Prolog

Vesmír… tajemný prostor utkán z magie světla a z vůle velkých Strážců a Prastarých… Skýtal tak nepředstavitelné množství světů, že i samotní ochránci a jeho tvořitelé žasli nad tím, jak si žije vlastním životem. Jakoby měl srdce, byl živý a místo krve v něm mu v žilách kolovalo čiré Světlo.

            Některé planety byly prázdné, určené k životu pouze v tom nejjemnějším rozměru jaký existoval…

Další byly určeny k tomu, aby se staly součástí sítě světelného zdroje, který se  dal přirovnat ke krevnímu oběhu živého tvora, jenž žil na hmotných planetách ve třetím rozměru. V rozměru, který byl stejně tak nádherný jako podivný a možná i nebezpečný.

            Nebezpečný… o té možnosti Strážci nikdy nepřemýšleli a ti se zas neptali Prastarých na to, zda s tím počítali.

A kvůli této skutečnosti, o nebezpečích, která se vyskytovala, jak oni říkali, „tam dole“, existovaly ne planety, ale zvláštní brány; brány vedoucí do prostoru mezi světy… mezi vesmíry a mezi vším co existovalo. Tam kde se rokovalo… tam kde se mohlo rokovat tisíce let, a přesto nikde neuplynula ani minuta.

Jedno z těch míst, nesoucí název Věčný koncil, v takovém prostoru existovalo miliony let a přitom ani jediný okamžik. Nebyla to planeta, nebyl to kus skály vznášející se u nějaké z planet… prostě tam bylo.

            Budova Věčného koncilu byla zasazena mezi křišťálovými a ametystovými skalami nad lesem, jehož šepot byl tajemný jako oči Pradávného… jako by nesl hlasy rozléhající se ze síně stavby tyčící se až k nebesům. Mohl to být stejně tak palác jako obrovitá pevnost, která mohla přivítat všechny návštěvníky všech viděných i dosud nestvořených světů. A přeci by se v něm našlo místo ještě pro mnoho dalších duší.

            Křišťálové listí lesa zašeptalo pozdrav bílé sově se stříbrnými konci per, které vytvářely odlesky stromům jako na odpověď, když nad nimi prolétala. Kdyby měla čas, sesedla by na jednu z větví a po povídala by si s nimi jako s bratry; jako se starými přáteli. Nyní v3ak spěchala na důležitou radu, která se konala ve velké a jediné síni pevnosti zasazené, nebo snad vytesané, do skály.

            Vylétla výše nad mistrně vytesané karyatidy nesoucí kladí zdobené ze zlata a drahokamů a vlétla, oproti obrovité stavbě, titěrným otvorem ve střeše dovnitř.

Až ke stropu vysokému možná i sto metrů se rozléhaly rozvášněné diskuze z tribun kruhového sálu.

Sova ještě chvíli kroužila vysoko u stropu, jakoby pozorovala obrazec na mramorové podlaze. Lev, Sova a Drak… Tři řády Strážců.

            Sova zakroutila nad obrazcem Draka hlavou a její stříbrné oči se zaleskly smutkem. Pak i z veliké výšky uviděla tři důvěrně známé postavy. A tak se pomalu začala snášet krouživým letem dolů.

            V sále byli přítomni všichni Strážci všech tří Řádů. Jejich jména byla pro sovu známá, ale nyní na ně neměla ani pomyšlení. Zvláště když si ho při rozvášněné diskuzi povšimlo jen pramálo přítomných. Jak se sova přibližovala k zemi, síň se zvětšovala a odhalovala tak stěny zdobené mozaikami mnoha motivů. I přenádherné vitráže zasazené do obrovitých rámů vrhaly na podlahu roztodivné odstíny.

            Sova slétla k tribuně, která byla nejblíže prázdnému kruhu, v jehož prostředku vždy stál obviněný nebo někdo s nějakým relevantním návrhem. Zvolna přistála vedle nádherné ženy se stříbrnými dlouhými vlasy, oděné v brnění stejné barvy. Rovněž vedle bojovně vyhlížejícího muže, jehož zlatý kyrys a sekyra, jejíž sečné strany tvořily křídla draka, vytvářely nadmíru odstrašující vzhled.

