Bezejmenný, prolog

 

 

„Píši tak, jak jsem se narodil, nikoliv proto, abych se zrodil…“

 

¥

7. 5. 2011,

Jiříkov, Česká republika.

 

iluju tě.“ zašeptala mi Lucie do ucha s vlahou něžností, kterou vždy volila, při té příležitosti mi za každou cenu pozvednout náladu; a nejenom ji.   

  Byl květen, dojatá prvomájová noc. I nebe v té temnotě plakalo.

  Na křižovatce neviditelných, protivně těžkých mraků se rozsvěcely lucerny slepých poutníků – zbloudilých duší. Byly to figury utajené pod svrchníky bělavých, našima očima žlukle zaznamenávaných září. Těch odsouzených…

  „I já tebe, vždyť to víš.“ usmál jsem se nad trpkostí konejšivé lži, neboť já Lucii fakticky ani nelhal proto, že by má slova neměla v hloubce zakořeněný cit pro lásku, nýbrž z toho důvodu, že se mi jí jednoduše zželelo. Tak hrozivě líto mi bylo se mnou trpícího života, zmírající houževnatosti devatenáctileté dívenky, kterou už potkalo bezpočet špatných věcí – i já byl na tom seznamu; byl jsem ta úplně poslední, alespoň pro tuto chvíli.

  Otočil jsem se na bok, jednolůžková, pod krvavě rudou larisou spočívající, postel zavrzala v protestech za zkorodovaná péra rovněž již nějaký ten pátek pamatující molitanové matrace. Noblesnější lože jsem ji však nabídnout nemohl. „Jen,… musím pořád přemýšlet.“

  „Nad čím?“ vznesla se na kostnatý loket, hladíc mne po sípající hrudi; jen velmi obtížně jsem toho dne lapal po dechu, tuze odhodlaně odporujíc jako nahněvanému oceánu rozbouřené nemoci. Byla neskonale krásná, měla líbeznou tvář, husté kaštanové kadeře a utápěla můj pohled v hlubokém blankytu.

  Záclona otevřeného okna se kroutila a překrucovala pod vlivem skučícího majordoma, otcovsky proudícího ze vzdáleného vyhlídkového kopce, na nějž jsme s Lucií tak rádi a častokrát chodívali; dokázali jsme na tu zalesněnou pramáti severočeské kotliny, s obavami shlížející do kdysi okupovaného údolíčka, šplhat i za prudkých návalových dešťů. Přiměli jsme se ignorovat racionální úsudky roztoužených mozků, pachtili jsme se přes špice sloupovitě útlých smrků za nesnesitelných veder, kdy rtutě teploměrů tryskaly daleko za třicátá stanoviště; drkotali jsme zuby a hrabali se téměř dvoumetrovými závějemi sněhu při tuhých mrazech. Mohli jsme si to dovolit a nám to bláznivé chování byli nuceni všichni ostatní vůkol tolerovat, neboť naše těla poháněla horoucí láska, tou nejsložitější energií, jakou kdy měl svět možnost okusit, a naše duše se vyjímali přímo těhotnou extází… jedině ono vyvrcholení si pro nás později mělo nastrojit relativně drsný efekt opileckého vystřízlivění.   

  Ruce se mi instinktivně osadili pod hlavou, „Je to komplikovaný.“ Lucie slovo komplikovaný vyloženě nesnášela, ale i k mému skrovnému překvapení, které se mi však povedlo virtuózně maskovat, nevybuchla v břeh přílivové hádky, naopak, jako lunou opájené moře kráčela v mistrné přednášce tichých, nicméně pateticky soucitných odlivů.

  I velké příběhy mohou začínat na malých územích, v malých státech a nadto i v jejich nejzazších zátiších. Neboť kdesi v přívětivém srdci prastarého kontinentu Evropy, v odlesku zlatých žil dozrávajících obilnin a při dohlížejících linií řek Vltavy a Labe, pod skálopevným bratrem Lužických hor, rozprostírala se Šluknovská kotlina… Kraj ostrý jako šavlovitý hrot kopí a i bez toho nelítostný a krutý. Byl to Sever v pravém slova smyslu – po většinu roku zaplaven v chladu a v hordách mrazivě zničujících dešťů, ovšem v krátkých, co do podzimu se lenošivě připozdívajících, létech, protkán v činorodých sadech své přísliby věrnosti recitujícími knechty, hrdě se pnoucími pod skořicově měděnými zástavami a odevzdávajícími ten nejuctivější hold dětem-uchvatitelům. A zrovinka já měl to štěstí, že jsem se na Šluknovsku narodil. Ačkoliv, přiznám se, mé rodiče to již mockrát táhlo jinam, mnohem dál k jihu, …a v poslední době i do jiné země. Sever byl krutý a pro život dvou mladých lidí sotvaže schůdný pevnou a rozhodnou nohou. Mí rodiče pro svou lásku museli obětovat dětské sny, mládí ba i dospívající nezávislost… já se k obětinám neměl.

  Oči se mi svezly po Luciiných vzdouvajících se, svěžích, panicky orosených, ňadrech, kotvíc ve zbožím dvouch cyklů zahlceném přístavu. Byla čaronádherná, žehnání Poseidonových trojzubců blahořečilo jejím umírněným lícním kostem, s tajemstvím odvěkého papyru se tisknouc v azurových jezerech; leda černou tužkou vyhraněné hráze jim zabraňovaly přelít břeh a nejsvévolněji splynout s divokým větrem zbloudilou kapkou studivého pláče moudrých starců bědujících nad zhřešením příštích vrahů sériového žití.

  Neodpověděl jsem jí narovinu, „Mám starost o tebe a o to malé.“

  „To malé je naše dcerka.“ Opravila mě iritovaně Lucie a jala pro změnu laskat odhalené bříško – ploché, s perlou vypodobňujícím piercingem uprostřed pupíku, troufale se již pozvolna kulatící v oblasti boků a kolem vývinem se roztahující pánve. „Uvažoval jsi už nad jménem?“

  – Nad jménem? K ďasu, chce po mně, abych to dítě pojmenoval? Schválně odvádí řeč a úkoluje mě zaměstnáním mozkových závitů… Tedy tím, co mi po nich ještě zůstalo. – Zamračil jsem se a svraštěl obočí, na čele tušíc prvotní brázdy razících se vrásek.

  „Nevíme přece, jestli to bude holka.“ Posadil jsem znavené tělo se srdcem bušícím jako s tisícími slévárenskými kovadlinami a debutantně popíchl královnu včelího roje.

  „To já jí nosím pod svým srdcem. Musím teda vědět, kým je a jak vypadá.“

  „Kým je a jak vypadá?

  Miláčku, myslím… myslím, že se na tu roli matky až moc upínáš; měla bys trochu vydechnout.“

  „Chceš mi snad něco naznačit?!“

  Trhla sebou při otřesu, jaký se mi povedlo vyvolat zavřením řvoucího chřtánu zaokenní plískanice, „Nic takovýho, samozřejmě. Snažím se ti jenom říct, že… že mou vinu neseš statečně.“ Jak vidno, opravdu jsem nebyl ve své kůži – pokožka mě brněla, chrup mi trnul, záhlaví se rozněcovalo. „Copak sis myslela, že bych tě mohl vědomě urážet? Po tom všem, čím jsme spolu už prošli? Čím se chystáme projít?“ pošeptal jsem jí něžně do boltce zasejíc pro změnu já a objal kolem pasu, opatrně… takříkajíc tátovsky.

