Týden na chirurgii

Dvě... Dvě... Něco po druhý. Do prdele, to bude zase ráno. Včera jsem nemohl usnout, na dvojitý víkendový večírky jsem už asi starej. Tak se, kruci, musím dospat dnes. Už včera jsem musel vypadat v práci jak troska, zítra to asi nebude o nic lepší. Jenom kdyby mě nepálila tolik ta prdel, asi jsem si ji nějak podráždil... To bude ten průjem, co ze mě po tom tahu jenom teče. A ta teplota k tomu, super, kde jsem se tak zřídil ví bůh.

Už zase večerní teplota. Tak šup do sebe pár pilulí. Prdel pálí zas o něco víc, skoro ani nemůžu jít na záchod, jak je to nepříjemný. Každý sraní je výkon, že by se za něj nestyděla ani Fibingerová. Snad to do rána přejde, přes den už chodím jak namrdanej kačer, jak ten teplej správce baráku kde dělám. Ten, co se mu zdvojnásobilo IQ, když mu na jeho sklepní kancl přišroubovali cedulku s nápisem Manager.

Nee! Proboha proč? Ano, rozumím, musíme se obětovat, ale to je na mě moc. Zasraná topka. Rozumím, ale já už vážně nechci, nemůžu. Aaaa. Neeee. Kurva. To se mi to asi jenom zdálo. Nesnáším, když se mi ve snu zjeví politik a nabádá mě, že je třeba přinášet oběti. Prdel pálí jak nikdy v životě. Už nikdy se nebudu koukat na politický debaty před spaním. Pak se mi zdá, že ta bolest je stranickej úkol. Do hajzlu co s tím. Jasně, zejtra si na to koupím nějakou mastičku, do rána to musím vydržet.

Jsou asi čtyři nebo tak nějak. Asi, další noc co neusnu, další den se do práce jen tak dopotácím. Zase se mi chce na hajzl, ani se nemůžu pořádně utřít, tak to musím mejt. Kdyby se mi takhle po kouskách nechtělo co hodinu, tak by to bylo asi lepší.

Teplota trvá. Mastička asi zabrala, už to tolik nepálí! Hal-leluja, vole. Že bych nakonec byl ráno v pohodě, nechce se mi věřit. Snad se tou mastičkou nepředávkuju, pořád se mi chce srát, ale nejde to, vždycky vymáčknu jenom kousek, utřít to moc nejde, tak to musím mejt. A to smyju i tu mast, takže nová vrstva. Dobrou noc.

Proč ty kurvy posílaj všechnu komunikaci přes Měsíc? Do celýho vesmíru, všechno přes Měsíc! Můžou to dát napřímo a hovno, všechno to serou přes Měsíc, čůráci. Mrdky. Aaaa, to kurva bolí přes ten Měsíc. Každej paket, každej světelnej paprsek se mi zarejvá do prdele. A ještě víc a víc. Posílejte to napřímo! Kurva je jedenáct a další příšerej sen. Asi jsem neměl včera na to pivko chodit, stejně to stálo za hovno. Pár kousků a bylo mi tak blbě, že jsem málem netrefil na zastávku. A prdel bolí a pálí, nejde ležet na zádech, nejde ležet na boku. Nemůžu ohnout nohu, protože to, kurva, bolí. Mít na nohou igelitový pytlíky tak si myslíte že každou chvílí čekám jadernej výbuch. Dohajzlu, já chci spát. Nejde to. Zkoušeli jste už usnout, zatímco vám někdo vráží do prdele hřebíky? Fakt to nejde. I Ježíš by vám o tom řekl svý. Ukřižování prostě neprospíte ani kdybyste před tím nespali měsíc v kuse. Hmatám si na prdel a zjišťuju, že to podráždění je teď vedlejší. Otekla, že se dlaní ani nedostanu mezi půlky. Rozkrok otekl taky, že to vypadá jako dva napuchlý stydký pysky. Kdyby mi nebylo tak zle, tak to asi fotím a vydávám se na internetu za malou holčičku. Sotva zaženu jeden problém, je tu jinej a horší. To je spiknutí.

Myšlenka na sraní mě opouští. Není kudy, není jak. Nejde si sednout. Co jsem komu provedl? Nejde spát. Bolest trošku ustupuje. Nebo si na ni zvykám, ale mám zasraně vysokou teplotu. A nemůžu poladit topení. Buď je tu strašný vedro nebo strašná zima.