            Mladá žena na sovu pohlédla, ale nesklonila se k ní. Věděla totiž, co bude následovat. Sova roztáhla křídla a její tělo se rozpadlo na stříbřitý prach. Drobné částečky se začaly točit ve spirále vzhůru, a když už byly ve stejné výšce jako sama žena nebo bojovník ve zlatém brnění, částečky se usadily, aby tak vytvořily postavu. Jinou než jakou byla před chvílí.

            Na místě stál muž, oděn v dlouhém hábitu, u jehož opasku o sebe cinkaly roztodivné předměty. Klíče, paklíče, lupy a čočky.

            Muž zhruba středního věku si prohrábl husté stříbrné vlasy, jelikož v nich uvízlo ještě plno malých pírek. Jakmile zavadil rukou o kulaté brýle na čele, zasadil si je zpátky na kořen nosu. Jeho oči, vždy veselé stejně jako tvář, byly nyní plné smutku z celé komplikované situace, kvůli které přiletěl.

            „Aluna Olhar, princezno Nerian. Neletím pozdě?“ Pozdravil ji způsobem typickým Sovímu řádu a na bojovníka, který nehnutě pozoroval postavu vepředu, ani nepromluvil.

            „Luna sis akar thaen…“ Povzdychla si Nerian a obdarovala ho stejným pohledem jako on ji. Ztrápeným. „Nejdeš, Leoneli. Koncil ještě nezačal.“

            „Kde… Kde je Nerosis? Je tu?“ Zeptal se ihned a cítil, jak se mu sevřelo srdce, jiné než-li hmotné, ale přeci.

            „Jistě, že je tady. Kde by jinde byl?“ Povzdychla si. Právě prožívala emoci, na kterou nebyla zvyklá… a nechtěla si zvykat. Až v poslední době toho poznala příliš… a toto byla jedna z těch nežádoucích věcí.

Když se ji znovu zeptal pohledem, Nerian mlčky ukázala dopředu, na muže, kterého sledoval bojovník ve zlatém kyrysu.

Leonel kolem válečníka prošel a pouze ho spěšně, možná jen ze slušnosti, pozdravil: „Aluna Olhar, představený Sinthare.“

            „Tharan Arai, Leoneli.“ Odpověděl chladně Sinthar. Způsob, kterým ho pozdravil, patřil Dračímu řádu… stejně jako ten Nerianin patřil Lvímu.

Sova se nad jeho chladnými slovy zamračila. Poslední dobou si spolu moc nerozuměli. I když Leonel věděl proč Sinthar odmítá celé situaci porozumět, nebavil se s ním. A už se mu nic nepokoušel vysvětlovat.

            Stoupl si vedle muže se stejně stříbrnými vlasy stáhnuté do culíku modrou stuhou. Jeho brnění byla mistrná kombinace stříbrné, temně modré a šarlatově rudé. Na zádech většinou nosil dvě čepele, které mu ale nyní byly odebrány, stejně jako ostatním členům koncilu jejich zbraně. Nebo jak Strážci říkali svým zbraním proti démonům: Ochránci.

            „Nerosi,“ Řekl Leonel a položil jmenovanému ruku na rameno. Ten k němu natočil tvář ošlehanou mnoha souboji a zkušenostmi, které nasbíral za dobu delší, než existoval samotný vesmír, který znali. Jeho oči barvy oceánu, přecházející do dravčí žlutě na něj pohlédly a hned na to upřely zrak zpět do síně. „stojíme při tobě, příteli.“

            „Děkuji… ale… pokud by hrozilo, že budete obviněni i vy, vycouvejte.“ Přikývl, aniž by se na něj znovu podíval. Leonel tušil, co musel Nerosis v tu chvíli prožívat. Byl přeci Sovou… a Sovy dokázaly dobře odhadovat charakter ostatních. Ale Nerosis… byl složitý… velice složitý. Skoro až nepochopitelný pro mnoho členů zasedání. Prakticky pro něj měli pochopení pouze on a Nerian, protože věděli, jak to všechno bylo a jak to všechno je.