  Plaval jsem naznak v té průhledné modři, plíce se uspávali o napínající se pažní svaly. Nedopověděla, jen mlčenlivě hleděla. V hlavě jí sebejistí pavouci tkajíc sítě, dychtivě slídíc po krotkých muškách, jež se v oné černotě zatracovaly postejně jako rozohněně se ozývající hromobití. Pak se zapřela lebkou o mou hruď – již dávno jsem zaznamenal oblibu, se kterou se k mému trupu vinula, mám za to, že jí tento čin nějak podivně uspokojoval; jako ženu, i jako člověka, jenž nalezl druhou polovinu až do nedávných chvil nenabyté existence.

  A noc přejímala stanoviska úřadů citadelních purkmistrů, straky za okny, jako rytíři v bílých pláštích, ano přesně jako paladinové romanticky poetických veršů, s blyštícími se kovy v zobácích vylétávaly z den rozmařilých hnízdišť, v ústrety trhajícím se oblakům, mezi nimiž již i úplňková luna stříbřila hedvábnými tykadly, a my s Lucií padaly v úžlabiny vášně, až po onu notoricky pověstnou rozkoš sladkého dovršení.

  „Miluju Tě.“ sténala v odeznívajících pocitech, na mou reakci však neotálela. Vzápětí se více zachumlala do rozkopaných peřin a usnula tvrdým, vyčerpaností přivozeným spánkem.

  Odpověděl jsem – upravil jsem hornaté převisy nad její sněhobílou šíjí a počastoval polibkem její zrůžovělé, nuanci setřepávající, líčko. – „Budeš skvělá matka…“ 

  Paže se mi opět složily pod temenem, noříc se do načepýřených vlasů, zaklely mi hlasivky; ještě mě měla čekat rutinní koupel, straka se křídlem otřela o tabuli zamlženého okna, pak se s frkotem spustila dolů, do haluzí planého křoví.

 

/¥¥¥/

 

O týden později.

 

  S ranním kuropěním a se stále ještě pobrekávajícím, s tvářemi červánků naoranžovělým úsvitem, temněly na oblázky sypané stezce stíny kronikářsky sečtělých buků, lip a javorů. Byla to stezka, ztěžka krokující padesát desítek metrů od pomenšího asfaltového placu.

  Žena, snad i běžného vzhledu, čili vzrůstu, váhy i ošacení, našlapovala ospale, nicméně i přesto se sebejistotou zralého věku. V podpaží vsunuty koženkou svázaná lejstra, ruce zaklíněné na prsou, dechem se marně pokoušeje ohřát zkřehlé prsty; hynula mlha, pouze několik centimetrů nad zemským povrchem se měníce v odlesk rosy, takže jí vysoké podpatky aksamitových kozaček, úhrnem mrzce podkluzovaly.

  Již ze vzdálenosti, tedy i z pohodlí svého automobilu, zjistila, že u vchodu do márnice střeží hromotluk až v k neoholené bradce upnuté péřovce, s okouměním bedlivým a pro každého neohlášeného návštěvníka takřka svízelným; navíc žena v sametovém, v časném podzimním jitru dokonale teplém, kabátě, zrovinka tohoto hlídkujícího přílišně nemusela – ne, že by ho hned otevřeně nesnášela, vlastně k němu směrovala své antipatie jedině kvůli jeho oplzlému vystupování.

  Které se jako morovou epidemií nakažený chudák po čase opět dostavilo: „No, slečinko, jak říkám, mám svoje rozkazy.“

  Zívla, „Nemám náladu se tady s váma dohadovat, chlape, a ještě jednou a naposledy: pro vás jsem detektiv Majerová.“

  „Jen ne tak zhurta, detektive, puntičkářko.“ zamával jí dlaněmi skoro před pihovatým nosíkem hromotluk, „Snad bychom se mohli nějak dohodnout.“

  „Prosím?“ vymámila linku načrtnutého obočí.

  „Inu, řekněme, že velmi rád večeřím v milý společnosti…“ obrátila oči v sloup, „Tak si zaplať nějakou kurvu z ulice. Takový se obvykle nechají podobnýma kecama oblbnout. No, vzhledem k aktuálnímu ročnímu období si myslím, že teplo tvýho zasmrádlýho kutlochu i uvítají. A teď mě neotravuj žvástama typu vyšších rozkazů a koukej mi ty zpropadený dveře okamžitě otevřít.“

  Vrátný nebyl žádná třasořitka, ba už i pátral v sortimentu letor pochycených jízlivin, když tu se do rozhovoru vmísil zástupce třetí strany: „Detektive Majerová, zde pan Babula skutečně disponuje rozkazy nejvyšších kapacit.“ byl to muž, právě jí, jako okleštěný sup v zoologické zahradě, jemuž zřízenci v době veřejného oběda vhodili do ringu buřičskou obětinu, obcházel zprava, měl zpěvný hlas a obezřetná gesta.

  I tohoto muže Jana Majerová důkladně znala, „Nadporučík Rajšl?“ užasla však nad jeho přítomností.

  „Nyní již kapitán Rajšl, detektive.“ opravil jí s nadřazenou arogancí.

  Zaškaredila se v dominantní úšklebek, „Kapitán? Povýšils?“

  „Ano, ale to tady nebudeme rozebírat, že?“

  Pokrytec, ani ho nenapadne, být k ní zdvořilejší. Jistě, v životě ještě nepotkala chlapa, který by uměl regulovat na míle rozkořeněnou domýšlivost. „Samozřejmě, půjdeme si to vyříkat někam stranou? Kupříkladu dovnitř?“

  „Hezký pokus, Majerová, avšak rozkazy znějí jasně: Dovnitř mají přístup výhradně policejní šarže, státní pracovníci, abys chápala, nikoliv soukromá očka.“

  „Aha.“ utrousila neznatelně dopáleně, strážník Babula se již nezapojoval, neboť slizky obíral její lákavé partie, zrakem, toť se ví, přesto doslova chtějícím. „A co mi v tom případě, v úsudku vašich rozkazů, povíte na tohle, pánové?“ vytáhla z podpaží přezkou opatřená lejstra a jako karabáčem s nimi švihla o svou radikální dlaň. „Vyšetřuji případ a potřebuji se podívat na jedno z těl.“

  Kapitán Rajšl, děkujíc své víře v meteorologickou předpověď, na jejíž bázi si dnes ráno vyjma klasického sportovního úboru, zaopatřil tmavomodrou kšiltovkou i odrůstající čupřinu uhlových vlasů, se ujal s nelibostí cítěného ústupu Janinčina štosu dokumentů. Vrátný se nenechal rušit.

  „Jak si můžeš všimnout, i s podpisem ministra vnitra.“ podotkla uštěpačně detektivka Majerová, sčesávajíc si za ucho utečenecký pramínek strohého ohonu. „Ehm, není vám to už trapné, pane Babulo?“ přinutila se ke korektnosti, ikdyž se jí zlomila tónina v přemoženém vzteku.

  „Není zde vyplněn důvod -…“

  „To už je ale moje věc, no ne?“ skočila mu neslušně do řeči, „Zajímalo by mě, jestli se takhle vyptáváš každý.“ – přála si vytlačit na jazyk jinou formu tohoto slovíčka, daně: „…totiž každého.“

  Jeho srdcovité rty se přetvořily do úsměšku, ošklivého, kypícího demaskovanou odplatou, „Tak hrozivě lačníš vědět, jak zpovídám své kolegy a podřízené?“

  Zaťala pěsti, ovšem tak, aby to kapitán neviděl.

  Ne, on nadmíru dobře hádal potlačované trápení bývalé milenky, „Pane Babulo, mohu otázku?“ – nenadál na odezvu – „Popravdě, odpovězte mi, zdali vy byste kdy odolal kouzlu této ženy? Řekněte, jestli byste ji hned na první schůzce s devastujícím fištrónem nezatáhl na pánské toalety a nevystříkal jí pod nosem pěkně našlehaný mužný knír?“

  Plešatý půlobr vyprskl.