Ráno je pekelný. Je mi blbě motá se mi hlava, asi mám teplotu, cestou na zastávku jsem málem upadnul. Dobře, tohle asi není ta pravá chvíle na to jít do práce. Takže se domotám zpátky a napíšu si o volno. Zítra je sobota a začíná prodlouženej víkend, snad bude líp. Cestou domů se ještě stavím v lékárně pro nějakou mastičku na tu oteklou řiť. Ne, kurva, nevím čím to je. Asi nějakej zánět nebo co. Prostě je to oteklý a bolí to. Jasný?

Být celej den zalezlej v pelechu má svý klady. Člověk zkoukne seriály na který jinak nemá čas. Sem tam si něco přečte, může chatovat. A taky má ten úžasnej pocit, že se léčí, že dělá něco pro sebe jenom tím, že nic nedělá. Prdel přestává bolet. Asi se i zmenšuje. Dobrý znamení! Jen tak dál, chlapče, nějak to ukormydlíme.

Při večerním mazání nahmatávám jakejsi puchýř kousek od řiti. Cože? Měl jsem puchýře na všech prstech obou rukou zároveň, měl jsem puchýř v puse a měl jsem ho na patě. Ale v prdeli? Sotva zaženu jeden problém, je tu jinej a horší. To je spiknutí. Ještě jeden problém a seru na všechno a dám se do rukou felčarům.

Jdu spát a cítím, že ten puchýř asi musel prasknout, v prdeli je nezvykle vlhko. Dostat se k němu přes ty oteklý bolavý půlky je trošku problém, ale fakt že jo. Tak to umyjeme a jde se spát. Zase se několikrát budím. Z toho puchýře něco pořád vytíká a strašně to pálí. Takže pořád čistit a zase zkusit usnout. To nejde jen tak, takže cigárko a pohnout s mafií na facebooku. Konečně ve čtyři usínám, prdel přestala bolet a pálit. Vysvobození.

Mžourám na hodiny. Asi bude za chvíli jedenáct. Super, já se vyspal. A cítím se vcelku fajn. Akorát, proč jsem tak v rozkroku mokrej. Dívám se pod sebe a vidím na prostěradle nahnědlou louži. Instinktivně si nahmatávám puchýř na prdeli a zjišťuju, že jsem mokrej a lepkavej naprosto všude. To toho ze mě vyteklo trošku víc, než bych čekal. Cestou do sprchy za sebou nechávám cákance hnědé smradlavé sračky, jak tak ze mě odkapává. Bohužel se sprcha zdá být k ničemu. Sotva se umyju a utřu a než dojdu do pokoje, jsem tam kde jsem byl před tím a kape to ze mě. Tak a dost. Tohle asi nedám sám. Poprvé použiju teploměr a koukám, že mám něco přes 39. Od čtvrtka jsem nebyl na hajzlu a ani před tím to nebyla žádná sláva. Je možný, že by si sračky našly ze mě jinou cestu ven? Asi není ta pravá chvíle na úvahy nad hovnem. Ještě že mám kousek od baráku pohotovost.

Zkouším si oblíct něco čistýho, stejně na tom moc nesejde a potácím se směr pohotovost. Vchod z druhé strany. Paráda, ale už jsem skoro tam. Zvonek, nekonečně dlouhé čekání, mokro v trenkách. Čekárna. Po dalším a ještě delším nekonečnu vychází sestra a co že chci. Vyhrknu ze sebe všechno. Tak dobře, dobře, ať jdu dál. Doktorka a co že mi je. Znovu vyhrknu ze sebe všechno a možná i něco víc, automaticky odpovídám. Proč jsem přišel pozdě, co jsem dělal před týdnem kdy to začalo. Ať stáhnu kalhoty. Pekelně to smrdí, ale doktorka přikývla, že to zná a nasadila si roušku. Ordinací se ve zlomku vteřiny rozšířil smrad, něco mezi nebožtíkem a nespláchnutým záchodem. Obojí tak po týdnu v teple. Smrad je rychlejší než světlo. 

"To máte nějaký absces, nežit nebo tak. Víte kde jsou Fifejdy?" Tahle pohotovost prý funguje jako infocentrum nemocnice na Fifejdách. "Tam vám to rozříznou a vyčistí, samozřejmě že vám to umrtví, nebojte."

