Americká základna - Kapitola 6 - Pokus o útěk

Pokus o útěk

Je 17. červen 2004. Máme krásný teplý den, pozdní odpoledne, takže tak sedm hodin. Na ,,dvoře” je mnoho lidí, takže pozornost strážců se neupíná na brány. Jakub ví, že až se rozhodne jednat, nebude moc času. Kontroluje postavení kamer, většina se dívá jinam.

Již několikrát Jakub a Marek plánovali svůj útěk, ale dnes to již vypadá nadějně. Jakub kamery naposledy prohlíží a ujišťuje se, že o ně nejeví zájem ani nikdo jiný. Pak otáčí ještě jednu nebezpečnou kameru. Obsluha si toho nevšímá. Prostor brány je však permanentně sledován třemi kamerami, které se pohybují jen, když je to nezbytně nutné.

,,Myslím, že to jde,” řekl Jakub Markovi a oba se nenápadně přiblížili k bráně na místo, kam bránové kamery nevidí, to měl Jakub spočítané.

,,Řekni teď,” pravil Marek.

Jakub vše ještě opatrně překontroloval, nechtěl být nápadný. Oba věděli, že by nebylo dobré kdyby je chytili i proto, že by je asi nenechali spolu, dávali by na ně větší pozor, a navíc Jakubovi při jeho prvním a dosud posledním pokusu o útěk slibovali trest, kterého se Jakub právem obával.

Nyní Jakub otáčí kamery směřující na bránu vzhůru. Již na ně nebude mít kdy myslet. A v zápětí říká:

,,Teď!”

Zároveň Jakub vypnul rámy brány. Kdyby se na ně soustředil, dokázal by to snad i na deset minut, ale takhle sotvaže stačili proběhnout a zamířit z cesty mezi stromy. I zde měl Jakub nalezenou cestu, kam bylo od základny špatně vidět.

Jakubův, ani Markův čip se neaktivoval, to Jakub poznal. Vypadalo to, že se o jejich útěku nikdo nedověděl, ale doví se, až je budou chtět odvést zpátky do nory. Oba věděli, že se musí rychle dostat někam do civilizace a nějak odjet, ale nebyli si ani jisti, jestli jsou skutečně u nás, natož pak kde přesně a kterým směrem je nejbližší obec.

My ale víme, kde přesně jsou a oni si také nevybrali špatný směr. Hned po chvíli narazili na silničku, ale věděli, že se musí pohybovat po co možná nejmenších cestách. Bylo pravděpodobné, že někde uprostřed lesa nebudou nalezeni.

Takřka hodinu a půl se Jakub s Markem proplétali lesními pěšinkami, až došli na vrchol Kamenná. Bylo asi půl deváté a Marek tiše uvažoval, kolik dní asi budou ještě po tom lese chodit a co budou jíst. Jakub tyto otázky příliš neřešil - čekal, že již zítra vyjdou z lesa a nejvíc ho štvalo, že si k jídlu asi bude muset něco ukrást.

Na svahu Kamenné však byla mýtinka, kam když se chlapci dostali, uviděli na severu městečko Strašice. Jakub rozhodl, že není bezpečné chodit tam ještě dnes, když se za chvíli bude stmívat. Tušil, že to není hlavní město nějakého ostrovního státu a také, že teď už by se odtud nedostali. Pomalu, ale jistě se blížil soumrak.

Jakub se té noci vyspal docela dobře, ale ačkoliv Marka uklidňoval, že případné nebezpečí odhalí bez problémů včas, tento byl značně neklidný.

Cesta do Strašic nebyla problémem; horší bylo najít zastávku autobusu. Po příchodu do městečka už Jakub věděl, že jsou v Čechách a po chvíli chůze se jednoho z kolemjdoucích zeptal, jak by se mohli dostat do Prahy.

Chodec jim řekl, kterak dojít na autobusové stanoviště, ale Jakub má ještě jeden problém: ,,Víte, my už tak trochu nemáme žádné peníze. Nepůjčil byste nám, prosím, na ten autobus?”

,,A vy mi to vrátíte, že ano. Vždyť ani nevím, jestli jste třeba neutekli z domova,” odvětil muž.

,,Já bydlím v Praze a kdybychom utekli, tak si doma něco vezmeme…” pravil Jakub, ale pán si stál za svým, takže se chlapci rozhodli, že zkusí jet autobusem na černo.

Místní autobusák byl nevelký a spoj do Prahy odjížděl za dvacet tři minuty. Stál tu již pěkně dlouho, ale až čtyři minuty před odjezdem si najel k určenému stanovišti a Jakub s Markem nastoupili.

Několik minut se hlavně Jakub snažil přemluvit řidiče, aby je vzal zadarmo, ale ten zatvrzele odmítal, a tak se Jakub rozhodl, že půjdou stopovat.

Vyhlédli si flek na okraji obce. Silnice nebyla nijak frekventovaná, ale něco tu přeci jen jezdilo. Jenže po půlhodince přestávalo čekání Jakuba bavit.

Tou dobou se zrovna blížil nějaký ,,jednoprdeláč” v luxusním autě a nezpomaluje se prohnal kolem. To už Jakuba dostalo a v tu ránu vozidlo zastavilo. Řidič běsně vystoupil a už že by se vracel pro telefon, aby zavolal asistenční službu.

To už se k němu však dostali Jakub a Marek a Jakub řekl:

,,Děkujeme, že nás odvezete. Jedete do Prahy?”

Marek jsa vyjeven neříkal nic.

Řidič byl ještě více vyjeven a po krátké odmlce řekl:

,,Těžko vás můžu svýzt, když to nejede! To snad, doprdele, vidíte, ne?!” a zabouchl dveře, čímž si opět odřízl cestu k telefonu.

,,A když vám to do pěti minut nastartuju, tak nás odvezete do tý Prahy?” pokračoval Jakub stále stejně klidným hlasem.

,,To má bejt jako nějaká blbá sázka, jo?” děl řidič stále naštvanějším hlasem.

,,Dalo by se to tak chápat.”

,,Ty se mi budeš vrtat v motoru a ten druhej mi zatim vybere auto, ne?”

,,Už to je,” pravil na to Jakub.

,,Dyť ses nehnul z místa,” řekl řidič, zamyslil se, usedl za volant a otočil klíčkem. Motor se rozběhl.

Zatímco řidič se nemohl vzpamatovat z překvapení, Jakub pokynul Markovi a oba nastoupili do vozu.

Řidič nevěděl, co má dělat, a tak řekl:

,,Bude vám vyhovovat, když vás hodim na Smícháč?”

,,Jo,” řekl Jakub, i když netušil, kde to je.