  Janu Majerovou polil ruměnec, rozkvétaje ji pod dolními, make-upem a v egyptském slohu, podraženými řasami. Zvracela svody přehradit ten vodopád zlých rekriminací, příslušník byl ale, totožně jako barikádovaná řeka při povodňových etapách, lidskými půtkami, nezastavitelný.

  Žhnul jí kočičím zrakem a ona jako v síťoví lapená vlašťovka kmitala mezi propastnými smyčkami věštícího záhrobí, „Sleduješ pozorně, Jano? Jsi všem jenom pro smích, tak proč, pověz mi, proč se na to živoření už nevykašleš? Proč se namísto čtyřiadvacetihodinového trýznění neživíš nějakou, co já vím, pro mne za mne,“ – naznačujíc pomyslné uvozovky prázdnou levačkou – „… pohodlnější činností?“

  „Jak dojemné jsou tvoje starosti. Všem leží na srdci mé pohodlí.

  Zase tu chlebárnu zavři, protože zaslechnuli z tvý česnekový huby tentýž návrh na společnou večeři, ustřelím ti koule tímhle tím revolverem.“ – a za opaskem z hadí opálené kožky, zatknutého vypodobněním rozevřenou tlamou stříbrné kočky, mu manifestovala jakým.

  Vrátný Babula se však nezalekl, vida v kapitánovi Rajšlovi zastání, rozchechtal se v novém mohutnění.

  „Všem pro smích, detektive, všem pro smích.“ byl jako pytlák a ona byla oním vězněným ptáčkem; ovšemže každá síť se párá pod houževnatým klínem času, a jí, Janu Majerovou, akademií vycepovanou vojandu, kritizoval již třicátým rokem.

  „Táhni k čertu, Dominiku…“ sykla jedově.

  „Až po tobě, drahá.“

  „Tvé přání je mi rozkazem!“

  – KOPANEC –

  Muž v teplákové, na tělo splývající, garnituře před ní poklekl jako poddaný před jejím veličenstvem, což jí přineslo jistý vjem patriotického ukojení, neboť, „Takové svině, kapitáne,…“ – odplivla si k jeho bezpochyby otékajícímu rozkroku; muselo to bolet, ne, musela to být k zesrání pulsující křeč – „Takové si tento už beztak korupcí prohnilý stát nemůže dovolit ještě nějakých ix let vyživovat. Ano, postarám se o tvou rezignaci, Dominiku, ne, nemusíš mi děkovat, ber to jako splacení opomenutého dluhu!“

  A v závěru kopanec do skráně, ačkoliv již o poznání mírnější.

  „POMOOC!!“ vřískal k elektronickému zvonku chvátající strážný, Jana Majerová už čipernými prstíky jímala spoušť hladovící zbraně, když pojednou se klidným okolím rozlehl ohlušující výstřel, vázajíc se na dlouhý dozvuk, rozkládajíc se až daleko za asfaltovým parkovištěm a vysoko nad panelovou budovou Rumburské márnice.

 

  Silueta v hodnověrném průčelí opodál vyrůstajících buků, lip a javorů byla zahalena oblakem ďábelsky přesné bambitky, cca výroby osmnáctého století našeho letopočtu. Jana Majerová byla nucena zbystřit téměř všechny smysly, aby si povšimla ornamentů tepaných na pistolnické rukojeti, světsky ebenového pláště s krvavými, ostře světélkujícími runami, v němž byla mužská postava oblečena, leč tvář přes chytře zakloněné hrdlo identifikovat nesvedla.

  Avšak též nebyla k úžasu střelným prachem puchnoucím úhozem ohromena.

  Hromotluk se skácel k zemi jako vyvalený pařez a roztáhl se na orosených oblázcích jak dlouhý tak široký, zahnědlé kapky sacharidy xeroxované krve se rozprskly vůkol jeho srdce do lepkavých skvrn; již neutratil ani hlásku.

  Konečně přestalo pršet.

  „Měla jsem to pod kontrolou.“ obořila se na pistolníka chladně, podrážkou šmátrajíc po hrudním koši omráčeného kapitána: snad se ujišťujíc o jeho nestrojeném bezvědomí.

  „Ovšem.“ ucedil muž a postoupil o krok vpřed; stuhy žár nabírajícího slunce mu obvazovaly pravý úhel orlího frňáku, zřetelně vysoušeje jako v pouštních trychtýřích zahrabané zření: byly to nezvyklé oči, děsila se těch dravčích štěrbin. „Ovšem, …nicméně si ale nemůžeme dovolit přespříliš meškat.“ díky bohům sklopil zbraň a svěsil ruce podél vysokého trupu, nervozita ovinutá paktem nejistoty z ní počala zvolna opadávat. Učinil druhý krok, zvedl se vítr, nikoliv však běžně danou světovou stranou, nýbrž z externí scenérie rovnou k endotermickému ohnisku – k němu samotnému, ze zátiší, polnosti umrlých. Byl jako vysavač… vysavač parazitující na její jižanské mysli, na těch vznětlivých uzlíčcích nervů.

  Dělníci blízkého mraveniště vyzváněli v alarmu. Dětskou láskou hájíc královninu komoru, v odříkání únikových chodbiček zašmodrchaného bludiště, v ústrety krchovu jedné dynastie.

  Semkla rty, „Držím se plánu.“

  „Nepochybuji. Ale strádáš náklonnosti mocného nepřítele.“ šel k ní, neusmívaje se v hořkou ironii, prostě šel, lhostejně. Divoká inverze zkrotla obyčejným znamením; neverbální magií, bambitka se vytratila.

  „K věci, Quare iop Noirahtlazae.“

  „Čas, dcerko, čas.“ Posléze se zastavil, „Již se krátí…“

  „Jdi do hajzlu, stvůro!“ snáze zaklela, nežli dozrála v útrpnější nerozmysl, „Nejdřív mě vytáhneš z tý pošahaný díry, pak mě nastrojíš do tohohle štípajícího cáru hadrů a teď… teď mě chceš ještě buzerovat?“ učinila finální pokus o vymknutí se z temného vlivu.

  Byl jako ledová pustina, „Nemůžeš nám vzdorovat, Jano Majerová, tvá vůle je naší.“

  „Nikdy!“ křikla a jakýmsi paradoxem cílila na messora taseným revolverem.

  Luskl kostnatými pazourami a tuze rychle detektivovi umožnil prozřít, neboť ženě v mžiku píchlo nesnesitelně v kříži, taktak, že se nepozvracela. „Tvá vůle je naší.“ iteroval důrazným tenorem, „Nač se vzpouzet? Osvobodili jsme tě, protože si to Pán žádal. Pán si tě vybral za svou šampiónku dávno před tím, nežli ses narodila, byla jsi předurčena k tomuto úkolu, třebaže jsi pouhým článkem jeho velkolepého plánu.“

  Pichlavá strast náhle minula, bylo jí připuštěno napřímení, byl jí dán nejlaskavější z darů – šance.

  Nemlčela dlouho, jelikož s messorem nevedla konverzaci poprvé, „Neustále mluvíš o nějakém Pánovi…“ na moment zvalorizovala větná spojení, pročež Quare zjevně nabyl názoru, že o jeho představeném nehovoří s náležející pokorou; nasucho polkla, slinné žlázy jí vypověděly službu, pálil jí jeho pohled, takovou zvláštní zimomřivostí. Zachvěla se, „Když už pro tebe, ty říkáš pro vás, pracuji, nemyslíš, že bych si zasloužila znát totožnost svého zaměstnavatele?“ rozřešila  diplomatickou šetrnost.

