličky za kostelem, kam se  slunce dostávalo snad jen pár desítek minut, v tuto dobu, přes poledne.  Vít ještě jednou zkontroloval Arnoštovu auru. "Dobrý, pozitivní až na půdu", usmál se.

"Takže - víš, jak na to, jo? Najdeš očima svůj vlastní stín, soustředíš se na něj a až se ti bude zdát, že to není stín, ale černá nekonečná propast, vkročíš do něj. Počkám tam na tebe.Neboj se."

 Arnošt se nebál vstupu do stínu, viděl ho správně celou dobu, ale napadlo ho něco jiného. "Víte, jak tam budeme dlouho? Tam čas funguje nějak jinak, ne? Mám na večer nějaký program."

 Vít se rozesmál. "Klid. Když jsi v šeru, tak se čas tady nahoře pro tebe zastaví. A večerní program neřeš, protože ten už pro tebe mám nachystaný. Hned, jak se vrátíme, půjdeme k nám, mám pro tebe práci na pár dní, nováček jako ty to potřebuje." S těmi slovy vkročil do svého stínu a zmizel.

 Arnošta zalil vztek. Kdo si ten Drechsler kruci myslí, že je? Jo, je to šéf, ale to mu snad nedává právo nebrat ohled na ostatní! O tom si budou muset promluvit, až se dostanou zpátky. Představa, že by dneska nebyl ten vysněný večer s Beatou, se Arnoštovi vůbec nelíbila.

 "Běž do hajzlu, Drechslere, i s celou Hlídkou" pomyslel si s nenávistí, když vkročil do  Šera.

--------------------------------------

 Vít Drechlser nečekal v Šeru dlouho, ale i tak ho stačilo napadnout, kde ten kluk je, takhle špatný přece nebyl, aby měl problémy jít hned za ním. Sotva tu myšlenku dokončil, uviděl Arnošta před sebou.

 "Cos to tam nacvičoval?", to měl v úmyslu říct, ale hlas se mu zadrhl. Kolem Arnošta zářila aura s výrazným vzorem, navíc tak silná, že při pomyšlení, že jsou spolu sami, se Vít otřásl.  Zvedl ruku, aby Arnošta upozornil, že se něco bude dít. Arnošt pochopil, stál na místě a díval se, jak k němu Vít jde a jak mu pokládá ruku na rameno. Záblesk.

 Arošta obklopil mráz. V první úrovni šera, kam vkročil z uličky na Petrově, byl jen chlad a tmavé šedivé stíny. Jedinou věci, která tam svítila, byla Vítova aura. Arnošt viděl auru poprvé. Nepřekvapilo ho, že ji vidí, věděl, že to patří k iniciaci. Trochu ho překvapilo, že v ní umí číst, že chápe, že to je aura světlého a jak silného světlého, ale neměl čas nad tím přemýšlet, protože po tom, co se ho Vít dotkl, šeď zesvětlala a z chladu se stal ten pálivý mráz, který ho začal okamžitě požírat. Pochopil, že je něco špatně, hodně špatně. Zdálo se mu, že umírá celé hodiny. Tma.

 ----------------------------------

 Arnošt se zhluboka nadechl. Smrtící mráz byl pryč, do plic mu pronikal téměř teplý říjnový vzduch obyčejného světa.

 "No sláva, už je zpátky."

  Tenhle hlas Arnošt neznal. Otevřel oči. Napůl ležel opřený o zeď Petrova a díval se na dva muže středních let, kteří ho se zájmem pozorovali. Pak mu to došlo. Oba měli nepochybně aury Jiných... Temných Jiných. Nepřátelé! Chtěl vyskočit, ale jen se převalil, tělo ho ještě neposlouchalo.

 Starší z mužů se k němu sklonil a pomohl mu si sednout. "Uklidni se. A zkontroluj sám sebe... kolego", řekl důrazně.  Ještě než to dořekl, tak to Arnošt udělal a pochopil, proč ho tak Temný oslovil. Jeho vlastní aura byla nepochybně aura Temného, ve které nebylo po vzorku Světla skoro ani stopy. Vůbec nic nebylo tak, jak mělo být.