            „Sovy necouvají, Nerosi. Každý problém má nějaké řešení. Ať už situace vypadá sebehůř.“ Naposledy mu poklepal na rameno a vrátil se zpět k Nerian.

            „Jak mu je?“ Zeptala se ihned princezna.

            „Nechce, abychom se do toho zamotali jako loli´memi do sítí sira´melů,“ Leonel se lehce pousmál. I ta chvíle na Pergamosu, kde celé jejich putování začalo, na něj silně zapůsobilo… Začal používat loli´memi místo slova světluška a sira´mel místo pavouk. Jazyk kolvor´melanů, domorodých ještěrů, kteří na Pergamosu žili, byl zvláštní… Ale jemu se moc líbil.

            Zakroutil hlavou. „Nebýt obeznámen s jeho charakterem, nevím, co si mám myslet o jeho ochranitelství. Zvláště v tuto chvíli.“

            „Cítím se tak špatně, Leoneli,“ Nerian si zhluboka povzdychla a vnořila tvář do dlaní. „Už chci, aby to bylo za námi. Hlavně za ním…“ Cítila se sklíčeně, jako v pasti, ze které nemůže ven. Leonelova ruka, která jí spočinula na rameni, ji uklidnila natolik, že našla sílu znovu pohlédnout na celý sál. Teď zde byla podruhé. Poprvé když se rozhodovalo o Strážcích… Tehdy se Strážci rozdělili na tři řády. Na řád Lva – bojovníci. Řád Sovy – moudrost. A řád Draka – ochránci.  Tehdy však bylo všechno jinak… jednodušší a vše bylo v harmonii a vyvážené. Tehdy ještě do světa nepronikli démoni.

            Síň náhle ztichla jako jeden muž a nikdo si nedovolil vypustit jedinou hlásku kvůli dokonalé akustice v celém sále, která odhalila i to nejslabší špitnutí. Nerian si v hlavě přehrála, jak by celý soud mohl dopadnout a znovu vnořila tvář do dlaní. Byla by se rozplakala nebýt Leonela, který ji pohotově objal.

            Ten se však stále díval na Sinthara a Nerose, který se zdál být ledově klidný navzdory tomu, že se kvůli němu sešli všichni zástupci všech ras celého hmotného Světa.

            „Zahajuji třetí radu Věčného koncilu.“ Ozval se hlas odevšad a zároveň odnikud.

            Všichni se rozhlíželi po sále, aby našli vlastníka toho hlasu, ale síň Věčnosti skýtala jedno pravidlo: všichni byli jako jeden. Všichni byli soudci… všichni v tu chvíli měli jednotnou mysl. Ať už mluvil kdokoliv, bylo to nepodstatné… nyní mluvil Věčný koncil.

            Nerian se při těch slovech znovu otřásla, ale nyní už byla schopna se na celý výjev dívat. Leonel to vycítil a pustil ji, avšak ještě stále měl položenou ruku na jejím rameni, kdyby potřebovala psychickou oporu.

            „Nerosi, zvaný Větrný běs (Windfury). Předstup před radu.“ Ozval se hlas jiný.

            Nerian sledovala, jak postava jmenovaného vykročila doprostřed síně, kde byla jako na ráně. Kdyby se ho někdo rozhodl sestřelit bleskem, snadno by se mu to podařilo. Kdyby tam byla ona, cítila by se nechráněná a naprosto zranitelná. Nevydržela to a prodrala se až k zábradlí, aby byla Nerosovi co nejblíže. To samé udělal i Leonel, nevšímaje si zamračeného Sintharova pohledu.

            „Byl jsi obviněn z vraždy prince Dračího řádu, z vraždy jeho strážce a představeného Lvího Řádu  Simantha a z umožnění démonům vstoupit na tento svět. Jsi si vědom vážnosti tohoto obvinění?“

            „Ano.“ Odvětil Nerosis prostě s kamennou tváří.