  „Štěstěna tě doprovází, Jano Majerová. A rozum tě evidentně též blaží svou sympatií. Prozradím ti informace o Pánovi, neb tak zní jeho vůle, proto mě sem poslal, na toto,… politováníhodné místo. Také ti ale mám předat další rozkazy, teď když jsi již urazila zahajovací část svého osudu.“

  Polkla, opět naprázdno, „Poslouchám.“

 

/¥¥¥/

 

14. 4. 2011,

Bohnice, Praha 8.

 

  Jak se to stalo? Jak jsem se sem dostala?

  Znáte ten pocit? Pocit nejlepšího přátelství? Znáte-li, závidím vám, neznáte-li, dovedete se ztotožnit s mou maličkostí… Jmenuji se Jana Majerová, je mi dvacet devět let, pocházím ze severu Čech, konkrétně ze Šluknovského výběžku, z městečka Jiříkovu. Nyní jsem ubytovaná zde, v Pražských Bohnicích a tento dopis píšu z pohnutek černého svědomí, protože nechci odejít bez rozloučení. Nechci, aby na mne bylo vzpomínáno, jako na černou ovci rodiny, Pavle, přeji si, abys můj čin pochopil… další řádky jsou určeny zcela a jen tobě, můj milovaný bráško…

  Před pár týdny jsem se dozvěděla o Tvé diagnóze, víš… vůbec si nevím rady, jak bych měla zareagovat, nevím, jak bych Tě měla vhodně povzbudit, snad jen… soustřeď se především na Lucii a na rekonstrukci spodního podlaží domu, přeci to malé nechceš přivést do nástrah staveniště? Ntb. už máte vymyšlená jména? Jejich alternativy? Vlastně… nač se ptám? Ať už máte, anebo ne, dozajista budou nádherná; jen Tě prosím, Pavle, bude-li to děvče, nedávej jí jméno po mne, neboť to by holčice mohlo přinést smůlu… víš, jak jsem pověrčivá. Narodí-li se kluk, pojmenuj ho po našem otci, bude unešený! (Mám ho za těch třicet let již přečteného, jako studijní arch.) Modlím se k bohu, abyste se s Lucií dožili světlejších zítřků, moc si přeji, aby vám Hospodin dopřál hojnost láskyplných roků. – Pamatuji si, jak reaguješ na mou víru, ale věz, že byla vždy opodstatněná… vše mělo svůj smysl, vše… Dokonce i mé odstěhování se do hlavního města. Případ se pomalu, ale jistě začal jevit složitějším, než se na první pohled zdálo. Jeho dějství se segmentovalo do mnoha rozsáhlých kapitol, přibývalo podezřelých a svědci počali naopak mizet, ztrácely se ze zemského povrchu jako mléčný opar… ach, jak bych si teď dala orosenou sklenku našeho domácího mléka, Tak hrozně Ti závidím, Pavle…

 

  Dopsala a odložila propisku.

  Stolek se v žádném případě nedal pokládat za pracovní. „Achjo…“ vzdychla, když dočítala uběhlý odstavec, „Doprdele!“ zaklela, třouc ze sežmoulaného papíru nekvalitní náplň tužky.

  Načež četla znovu, a opět a ještě jednou, k zbláznění v nepřeryvných kolobězích. Pohroužeje se do vzpomínek, ve sdružených rtech cucajíc chladivý hrot barvícího kovu,… rozjímaje nad závěrečným paragrafem.

 

¥

 

  Noc… Tma, můj zrychlující se tep; nabíhají mi žíly, ještě několik kroků a asi omdlím – Zpropadení poserové! To se udavači vždy musejí scházet uprostřed noci? Kdy by slušní lidé měli spát? Aha, já zapomněla! Oni přece nejsou slušní, nejsou to lidé a ani já nejsem zrovna spořádaná občanka, nejsem korupcí prolezlá zástupkyně státu,… jsem detektiv a jsem jim na stopě!

  Procházím špinavou uličku za ukoptěnější, cítím zápach tlejících odpadků, kocouřího semene a lidských výkalů z pářících se stok, protékajících dole pod, v civilizovaně okázalejších čtvrtích, jindy přenádherně osvětlenou Matkou měst. Někde kňučí pes, vyje nepřirozeně, obavami o zbídačený život.

  Jdu bdělou chůzí, začínám slyšet chraptivé hlasy – pravděpodobně bezdomovců. Hlasy jsou rozčílené, jakoby se o něco dohadující, musí být již za tamtou odpuzující filiálkou. Řev. Psík vyštěkává zprávy o pomoc do širého okolí, volání posil se však tratí na mechem zanesených zdech neudržovaných dvorků, noblesních zástaveb… smrtelné zaúpění, mlčení… zvíře se patrně odebralo na onen svět. Na čele mi vypučily krůpěje studeného potu. Mám nutkání nahlédnout… domorodci rzí prokousaných vagónů však opětovně rozmlouvají. Má zvědavost je jako žádostivost po kvalitním sexu, je k neudržení. Skoro nedýchám, už krčím nos nad smradem vyvrhnutých vnitřností. Zatáčím do protějšího, dlažbou sázeného úvozu.

  Václavské náměstí, zářící chlouba metropole, turisty flámující nevinnost svaté državy. Miluji ten obdélníkový pás: centrum novodobých gild, ilegálních cechů, v obecnosti nočních podniků – barů, nonstopů a mládeži nepřístupných klubů; třebaže se ani jeden z obchodů takto katastrálně nenazývá, každý ví, co jsou zač a kde kdo ví, kdepak je hledat, není-li zbytí. Taková chamraď je pak nafrněnější, nežli frigidní šlechtična, jíž už před sedmi dny jména přetáhlo přes padesát zim, a nejednou se za olovnatými larvami choulí při zlých snech se pomočující červ. Již jsem se s takovými bohatýry setkala… tomu poslednímu, Jaroslavovi Polákovi nebylo ani sedmnáct let, a v této chvíli? Jeho zadek prosperuje jako permisivní struhadlo zčernalých mrkví Ruzyňské věznice. Zadržela jsem ho před osmačtyřiceti hodinami, bránil se, to ano… ale neměl naději, nastrčila jsem do jeho řad krysu – svou kamarádku Elišku Adamcovou, jak se sama vždy představuje: jen Ellu.

  Jdu, nebe je dokonale vymetené, bez mráčků. Luna je v úplňku. Dobrá, možná, že jsem to s tou sebevraždou trošku podcenila, ale teď už se z té věci nemůžu odporoučet. Kolem vylézají cizozemci z nor pětihvězdičkových hotelů, kýchnu si ve flotile obláčků levných cigaret.

  „Holka, to je děs… umíš být taky někdy dochvilná?“ položí mi otázku prostitutka opřená o vějířovité řekotočí gotické lampy a vyfoukne obchvat brigádních xebeků, zároveň s odklepaným popílkem.

  „Ello?“ zmrtvím v polovině kroku a čelist mi opustí jamky ztuhlých pantů, „Jsi to ty? Co tady proboha děláš?“ – zaklapnu ústa, protože musím před dvojící chichotajících se plavovlásek vzezření alá indická barbína před rozsáhlou liposukcí osmahlých a jako na čekané exhibitovaných zákrutů, které se co před vteřinou v ramenou zaklesnuté vymátožili z baru „Modrá perla“, vyčnívat asi v tutéž komparaci jako uklízečka na mezinárodním sjezdu modelingových náčrtů.

  „Představ si, že peču chleba.“

  „Fakt?“ předstírám zájem, jenže pociťuji únavu.

  „Potrefená husa, vždycky zakejhá.“ Vyfoukne a típne cigaretu o zápatí vysokých podpatků. „Čekám tady na tebe.“

  „Všimla jsem si.“

  „Vybli ze sebe ten sarkasmus, slečinko.“

  „GRR… Neříkej mi slečinko! Víš, že to nesnáším!“

  „Oukej. Tak jak? Kundičko? Tak to máš ráda? … Protože já ne a jestli sis tomu ty přivykla od těch grázlů, zase si od toho odvykni, nebo to s tebou špatně skončí.“ kýchne, „Stejně, jako kdysi se mnou.“

  Ochladilo se.

