Mammon - Guard of Angles

Tichá skála se pomalu propadla do hluboké tmy, jen chrám na jejím vrcholu zářil jako stříbrná pochodeň do okolních lesů, odrážeje svit měsíce v úplňku.

Chrámové dveře se otevřely. Rázně a sebejistě vešel mladý vysoký muž. Temeno hlavy mu pokrývaly sněhobílé vlasy přecházející v temnou čerň. Jeho kroky byly těžké pod mohutnou plátovou zbrojí samurajů. Ve chvíli, kdy došel do středu místnosti k nízkému stolu, prolomil mučivé ticho mocný hrom. Jeho doznívání zvýraznily údery silných křídel. V papírových stěnách se objevil stín, silueta bytosti s křídly osvícena blesky. Déšť na sebe nenechal dlouho čekat. Provazy vody bily do střech. Bytost dopadla, již bez křídel, na kamenné schody a vydala se k otevřeným dveřím chrámu.

Muž uvnitř postřehl přítomnost druhého, až když vstoupil cizinec na prkna příbytku. Okamžitě si shrnul vlasy dopředu, aby skryl pravou stranu své tváře. Zhluboka se nadechl a předstoupil před příchozího.

" Mammone… Přijímám tvou nabídku!"

Příchozí s lehkým spokojeným úsměvem uchopil dýku za svým opaskem.

" Tvé rozhodnutí mě těší, Kojiro…" pokynul hlavou příchozí jménem Mammon. Došel ke Kojirovi a odložil dýku na stůl za něj a po té se před něho postavil. Pozvedl ruku a chopil se pramene vlasů spadajících Kojirovi do obličeje. Kojiro jeho ruku zuřivě zadržel, ale sílu odporu nepřekonal. Mammon odkryl zjizvenou stranu tváře. Zlehka jej pohladil a vlasy opět nechal skrýt onu zohavenou část. Poté Kojira objal, aby dosáhl na popruhy stahující hrudní štít Kojirovi zbroje. Postupně obnažil celé jeho tělo a na to hned sám sebe. Kojiro nechápavě sledoval jak se vysvléká a trochu znejistěl. Mammon sevřel jeho tvář ve svých dlaních a zahleděl se mu hluboko do očí. Kojiro náhle ucítil jak slábne. Nohy už váhu těla neunesly a podlomily se v kolenou. v tom jej Mammon uchopil do náruče a přitiskl na své tělo. Když ucítil dotek jeho jemné kůže na své, cukl sebou. Opatrně položil Kojirovo tělo na stůl a ruce mu položil od těla na zem.Chtěl mít co nejlepší přístup k jeho hrudi. Mammon se usadil na jeho tělo a v obou rukách sevřel dýku. Když se jejich rozkroky dotkly, Kojiro se vzepjal a poodtáhl se dozadu. Jeho tvář byla zcela zrudlá studem a odporem k chování Mammona. Ten se ale jen pousmál. Chytil uprchlíka za boky a stáhl jej zpět.

Vzal dýku a zabodl její hrot do středu Kojirovi hrudi. Odtud začal vytvářet po jeho těle ornamenty. Krev ze zářezů pokrývala již každý centimetr kůže. Kojiro bolest téměř nevnímal, ale intenzivně cítil jak v Mammonovi rostě vzrušení a to převážně v jistých partiích. Když skončil, vložil si hrot dýky do úst a vychutnával krev z její čepele. Soustředil se, aby z chutě jeho krve poznal jeho emoce a pocity.Necítil žádnou bolest pouze strach, napětí a jistý druh záště, kterou se snažil potlačit, ale v jeho tváři se silně projevovala. Vstal a omámeného Kojira vzal do náruče. Vykročil směrem ven.

Dopad mrazivých dešťových kapek Kojira probral. Jeho tělo si začalo uvědomovat rány. Voda stékala do otevřených jizev a vymývala je od krve, ale ta štiplavá bolest způsobená silou dopadu vody byla nesnesitelná. Ve chvíli, kdy bolest dosáhla vrcholu, se jeho tělo v křeči vzepjalo. Mammon jej šetrně chytl za krk a tlačil zpět k zemi na svou pravou ruku. Přivřel oči a s lahodným svůdným úsměvem mu zašeptal do ucha.

" Tvé tělo tě klame, Kojiro."

Od toho okamžiku bolest zmizela. Déšť taktéž ustal a po kůži Kojira stékala křišťálově čistá voda. Veškerá krev byla spláchnuta. Jizvy se začaly stahovat a vytvářet na dříve hladké a jemné kůži vystouplé táhlé záhyby. Bylo jasně vidět jak jizvami prostupují cévy a barví je do ruda.

