Kouzelný okamžik

Tenhle okamžik je tak kouzelný.Moci ho jen na chvíli zazdržet.Vlastně,proč jen na chvíli?Proč v něm neprožít celý život?Zapomenout na všechno,čím jsem kdy byla nebo se snažila být,zapomenout na chvíle,které se tak urputně snažím vymazat ze své mysli,zapomenout na lidi,kteří mě tolikrát odsoudili.Moci tak zapomenout na vše a žít je pro tenhle okamžik.
Dívka se usmála.Vytáhla z kapsy roztrhaného kabátu krabičku cigaret,jednu vyndala,opatrně si ji vložila do úst a  zapálila.Potáhla.Její blažený výraz svědčil o tom,že právě tato činnost jí vlévá do žil dávku optimismu.Pozorovala,jak dým pomalu stoupá k nebi,světýlko,které se s každým dalším nasátím rozsvítí a pak opě zhasne.
Nechtěla na nic myslet.Všechno,co potřebovala,jí dávala právě tato chvíle.Ponurá podzimní obloha byla tak přívětivá.Honily se po ní těžké,šedé mraky,které byly příslibem jemného,pravidelného deště.Každý jiný člověk by takové vtíravé počasí odsoudil.Zavrtal by se do teplého kabátu,hlavu zanořil níže do šály,ruce strčil co nejhlouběji do kapes a uháněl  o sto šet,aby co nejdříve odemkl dveře svého domu,uvařil si čaj a posadil se k velkému krbu se svojí rodinou.Každý jiný člověk.Ale tato dívka byla spokojená.Spokojenější než kdy jindy ve svém životě.Seděla opřená o sloup na rušném vlakovém nádraží a pozorovala lidi.Usmívala se.Všichni se jí zdáli jako uspěchaní pracovití mravenci.Utíkaly pryč,pryč z tohoto nádraží,pryč od svých strarostí,pryč z tohoto světa.Kolik lidí kolem ní dnes už prošlo.A kolik se jich zastavilo?Kolik z nich se zeptalo,zda je v pořádku?Jestli jí něco nechybí?..Ani jeden.Nikdo se nezajímal o dívku v roztrhaném kabátu potřísněném krví.A proč taky?Není to snad její věc?Proč se zatěžovat problémy jiných,když májí dost svých vlastních?A tak jen s úsměvem seděla a pozorovala dál.
Vítr k ní zanesl vůni podzimní přírody.Cítila,jak ve strouhách u silnic tlí napadaná listí.Nejkrásnější vůně ze všech.Cítila i kouř z ohínků,na kterých se pravděpodobně pekly buřty.Slyšela hlasy šťastných dětí pouštějících draky.Jejich nadšený křik.Chtěla si vybavit,jak zněl její dětský smích.Tolik si chtěla vzpomenout.Ale nic takového nedokázala.Nevybavila si ani jednu jedinou šťastnou chvíli.Chtěla slyšet smích,ale uslyšela jen pláč.Byly před ní všechny ty proplakané noci.Vzlyky její matky,když jí její otčím mlátil páskem.Křik staršího bratra,který se snažil matku uchránit,ale místo toho dostal jen páskem přes obličej...Ještě jeden zvuk jí zazněl v mysli.Policejní syrény za jejími zády.Tolikrát ten zvuk slýchávala.Vždy,když utekla z domova,jí nakonec dohonily.
"Né,dnes přece nemám vzpomínat na minulost,dnešek je první den nového života.Vstup do lepšího světa."uklidnila se,vytáhla další cigaretu a opět se jí po tváři rozlil ten vyrovnaný úsměv.
Přemýšlela.Jak snadné je v dnešní společnosti sehnat zbraň?!Lidé jsou tak lhostejní,že ji předají do rukou nezletilé dívce.Vůbec je nezajímá,co má v plánu.Zabít se?Nebo snad vystřílet třídu plnou spolužáků?Kdo ví.To přece není naše starost.Podívala se pod plášť,kde v levé ruce svírala revolver.Usmála se.