V Nerian i Leonelovi vyvolal Nerosův hlas respekt i soucit zároveň… jakoby byl jedním z Pradávných, ze stvořitelů, kteří zformovali svět, který bránili. Nyní však byl před radou a Nerian se při tomto obvinění roztřásla kolena. Princ Dračího řádu. Thyras… její bratr… a Leonelův dobrý přítel… byl prostě pryč.

            „Než budeš spravedlivě odsouzen, nemůžeš sice vznést námitku, ale můžeš podat vysvětlení a pokusit se obhájit své činy.“

            Nerosis dlouho mlčel a s ním mlčel i celý sál. Ticho bylo k zbláznění, bylo depresivní. Nikdo se však neodvažoval promluvit a narušit tak vážnost celého okamžiku.

            „Mohu se pokusit, ale nezaručuji vám, že vše plně pochopíte.“ Odpověděl nakonec odhodlaně.

            „Než začneme, máš nějaké obhájce, kteří by se za tebe postavili?“

            „Ne, pane.“

            „Ale ano, má!“ Ozval se Leonel, který už nechtěl nehnutě přihlížet celé situaci. Beze strachu vykročil k obžalovanému a stanul s ním uprostřed kruhu. Netížilo ho, že se na něj upírají stovky, možná tisíce očí. V tu chvíli bylo důležité něco jiného. Ovšem neuhnul vyčítavému pohledu Nerose, kterému se nelíbilo, že Leonel tvrdohlavě neuposlechl jeho prosbu.

            Měl jsi mě poslechnout. Nepleť se do toho. Tohle je můj boj.

Leonel se na něj zamračil a myšlenky mu opětoval: Jsme spolubojovníci. Tvoje bitva je naše bitva. A my máme právo si volit své bitevní pole.

            Když si vyměnili tyto telepatické signály, již vedle nich stanula i Nerian, která se ještě musela vypořádat se Sintharem, který ji odmítal pár vteřin pustit též do téhož bláznovství.

            „Obhájci, sdělte svá jména.“

            „Leonel zvaný Bílé pírko (Whitefeather).“ Řekl Leonel.

            „Nerian přezdívaná Lilie západu (Dawnlily).“ Přikývla Nerian a pohlédla na Nerose, který ji pohled opětoval. Nedokázala v něm však, stejně jako Leonel, nic vyčíst. Žádnou myšlenku ani emoci.

            „Jste přesvědčeni, že je Nerosis nevinen?“

            „Jen napůl, Věčný koncile.“ Odpověděl Leonel a sálem se roznesl šepot, který ale ustal stejně, jako prve začal.

            „Jak to myslíš, pouze napůl?“

            „Je to složitější.“ Řekla za něj Nerian.

            „Co myslíte tím pojmem složitější?“

            „Těžké k pochopení… i my dlouho tápali a nechápali. Jsme z celé věci stejně zmatení jako vy. Thyras byl bratr Nerian a můj dobrý přítel…“

            „Ale přesto jste zde a obhajujete toho, kdo vašeho bratra a přítele zabil.“

            „Protože známe pravdu. Pravda je možná děsivá, ale osvobozuje. Je lepší ji znát než tápat v bolestivé nejistotě.“

            Rozhostilo se ticho a jen občasný šepot mezi posluchači ho narušil.

            „Vyslechneme váš příběh, vašima očima. Pokud bude obviněný souhlasit.“

            „Souhlasím.“ Přikývl Nerosis a v tu chvíli i Leonel, který na něj pohlédl, nedokázal z jeho tváře vyčíst na co právě myslí. Bylo to opravdu tak složité, jak se zdálo? Ano bylo… Bylo, když obhajovali vraha, který byl vrahem jen napůl.

            „Nechť výslech započne. Máte volnou ruku, Leoneli ze Sovího řádu a Nerian ze Lvího. Vaše slova budou brána smrtelně vážně. Můžete začít.“

            A tak začali…