 "Ten Drechsler je docela zmetek, co? Na to, za kterou stranu kope!", usmál se pochmurně muž, který obstarával konverzaci. "Já tady v Brně vedu Denní hlídku, jmenuju se Pavel Stráz. Tohle je .. říkej mu Brynn, je to Lektor. Není zdejší, ale je tady už docela dlouho. To on tě našel tam dole. Naštěstí docela rychle, jinak bys už byl jen stín v šeru."

 "Kde dole? Jak našel? Vy jste mě hledali? Proč?" Arnoštovi se začaly vracet síly a schopnost přemýšlet. "Kolik je hodin? Musel jsem tam být dlouho, potřebuju... "

  Stráz se usmál. "Byl jsi ve třetí hladině šera, kamaráde. A byl jsi tam maximálně dvě minuty, vytáhli jsme tě na poslední chvíli. A proč jsme tě hledali? Protože nás zajímáš. Chtěli jsme tě od začátku, ale vyhrál tě Drechsler a některé dohody respektujeme... nebo spíš jsme nuceni respektovat", ušklíbl se. "Máme své cestičky, jak se dovídat o tom, co se u vás děje. A nepochybujeme o tom, že to je stejné na druhé straně.. Prostě jsme věděli, co tě dneska čeká a bylo snadné uhádnout, kde. Drechsler moc zvyky nemění. Takže jsme tady na vás čekali. Do šera jste vešli skoro současně, ale Drechsler se za pár vteřin objevil zpátky. Normálně to trvá minuty. A byl sám a vypadal docela rozrušeně. Ani se neohlídl a mazal pryč. S Brynnem jsme hned vešli do šera a řeknu ti, nebýt Brynn tak zkušený stopař, neměli bychom šanci. V první úrovni jsi nebyl, vlítli jsme do druhé a taky nic. Nechápal jsem. Brynn ale neváhal a šel ještě níž, i když podle mne bylo zbytečné. A vrátil se s tebou v náručí. Co se tam dělo?"

Arnošt těch pár momentů oběma Temným popsal. "Ale jak jsem se dostal do třetí úrovně, to nevím. Udělal jsem nějakou chybu."

"Ano, udělal jsi chybu, příteli. Udělal jsi chybu, žes nechal Drechslera na sebe sáhnout. To on tě hodil o dvě patra níž, nechal tě tam a zmizel", poprvé promluvil Brynn. Chvíli bylo ticho. Pak promluvil zase Pavel. "Vidím, že to pořád nechápeš. Drechsler musel být úplně mimo z toho, jak tě v šeru uviděl. Nevěděl, kde se stala chyba a udělal další. Neměl žádné právo udělat, co udělal. I když podobný případ se stal, jen jednou, kdesi v Rusku, v Minsku nebo kde. Iniciátor dojížděl flašku vodky a výsledek byl stejný, jako máme tady teď. Jenže i když byl ožralý, jak jen Rus dovede, -nebo možná právě proto, kdo ví- vrátil se s novým Temným ven a poslal ho Denní hlídce."

  "Co se s ním pak stalo?" zeptal se Arnošt

  "S tím iniciátorem? Byl poslán do šera, samozřejmě a nikdo, ani on sám, to nepovažoval za nespravedlivé", odpověděl Pavel. "A jestli tohle Drechsler věděl... ", neodpověděl větu, ale nebylo potřeba.

Arnošt se nadechl. "Takže co teď? Musím si s Drechslerem něco vyřídit."

"Ne, příteli. Uděláme to jinak", opět se ozval Brynn. "Nejsi sám, kdo si s ním něco musí vyřídit, ale pomsta chutná nejlíp, když se serviruje studená, jak říká nějaké přísloví. Za prvé ještě nevíme, co o tobě Drechsler rozhlásí. A za druhé, něco nám dlužíš. Teď potřebujeme, abys nás nějakou dobu poslouchal. Pak si budeš moct dělat, co chceš."

  Arnošt zaváhal. Beata... "Dobře. Souhlasím. Ale od zítřka. Zdekuju se. Domů nepůjdu, nebojte se. Ale potřebuju si ještě něco zařídit. "

  Pavel zakroutil hlavou. "To ne. Nemůžeme tě nechat se teď tady potulovat, pochop to."