Co by bylo jinak,kdyby takovou zbraň měl můj bratr?Všechno.Tenkrát,ještě když mohl myslet,by jí mohl královsky využít.Stačilo jenom vylákat otčíma na nějaké odlehlé místo,sesbírat odvahu a zmáčknout spoušť.Jak prosté.Ale nic takového se nestalo.Bratr si našel zcela jiný způsob,jak se mu bránit.Nitrožilně.Začalo to nevinně,jak už to obvykle bývá.Chodil pozdě domů,toulal se,neustále s flaškou v ruce.Občas prý si dal "jointa",ale jinak nic víc.Potom se ale začali ztácet peníze a naopak nacházet jehly a podobné nářadíčko.Už víte,co to znamenalo.Otčím ho vyhodil z domu.Dva roky jsme ho neviděly.Matka byla na pokraji sil,ale dál se snažila hrát si na šťastnou rodinku,prý kvůli mě.Po dvou letech přišel dopis,který nadobro udělal tlustou čárou za mým životem.Bylo to bratrovo zbohem.Obviňoval,omlouval se,prosil.Bylo pozdě.Týden po otevření dopisu zazvonili u dveří muži v černých oblecích,aby nám oznámili,že bratr již nežije.Prý se přestřelil.Svatá zlatá rána.Jeho tělo nápor tolika látek samozdřejmě neuneslo a on zemřel.
Chtěla,aby tahle chvíle byla dokonalá a ničím nerušená.Ale nepočítala s tím,že dostane takový ukrutný hlad.V kapsách měla poházený zbytek peněz v drobných,a tak se zvedla a rozešla se k nádražnímu bufetu.Vybrala si, co, to není podstatné.Celou dobu jí pozoroval muž za pokladnou.Vrhal na ní podezíravé pohledy.Možná to bylo tím,že v roztrhaném kabátě a ušpiněných kalhotách vypadala jako bezdomovec.Když platila,muž se jí zeptal:"Slečno,jste v pořádku?"Usmála se na něj."Ano,v naprostém.Neměla bych být?"Muž se na ní znovu podíval"Máte v obličeji krev.Vlastně né jenom v obličeji,máte jí všude!"Vypadal zděšeně."To je v pořádku,všechno je teď už v pořádku.Děkuji.Na shledanou!".."Ale vždyť..."větu už nestihl dokončit,dívka se rychle propletla mezi regály a proklouzla ven.Chvíli se rozhlížela,jako by hledala nejvhodnější místo na svůj pozní oběd a nakonec se posadila na lavičku s výhledem na kolejiště.Jedla.Vychutnávala si každé sousto,jako by mělo být její poslední.
Vidíš to,bráško?Kdyby si tenkrát sesbíral dost odvahy,všechno mohlo být jinak.Matka by nebyla v psychiatrické lěčebně,moje tělo by nehyzdilo tolik jizev a teď bychom tady seděly spolu a smály se.Možná bychom se hádaly,ale pak bych za tebou přišla,řelka bych:"Mír?",potřásla bych si stebou rukou a zas by jsme se mohli smát.Ale není to tak.Ale bráško,nic ti nevyčítám.O všechno jsem se postarala sama..Usmála se a podívala se do kapsy,kde ležel revolver.
Lidé se na ní začali dívat.Možná přeci jenom není neviditelná.Chodili kolem ní a vyptávali se.Nejspíš,že bylo lepší,když byli ticho.Kazí poetiku dnešního dne dotěrnými otázkami.Zvedla se a šla.Přesně věděla kam má jít,když chce být sama.Neuslyší tam nic,kromě občasného houknutí vlaku.Pokračovala.Byla to větší dálka než si původně myslela,ale najednou se vynořil vysoký most.Pod ním vedly koleje.To místo bylo nádherné.Kolem jenom listnaté lesy,ve kterých se držela pára z častých,podzimních dešťů.Podél kolejí vedla polní cesta, celá zapadaná barevným listím.Jak krásný pocit jí přinášelo rozhrabávat ho a boruzdat se jím.Došla na most.Rozhlédla se po okolí.nadechla se čerstvého vzduchu.Ach,může na světě existovat krásnější chvíle?Co mi chybí?Jenom pro tento jediný okamžik bych se vzdala všecho.Právě pro něj bych chtěla žít.Moci ho tak na chvíli zastavit.Vlastně,proč jen na chvíli?Proč v něm neprožít celý život?
Zapálila si poslední cigaretu.Stála opřená o zabradlí a pozorovala koleje.Potahovala a na rtech měla stále větší úsměv.Uslyšela houknutí vlaku.Jako by to byl zvuk,na ketrý čekala celý život.V žilách se jí roproudilo vzrušení.Znovu ho uslyšela.Musí už být blízko.Zahodiila cigaretu,zašlápla jí a jednu nohu přehodila přes zábradlí.Už ho vidí.Je téměř u ní.Přehodila i druhou nohu a najednou stála na druhém konci mostu.Na druhém konci existence,na druhém konci života.
Myslí se ji ještě stačilo prohnat milion myšlenek.Jedno ale věděla jistě.To,co právě dělá,je správné.Dovede jí to do světa,po kterém celý život touží."To místo bude báječnééé!"stačila ještě vykřiknout než se pustlila zábradlí a spadla přímo pod vlak.
Nemohla přežít.