  Vytrubují klaksony automobilů, ale i podomní prodejci kradeného artiklu. Ellininy souputnice mají pré, neboť jejich pasáci nejsou nikde v dohledu (nicméně ona je informovaná – dnes se koná první ročník tzv. Pass-party, tedy meetingu, kde se probírají nejnovější trendy globálního podsvětí; od drog a perverzních sexuálních praktik počínaje, po intriky nejvyšší politiky individuálních států konče). Chodí s opilými výměnnými studentíky takřka za pakatel. V mnohém opojení okamžité svrchovanosti i za maličký sáček heroinu, či dokonce nekvalitní marihuany.

  Zima mi zalézá pod nehty, dopínám béžový kabátek ke stydnoucímu ohryzku, „Raději bych zůstala jen u Jany.“

  „Dobrá.“ Pokrčí v norku obalenými rameny, „Tak jdeme, slečinko, meškáme.“

 

  „Proč proboha jdeme až někam do samotný prdele?“

  „Mlč, Ello!“ procedím skrze trnoucí zuby – mráz mi běhá po zádech, po šíji, k podbřišku; ještě několik metrů expedice plísní označeným tunelem a zhltne mě vzrušení.   

  „Ty už jdi taky do hajzlu.“ na to, abych ji neslyšela, má velice zvučnou oktávu – na čtyřicátnici až přespříliš zvučnou, kdyby to byla vyjukaná šestnáctka, neřeknu půl slova, ale takhle mám podezření, jak mi může dělat spolehlivého špicla, aniž by ji někdo prokoukl. Ačkoliv nadruhou stranu je profesionálka svého řemesla, takže se divit přestávám.

  Vedoucí nás chlápek – gorila z ochranky baru „Modrá perla“ – si cosi mrmlá pod vousy, zajímavé je počínání lidí, jedoucích na nepřiměřených dávkách stimulantů. Založím si ruce na prsou, i tady je pořádná kosa.

  Náhle se zastaví a otočí se. I já se zastavím, kroky třetí osoby se však vytratí v pravidelném kapání prasklého vodovodního potrubí. Ba i Ellinino láteření umlkne. Nenásleduje mě, někam zmizela.

  Děsivé ticho. Závan smrti…

  Dlouhán v kožené bundě se úskočně šklebí. Nelíbí se mi jeho kazy napadený chrup. Ovšem, neohlížím se. Jakási prazvláštní síla mě spoutává trudnými jhy k humidnímu podlaží.

  „Co-co se děje?“ nevyhnu se hazardnímu zadření.

  Mlčí, nevzdávaje se úsměšku.

  „Pro mě za mě si svojí odpověď nech, zadav se jí, ale já jdu dál. Viď Ello?“ zastírám jsoucnost vyzrazené absence své přítelkyně.

  Ostatně kam se mohla podít? Míjeli jsme snad nějakou nepostřehnutelnou odbočku? Blbost! Jistě bych si jí všimla, viděla bych neúměrné výběžky koutových odstínů: senzorovala jsem zatuchlou podlahu, byla jsem předvídavá.  

  Tupá bolest v zátylku, překvapení, pach krve, tma.

 

  Byl to kurevsky přehnaný úder.

  Nevidím, jsem oslepena jako smirkovými trny žracím šátkem. Kape voda, zůstaly jsme tedy v podzemí. Bojím se. Hrobové ticho do mne proniká ztopořenými orchestry dušičkového sklíčení. Slzy se mi kutálejí po svrbících tváří, do nichž se každým mrknutím zařezává brutálnost vyprahlé matérie. Světnice musí být nevelká, maximálně metr krát metr v rozměrech; ani židle to není nejkomfortnější, neboť závislé dlaně na provazovém mlází se jako háďata zbavují obnošené kůže.

  Zachrastí klíče, strach do mě vprskne svůj ejakulát.

  „Velmi dobrá práce, Ello.“ pochválí renegátku lísavý názorce.

  „Tim si vytři prdel, Herene.“ zpraží mafiána licoměrně prostitutka; odvolávám se ke všem ďasů, že nemít v ústech dřevěný roubík, rozkousala bych jí obscénní salvou zednické hantýrky. Jak mi to mohla udělat? Jsme… byly jsme přítelkyně, kamarádky,…kolegyně. „Měli jsme dohodu. Já z tebe sejmu tu běhnu, ty mě zbavíš veškerých dluhů s místním podsvětím.“

  „Nechceš toho po mě málo, jen, co je pravda.“

  „Seru na tvoji pravdu, kreténe.“

  „Nepřehrávej, zlatíčko, mohla bys toho litovat.“

  „Vyhrožuješ mi?“

  „Varuji tě.“ zachrčí Heren a slyším, jak klapá vyztuženými podrážkami mokasín po zavodněných dlaždicích, „Tvůj dluh je smazán, drahá. Ovšem, chceš-li mít co k vyžití, měl bych pro tebe další úkol…“

  „Nejsem tvůj majetek.“ konstatuje podvoleně.

  Osmělím se pohnout, poskočím na židli, hlava mi zplihne a do dekoltu mi ukápne slina.

  „Zdá se, že s tebou souhlasí.“ ťukání bot pojde v opětovném rytmu vteřinové odměrky. „Ta malá mrška, co si hrála na velkého detektiva.“

  „Hm, hm.“ Zahuhlám.

  „Podívejme, ona by nám chtěla něco povědět?“

  „Ona má pořád plnou hubu keců, koneckonců jako ty, Herene. Myslim, že budete mít o čem kafrat. Já se poroučim.

  Kdybys mi náhodou toužil znovu navrhnout onu nabídku, víš, kde mě hledat.“ Dveře zacvakly v kovaném rámovím.

  Cítím jeho zkažený dech na tváři, slídí mi po skráni, bagatelizujíc mou líc, zuby mi vytrhává korkový klín. Pošpiním ho zvratky vynucenými mučivou žízní.

  „Způsoby nemáš zrovna nejvybranější.“

  „Ha-ha-j…zle…“

  „No, no… neudus se mi, dítě.“

  Rdousím se škrábajícími žaludečními šťávami; je mi zima. Nanovo po něm plivnu, odvděčí se mi zženštilým políčkem.

  Půloký Heren, vlastním jménem Ferdinand Klicman, je již postarší týpek. Jasně, i on před léty přičuchl k lehkému výdělku škváry potřebné k vyžití v Matičce měst, když se po veleúspěšném složení maturitního vysvědčení, jal živit jako pražský taxikář. Dle mého daleko bezpečnějšího konfidenta se však ke kardinálnějšímu vlivu dopracoval až po sametové revoluci, kdy bylo jasné, že se dosavadním kmotrům nadobro povede stočit se s ustupujícím režimem (někteří se stali referendy polistopadové politiky v Čechách, jiní se svěřili právním normám podnikatelství, ostatní propůjčili své zločinecké ksichty takzvané lidové demokracii na postech starostů, hejtmanů, státníků).  Teď je nejvyšší šarží středoevropský monopole Bílých lordů: protektorů heroinových továren a opiových doupat. Je tím, o čem vždy melancholicky snil – nadlidským pánem.