  "Chápu. Ale nesouhlasím. A vy s tím neuděláte nic, protože potřebujete, abych s vámi spolupracoval dobrovolně". Arnošt už si přečetl auru obou mužů a pochopil, že i když jsou oba hodně silní, nejsou silní dost na to, aby ho k něčemu donutili bez zásahů třetí kategorie, ke kterým určitě neměli povolení, ale stejně byl sám překvapený, že jim něco takového řekl do očí. No, nějak to dopadne.

  Pavel se podíval na Brynna, který po chvíli jen rezignovaně pokrčil rameny. "Udělá nějakou pitomost, to je jasné. Ale má pravdu, teď potřebujeme víc my jeho."

  "Tak dobře. Zítra v deset ráno zavolej na tohle číslo. A ještěš  jednou - dávej si pozor, abys nepotkal někoho z vašich... bývalých", řekl Pavel.

  "Nepotkám", odtušil Arnošt. Nelhal. Nebude to náhodné setkání.

  --------------------------------------------------

  Beata se vrátila z budovy na Gorkého ulici pozdě odpoledne. Vít svolal mimořádnou poradu, na které kromě jiného oznámil, že Arnošta poslal na první samostatný úkol kamsi mimo Brno. To nebylo nic zvláštního, občas se to dělalo. Jenže ona se těšila na večer s Arnoštem a byla zklamaná. Z toho, že večer bude sama. A taky rozčarovaná, že se jí Arnošt ani neozval a nerozloučil se. Ale znala Víta, bylo docela možné, že mu nedal čas vůbec na nic. Však on to Arnošt vysvětlí, až se vrátí. Pustila si televizi, dívala se na jakýsi seriál, aniž by ho vnímala a usnula při něm.

  "Betty, Betty..."

  Otevřela oči. Arnošt seděl v křesle naproti ní. Usmála se na něj a on její úsměv opětoval, ale něco nebylo v pořádku. Byl to pořád Arnošt, ale.. nějak změněný. Rychle se podívala na jeho auru a oči se jí rozšířily strachem.

"Arnošte, proboha... Co se stalo? A jak ses sem dostal?" Beata měla v bytě zámky nejen proti běžným zlodějům; ani Jiní se  k ní  neměli dostat, aniž by se o tom dověděla. A zcela určitě by se k ní neměl dostat nikdo, kdo by měl auru podobnou té, co viděla kolem Arnošta.

 "Pšt. To je na dlouho, Betty. Neboj se. Ty zámky tady si nech udělat od někoho lepšího. Přišel jsem, protože jsem tě chtěl vidět, než odjedu. Ale dobře mě poslouchej, nikomu nesmíš říct, že jsem tu byl. Nikomu. A tím myslím i Víta, chápeš?" Arnošt zjistil, že umí být přesvědčivý, když chce.

  "Ale přece.. Vít tě inicioval a poslal služebně pryč, ne? Tohle je.. něco jako převlek?", snažila se Beata najít vysvětlení.

  "Ano.. V podstatě mě poslal pryč, Betty. Ale teď jsem tady a až do rána budu... Jestli chceš."

  Beata pochopila, že to, co slyší, není lež, ale taky to není celá pravda. Prošla znova Arnoštovu auru. "Temný, on je Temný. Tohle se přece zfalšovat ani nedá. A je mnohem silnější, než já, mou ochranu odstínil jen tak mimochodem, ani mu nestála za řeč. Měla bych ho považovat za nepřítele. Měla bych zavolat pomoc. Ale je to Arnošt.. pořád je to Arnošt..."

  Arnošt sledoval Beatinu tvář a chápal, co se jí honí v hlavě. Smutně se usmál a vstal. "Tak se měj hezky, Betty. Neříkám sbohem, protože vím, že se ještě uvidíme. Jen nevím, jeslti se nebudeme snažit jeden druhého zabít. A.. dej si pozor na Víta, ano? Možná ti někdy řeknu, proč."

  Už byl skoro u dveří, když se ozvala.

  "Myslím, že bys mi to mohl říct někdy zítra nad ránem."

  -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------