Fara smrti

V malebné zemi, skrývající mnoho tajemství, ležela směrem na sever, na první pohled mírumilovná a klidná podhůrská oblast. A právě v těchto místech se nacházela vesnička opředená mnohými záhadami a tajemstvími.  Dnes však už nenajdeš její hranice, či snad pozůstalé domy, ty už dávno neexistují, ale jestliže jsi syn, té překrásné doliny Králického Sněžníku, nečekej a pohledej ve starých mapách místo, kde se schází údajná květná louka s mohutným daleko se táhnoucím lesem. Kdysi tu kolem vedla Zemská stezka, a když na ni ve Starém Městě nastoupíš a setrváš na cestě zhruba 40 minut pomalé pěší chůze směrem na dnešní Kladské sedlo, nezapomeneš, co jsi zde chtěl a jakmile potkáš tekoucí potůček, odbočíš doprava k památným božím mukám, které tu stojí od roku 1887, možná objevíš zbylé kameny ze základů vesnice, která zde kdysi byla.
Na okraji osady se nalézal farní úřad a nedalo malinký kostelík, kde se každou neděli a někdy i  ve večerních hodinách přes týden, scházeli lidé z širokého okolí, aby se pomodlili za hojnost úrody a vyzpovídali se ze svých strašlivých hříchů. Nikdy se však nestalo, že by někdo přišel v nevídaných hodinách půlnočních a otravoval se špatným svědomím, či snad s prosbou o pomoc. Tedy až do noci z 18. na 19. června, kdy kněze probudilo neúnavné bušení na dveře a snad i ječivý pláč za nimi.  Po 10 minutách, po kterých kravál nepřestával, tedy vstal a šel otevřít.  Vůbec ho nenapadalo, kdo by se v tomto hrozném počasí vydal pro odpuštění od Boha. A tak tedy odemknul a vrata se po hlasitém “Vrrrz“ rozletěli dokořán, venku zahřmělo a blesky jen lítali. Ke svému zděšení našel pod schody malou holčičku, s dlouhými černými vlasy, ohavnou tváří a roztrženým šatem, která se svíjela v bolestech a pomalu přestávala vnímat okolní svět.  Zvedl ji a odvlekl do pokoje pro hosty, aby si lehla a odpočinula.
Celou noc farář nemohl ani oči zavřít, jak se domem rozléhal pláč. A když ráno kolem 7 hodiny vstal a šel se na onu dívku podívat, málem ho hrůzou ranilo. Na dívčině krku nalezl bodné ranky, připomínající kousnutí. Kdo jí to však mohl způsobit, to ho nenapadalo, sic slyšel pověsti o hrůzostrašných vampýrech, které si povídali venkovští formani. Vždy si myslel, že ve skutečnosti nic takového není.  Že je to jen jejich hloupý výmysl. Nyní měl však před sebou důkaz o jejich existenci.  Ale co to? Najednou místnost ztichla a dívenka promluvila skoro neslyšitelným hlasem : „Mé jméno je Anna  Stihlová. Prosím pomozte mi. Bojím se.. “
Samozřejmě, že farář tu byl od toho, pomáhat a zachraňovat nevinné lidské duše a tak mu nezbývalo nic jiného než namáhat hlavu jak Aničku zachránit, aby se sní nestala vampýrka nebo něco podobného. Až na druhý den, kdy šel koupit od pekaře chleba, se mu dostavila myšlenka, jak jí z toho dostat. A taky že ano, i když v jeho deníkách není záznam o použití techniky při uzdravování, píše, že dívka nakonec přežila vše ve zdraví.
Však asi rok na to, opět při bouřce, někdo bouchal na vrata. A tak farář vyšel před dům, nikoho neviděl a snad proto zařval „Je tu někdo?“ Tyto hlásky však pro něj byli smrtelné. Ráno ho sedláci našli před prahem bílého jako stěnu a totálně bez stopy krve. Tohle ale vůbec nebylo poslední objevené mrtvé tělo před místní farou. Každý rok, když tu někdo byl a o téhle noci otevřel dveře dokořán, zemřel. A proto prosím, jestliže už najdete tuhle vesničku a pozůstatky fary, nenocujte zde. Nemusíte se dožít rána!