Fifejdy kurva, super, jak se tam mám dostat? Tramvají bych tam snad ani nedojel a kdyby? Smrdím jak něco mezi bezdomovcem a nespláchnutým hajzlem. Znáte to, obojí tak po týdnu v teple. Sanitka. Ó Bože, díky! Za dvě hodiny nejdřív. Bože, proč?

Odcházím si lehnout do čekárny na lavičku, sestra mi ještě vypisuje papíry a nadává mi proč jsem přišel tak pozdě a jestli jsem s tím chodil do práce. Ne, vzal jsem si volno. Přivezou vás s pořezaným zápěstím a ona bude napřed čtvrt hodiny kurvovat proč jste si nedával pozor. Morální ponaučení je důležitější ošetření, to ví každý. Uklidňování a útěcha škodí.

Ležím na lavičce a nekonečné dvě hodiny čekám, než se ozve něco. Nějaký zvuk, co by znamenal příjezd sanitky. Musím vypadat děsně, i uklízečka se mě ptá, jestli může vytřít a ať zůstanu ležet.

Sanitka. Cesta do špitálu. Cesta na chirurgickou ambulanci. Čekání v čekárně. Doktor. Lehni si, to vyčistíme. Ležím na břiše na lehátku, doktor zkoumá tu hnusnou věc, všude smrad.

Nůžky!

Nějakej mladej kluk, asi zdravotní bratr, mu je podá... KURVA!!! Celým mým tělem probleskla neskutečná bolest. Ten bastard mi ani nedal injekci, prostě si jen tak do mě bodá nůžkama. Řezník. Ostrava. 21. století. Jako za války, kdy nebyly anestetika a pacienti se přivazovali k lůžkům, aby sebou při operacích moc neházeli. DALŠÍ!!! Něco tam omačkává a bodá do mě nůžky. Ani gumovou hadičku mezi zuby mi nedá. Ucukávám co to jde, plazím se kupředu a instinktivně se snažím vyhnout jeho nůžkám. ZAS! To nejde, sotva sbírám slova. Snad aspoň injekci, ne? -Ale to už nemá smysl, už jenom jednou... -DO PIČ... Moc se nerozpakuju a ulevuju si nahlas. Neřvu, nejsem blonďatá majitelka yorkšírskýho teriéra, ale tohle jsme si nedomluvilili. Do hajzlu.

Prej to bude ještě trošku nepříjemný. Co do mě asi vrazí teď? Nůž? Hřebík? Mechanický probulátor? Prst! Jeho tlustej a hnusnej prst mi šmátrá konečníkem a bůhví co tam hledá. Ty vole, aspoň že mi tam nestrčil rozžhavenej pohrabáč, takže vlastně je to příjemná změna.

Rozšafně mi ukazuje misku s tím, co ze mě vyteklo. Ty černý kousky, to je nekrotická tkáň. Toho jste tam měl dost. No, poležíte si u nás. Kůl. S tím jsem moc nepočítal. Ale najednou se mi udělalo výrazně líp a tak uhádám reverz ať si aspoň můžu dojet domů pro věci. A oznámit, že letošní velikonoční volno hodlám strávit v luxusní ubikaci s plnou penzí. Šesté patro pavilonu E.

Příjem, mám se jít převléct do nemocničního. Dlouhá temná smradlavá chodba, kdesi ve sklepě, na hlavou rozvody všeho možného, z nichž taky všechno možné kape na kachlíkovou podlahu. Instinktivně hledám zbraň a čekám co se vyvalí z nejbližších dveří. Tady by mohli dělat interiéry počítačových her. Half Life. Fallout. To máte fuk, jenom vyměníte mimozemsťany za mutanty.

První večer v nemocnici. Na pokoji u okna starej chlápek co je tam fakt dlouho a nemluví. Vedle mě chlápek co mi neustále vykládá, že je bezdomovec a že před půlrokem mu omrzly nohy a že se mu to nehojí, protože musí pořád chodit. Já si kurva nechci povídat, vzal jsem si knížky, přehrávač, telefon. Cokoliv jenom si s tebou nechci povídat. Nic proti, ale ty příběhy jsou furt stejný. Nechci si povídat. Ale koukám, že mám motorovou postel. Drápu se po ovladači. Postel nahoru, postel dolů. Postel nahoru, postel dolů. Už chápu, jak se cítil Homer Simpson.