  „Lekáš se mých očí?“ pobídnu ho, „Netroufáš si pohlédnout do propasti kariéry?“

  „Skoro bys mne pobavila, Jano.“

  „Nezamýšlím tě bavit, Herene. Už je konec. Mě jsi sice dostal, ale můžeš se spolehnout, že moje kontakty už burcují -…“

  „Koho? Snad ne policii či úřady? Cožpak, děvče, nevíš, že v této zemi vládnu já? Kde kdo plní mou vůli, i ten nejzbídačenější somrák na nuselskym mostě, i ta nejurozenější hotelová kurva. Zde platí moje pravidla, mé soudy.“

  „Máš mě za idiota, parchante?“ – PĚST do nosní překližky – „Jsi fakticky odvážnej, debile, pokud tě ukájí ženská zfašírovaná do boxovacího pytle.“

  Očekávám notoričtější řachu, žádná však nepřichází.

  „I tvé, bezpochyby poctivé kontakty jsou pouze lidé, a lidem se, jakožto nenasytné sýpce, dá snadno naplnit týl; každý je úplatný, … i ty, není-liž pravda? Copak mi neslídíš po patách jedině z hladu?“ Uhádl, samozřejmě, že z hladu, dneska si peníze člověk obstará výlučně slíděním. Na co naráží? Na tu svou svěcenou pravdu? Nejsem na ní zvědavá; leč on zachází ještě dál, neregistrujíc mou frustraci z této lstivé produkce, „Ohó! … Nebo snad proto, že se nemáš kam vrátit? Proto, že nemáš domov, že se tě vlastní rodina zřekla? Krev tvé krve tě odkopla jako prašivé kravské lejno… Mohu ti nabídnout pomocnou ruku, Jano Majerová, mohu ti být otcem, dáš-li se ke správným lidem.“ Bylo evidentní, že s tím začne, bylo zřejmé, že mne bude znát – stopoval mou historii uběhlých patnácti let: z jaké příčiny, to ví leda bůh.

  Nevidím mu do obličeje, ovšem jeho výraz v té hrozbě poznávám docela bezpečně.

 

¥

 

  Janin mozek se třepetal pod náporem pochmurných emocí, váhavých idejí, stařeckých vrtochů a sebestředné činnosti.

  Pokoj, co pokoj, řekněme, kobka společenské šílenosti z bázně o moralistické aspekty césur imperialistických vůdců, vydechovala za ní, dmýchajíc mezerami v popraskané omítce.

  Povinnosti smírčího kříže už by bezmála zastupovala stolička, jíž se dotýkala špičkami palců bosých noh, vodorovné paždí pak zevšednělý nástěnný tepich, na kterém při svém příjezdu (tak brutální přepadení oslovovala s obstojnější sympatií), mohla oči nechat. Fascinovalo ji ono čišící tajemno, oslňovala ji komická triviálnost vzorců i samotný příběh středové bitvy – iluzorní křižácké výpravy… však s rozostřeným povzdálím v pozadí, vyobrazujícím hluboký hvozd, upomínající Janu do pohádkového dětství.

  Ale pojednou se nabídlo cosi nevysvětlitelného, něco, co ji přesvědčilo o racionalitě společenských metod, jimiž opovrhovala. Neboť koberec ovál dusný vánek a vnořil se do krvavé scény. Tak nějak nepřirozeně naturálně, hroužíc se po hrudních plátech ocelového brnění svatých rytířů, po hrotech tkáněmi zneuctěných obouručních mečů, ověřujíc bitevní životaschopnost možná bránícího se komanda povážlivě oděných mužů ve vřesově zelených kápích, s luky a s dýkami jako s bodáky umístěnými na okrajích střeleckých oblouků; větřík pod nohama toho chaosu vyspíval v mocnost Mergaronovy velkoleposti, dětinsky šelestíc větvemi dubových stromů, elitních vojáků krále lesa, tančícího okolo bohatých tabulí cudných síní. A po boku listnatou korunou ozdobného krále, dáma se stříbřitými vlasy, přijímajíce kompliment od podivínské siluety v temné róbě s ostře světélkujícími runami v bordurách i ve špičatém límci, slzy v panenských očích Janě dávaly znamení stísněnosti. Zářivka bzučela přehřátými vlákny, tkanička od bot soužila ohryzek zduřelého hrdla. Aktéři obrazové představy se jali pohybu.

  Nevyrovnaná bitva se směňovala v řeži.

  Krev šplíchala o kotníky parabolického svahu, ocel zvonila o štěpící se konstrukce luků. Stateční hraničáři odolávali v sazbách hladovících těžišť očarovaných zbraní, zhmotňující se kletby temného. Již nevyznívali v nuancích světlem požehnaných válečníků, nýbrž zdráhavou nekromancií oživených bestií. Obličeje pod hrncovými helmicemi se propadly, oči vynikly z důlků… prázdné, bez života, želející chybu v touze po nadvládě nekončícího bytí. Mrtvé… rytíři umrlého krále, Přízračného lorda.  A zem počala churavět po jejich nohama, střelci vřískali nad poddávající se zeminou, neboť ta je již negovala ochraňovat, naproti tomu jala do jejich zemdlených těl vbodávat jedová žihadla, jejichž inkubaci měli jen pramalou možnost čelit.

  Zmírali. A zmírali ukrutným kvapem a nemilosrdnými druhy.

  Jana se seznámila: jedním logosem – s Nákazou.  

  - Jano Majerová… Zaslechla tóninu bojovného tenoru, sotva jí smýkla chodidla po bezcitné desce, - Jano Majerová, vstoupila jsi na cestu svého osudu… od tohoto okamžiku se stávám žalářníkem tvé duše, dokud na tobě bude to břemeno ležet. Budeš mučenou, zatímco já budu mučicími nástroji, neboť ses dobrovolně zřekla božího těla.

  Škubnutí, křápnutí… zadutí podivna.

  – Jsi naše, Jano Majerová… a kdo jsme my? Jsme… SMRT.

  Za běžných okolků by navěky zamhouřila oči; avšak ona se v běžných jevech neskýtala. Naopak. Lapila ji spirála bezčasí a vzduchoprázdna.

  Myslela, že sní, neboť nad ní zářily hvězdy, pod sebou jí pluly oceány těch nejroztodivnějších barev – růžové, ty najisto znamenaly lásku; modré, o nich zas bylo možno nabýt domněnek moudrosti; zelené, které se pyšnily hrdostí; žluté na ni však promlouvaly neutuchající vlídností a fialkové ji načež poučovaly mystickou důstojností. Jako kosmické těleso letěla vesmírem, jenž neměl obdob v knihách ani v dalekohledech astronomických observatoří, pročež vše se dělo jinačím, takřka nepopsatelným. Ponáhlu viděla planety Slunečné soustavy, jejich měsíce, pásma a prstence asteroidů, impozantní klubka fantastických galaxií: jestli si kdy představovala smrt, rozhodně si ji nikdy nevysnila tak nádhernou. Stačilo natáhnout ruku, aby v dlaních sevřela bílá světélka laskavě nahřátých meteoroidů, postačilo jenom chtít a v tom okamžení se rozprostřela ebenová clona a jí svitly do uchvácených zorniček mlhavé břehy jakéhosi neznámého tělesa. Nyní vlastně považovala za přirozené, že k němu míří… těšila se, snad jakoby se pozemské starosti od jejího těla oprostili v letu, v pokání čistého života. A hle vysoké věže toho ostrova se třpytily ve slonovinovém lesku, Bílé město ji bylo nachystáno pojmout za svou.

  – Ty nepatříš Xeanonu, Jano, patříš nám… nicméně tempo poutě výrazně omezil altový hlas, ba až její let nadobro zmrazil. Věděla proč, - Já… nechtěla jsem.

  – Neúmysl na faktu již nic nezmění.

  – Nebyl to neúmysl, snad jen… neúnosná tíha všech povinností; snad efekt úskočné společnosti. Stydím se za svou slabost, stydím se za pošpinění svého ducha.

