Osobní vášně paní Latimeriové část 1.

Pan Latimeri rozhodně nepůsobil jako nějak zvlášť sympatická osoba, ba spíše naopak. Svým dokonale úpravným, avšak tím pádem poněkud zkostnatělým zevnějškem dával zcela neúmyslně jasný signál, že za slušivou fasádou se skrývá člověk až chorobně puntičkářský a autoritativní. Tohle mladá paní Latimeriová poznala na vlastní kůži již dávno. A u koho si takový člověk jako on mohl získat nějaké značné sympatie? Možná tak u gestapa, kdyby tenkrát již existovalo, za což se ale jemná a křehká paní Latimeriová s velkým odporem k jakémukoliv násilí, byť by bylo prováděno na němých tvářích, ani náhodou nedala považovat. Přestože její o téměř dvacet let starší manžel byl prudérní psychický tyran, jakého by každá alespoň trochu rázná žena hnala z domu do týdne manželství koštětem, paní Latimeriová obdařená neskutečným darem se přetvařovat, byla stále oddaná a milující. Alespoň všechno tomu až donedávna nasvědčovalo. „Chudák ženská,“ říkávali dokonce o ní sousedé „taková příjemná, v nejlepších letech a ona má doma, chudinka, galeje s tou otravnou úřednickou krysou.“ Dalo by se dokonce i předpokládat, že kdyby se snad ubohá paní Latimeriová pokusila žádat o rozvod, bylo by jí vyhověno okamžitě a nikdo by se na ní ani v nejmenším nedíval skrz prsty, přestože éra rozvodů jako po másle byla ještě daleko
v nedohlednu.
Těžko říct, kdy přesně se tato věčně uzurpovaná dáma rozhodla, že je načase s tímto nemilým břemenem, jakým se ukázal být její manžel, nadobro skoncovat. Jediná jistá věc je, že o pár let později se příslušné rozhodnutí našlo v jejím tajném deníku a že onen den byla středa. Nic více, nic méně. A právě v tu inkriminovanou středu, před devátou hodinou večerní se vracel pan Latimeri po náročné práci v kanceláři zpět do tepla domova. A zatímco si u pokřikujícího kamelota kupoval denní tisk, ležela jeho choť v salonku na sofa oděna pouze v negližé a tiše doufala, že se jí vše zdaří tak, jak si pracně plánovala již řadu probděných nocí.

Zanedlouho uspokojivě klaply dveře.
Sotva vešel, přitiskla se na něj.

O pár hodin později, jež se velmi nepříjemně vlekly, přijala místní policejní stanice hlášení o muži kolem čtyřiceti let, bílé pleti s prošedivělými skráněmi a jménem Otto Latimeri, jehož náhlé zmizení přiběhla nahlásit jeho vzorná manželka. Že prý se z práce vůbec nevrátil domů. „Nesmíte se hned tak strachovat, milostivá“ usmál se na ni povzbudivě policejní inspektor Mihály. „Když já mám instinkt, pane inspektor, a ten mi napovídá, že se Ottouškovi jistě něco stalo!“ nedala se upokojit paní Latimeriová, aby působila co nejvěrohodněji. Inspektor se na ní podíval takovým zvláštním způsobem, což nebylo ani trochu příjemné a obratně tedy změnila styl i tón řeči. „ Ale možná máte pravdu, pane inspektor, možná, že bych skutečně měla počkat, třeba se jen tak někde zatoulal“ ošila se poněkud nervózněji, než měla původně v plánu. Inspektor Mihály však nebyl žádný nováček v oboru kriminalistiky, jinak by se pochopitelně jen těžko mohl stát inspektorem a na celém tom vystoupení oné mladé a zřejmě velmi rozrušené ženy, se mu cosi nezdálo. Na druhou stranu ovšem ani on nebyl žádný Sherlock Holmes a tak bohužel zatím nedokázal určit co. „A stává se to častěji, paní Latimeriová?“ otázal se s nepříliš dobře skrytým podezřením v hlase, které mu bystrá žena okamžitě odhalila a dle toho také vhodně stylizovala svou odpověď. „Nu, nechci být snad chraňbůh indiskrétní, pane inspektor, ale přesto, že můj Otto si na nějakou morálku potrpěl, tak abych byla zcela upřímná, totiž, tedy…-“ odmlčela se paní Latimeriová a kloníc hlavu, zčervenala jako zralá malina. Na tomhle gestu si dala obzvlášť hodně záležet. Nicméně i po tomhle geniálním kousku, kterému inspektor, protože byl také jen muž, skoro podlehl, nemohl přeslechnout, že o svém manželovi mluvila v čase minulém. „Co se mi to tady, k čertu, nezdá?“ zamumlal si potichu do bujného, ale pečlivě upraveného kníru, ale naneštěstí ani to paní Latimeriové neuniklo. „Víte, pane inspektor, v poslední době nám to moc neklapalo, jestli chápete, co tím myslím…“ „Ale jistě, jistě, samozřejmě“ nechal se inspektor Mihály trochu uvést do rozpaků. „Chcete tím snad, milostivá, naznačit, že by nebyl nepravděpodobný fakt, že vás pan manžel opustil?“ „Neříkám napořád, pane inspektor, ale jen tak…zkrátka aby měl chvíli pokoj, víte jak je to dneska v módě.“ Opět klonila hlavu a mluvila takřka neslyšně. Ještě pár minut na dané téma podobně konverzovali a pak se dohodli, že pokud se pan manžel do zítřka nevrátí, začnou ono zmizení vyšetřovat.
Policejní inspektor Mihály nemohl dlouho do noci zamhouřit oka.