Dům šílenství

tál jsem před domem šílenství a bál se vstoupit. Každý sval se ve mně bouřil při představě, že vstoupím do temné budovy stojící na kraji světa. Animální strach zaplavil mé srdce a já se k děsivé stavbě otočil zády.
Kdybych nevěděl, že pro mne už není cesty zpět, utekl bych daleko a nestyděl se za to. Vždyť každý čtvereční centimetr domu člověka odrazoval a nabádal k rychlému odchodu. Odpudivě šedivá omítka byla prorostlá plísní a na některých místech jí chyběly celé kusy. Na svět tak civěly šklebící se rány cihlových tváří.
Ale ze všeho nejhorší byly chrliče, jenž z domu vyrůstaly v možných i nemožných úhlech. Vypadaly jako vytesané z jednoho kusu obsidiánu a na většině z nich převládal jakýsi plazí motiv. Výrazy v jejich hadích tvářích byly obrazem bezbřehé bolesti a agonie.
Otočil jsem se zpátky k domu a znovu se zadíval na kamenné sochy. Periferní vidění mi prozrazovalo, že se chrliče hýbou, ale kdykoliv jsem se na pohyb zaměřil, ustal.
Nedokázal jsem zůstat na tom místě hrůzy, a tak jsem udělal to jediné, co jsem ještě udělat mohl.
Vstoupil jsem do domu šílenství.
Častokrát se mi o té nesmyslné stavbě zdálo. Dům nacházející se mimo čas a mimo prostor, v místě které se nedá najít. Jenže já to dokázal. Sám a bez pomoci jsem našel to místo ze kterého někdo neustále promlouval do mých snů.
Medově krásný hlas nymfy mi zkrášloval snění a vábil mne k sobě. Celé dny jsem nemyslel na nic jiného a ztrácel jednoho přítele po druhém. Nakonec mi zbyly jen sny. A touha. Obrovská nepříčetná touha najít původce toho volání.
Ptal jsem se lékařů a tak, tak unikal ze spárů psychiatrických léčeben. Ptal jsem se kartářek a věštkyň a klopil oči před jejich posměšnými výrazy. Všichni mě měli za blázna.
A pak jsem jednou uviděl ve snu vílu. Vznášela se nahá uprostřed prázdného tanečního sálu. Od pasu dolů byla zahalená v chuchvalcích husté mlhy. Její zelené oči přikovaly můj pohled do svého. Byla tak zranitelná a smutná. Tak silná a žádoucí. Oslovila mne hlasem, který jsem předtím slýchal ve snech. Chtěla po mě abych ji našel a vysvobodil z domu šílenství. 
Myslíte, že jsem mohl odmítnout? Po to všem co jsem si kvůli ní v životě vytrpěl? Ne. Dlužila mi odpovědi. A tak jsem se ji vydal hledat.
Cesta byla dlouhá ale úspěšná. Našel jsem to ďábelské místo za pomoci snů a ztráty příčetnosti. Bál jsem se vejít, ale touha zvítězila nad strachem.
Vstoupil jsem dovnitř masivními dubovými dveřmi. Byly odemčené. 
Dům byl jeden velký taneční sál. Ve zdech bez oken se skvěla nepravidelně rozmístěná zrcadla. Každé z nich vydávalo zvláštní zlatavé světlo a osvětlovalo místnost. Všechna zrcadla také odrážela obludnost jenž stála uprostřed sálu. 
Ozvalo se zadunění, jak se za mnou zavřely dveře.
Vprostřed jediného vesmíru, jenž mi v životě zbyl, stála má nymfa. Spodek jejího těla už nehalil mhlhavý příkrov a já mohl vidět, že je tvořen obrovskou tlustou housenkou, která se chvěje a kroutí štětinami. Bylo odporné jak přirozeně vypadalo prolnutí lidského a housenčího těla.
Hnus mi kroutil útrobami a nutil mě k dávení. Pak ale promluvila. Ten melodický hlas mě prosil ať přijdu blíž. Mohl jsem odolat? Vábení sirén nemělo ani poloviční moc jako tenhle medový alt.
Přistoupil jsem k ní a ve tváři se mi snoubil odpor a chtíč. Její tvář byla plná lásky a něhy.
Uchopil jsem její ňadra. Krásná, pevná a smyslná. Políbila mne. Objal jsem ji kolem ramen a začal jí polibek oplácet. Že mě na stehnech šimrají štětiny její larvální poloviny jsem nevnímal.
Z jejích úst najadnou vyrazilo něco hadovitého a vplazilo se mi to do krku. Praštil jsem s sebou na zem a začal kolem sebe kopat. Byl to strašlivý pocit, když se had dostával hlouběji a hlouběji do mých útrob. Svíjel jsem se bolestí a děsem. Přesto jsem jsem se dokázal odplazit co nejdál od hrozivé víly. 
V bolestech a šílený strachem jsem se dostal až ke zdi domu. Pravidla gravitace v tu chvíli přestala platit. Místo abych se o stěnu zarazil, plazil jsem se po ní dál. Najednou jsem zjistil, že rukama svírám rám zrcadla. Odraz v něm byl tentokrát můj vlastní. Měnil jsem se. Má lidská tvář už téměř nebyla poznat, neboť se změnila v ještěří. Kůže černala a šupinatěla. Obraz se zavlnil a já v něm znovu uviděl ohyzdnou nymfu.
I přes bolest kterou mi neustále způsoboval had, jsem v sobě našel dostatek vzteku a zrcadlo rozbil. Otevřela se přede mnou cesta ven, protože za zrcadlem byl otvor ve zdi. Pokusil jsem jím protáhnout ale čím větší část těla jsem měl venku tím hůře se mi hýbalo. Uvědomil jsem si, že stávám jedním z kamenných chrličů. Nedokázal jsem se pohnout už ani o píď. 
Mé nohy se změnily v zeď, jenž nyní stála místo zrcadla. Had se mi v hrudníku spokojeně smotal do klubíčka.
Já zkameněl.


Pověst o morušové panně říká, že když se jí podaří nahradit každé zrcadlo v domě šílenství svým milencem, zavládne v něm konečně tma a ona se bude moci zakuklit.