Mammon jej opatrně položil na chladné schody. Naposledy si prohlédl dílko, které vytvořil na jeho těle a poté vstal. Již bez zájmu Kojira překročil, vymrštil se silným odrazem do vzduchu a roztáhl svá mocná křídla. Jejich ohlušující dunění vzbudilo v Kojirovi úzkost a ohlédl se po směru toho zvuku. Spatřil překrásného anděla se sněhobílou kůží a stříbrnými vlasy. Halila jej temnota, ale i tak věděl, že je to Mammon. Prosebně k němu natáhl pravou ruku, ale už jen pouze sledoval jak se ztrácí v dáli.

" Neodcházej…"

S jeho odchodem se vrátila bolest. Křeč ovinula každý jeho sval.

" Mé tělo mě klame! Mé tělo… eh…. mě klame…" Bolest neustále sílila. Poslední své síly využil k neohrabanému plazení do chrámu. Tam bezvládně padl na záda a ztratil vědomí.

Ráno bylo chmurné a chladné. Chrámem se plížily tiché stíny, které se skláněly nad bolestí zkrouceným nahým tělem a ustrašeně hekaly a klely. Šepot temných bytostí ho probudil. Napřed nechápal co se děje. Unaveně otevřel oči. Tma! Kolem něj byla jen tma a nicota! Opatrně vstal, ale jen co udělal krok, dopadl tvrdě zpátky na zem. Vyděšeně kolem sebe šmátral než si uvědomil, že vada je v jeho očích. Z bolesti a hněvu bil do dřevěných prken. Hlasy tichých stínů se vrátily.

" Co si to udělal?... Jak si mohl?!... Buď zatracen!... Ať tě sežehne plamen!...Zabil jsi!... Zabil!"

" Ne! Já nic neudělal! Ja nééééé!"

V záchvatu šílenství vyběhl z chrámu veden vůní čerstvého vzduchu, ale na kluzkých chrámových schodech jeho chvat skončil. Po dvaceti schodech se jeho tělo celé rozlámané zastavilo. Chtěl se nadechnout, ale jakoby ztratil plíce. Ovládl ho strach z konce. Chtěl spatřit nebe a zlaté slunce, ale neviděl nic jen tu tmu.

" Mammone…"

Nastala druhá noc. Bolest již z Kojirova těla vyprchala. Cítil teplo a bezpečí. Přivinul se více ke zdroji tepla a v tom si uvědomil, že kohosi objímá. Vylekaně otevřel oči.

" Mammon?" Mamomn se na něj mile usmál.

" Přece bych tě tu nenechal! Teď patříš ke mně…" Kojiro se pousmál a položil hlavu na jeho rameno. Teď se mu vše zdálo jako zlý sen. Viděl známou tvář bytosti, která jej k sobě ochranářsky tiskla. Byl v bezpečí. Mammon jej donesl ke chrámu a zanechal sedět na prahu.Teplo bylo pryč. Ohlédl se, ale viděl jen temnotu.

" NE!", vykřikl vyděšeně a skryl si tvář do dlaní. Mammon bez povšimnutí procházel chrámem a sbíral kusy zbroje. Poté ke Kojirovi přiklekl ze zadu a objal jej.

" Tvé oči teď uvidí jen co potřebují!"

" Pak potřebuji tebe…"

" Ano…", políbil Kojira do vlasů a vstal. " Je čas jít, Kojiro!"

Ten na výzvu vstal a otočil se za hlasem. Cítil jak se jej Mammon dotýká a oblíká mu šaty.

" Teď splníš svůj první úkol!" , prohlásil rázně vkládaje Kojirovi do rukou samurajský meč s dračí hlavou. " Odvedu tě tam…"

Opět se Mammon vyšvihl do vzduchu s Kojirem v náručí.

" Drž se u mě! Tvůj nepřítel je slabý, ale lstivý! Nechci o tebe přijít." Kojiro souhlasně přikývl a vykročil do temnoty před sebou. Kroky. Tiché ale přímé. Zvuk se stočil doprava. Obcházel jej. Švihem se za sebe otočil a čepele dvou protivníků se střetly. Oči se mu rozevřely úžasem. Před sebou neviděl nikoho jen siluetu bytosti. Snad člověka nebo lovce. Tvar těla a každého jeho záhybu tvořily cévy. Od nejmenších cévek po tepny. Tepny! Hbitě uskočil a sekl po dvou aortách v úrovni svých očí. Klubko cév znázorňující hlavu se oddělilo od těla a ztratilo se ve tmě stejně jako posléze tělo. Ozval se potlesk. Kojiro sklopil zbraň a ohlédl se po Mammonovi. Byl to on, kdo zuřivě tleskal a smál se.

" Teď už jsi můj! Jsi psanec tak jako já!"

" Psanec? Proč?!"

" Krev na tvém meči je krev klanu Tatsu-mira…"

" Eh…Jak… Jak si mohl! Proč si to udělal?!"

" Sám si to chtěl! Stát se mým strážcem…" Po těch slovech vzlétl a vytratil se. Kojira se zmocnil smutek a hněv. Meč zabodl do země před sebe a padl na kolena.

" Co si to udělal?... Jak si mohl?!... Zabil jsi!... Zabil!"

" Ano." Kojiro propukl v pláč. " Ano…"