  – Duši nelze pošpinit, duše sama rozhoduje o tom, jak s ní bylo nakládáno. V tomtéž neexistuje peklo ani ráj, pouze posmrtný život A právě jeho podoba se odvíjí na rozhodnutí lidského ducha.

  – Kdo jsi?

  – Jméno mé je Quare iop Noirahtlaz a jsem messorem, prostředníkem ještě neurčených duší. Dalo by se říci, že to já se podílím na jejich předsevzetí, že já jsem jejich směrovou družicí. Jsem vyslancem Temného pána, kterému si tu svou tak ochotně obětovala. Já jsem převozníkem mezi mnoha světy, které si nedokážeš představit ani v nejdivočejších snech. A má podoba? Je taková, jaká se mi zachce, protože má síla proudí z moci Temného.

  Nemohla se hnout – Co se mnou uděláš? Co se mnou bude?

  – Bude s tebou to, čímž jsi byla dodnes. Tebe nečeká smrt ani existence po ní; tvá duše je tížena závazkem a ten je třeba vyplnit.

  – Jak? Copak by mohlo? Oběsila jsem se, no ne?

  Tenor se rozchechtal šíleným řehotem – Vůbec ne, jen jsi upadla do bezvědomí; sanitní sestra se tě zrovna pokouší, za moment se zdarem, vzkřísit, no není to skvělé? Není ten život přece jen výtečná věc? Když smrtelník pozná jeho váhu? Ach, ano… cítím, jak ti cukají mimikové svaly, mohu tě vidět, ikdyž ty mne zpozorovat nemůžeš. Již slyšíš, jak volá? – Quare se zjevně přímo vyžíval v samolibé surovosti, avšak vychutnával by si její pyl, projevil-li by se souboj vyváženým? O tom už Jana Majerová polemizovat nestihla, pročež byla z mdlob probuzena Kateřinou Švarcovou, sanitní setrou, která toho brzkého rána měla službu: ocitla se v jejím náručí, v krku obolavěný zářez zabandážovaný studeným obkladem.

  „Co vás to napadlo, Jano? Za pár hodin vás máme přeci propouštět.“ Usmívala se na ní a Kateřina svůj chlácholivý úsměšek emitovala z dobroty srdce, leč Jana Majerová v její tváři uzřela klamání, neb ona přeci velmi blaze znala diagnózu svého pobytu v Bohnickém ústavu: totiž natrvalo.

 

  Natrvalo nakonec dostálo příslibu Kateřiny Švarcové, poněvadž hnedle z rána už Jana Majerová setrvávala před uzavírající se elektronickou branou zařízení v Bohnicích. A tak se ono natrvalo za nadmíru kuriózních okolností pojednou jalo vyhlížet jako docela krátká doba nevyšlé snahy Půlokého Herena, jak se od slídivé detektivky prověky amputovat.

  Toho dne bylo patnáctého dubna a obloha se k žádnému překlenutí k nadcházejícímu ročnímu období tak nějak nehotovila. Spustilo se rozmrzelé mžení. Jana upnula zips kabátce a se zaláteřením se rozešla ke svému automobilu, uvažujíc nad událostmi v pokojové cele. Ještě určitě neanticipovala, kam se upíchne, ale z kdejakých pohnutek tušila, že magický vjem nástěnného tepichu nebyl jen výplod jejího prášky zesláblého nitra, nýbrž hlubokým nádechem před skokem do rozburcované kaluže. Měla předtuchu, že se to ona se dříve nebo později utopí v krajnicovém kruhu a znala totožnost osoby, která jí v zakončení podlomí pevnou půdu pod nohama… Půloký Heren byl lecčeho zdatný mafián. Jaký plán asi zosnuje, až se k němu donese zvěst o jejím nenadálém odchodu z léčebny? Učiní pokus jí otrávit? Naplánuje náhodnou autonehodu? Či ji prostě jen chladně nechá zastřelit? Čemu by vlastně ona sama dala přednost? Čemu dá přednost? Strachu z náhody, anebo obavám z jistoty? Jistota…

  V kapse nad opaskem vyhmátla zmuchlaný list papíru: svůj původní dopis na rozloučenou. Začetla se do jeho posledního odstavce.

 

  Pavle… chci, abys můj čin pochopil! Znám Tě a žádám Tě, prosím, nepátrej po příčinách mé smrti, mého uzavření se na institut; namočil by ses do bezdůvodných problémů, které by mohly ve finále i pro Tebe dost špatně skončit. Miluji Tě, Miluji Vás všechny!

 

                                                                                  Jana

 

  Pak jej ještě hutněji scupovala a ve formě cigaretové tyčinky prostrčila do areálového popelníku, na jaký lze nasadit v nemocnicích či nádražáckých halách, a s ním si do nádoby odplivla. Nechápala, jak si mohla sáhnout na život, který rozvleklá léta vedla ke spravedlnosti a bezúhonnosti, a v odhodlané chůzi jen zakroutila hlavou. – Nad schválností počasí i nad rozmarností zmotané sudby.

 

/¥¥¥/

 

  „Pěkný román, mohl by ses vydržovat spisováním.“ štěkla Jana skepticky našlapujíc po letitém, neobyčejně lascívním linoleu, hledíc po zděných ukazatelích, jež kormidlovaly všecku protáhlou chodbu.

  Zastaralé zářivky problikávaly. Jana Majerová došla úsudku, že ji jakákoliv technika otevřeně nesnáší.

  Bzučení chladících přístrojů… osobitý puch mrtvolných těl, který bývá kdekoliv jinde naprosto nenapodobitelným; mrtví tak páchnou jenom na vytyčené Celsiově stupnici, o tom se jako mistr branže mohla již nesčetněkrát zagitovat. Dříve, při prvotních návštěvách, tehdy ještě pražských márnic se jí z toho pachu dělalo zle, dnes si tu vůni svede zvráceně užívat.

  „Nikdo ten výstřel neslyšel?“

  „Nikdo tu není.“ odvětil suše Quare iop Noirahtlaz, ruce zaklíněny na prsou, dočista přesvědčeně ji doprovázejíc.

  „Ale kam se všichni poděli?“

  „Zařídil jsem, aby se nám tu nepletli.“

  „Cože?“

  „Jen klid, má malá loutko.“ ucedil pobaveně, „Prostě jsme se natrefili do dne, kdy tu bývá jen patolog Ventura.“

  „A ten bývá většinou zavřený v podzemní laboratoři.“

  „Přesně.“

  „Ale jakou máme jistotu, že se nepohybuje někde tady? V přízemí a ve vyšších patrech? Vždyť sály jsou hned nad námi, kartotéky jakbysmet.“

  „Není žádné jistoty.“

  „Ale říkals, že nás nikdo nesmí ani koutkem oka postřehnout.“

  „Nepostřehne.“

  „Ale…“

  „I oko má své jamky, které lze při dobré vůli podemlít.“

  Otřásla se při tom nápadu. „Asi si nikdy nezvyknu.“

  „Na copak?“

  Nechtělo se jí odpovídat, Quare porozuměl v příštím úšklebku.

  Shody do prvního podlaží byly architektovány do redundantní sráznosti. Stoupání bylo unavující: pro oba dva; ačkoliv messorovi by to v reálné konverzaci dojista nebylo po žádosti, pročež to byla nakonec Jana, kdo v závěsu vstoupil do úřadovny jako tažný povoz.   

  „Sál… bludiště!“ zaklela, však nechala se vézt.

  „Vím, kudy.“ ubezpečil ji a ona se nezmohla ani na ten vztek, „Nechal bys mě tady bloudit? Nechal bys mě vystavovat se riziku odhalení?“

  „Pravil jsem, že tvůj osud je pouze střípkem jedné velké dokonalosti.“

  Vzrušila ji touha mu hezky po česku zpolíčkovat fasádu, ale ovládla rozčílený pud.

