v pokoji

Často jsem se probouzel do poloslepých rán,
nevěděl jsem zda je to životem jakým žiji,
zda se mi mé tělo snaží něco říct,
nebo se prostě realita stává více utajenou.
Okamžiky do ztracena,
vidění zahalené do žlutých záclon,
prach putující přes oční rohovku
a pálení ve dlaních,
jakoby chtěly něco nahmatat.
V té době jsem nebyl uzamčen jen v sobě
a mezi mřížemi v oknech,
ale i ve slovech,
která se mi stále opakovala v hlavě.


Slova

Slova...
jemná jak hroznový cukr.
Ostrá jak jazyk řezající žiletky.
Všehodění nedotknutá, neopodstatněná.
Vynořovala se a potom opět zanořovala,
jak ploutev kosatky na klidném moři.
Občas jsem s nimi rozprávěl.
Občas se mi jen povalovala v ústech,
ovšem tak tak, že nevypadla.
Mnohokrát jsem přemýšlel co mi chtějí říct,
ale nikdy jsem nedokázal získat odvahu
a nechat je opravdu vypadnout.
Mohla by říct mnohé
a právě toho jsem se nejspíš bál.
Kéž by slova mohla přeřezat mříže.


Mříže

Smutné přísliby uvěznění,
křížovky zapomnění, hanění svobody,
černé jak popel když oheň zhasne.
Popocházel jsem po pokoji,
ale jediné co mě stále utkvívalo v mysli
a zdánlivě provokovalo, byly mříže.
Už jednou jsem se je snažil zdolat,
ale odlupující rez mi rozlézala na rukách.
Oxid v ragádach! špína za nehty!
lomcování!...
a řev!
Nešlo pokračovat a já padl vysílením.
Ležel jsem na dřevěné podlaze,
třísky mi lehce hladily tvář a krvavé dlaně.
Oblečením anděl, zkrocený, usínající.


Sen

Někdy spirály černé hmoty,
do kterých jsem se propadal.
Neznámo kam, s nejistotou po kapsách.
Jindy mi zdánlivé osoby vyřezávly kusy kůže,
hluboko až za škáru.
Jednotlivé kousky kožní koláže,
kterou osoby sestavovaly
tvořily dokonalý celek uměleckého díla.
Pot mi stékal po celém těle a zaléval rány.
Palčivá bolest, nehty v trhlinách,
tmavá krev, konzistence mízy.
Útěk?! Nemohu...
Jen probuzení do beznaděje by mohlo malinko pomoci.
Každopádně jsem nějak cítil,
že právě tato procedura musí mé tělo očišťovat.
Proto neodletím.
Stejně není jak.
Můj anděl je bez křídel.


Anděl

Znamení nesvobody, nechtěný mantl,
punc odevzdání se do cizích rukou,
ukradené uvědomění sebe sama.
To vše pro mě můj anděl znamenal.
A byl také jediný, který si mne všímal.
Sebevědomý kontakt s mým nahým tělem.
Žádný pocit klidu, žádné teplo,
žádné otázky či odpovědi.
Odkrouceno tolik času a to vše bez odpočinku.
Odevzdal jsem se mu a přijmul vše bez rozmyslu.
Byla to má jediná naděje a já dlouho čekal,
až mi porádí jak z tohoto nezvyklého bludiště ven.


Bludiště

Po vstupu do bludiště,
který se konal vždy s obvyklou přesností
a projevoval se rozostřením skutečnosti,
se za mnou vždy vchod uzavřel.
Teď už nebylo cesty zpátky
a já se musel prodírat jeho nekonečnými uličkami,
které byly lemovány krásnými keři,
ovšem plných vystupujících, pohupujících se trnů,
před kterými mě anděl dostatečně neochránil.
Bylo to až k pláči, při představě,
kolik uliček, zákrut a záhybů musím ještě projít,
abych konečně přišel na to,
kam vlastně tyto moje malé výlety spějí.
Výlety do neznáma, lemované bolestí
a rázným přídělem potlačených myšlenek.


Myšlenky

Soukromé majetky, všudypřítomné žiletky,
svědění hlavy k neuškrábání,
lupy jak hromady písku a to vše k nepozření.
Katalyzátory,
které jsem zde každodenně dostával,
absolutně neplnily svůj účel.
Myšlenky,
auta bez řidičů, neukočírovatelné zkraty,
kompot s peckami a to vše v jediné hlavě.
To se prostě už nedalo vydržet,
hřebíky zatlučené do lebky
pocity derealizace, zamčený pokoj
jak obojek pro psa.