Tenkrát, teď a potom

Někdy si připadám jako hrášek,

součást  celku a přece samotář.

Jindy zase pobíhám zmateně jak šašek.

Blázen co ničí ostatní, ale na hlavě má svatozář.

Nesnáším tyhle výlety do vlastní mysli,

retikulární  formace kupí je jak zrní sysli.

Nutí mě ohlížet se zpět,

vzpomínat na to jak to bylo krásné,

kvetla jsem tenkrát jako květ.

Neviděla jsem, co ostatním bylo jasné,

A shrnul si to jen v pár vět.

Teď hledám v sobě božskou sílu,

posilujíc se tinkturou z ambrosie.

Jen pojď zlá vzpomínko a přidej ruku k dílu,

Jsem holka, co vše ze sebe vyblije.

Krok za krokem mířím ke svému cíli,

A  vyvinu neskutečnou píli…

Vypustím Tě z mé mozkové kůry,

zaženu děsivé sny a noční můry.

Chci  se nadechnout a nad zemi se vznést.

Zas volně dýchat, vznášet se a kvést.