  „Snad bys mne nechtěla uhodit, drahá?“ vydržel její pohled, což neočekávala, a proto jen ohrnula nos, s hlasitým frknutím. „Mne? Tvého hodného zachránce, který tě přivedl zpět do tohohle světa? Zpět k životu?“

  „Neprosila jsem se.“

  „Ovšemže prosila. Každá duše prosí o smilování.“

  „O ničem takovém nemám ani páru, takže si laskavě nevymýšlej.“

  „Jsi dětinsky nedůvěřivá, Jano Majerová, a tvá nedůvěřivost tě jednoho dne přivede k záhubě.“

  „Nečti mé myšlenky, Quare! Za prvé je to neslušné, za druhé to taky nedělám!“

  „Vím. Ovšem ty ani nemůžeš.“ uchechtl se, v momentě, kdy se zastavili před prosklenými dveřmi hlavního byra.

  Janě Majerové téměř totožně jala účast na jeho radovánkách, neboť na dveřích se vyjímal bělostně úhledný štítek kázající strojovým písmem: – Kap. Dominik Rajšl, vedoucí oddělení –

  Detektivka si pročísla vlasy a olízla rty: „Jaká ironie, no ne?“

  „To tedy!“ odvětil messor, když procházeli přes pletenou rohožku s absurdním nápisem „Tady velím já!“ a pažemi naskicoval jakési gesto, „Magie nám pomůže najít v kartotékách vše, co hledáme. A ponejspíš i něco víc.“

  – Něco víc? Zmátl ji a jí se nezalíbil ani akord v tom bizarním souvětí.

  Posléze zašramotily skříně lístkovnic. Jejich šupletě roztáhly chlebárny jako stohlavé saně, záložky zakmitaly přehyby a jako křídlovitý hmyz se zahemžily v archívním prachu. Bylo to mrazivě kouzelné, Jana Majerová si z čista jasna magii zamilovávala. Po páteři ji šimralo mravenčení. Takové to příjemné chvění, takové, kterým si na rehabilitačních cvičeních často masírovala ztuhlé muskulatury neduživých zad. Papíry poletovaly nezadaně vzduchem, jako sněhové vločky, či kapky snášející se mlhy. Načež se jeden z nich vtěsnil Janě do pravé ruky: formát A4, s docela nahusto tištěným zápisem - inventářem.

  Tentokráte se ve spěchu vystihnul Quare iop Noirahtlaz: „ Je na tom seznamu jeho jméno?“ stránky se kymácet nepřestaly.

  „Dej mi vteřinku.“ Poprosila, o přátelskost výše, než předtím zamýšlela.

  Začetla se a pak se jí nad hruškovou bradou opět vykodrcal úsměv, „Mám ho! Stanislav Marek… přijat dne, bla, bla… příčina smrti: neznámá, pitva provedena -…“ polkla naprázdno.

  „Ano?“ přisál se do jejích očí, štěrbiny dravce akumulujíc v ústrety přepínajícímu se osvětlení.

  „Pitva provedena v osm hodin ráno, čtrnáctého pátý, dva tisíce jedenáct. … Provede Jakub Ventura osobně.“

  Messorovi rty se zúžily to nelidsky tenké úsečky, „Zdá se, že Temnému pánovi přineseš svou první obětinu, detektive.“

  Mráz na zadku se obrátil v pekelný žár, odvrátila zrak zpátky k listině, „Počkat! … Ne, to nemůže být pravda! Hned pod ním je další jméno!“ a rozprávělo k ní přímo ze záhrobí… Pavel Majer, přijat dne: 8. 5. 2011; příčina smrti: prasklé mozkomíšní cévy – pitva plánována: 14. 5. 2011, 11:30; provede Mudr. Jakub Ventura, za asistence Josefa Naimana.

 

/¥¥¥/

 

  Pršelo celou noc.

  Déšť se rozbíjel o břidlicovou střechu Majerovic domu. Bylo pod mrakem: za předpokladu, že by obloha byla dortem na pohřební hostině, dala by se krájet k černé neslazené kávě, což bych považoval za náramnou sentimentalitu k dobře vykouřenému doutníku.

  Kubánské doutníky mi vždy neobyčejně chutnaly a jakýsi fakt, že jsem vlastně zarytým nekuřákem a odpůrcem podobně činící společnosti, mi nikterak nezatarasoval sarkastické ideje. Proč by měl? Měl jsem snad co promarnit?

  Stříbrné rolexky hnusným pípnutím ve funkci mého soukromého komorního nejuctivěji ohlásily první hodinu ranní: osmého pátý, léta páně dva tisíce jedenáct.

  Už od večera je mi děsně zle.

  Hodím levým okem po vyprázdněné umělohmotné misce, do níž si běžně ukládám aktuální dávky léčiv. Je prázdná a mé bolesti se žhaví přirovnatelně ke kotoučům slunečních břitů za letního poledne.

  Vyfukuju relativně pravidelné kruhové obláčky – hroužím do nich myšlenkové pochody.

  Sedím v křesle a bezduše civím na dřímající Lucii, … a na mou nenarozenou dcerku. Nezajímá mne komfort sedadla, nezaobírám se umrlou šedí ložnice. Oni jsou mou prioritou, jen Lucie s … jméno, hrome! Vždyť se mě ptala na jméno. Chtěla, abych naší dcerku pojmenoval. … Jaké by mělo být? Mělo by být krásné a charakteristické a především originální!

  Kapky bubnují o dřevěné parapety oken. Inverze se svolili k laškovnému ochočení brzkým skrytem nedýchatelné meteorologie.

  Obláčky dýmu plují z otevřeného okna jako hejna migrujících vran při podzimním nečasí. Rozjímám, dumám a přemítám… noříc se do vzpomínek na dřívější časy. Dobu, kdy mezi mnou a Lucií přeskočila ona proslulá Jiskra, kdy v nás prvně zahořela láska, jako maják na nejhořejším pahorku nejvyšších skalisek lačnosti a rozkoše. Na minuty, kdy jsme se vábili spontánními závazky, když jsme vymezovali hranice možností.

  Vzpomínám na obavy z našeho pokročilejšího setkání, kdy jsme si přes textovou zprávu vyznali atraktivní sympatie, na strach z našeho prvního polibku – pro mne byl prvním, pro Lucii již skladníkem v nepočitatelném nadbytku její obtížné minulosti (který jsem v závěru pozdější schůzky, na Holešovickém autobusovém nádraží, tak jako tak fiskálně zvrzal… tedy, abych byl korektní, pověděla mi, že nestál ani za vylízanou kapsu).

  Odkryla se. Peřina se svinula z jejího vábného trupu, a já na ní zasejíc utržil destruktivní chuť, tutéž jako na jablečný plod rajské jabloně, kdy v tomto dějství byla má roztroušená nemoc zakázaným ovocem a má tužba oním hádětem, ďáblovým vtělením.

  Náš vztah byl na počátku všeho jen jinotajným snem, posléze zvláštní raritou, načež medovou realitou a v doslovu časnou životní etapou,… ale nač to zas myslím? Sentimentalita okázale věstí pád, tak proč nyní? Z jakých konjunkcí osudu?

  Kristýna Majerová,… to bude příhodné a hezké jméno. A to mínění bylo pro Pavla Majera tím finálním, čehož ještě kdy byla jeho vlahnoucí schránka zdatna vypravit, pročež chlapec se již ubral na křižovatku mrtvých, na poslední rozcestník zbloudilých duší.

  Mraky proklál trojzubcový blesk, po němž se však nerozlehl éterem žádné hřmění. Morálka pravidel Slepých poutníků byla neotřesitelná. Popílek z dohořívajícího doutníku dopadl do jeho znecitlivělého klína.

  Ponenáhlu zabubnoval hrom.

---