Mám kurvskej hlad ještě větší žízeň. Po tom, co jsem ráno vstal jsem nejedl a nepil. Prej nic nedostanu. Ani napít, neví co se mnou budou dělat tak preventivně nesmím nic. Dostávám kapačku od krásné sestřičky. Aspoň něco, chodí sem holky na praxi. Ale při tom jak vypadám i sebemilejší úsměv musí vypadat jako křeč šílence na poušti.

Pobyt s dalšíma dvěma na pokoji pro dva, půl metru mezi postelema, odděleni plentou. Bezdomovec vedle pořád zvoní na sestry ať ho jdou otočit. Serou na něj, už ho mají za toho půl roku, co se tam pravidelně objevuje, asi plný zuby. Večer mi bezdomovec nadává, že už je půl deváté, ať nečtu a zhasnu, že nemůže usnout.

V noci dostávám další kapačky. Bezdomovec nadává, ať sestra zhasne, že nemůže spát. Brutálně se potím, nejsem na takhle přijímaný tekutiny zvyklej a tak tělo reaguje zmateně. Otevřený dubnový okno k mýmu půllitru vypocenýmu do pyžama a povlečení dodává novej rozměr. Zavřít nejde. Všechno všude hnisá a znáte to o té rychlosti šířícího se smardu.

V noci mě přijde převléct sestřička. Anděl. Úsměv s krásným výstřihem, ve kterém se na tu chvíli, co se ke mně sklání, beznadějně utápím. Snad si toho nevšimne. Ale spíš jo, nedělá to poprvé.

Ráno kontrola a převaz. Za asistence všech sestřiček špulím tu svoji vyřezanou prdel na všechny okolo. Holky, aspoň vy nekoukejte... A slyším za sebou Lžičku!

Polní chirurgie pokračuje. Dlabou ve mně lžící jak ve ztuhlý zmrzlině a já instinktivně lezu pavoučím krokem co nejdál od toho nástroje mučení.

Zlepšení, můžu jít na záchod. Sice si pak musím ve sprše vymývat díru v zadku, že by se do ní schovali ruští partyzáni s ukradenejma hodinkama, ale můžu.

Hojí se to. Dezinfekcí zasírám všechno, čeho se můj zadek dotkne, neustále převlíkám sebe a sestřičky moji postel, ale už se cítím skvěle. Jdu se oholit a vypadám jako člověk. Po týdnu. Převaz bez lžíce. Je druhý den a já se stěhuju do volného pokoje, odpoledne přichází o pár let starší chlápek. Má to samé, akorát mu to neprasklo a tak jde ještě večer pod nůž.

Přivezou ho ze sálu a je bez sebe, půl hodiny, snad hodinu je stočený do klubíčka a skučí. Chce na malou, ale nemůže. Chce prášky od bolesti, ale nesmí. Neustále vstává aby obešel postel a zkusil to u bažanta pověšeného na konstrukci postele a po dalším neúspěchu si jde lehnout aby dvě minuty skučel a pak zkusil nové kolečko.

Den třetí a chci domů. Kolegovi se už taky udělalo líp a tak kecáme. Do špitálu ho přivezli rovnou z jeho narozeninové oslavy. Seděl v koutě, trpěl a smutně koukal na to jídlo, chlast a opilé kamarády. Ale nemoh, prostě nemoh. Žena mu donesla dvd přehrávač a nějaké filmy a tak zabíjíme nudu. Sestřičky si k nám chodí odpočinout a pokecat. Převazy, jídlo z polystyrenu a vidina, že snad zítra... Tak ne, dnes ne, ale zítra určitě.

Jdu domů, kolega půjde další den, dnes mu vytrhly dreny a už si může i sednout. Co týden chodím na převazy a je mi hej. Potkávám kolegu na tramvajové zastávce. Už je to pár měsíců. Tak jak? Dobrý a ty? Taky dobrý, pustili mě den po tobě. Ještě tam večer přivezli dalšího, stejnej případ. Asi epidemie. Asi trvanlivejch salámů, z nich to podle něj máme. Kecy. Tohle prostě přijde. Jen tak.

Odcházím a cestou si ukopnu malíček, měl bych ty sandály už vyhodit. Příšerně to bolí, ale je to fajn. Za chvíli to přejde a hlavně s tím nemusím do špitálu.