sen spadlej z nebe

Teď by se asi víc než kdy jindy hodilo začít slovy "kde se vzal, tu se vzal"... Fakt. Najednou tam stál. Teda spíš ležel. To je jedno, prostě jde o to, že tam najednou byl. Kluk s dlouhejma kudrnatejma vlasama. A oprašoval si ze svetru omítku. 

"Ahoj," podrbal se na hlavě a zmateně se rozhlížel kolem. 

A já naproti němu v křesle. V lehký košilce a těžkým šoku. S pootevřenou pusou a obočím v polovině čela bojuju s nedostatkem kyslíku, opatrně zvedám oči ke stropu, a co nevidim - díra. Pak se kouknu pořádně... A opravdu ji vidim! 

"Nestalo se ti nic?" vyhrknu konsternovaně.

Zavrtí hlavou. "Jenom sem celej ňákej polámanej." 

"Tak... nedáš si třeba... kafe? Když už si tady..." podávám mu polovypitej hrneček. 

"Kafe," zasměje se nervózně. "Tak to bych si asi dal. Když už sem tady..."

"Jo, já jsem kdyžtak Lucie... Ahoj."

"Pavel." 

"Jo, nojo," uvědomím si a zírám na něj jako v tranzu. Na ty mý vysněný temně zelený oči. 

"Asi na sebe skočim jenom něco to... hodit." 

"Jo, já tu počkam," ujistí mě jako Jack Dawson připoutanej k trubce a roztomile přitom pokrčí rameny. 

Je fakt úžasnej! Úžasnější, než jakýho sem si ho přála. Protože je skutečnej. Opravdickej. Děkuju, Ježíšku!